Na troskách Kalicha nelze se ubrániti rozjímání. Rozjímání o velikém válečníku, který proslavil české jméno daleko za hranicemi a stal se naším národním bohatýrem.
V mysli nám vyvstává obraz jednookého hrdiny, který si mohl vsaditi na hlavu královskou korunu, který mohl vládnouti nesčetnými hrady, vesnicemi a městy – ale spokojil se touto sivou kupou na českém pomezí, k níž nepatřily ani dvory ani vesnice, která byla právě jen skalou a kamením složeným ve zdi a hradby. A právě proto je nám Kalich tolik památný! Připomíná nám, že jej stavěl muž, který se v chudobě narodil a v chudobě zemřel, který nebažil po jmění ani po vládě a slávě. Jedinou jeho snahou bylo obhájiti právo a čest národa, pokořovaného a tupeného cizinci. Když nepřátelé kalicha vtrhli do Čech, aby vyhubili „národ kacířů“, vzplanulo Žižkovo srdce velikým, spravedlivým hněvem. Jihočeský zeman, prošlý tuhou školou života, postavil se celou svou bytostí v služby národa, obětoval mu své síly, své zdraví, svůj život, sílen jsa příkladem mistra Jana Husi, svaté paměti. Kalich, jejž přijal roku 1420 do znaku, nebyl jen projevem náboženského zanícení a znamením, že se přiklonil k myšlence přijímati „podobojí“. Byl především výrazem Žižkova přesvědčení, že nemá býti mezi lidmi a nespravedlivých rozdílů společenských, nýbrž že pijíce z jednoho kalicha cítiti se mají mezi sebou sestrami a bratry. Sám spokojuje se titulem „bratr“, který jest mu ze všech nejdražší a nejvzácnější. Tím, že se bil za čest a slávu kalicha, bojoval Žižka zároveň za demokracii, za lidovládu, za svobodu přesvědčení, za jednotu a blaho národa – za vše to, čemu se teprve nyní po staletích můžeme těšiti. Čím byl kalich Žižkovi, zůstane nám i všem těm, kdož někdy po nás přijdou: odznakem české síly a statečnosti, symbolem lásky k pravdě a zárukou, že vždy, kdykoliv bude vlast v nebezpečí, rozhoří se česká srdce nadšením pro svaté věci národa!Text: pověsti
2.9. 2002 - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků
|
Přihlášení |
