Tak jako jinde v šumavských lesích, i v okolí hradu Husi roste bludný kořen, jenž se stává osudným tomu, kdo jej nevědomky překročí.
Uhlíř Soucha, který měl chatrč v lesích u Cudrovic nedaleko Blanice, vypravil se do kostela na „hrubou“ mši svatou. Bylo to o Všech svatých za mlhavého, sychravého dne. Když se vracel domů, bylo již dávno odzvoněno poledne, neboť se pozdržel v hospodě se známými. Cesty byly rozbředlé, pěšiny kluzké. Soucha odbočil s cesty k lesům a rozjímaje o tom, co kněz v kostele kázal, ubíral se lesní cestou k domovu. Aniž se čeho nadál, překročil pojednou „bludný kořen“. Když pozdvihl od země hlavu, přetíženou rozjímáním, zpozoroval k svému úžasu, že se octl v místech, kudy ještě nikdy nekráčel. Rozhlíží se po starých stromech, ověšených lišejníky, bloudí zrakem po černých, zřícených skalách. Les tone v šeru, obloha hasne. Tma jde uhlířovi v patách a zatápí znenáhla kraj. Marně se pokoušel uniknouti černé záplavě. Konečně se rozhodl, že si vyhledá skalní přístěnek, stulí se do něho a počká, až ho den vymaní z kouzla noci. Však, jak tu výše a výše po stráni vystupoval a hledal vhodný úkryt, spatřil pojednou před sebou skvostný, ozářený hrad. Zaradoval se, zamířil k bráně. Brána byla otevřena, i vešel bez obtíží na hradní nádvoří. Tam bylo hlučno a veselo jako o trhu. Rozhlédl se kolem, spatřil v rohu nádvoří rytíře oděné v těžké, třpytné brnění. Opírali se o štíty zdobené erby, naslouchali vyprávění vousáče, který je převyšoval o celou hlavu, a chvílemi vybuchovali smíchem. Soucha se polekal, uchýlil se do výklenku ve zdi a odtud nepozorován naslouchal, o čem se rytíři radí. Mluvili spolu podivnou, zastaralou řečí, jakou již nikdo v Čechách nehovoří. „Co se to jen se mnou děje? Spím či bdím?“ povzdychl si Soucha a obepjal hlavu rukama. V tom počaly hodiny na hradní věži tlouci dvanáctou. Jakmile dozněla poslední rána, pohasla v hradě světla, hluk ztichl, vidění zmizelo. Souchovi se sklížila víčka, a ač se přemáhal, nemohl se opanovati a usnul v tu chvíli hlubokým spánkem. Když se probudil, byl už bílý den. S úžasem pozoroval, že spal v lese pod smrkem vedle zborcené hradní zdi. Vstal, došel na pokraj skály, pohlédl dolů. K svému údivu poznal, že se octl – aniž věděl jak – ve zříceninách hradu Husi. Pospíšil hned domů, vešel do světnice. Sotvaže překročil práh, vzkřikly děti překvapením a vrhly se otci na šíji. „Kde jsi byl, tatínku, tak dlouho?“ tázaly se vyčítavě, zatím co jeho žena vzlykala a nebyla schopna říci jediné slůvko. Vypravoval svoje dobrodružství. Nechtěl uvěřiti, že jsou tomu již tři dny, kdy odešel z domova, že ho po celou tu dobu děti marně hledaly a že ho žena již v duchu oplakala. I poznal, že se stal obětí kouzla, že překročil v lese „bludný kořen“.Text: pověsti
27.11. 2002 - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků.
|
Přihlášení |
