Mikuláš z Husi byl předním vůdcem strany podobojí na počátku husitského hnutí. Vynikal rozhledem, rozvahou, statečností a moudrostí, pro kteréž vlastnosti se těšil z počátku i oblibě krále Václava IV. Jsa věrným přítelem a následovníkem Mistra Jana Husi, přiměl krále k tomu, že dovolí kališníkům, jimž kaple Betlémská již nepostačovala k shromážděním, spoluužívati některé z pražských kostelů s katolíky.
Když později žádali Pražané o trvalé přidělení několika kostelů, vedl Mikuláš ke králi deputaci, která mu tuto žádost měla tlumočiti. Prchlivý král se rozlítil, odbyl prosebníky a Mikuláše vypověděl z Prahy, pohroziv mu, že ho dá oběsiti, jestliže neustane ve své činnosti. Pan Mikuláš se uchýlil na hrad Hus a shromažďoval tu vojsko, s nímž zamýšlel přitrhnouti ku Praze a sesaditi krále s trůnu. Na naléhání Korandovo zanechal tohoto úmyslu. Pozval k sobě svého věrného přítele a druha Žižku a radil se s ním, jak zabezpečiti úspěch rostoucího husitského hnutí. Byl toho názoru, že bude nutno míti nad nepřáteli převahu duševní, že vojsko husitské, aby se ubránilo přesile, musí vyniknouti nad svoje protivníky nejen válečným uměním, nýbrž i pohotovostí a důvtipem. Uvažovali se Žižkou, jaké vojsko postaviti do pole proti železné jízdě panské a těžkým oděncům. Z těchto porad vyplynul nový způsob válčení, jímž byla pak porážena daleko početnější křižácká vojska: válčení pomocí vozových hradeb, okovaných selských cepů a drtivé dělostřelby. Síla a účinnost těchto zbraní byla vyzkoušena jak v boji proti proradnému Oldřichovi z Rožmberka, kterého porazil Mikuláš před Táborem, tak proti Zikmundovým křižákům v krvavých bitvách na Vítkově a pod Vyšehradem. Žel, různost v názorech náboženských rozvadila spojené tábority a pražany a kopala mezi nimi stále větší propast. Táboři se přidržovali učení křesťanské církve prvotní a zavrhovali vše, co nebylo v evangeliích. Odmítali ctění svatých, uctívání ostatků, zachovávání postů, svěcení svátků kromě neděle. Kněz měl konati mši jazykem českým bez roucha mešního (ornátu). Mikuláš z Husi stál na straně táborských, nicméně snažil se přiměti obě sporné strany k smíru. Když jeho úsilí vyznělo naplano, rozhněval se na pražany a opustil Prahu, prohlásiv, že se tam již nikdy nenavrátí. Odjížděl z Prahy koňmo. Když se octl u potoka Botiče, přijíždělo proti němu několik povozů. Kůň se jich lekl, skočil do zmoly vyhloubené povodní, upadl a zlomil panu Mikulášovi nohu. Tak se musil Mikuláš z Husi vrátiti proti své vůli do Prahy, kde byl ošetřen a léčen. Znenadání ho zachvátil starý neduh – záducha, jemuž nemocný zeman podlehl na Štědrý večer r. 1420. Tíha starostí o osud české reformace spadla pak na bedra jeho věrného druha a spolupracovníka Jana Žižku. Hrad Hus zůstal opuštěn, až se ho – neznámo jak – zmocnil Habart z Lopaty.Text: pověsti
4.11. 2002 - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků.
|
Přihlášení |
