Od dávných dob vyprávělo se po Hradci, že na starém hradě stával klášter, v němž žily jeptišky. Jednoho dne, když se lidé probudili a pohlédli na městský kopec, užasli překvapením. Kopec stál tu pustý, hrad zmizel a s ním i jeptišky, které v něm přebývaly. I nedovedli si Hradečtí událost vysvětliti jinak, nežli že se klášter propadl dovnitř kopce a že se nad ním země zasula.
O propadlých jeptiškách zaznamenal jesuita Balbín tuto příhodu: Na stráni pod hradem rostly za jeho času léčivé byliny. Balbínova matka poslala tam služku, aby jich natrhala. Služka chodila zarostlým příkopem, trhala byliny a skládala je v kytice, nepozorujíc ani, že se dostala k polozasutému vchodu do podzemí, zarostlému křovinami. Tu, jak oči od země pozdvihla, spatřila před sebou štíhlou jeptišku, bíle oblečenou, se svazkem klíčů za pasem. Ulekla se, zbledla v tvářích a strachem se počala třásti. „Nebojte se,“ oslovila ji jeptiška. „Poslala vás sem paní Zuzana?“ Služka němě přisvědčila, divíc se, jak může neznámá o této věci věděti. „Pojďte se mnou!“ vyzvala ji jeptiška. Odemkla dveře, vedoucí do podzemního sklepení, vstoupila dovnitř a pokynula dívce, aby ji následovala. Tu sice pudila zvědavost, kam chodba vede, nicméně strach jí dosud lomcoval, takže se neodvážila do ní vstoupiti. Nahlédla dovnitř, spatřila tam zář, vycházející z hromad stříbra a zlata. Jeptiška zpozorovala, že se děvče bojí. Pokročila sama kupředu, vzala z hromady hrst zlata a vhodila je dívce do zástěry. „Bude-li vaše paní potřebovati peněz, přijďte si opět pro nové,“ pravila a zmizela v podzemní chodbě. Služka poděkovala za dar, pospíšila s penězi domů a odevzdala je paní. Nikdy však se již neodvážila po této příhodě vstoupiti do hradního příkopu.Text: pověsti
21.2. 2004 - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků.
