Tak jako na mnohých místech Království českého, i na Hauenštejně v minulosti podlehl mladý šlechtic lákavé nabídce a uzavřel s ďáblem sázku, ze které měl mít prospěch. Ne však bez námahy. A jen o vlas unikl vsazenému prokletí.
Inu seběhlo se to takto. Kdysi dávno, v době plné neklidu a mordování, vedli hauenštejnští co chvíli potyčky s divokými Sasíky. V četných půtkách trpěli lidé i hradní opevnění. I rozlítil se hněvem spravedlivým Vilém, pán z Hauenštejna, a v návalu zlosti klel tak hanebně na vrub Sasů, až nad horami zahřmělo, z podmračného nebe vyšlehl blesk, rozťal staletý buk v podhradí a kde se vzal, tu se vzal, cestou k severní bráně uhání jakýsi jezdec. Stráž u brány se ani nestačila chopit pík a již podivný jezdec před udiveným Vilémem seskakuje s koně. „Chceš hradbu mocnější kadaňské tu do rána mít?!“ táže se Viléma. „Baže,“ pravil on. „Ale jen Satanáš by něco takového mohl dokázat!“ „To ponech na mně,“ odvětil cizinec. „Hradbu kol celého údolí ti postavím, když ty dokážeš koňmo se mnou držet při práci krok. Práce pak musí být skončena do slunce východu. Zmeškáš-li někde v hvozdě a k bráně severní přibudeš pozdě, tak jsi mi duší propadl, Viléme, a s tebou i celé tvé pokolení.“ Vilém se dlouho nerozmýšlel. “Platí!“ „Tak tedy o půlnoci před branou, jen ty a já a naši koně!“ zvolal cizinec, vyhoupl se do sedla a zmizel stejně rychle, jak se objevil. Jen ponurá chmura zůstala v duších všech přihlížejících. A jakoby čas rázem poskočil, byla tu půlnoc. Na hradbách žhnulo pár loučí a údolím se rozlehl dusot kopyt. „Začínáme!“ prořízl ticho ostrý hlas. „Heáá!“ Oba se rozjeli, Vilém zarostlou strání a cizinec kamsi do hor. Na vrcholku kopce se Vilém zastavil a pátravě se rozhlédl kolem sebe. Ostrý svist jej přiměl vzhlédnout k obloze: obrovité balvany svištěly vzduchem k zemi a tam se do ní bořily jeden vedle druhého, každý zvící velikosti formanského povozu. Od severní brány až ke kopytům Vilémova koně zde v tu ránu stála mohutná hradba. Mrazivý smích prořízl nastalé ticho. Vilém již na nic nečekal, pobídl koně v divý trysk a vjel do lesa. Satanáš! Teď již nebylo pochyb, že je to on. Stavěl hradbu o sto šest. Nad údolím slabě hřmělo a bezhvězdnou oblohou se co chvíli mihl kůň se svým pekelným jezdcem. Vilém se dral houštinami a lesem hlava nehlava, nešetřil koně ani sebe a krev prýštící z četných ran mu promáčela rozedraný šat. Stále však byl o píď pozadu a hradba kolem jeho cesty rostla dál. Překonal potoky Hornohradský i Osvinovský. Na východní straně začalo nebe blednout. Kdyby tak chtěl kohout zakokrhat a zvěstovat nadcházející úsvit! Vilémovy rty uvyklé trpkému klení šeptaly tichou modlitbu. Vilém se blížil k severní bráně, hradba téměř stála a jen malá část chyběla. Opět se nad ním mihl kůň s černým jezdcem. A v tom se to stalo. Ze vsi se ozval kohout a za ním druhý a třetí. A již pěli svůj ryčný chór nadcházejícímu úsvitu na pozdrav. Uši drásající skřek se rozlehl údolím, u potoka to zadunělo a obloha zesvětlala. Cizinec byl tentam. Vilém se svezl s koně a opřel se o nový val. „Jsem spasen,“ pronesl tiše. Až do dnešních dnů se na hraně hornohradského údolí zachovala značná část ďáblem postaveného opevnění, a to zejména na straně krásnoleské, tam, kde hluboký a prastarý hvozd přechází v náhorní lučiny. Často se zde shlukují roje bludiček a za bouřkových dní zde bývá slyšet ozvěna dávného Vilémova zápolení. A také u cesty vinoucí se okolo hradu údolím potoka, pár sáhů za kamenným mostkem, leží osamocený balvan velký jako statný muž. Je to ten poslední, který Satanáš nestačil donést na zbývající volné pole jím postavené hradby. Říká se mu Bludný nebo také Čertův balvan.Text: pověsti
31.5. 2004 - Z pramenů Pavla Palackého
|
Přihlášení |
