Hauenštejn

Na místě dnešního zámku Horního hradu u obce Krásný Les stával v hlubokém zalesněném údolí, prudce klesajícím k nedaleké Ohři, nad soutokem dvou bystřin na skalnatém ostrohu hrad Hauenštejn. Zachovaly se z něho pouze základy a sklepení staré, západní části a válcová, 15 m vysoká strážní věž, nazývaná Purkmistrovská.

Královský hrad Hauenštejn vznikl nejdříve na konci 13. století patrně na ochranu zemské stezky vedoucí nedalekým údolím Ohře a patřilo k němu nevelké území v těsném sousedství rozlehlejšího majetku klášterů v Doksanech a Postoloprtech. Až do konce 15. století byl hrad udělován jako léno různým feudálům. Jeho prvním známým držitelem byl loketský purkrabí Mikuláš Winkler, který jej přenechal kolem r. 1320 doksanskému klášteru. Od něho koupil Hauenštejn r. 1336 Jan Lucemburský. Karel IV. rozšířil r. 1357 rovněž výměnou toto malé panství o 9 nedalekých vesnic patřících do té doby benediktinskému klášteru v Postoloprtech. Krátce potom přenechal Hauenštejn Jetřichovi z Portic, jehož stejnojmenný strýc, vyšehradský probošt, byl císařovým oblíbencem. Jetřich zemřel někdy před r.1395, protože toho roku se hrad připomíná jako přímé královské zboží Václava IV. Ten sem dosazoval purkrabí a r. 1422 zapsal hrad Hauenštejn Štěpánu Kobrshanovi v domnění, že tento někdejší služebník krále Václava IV. bude střežit hrad a okolí proti husitům. Štěpán však z prospěchářských důvodů držel s husity proti okolním katolickým sousedům. V r. 1429 dokonce poskytl aktivní pomoc husitskému hejtmanovi Jakoubkovi z Vřesovic, který tehdy vtrhl do zdejší krajiny, zejména tím, že mu dal k dispozici svoje lidi jako průvodce. Hrad potom předal Vilému z Ilburka. Tento bojovný syn bývalého loketského purkrabího Půty z Ilburka si sám dělal nároky na loketskou zástavu a nechtěl se smířit s novými konkurenty, Šliky, s nimiž vedl vleklou drobnou válku. Podnikal z hradu časté pustošivé nájezdy do Loketského kraje, o kterých jednal r. 1444 dokonce zemský sněm. Kolem r.1449 bylo asi dosaženo smíru a Vilém z Ilburka prodal nejen Hauenštejn, ale i ostatní své državy v Podkrušnohoří Jindřichovi z Vejdy, příbuznému pánů z Plavna, který se přidal právě r. 1449 ke katolické jednotě strakonické, vedené Oldřichem z Rožmberka a namířené proti Jiřímu z Poděbrad. Poté byl hrad s panstvím postoupen Satanéřům z Drahovic, z nichž se zde v r. 1470 připomíná Hylbracht Satanéř. Jeho synové Oldřich a Václav drželi Hauenštejn jako zápisné zboží až do r. 1497, kdy jim Vladislav II. udělil toto panství v dědičné léno. V r. 1497 se také poprvé připomíná samostatné opevnění Hauenštejna, které stávalo na vrchu, dnes zčásti zalesněném, vypínajícím se směrem k východu nad dnešním zámkem i stejnojmennou osadou dole v bývalém podhradí. O původu tohoto tzv. svrchního hradu není však nic určitého známo. Je pravděpodobné, že se jednalo o předsunuté samostatné opevnění, které vzniklo v neklidných dobách 15. století a zaniklo ještě v druhé polovině 16. století. Stavba, jejíž podobu dnes neznáme, plnila především fortifikační funkci a nesloužila jako trvalé panské sídlo. Naposledy je doložena v r. 1544. Jejím jediným pozůstatkem je příkop východně od novogotické kaple, postavené zde v r. 1851. Potomci bratrů Satanéřů prodali r. 1528 hrad Hauenštejn a panství Jindřichovi Šlikovi z Holíče, který ještě téhož roku zemřel na následky zranění z bitvy u Moháče (1526). Synové Jindřicha Šlika se zde na základě císařského majestátu z r. 1530 celkem neúspěšně pokoušeli o těžbu stříbra. V r. 1544 se o panství rozdělili; Kašpar získal tzv. svrchní hrad a Himlštejn, Jindřich vlastní Hauenštejn. Jindřich sice přenechal svůj díl Kašparovi, ten však byl pro účast v prvním stavovském povstání r.1547 potrestán převedením dědičného majetku opět v manství a navíc domácím vězením, neboť 2 roky nesměl vycházet z hradu. Tento celkem mírný trest Kašpar, zavázán šlechtickým slovem, opravdu dodržoval a teprve r. 1549 mu byly povoleny vycházky v obvodu panství od západu slunce. Za něho byly prováděny úpravy starého hradu, zejména přestavba obytného paláce. Celkový rozsah renesančních úprav v 16. století však není znám; zmizely při pozdějších přestavbách a ani dobové zprávy nepodávají přesnější informace. Kašpar Šlik zemřel po r. 1566 a po jeho smrti byl hrad propuštěn z manství. Hauenštejn později získal syn Jindřich, po jehož smrti (1587) vládl na hradě bratr Bedřich jako poručník jeho nezletilého syna Kašpara. Brzy po dosažení dospělosti se Kašpar oženil s Alžbětou z Donína. Po Bílé hoře odjeli oba manželé ze země, ale r. 1623 jim byl konfiskovaný majetek po prokázání neviny vrácen. Kašpar Šlik zemřel už r. 1624 a vdova Alžběta odmítla přestup ke katolictví, Hauenštejn prodala a r. 1628 odjela do saského Annaberku. Nový majitel hradu a panství Jindřich Šlik se patrně domníval, že své příbuzné v emigraci Alžbětě Šlikové nebude muset splatit dojednanou částku. Ta ovšem energicky hájila svá práva a r. 1631, za saského vpádu do Čech, se načas na Hauenštejn nastěhovala. Ale s odchodem Sasů musela odejít i ona. Za třicetileté války nebylo ušetřeno ani hauenštejnské panství; r. 1642 vyplenili Švédové okolí hradu a vypálili podhradí. Jindřich Šlik zemřel r. 1650 a odkázal velkou část jmění (50 000 zlatých) chebským jezuitům na zřízení koleje. Jeho jediný syn František Arnošt byl v té době kartouzským novicem, ale jakmile se to dověděl, vystoupil z řádu a ujal se dědictví sám. 1500 zlatých, které poslal jezuitům do Chebu jako náhradu, nemohlo pochopitelně řád uspokojit, a tak došlo k vleklému soudnímu sporu. Šlik proces prohrál, a když jezuité odmítli jako náhradu nabízený Hauenštejn a trvali na vyplacení hotovosti, byl nucen r. 1663 panství prodat sasko-lauenburskému knížeti Juliovi Jindřichovi a jezuitům zaplatit. Od té doby patřil Haunštejn k ostrovskému panství, a to až do r. 1811, kdy byl Hauenštejn opět vyčleněn jako samostatné panství spravované královskou komorou a r. 1839 prodán hraběnce Gabriele Buquoyové. Za ní a za jejího nástupce Ferdinanda Buquoye byl hrad přestavěn na zámek. Dvě stavební etapy (1840–1850 a 1878 až 1882) zcela změnily starobylý a nevelký hrad, renesančními úpravami jen málo dotčený, na prostorný zámek ve stylu tehdy módní pseudogotiky. Buquoyové vlastnili Hauenštejn až do r.1945, i když zde trvale nesídlili. Poté se stal zámek majetkem československého státu. Po roce 1950 byl zámek užíván Československou republikou jako výchovný ústav pro mládež. Opuštěn byl po roku 1965.

Text: historie
28.5. 2002 - redakce webu, Woody