Granada

Jednodílný hrad (alcazaba) z 9. stol. byl postaven na západním zúženém konci jinak široké ostrožny. Od zbytku ostrožny jej na východě dělila přírodní rokle. K založení přibližně trojúhelného hradu mohly být využity pozůstatky zdiva římské pevnosti. Nejspíše byl od samého počátku kamenný. V severním nároží krátké východní strany hradu byl nad roklí postaven obdélný donjon. Ten dosud stojí v plné výšce stejně jako obvodová hradba. Povaha zdiva donjonu dnes umožňuje spekulaci o jeho původu z doby kalifátu (9. stol. až začátek 11. stol).

V této podobě hrad setrval do 1. pol. 13. stol. Zakladatel Nasridské dynastie Muhammad I. (1232-73) nechal k západnímu konci hradu zvenčí přistavět čtvercovou strážní věž o stranách 16 x 16 m. Její dnešní výška je 27 m. Z její ploché střechy je dobrý výhled na město a do okolí. Po křesťanském záboru byla všechna čtyři podlaží věže přestavěna na obytné prostory. Její západní průčelí nad městem dnes korunuje zvonice. Ta původně stála nesymetricky v nároží věže, kde do ní v roce 1882 udeřil blesk. Taktéž v průběhu 13. stol. byl hrad zesílen parkánem na severní, západní a jižní straně. Severní parkán je navíc zdvojený. Na této straně byla postavena nová první brána do hradu. Cesta ke hradu stoupala po západním úbočí kopce a na severní straně hradu vyústila do nové čtvercové branské věže, zvané zbrojnice. Portál brány má dosud klasický muslimský oblouk. Průjezd se ve věži lomí v pravém úhlu doprava. Poté pokračuje spojovacím křídlem mezi věží a hradem. Po pár metrech bylo možno odbočit doleva do severního parkánu, nebo doprava, kde bylo třeba sesednout z koně. Právě tady byly u severní paty západní věže v prostoru parkánu stáje. Pěšky pak bylo třeba pokračovat dlouhou úzkou ulicí s dalšími deseti pravoúhlými zatáčkami. Ulice se vinula mezi hradbami a pod severním a západním průčelím západní věže. Průjezd a průchod do hradu dnes není veřejnosti přístupný. První bránu je možno vidět zvenčí, pokud k ní dychtivý návštěvník najde cestu ve spleti městských ulic. V 15. stol. byl hrad na západě opevněn torionem (mohutnou prodlouženou baštou) se zaobleným čelem. Dělové pozice tak byly namířeny proti městu snad proto, že slabí vládci Nasridské dynastie svým poddaným nedůvěřovali. Torion je dnes možné vidět ze západní věže. V roce 1494, dva roky po křesťanském ovládnutí Granady, byla v rokli mezi alcazabou a Alhambrou postavena vodní cisterna. Ta pak byla zakryta novým nádvořím, které rokli zcela překrylo. Brzy nato byl muslimský jižní parkán zdvojen. Zcela nový byl východní parkán nad bývalou roklí. Tím se dnes do hradu vstupuje z nádvoří před hradem. Všechny tři úseky obvodové hradby jádra hradu jsou zesíleny flankovacími obdélnými baštami a věžemi. Vnitřní prostor hradu dnes zabírají odkryté základy staveb. Patrně šlo o kasárna a sklady. Hrad tak neměl žádné nádvoří, na jeho místě bylo miniaturní město. Pod ním jsou vodní cisterny. Ty byly napájeny povrchovým vodovodem Muhammada I. ze 13. stol. Vodovod bere vodu z řeky Darro přibližně 6 km proti proudu. I dnes přivádí vodu do letního paláce Generalife. Vodovod původně překonával rokli před hradem akvaduktem. Další přístup k vodě z řeky měl hrad prostřednictvím hradby, která sestupovala z hradu dolů k řece po severním svahu kopce. U řeky se napojila na kamenný most El Puente del Cadi, který spojoval hrad a celé královské město s městskou částí Albaicín na protějším břehu řeky. V Albaicínu bylo původní královské sídlo Granady. To stále sloužilo svému účelu, když Muhammad I. začal stavět své nové sídlo, dnešní Alhambru. Most s hradbou tak spojoval obě královská sídla. Celá tato opevněná cesta s mostem vznikla ve 13. stol. Jeden pilíř mostu stále stojí na břehu řeky pod hradem. Je patrné, že oblouk mostu měl tvar klasického muslimského oblouku. Dva hřebeny zatarasily nepříteli průchod řekou pod mostem do města. Drážky hřebenů jsou na pilíři dosud patrné. V síle zdi pilíře je schodiště, kterým mohli lidé z hradu sejít k řece a nabrat vodu.

Text: popis
23.3. 2019 - Pavel Semple

Zdroje
(Aurelio Cid Acedo, The ALHAMBRA and Granada in FOCUS, Edilux S.L., 2008).