Na kopci dosti vysokém, jehož paty na třech stranách potok mlýnský ovlažuje , severně od městečka Hrádku, spatřiti lze značně ještě zříceniny starého hradu Frymburka. Boky hory jsou na tu stranu k potoku příkré a skalnaté, na čtvrtou stranu jest však svah volnější, posázen jsa stromovím a z části na role obrácen. posud vede na horu starodávná cesta, kudy se od městečka Hrádku jezdívalo. První znamenitosť na této cestě, přímo před hradem, jest příkop starodávný ve skále vytesaný, který skalnatý ostroh na té straně protíral a od východních výšin odlučoval. Proto tu býval v dobách starých most zdvihnutý, přes nějž se přicházelo k přední bráně a skrze ni na předhradí. Zde byla v staré době všechna stavení, kromě samého obydlí panského a zásobáren, poněvadž v horní ohradě mnoho místa nezbývalo, zejména se tu připomínají konírny a při nich dvě komory dřevěné, hořejší a dolejší. Nyní je tu myslivna pěkná, jediný obydlený zbytek starého hradu, arci valně již změněný a docela přestavovaný. Starožitnou branou přichází se z myslivny do horního hradu , arci cestou pohodlnou, ale ondy tak nebylo. Musiloť se tu opět přejíti přes druhý most, kterémuž jako i bráně „ zadní “ říkali. Staré dílčí cedule roku 1537 popisují okolí brány zevrubně. Když se totiž do hradu vcházelo, byly sklepy po pravé a levé ruce a nad nimi byly ještě dva sklepy tak, že se skrze jeden do druhého chodilo. Na mostem ( při bráně ) bývala světnice sklepová ( klenutá ) a při ní komora, pak ještě jiná světnice nahoře s některými pokoji.
Horní hrad měl podobu obdélnou, zavřen jsa hradbou asi 30 stop vysokou a z lomeného kamení postavenou. Z veliké části se zeď tato zachovala. Z oken malých tu i tam se vyskytujících souditi lze, že bývaly k ní přistavěny příbytky, také místy ještě zbytky obmítky shledali lze. Na východní straně přistavěna jest hradba k veliké hmotné věži, pravému to obru, zdí velice hrubých, jejíž vršek se však sesul. Bylať ona přední pevností a hlavní částí hradu, neb co kromě jí na hradě se nacházelo, bylo méně pevné a málo prostranné. Frymburk totiž s hrubou svou věží a prostou složitostí ( palác a dům čelední tu scházejí ) ukazuje nám nejstarší způsob hradův. V Německu stavěny takové hrady již před koncem 12. století, měly totiž jen věž, hradbu a prostý příbytek, avšak věže bývaly častěji čtyrrohé. Přístavky všelijaké, příhrádky, mezivalí, věžky a ozdoby počaly tu teprve v 11. a 12. století, když se totiž křižáci na východě poohlédli a pestrosť slohu byzantského a arabského poznali. Naše věž neměla vchodu při zemi, nýbrž ( jak to obyčejný způsob byl ) v některém z horních ponebí, a chodilo se tudíž do ní z nějakého blízkého stavení, snad ze dřeva sroubeného. Nejdůležitější část její byla hořejší, pobita jsouc pokrovím ode zdí povydaným, aby se strana východní ( neb tu věž na kraji stála ) dobře brániti mohla. Vedlé věže připomíná se jakási světnička nepřikrytá s vyhlídkou na příkop ; také se připomíná kuchyně zámecká, ale nedokládá se, kde stála. Nádvoří na hradě nebo - li „ plac , “ jak staří rádi říkali, obsahuje nyní množství rumu, který se zdí spadl, a co největší památnosť starou čtverhrannou, ve skále tesanou studni, kteráž jest asi 30 sáhů hluboká a velmi dobrou vodu dává. Mnoho prostory na hradě nebylo, o pohodlí také nebylo postaráno, neb hlavnímu účelu svému, býti bezpečným sídlem, hrad úplně vyhověl. Za to bylo panství obšírné, dávajíc prostředků dosti k panskému, ba i nádhernému živobytí. Dlouhou chvíli zkracovali si buď honbou, buď dohlédáním k hospodářství aneb všelikými zábavami a hrami zvláště tenkráte, jestliže milí hosté přibyli. K zábavám přičísti lze tanec, kterýžto bychom my vlastně jen procházkou nazývali. Nejpodobnější asi byl čtverylce naší, neb pán pojav jednu neb dvě paní za ruku, chodil s nimi po síni, zvolna střevícemi neb škorněmi po zemi šoupaje, takt k tomu se dával buď hudebními nástroji, však nikoliv hřmotnými ( na př. jedním hudcem a jedním pištcem ), neb zvláštní písní skočnou, kterouž ovšem první z tancujících neb celá společnosť zapěli. Taková asi písnička byla tato : Když mi k tanci půjdeme, tu, kdes jsou veselí, přesrdečné směni vidouc od té paní : zdaliť by česť učinila , hlavičky poklonila. Řkouc : toť můj milý jest. Což k tomu stojíte ? Učiňtež k tomu spíše nemeškajíc déle. Lépe než tato naznačuje způsob tance tehdejšího naše písnička : Takhle v Rokycanech, takhle v Rokycanech, pomalounku tancujou, takhle v Rokycanech , takhle v Rokycanech pomalunku jdou. Náš lid venkovský zavedl si nedávno podobný tanec, jemuž říká „ špacírka. “ Zpívajíce si „ kam pak, kam pak, kam pak jdete ? ( dvakráte ) Na špacírku ! Pojďte s námi ! pojďte s námi ! “ vykračují si a dospěvujíce slova : „ Nepůjdem ! nepůjdem ! až se hodně napijem “ ( dvakráte ), poskočí si. 1 ) Jiným způsobem zábavy byly reje, které se však obyčejně na dvoře prováděly, tu se také k hudbě neb zpěvu tančilo, t. j. daleko neb vysoko skákalo. Vždy však byla zábava ta nevinna a v mezích slušnosti ; rozmluvy při tom sice byly jadrné, ale nikdy sprosté aneb dokonce necudné. V západních zemích ovšedněl tanec ve 14. století, u nás, tuším, později. Na vesnicích veselili se při hudbě pištců neb dudáků zajisté již ve 14. století, ne-li dříve. Když se veský lid roku 1310 na den sv. Jakuba ve vsi Heřmanicích u Litomyšle tancem bavil, tu velká voda tanec i s pištcem vzala. K tanci patřila hudba, a o tu v Čechách nikdy zle nebylo, a také na Frymbursku hudebníci zajisté bývali. Není to jen náhodou, že se nachází ve vsi Valech blíže Dobrušky dobře vycvičený sbor, jehož hudba se na kolik mil v okolí za nejlepší pokládá. Ale třebas i takových lidí na panství nebylo, přicházeli odjinud hudebníci, vědouce, že na hradech, městech a vesnicích pro obveselení mysli rádi vídáni budou. Umělci ovšem byli ti, kteří dovedli „ pískati na floitnu “ a rádi vídáni byli i za hranicemi království ; kromě nich toulali se po zemi trubači, pištci, hudci, hudlaři a začasté s nimi též kejklíři. Společnosť ta a taková radostně uvítána od sedlákův, kteří se s ženami a dětmi svými odveseliti chtěli, zejména když přicházeli o posvíceních. Hrávali v krčmách vesnických, pod lipami, někdy i při svatebním veselí v městech, ano i na radních domech u přítomnosti veškerého sousedstva. Kromě hudby prováděli před diváky rozličné tance, frašky, hry s loutkami ; kejklíři ukazujíce umění své kejklířské předváděli nezřídka opice, psy, kozlya ptáky cvičené a spůsobili jimi divákům svým nemalou kratochvíli. Také pozpěvovali písničky s příběhy žertovnými, jako na př.: Když jsem šel dnes týden do Drahovic, potkal jsem na cestě sedmnáct babic, „ hej, vy babice ! staré krabice ! povězte, kde leží Drahoslavice.“ Mnohé našich žertovných písní národních vyšly asi z úst některého vtipného kejklíře a zobecněly odtud v lidu. Cháska kejklířů vždy veselá, vždy žížnivá, ale přitom lehkovážná, kočovala ustavičně, jsouc přioděna oděvem strakatým, na němž třepetaly se coky dlouhé, a kdekoliv veselí nějaké bylo v městech, na hradech aneb vesnicích, padla na to místo jako krkavci hladoví. Chodili však kromě těchto sprostých i lepší hudebníci, začasté toulaví žáci neb zběhlí klerikové, kteří na houslích, loutnách, flétnách, píšťalách, harfách, trubkách, varhánkách a j. hrávali. Mnozí z nich přišedše na hrad, kde umění milovný pán seděl, po léta v jeho službě zůstávali. Konečně byl na každém hradě a v každém městě pověžný ( hlásný ), který nejvýš ze všech přebývaje buď blížícího nepřítele aneb příchozího hostě zvukem trouby ohlašoval, aneb z komůrky své dobré jitro vytruboval. Poněvadž prázdného času s dostatek zbývalo, naučil se mnohý písničkám, jež po tom k obveselení páně, jeho rodiny a jiných obyvatelů hradských dovedně hrával.Text: historie
11.6. 2019 - A. Sedláček, Hrady, zámky a tvrze Království českého 2
