Díky laskavé písemné informaci PhDr. D. Líbala, zakladatele a dlouholetého vedoucího stavebněhistorického výzkumného atelieru na SÚRPMO Praha, jsem se začal zajímat o problematiku věže hradu Frymburku. Dr. Líbal ji označuje za zcela mimořádnou věžní stavbu na našich středověkých hradech, a uvádí průměr věže 18,5 m, arch. D. Menclová 10 metrů. Protože jsem kritickým hodnocením mnoha hradních architektur zjistil řadu popisných, půdorysných a měřičských chyb o hradech v Čechách, na Moravě i na Slovensku, s nimiž jsem přísel v rámci služebních nebo srovnávacích výzkumů hradů do styku, zajel jsem si i na Frymburk a užasl jsem.
Poměr půdorysného rozsahu okrouhlé hradní věže vůči půdorysu vlastního vnitřního hradu je zcela mimořádný, a věž sama má řadu zajímavých charakteristik, odlišujících ji od jiných hradních věží. Nelze sice ani v tomto případě aplikovat módně uváděný pojem „donjon“, přesto však jde o věž, jež se velikostně francouzským donjonům blíží. Jde o věž unikátní, a rovněž tak sám hrad je unikátní. Bohužel, od doby, kdy na Frymburku prováděl výzkum dr. Líbal (1977), zhoršil se stav hradu jeho rozpadem do té míry, že nyní je již ohrožena sama stavební podstata hradu. A zde se naštěstí vyskytla místní nadšenkyně paní Jana Ptáčková, vedoucí Kulturního a společenského střediska v Novém Hrádku, jež vyvinula maximální úsilí k tomu, aby se obrátila dosavadní destruktivní linie rozpadu hradu, aby tento proces byl zastaven, a navíc zcela zvrácen nezbytnými zajišťovacími úpravami. Na její přání jsem hrad navštívil, abych zajistil skutečnosti a možnosti řešení. A) Nad hrozícím zničením hradu Ještě v roce 1860 publikoval F. A. Heber ve své cenné dokumentární práci ucelenou podobu hradu, kdy měla hradní věž na svém vrcholu tři stínky cimbuří, a rovněž jižní hradba nesla na svém vrcholu zbytky cimbuří a hluboko pod ním čtyři vysoká střílnová okna. U věže mohlo přirozeně jít jen o zbylou dolní část krytého střílnového vrcholového ochozu pod střechou v rámci pozdněgotické nebo renesanční úpravy; to však již dnes nemůžeme ničím prověřit. Je jisté, že v této době byl hrad ve svých prostorových formách plně dochován, a rovněž jeho lícní zdivo se jevilo téměř kompletně dochované. Práce A. Sedláčka z roku 1883 již ukazuje značné rozrušení vrcholových partií všech zdí, zvláště věže, kde došlo k protržení otvorů, a tím k vytvoření vysokých, sesouvajících se rozeklaných pilířů zdiva, jež se rychle začaly snižovat. Fotodokumentace výzkumu hradu D. Líbalem z roku 1977 ukazuje již stav věže snížené o její nejvyšší obranné podlaží, a rychle postupující rozpad lícního zdiva na věži i na hradbách. Od té doby, za čtrnáct let, zachvátil rozklad zdiva většinu stěn hradeb do nádvoří i do exteriéru hradu, souvislý odpad líce zdiva se dalekosáhle rozšířil i na horní část věže, prolomil se jeden záklenek okna v hradbě na severní straně a též odpadlo zdivo pod patkami valené lomené dvousegmentové klenby průjezdu „zadní brány“ horního hradu, takže visí ve vzduchu a hrozí bezprostředním zřícením. K záchraně hradu musí dojít pokud možno okamžitě, a i tak je rozsah rychle narůstajících destrukcí tak velký, že přes relativně malou velikost hradu budou zde nezbytné milionové částky k jeho udržení. Nejen vy čtenáři, ale i další místní obyvatelé i činitelé si budou klást otázku, zda je to nezbytné, a zda má hrad opravdu takovou hodnotu, aby byl zachráněn. B) O vzniku hradu a jeho formě v minulosti. Problematikou vzniku hradu se zabývala řada autorů. Budu citovat jen ty odborně nejpovolanější. Největší český historik hradů A. Sedláček uvádí, že se neví, „kdo hrad postavil a kteří byl jeho první držitelé“. Předpokládá však, že hrad povstal nejpozději na začátku 14. století, rozhodně před rokem 1354, kdy byl uváděn první známý majitel Matouš z Frymburka. Arch. Menclová klade vznik hradu „do prvních dvacíti let 14. století“, dr. Líbal jej dokonce začleňuje „do doby Václava II. na přelomu 13. a 14. století“ a uvádí jej jako „hrad raně gotického typu“. Pro většinu ze čtenářů jsou tyto úvahy datovacího charakteru málo zajímavé, podstatné je však to, co hrad činí hradem ve své době výjimečným a v rámci soustavy českých hradů unikátním. Vezmeme-li v úvahu, že obdélný půdorys hradu byl na svých západních nárožích zakulacený, což je podle srovnání s jinými hrady dokladem vzniku začátkem 14. století, pak nejde o hrad staršího typu, kdy byly teprve budovateli hradů shromažďovány zkušenosti o jejich obraně a opevňování. Věž hradu byla postavena do čela možné útočné strany proti východu, odkud mohla být na hrad vedena z plošiny v úrovni hradu soustředěná palba z praků. To svědčí o skutečnosti, že věž byla postavena do cesty tomuto palebnému útoku jako věž štítová zeď na hradě Fulneku, nebo raněrenesančí Široká zeď na Helfštýně, mimochodem nejmohutnější „štítová hradba“ Evropy. Poloha věže, ne již při bráně, ani jako záštita paláce, ale ve směru možně soustředěné palby vůči hradu, svědčí o rozvinutém smyslu pro tuto fortifikaci. Zcela svérázné je též vlastní řešení věže, jejíž výškově odpovídající přízemí i první patro je zcela plné, provedené v kompaktním zdivu, což by v případě dobytí hradu zcela zabránilo možnosti provrtání se dobyvatele do nitra věže, i její destrukci pomocí ohně a vysoce rozpínavých spalných plynů smolných větví, nebo výbuchem střelného prachu. Víme, že ani vyhození druhé největší okrouhlé francouzské hradní věže v Coucy v 16. století, jež měla též kompaktní zděnou podnož při průměru 31 m, se nepodařilo. A úspěch měli zde, i na hradě Ham, teprve němečtí sapeři v první světové válce. Dimense a řešení věže ve Frymburku byla tedy fortifikační logikou, ověřenou zkušenostmi zbudovatele, takže musíme předpokládat vznik hradu až po odeznění velké vlny zakládání hradů v druhé polovině až koncem 13. století. U jiných hradů nejdříve vznikla malá hradní jádra délky několika desítek metrů, často bez věže nebo s menší okrouhlou nebo hranatou věží, a teprve postupně byly ke hradbám přistavovány paláce a další budovy, do zdí probourávány otvory a před hradbami stavěny další hradby parkánové a vnější opevnění. Hrad Frymburk však vznikl obdivuhodně jednotně. Na některých hradech byly hradby vybudovány až dodatečně na místě původních linií palisád, zde však byly hradby koncipovány již současně s velkou věží. Její tvar nebyl řešen mechanickým kruhem nýbrž zvláštně deformovanou okrouhlou křivkou, na vnější straně zpevněnou vysokým soklem a dovnitř hradu nahrazenou v místech, kde se měly připojit hradby, křivkou vydutou, místo převládajícího kruhu vypouklého. Průzkum malt a omítek věže i hradeb nám ukazuje, že věž nevznikla spolu s hradbami v jedné souvislé stavební fázi, nýbrž výstavbě ostatního hradu předcházela. V době, kdy byla budována věž, a to včetně s přípojnými náběhy hradeb, byla politická a bezpečnostní situace území klidná, proto malty byly bohatě saturovány jemně rozmělněným vápnem dobré kvality, a zdivo bylo kladeno i uvnitř hmoty věže souvisle řádkově, nikoli „litou formou“ naházeného kamene do směsi malty za vnějším odděleně budovaným „lícním zdivem“. U věže nebyla tedy aplikována forma vnějšího „zdiva lícního“ a odděleného vnitřního „zdiva litého“, ku prospěchu stavby. Hradby severní a jižní byly budovány v určitém spěchu, malta má značně velké nerozmělněné hroudy vápna, rozpadavého, nevazného charakteru a hradba západní s branou má již doslova nouzi o vápno. Zde se malta odlučuje od kamenů, praská a drolí se a rozsáhle odpadá. Jen díky tomu, že i zde je vnitřní struktura zdiva provedena ložně, se vůbec tyto úseky hradby dochovaly, jinak by zde již byly jen základy. Věž prošla zřejmě dvěma základními fázemi výstavby. Do výše asi jedné třetiny dnešní výšky byla postavena formou kvádrového i lomového kamenného zdiva, kladeného průběžně ložně, při vyrovnávaní na určitou výšku vrstev 68–92 cm vysokých, a tato výrazně zjevná vodorovná správa byla pak vyrovnána maltou 5–6 cm vysokou. Teprve nad ní byla budována horní část věže. Ve hradbách není zjevná fázová výstavba, a co zajímavé, ani vysoké střílnové okenní otvory nejsou do hradeb zabudovány dodatečně, nýbrž s hradbami současně. I to svědčí o tom, že již nebyla obava z možnosti vniknout těmito otvory dovnitř hradu, takže můžeme předpokládat, že před hlavní hradbou byla vnější hradba parkánová nebo vnější palisádová linie. Stejně tak byla koncipována brána do horního hradu, ne již jako brána vjezdní pro svou malou světlou šířku, ale jako brána vstupní, a ne se zapadacím rámem pro zvoditý/padací most, ale s rámem s vnější drážkou pro zvedací/padací hřeben/mříž, což je opět znakem určité fortifikační vyspělosti. Podle zhodnocení druhů kamenořezu zdí, malt, a zbytků omítek je zřejmé, že již v době výstavby horního hradu se předpokládal na západní straně v prostoru dolního hradu dřevěný rampový nájezd k bráně horního hradu, jenž byl ve své závěrečné fázi později nahrazen zděnou předsunutou terasou. Na okraji této terasy mohl stát dřevěný padací most, spouštěný na rampu v prostoru dolního hradu, dnes dvora lesovny. I tato část hradu musela být při výstavbě horního hradu zamýšlena, protože jinak by nebyl při hradu žádný prostor, kam by mohly zajíždět zásobovací vozy, kde by mohli být odstaveni koně hradního pána a posádky i umístěny budovy hospodářského dvora. Údaj o tom, že přední brána s vlastním mostem stála za linií příčného příkopu, jenž dnes leží pod velkou věží, odpovídá tomuto předpokladu, že dolní hrad či hospodářské předhradí stálo jižně a západně od horního hradu. Utváření návrší před hradem na východní straně svědčí o tom, že tato část hradu byla přihražena k hradu valy a palisádami, a opevňována až do období třicetileté války, kdy zřejmě na jejím východním konci vznikl raněbarokní bastion. Že byla tato místa opevněna formou běžnou v 17. století, uvádí i Pieroni ve svém návrhu na jejich zbourání roku 1658. Přirozeně vedle zdí, jež svědčí svou strukturou kamenného zdiva, malty i jednotnou koncepcí o tom, že byl hrad zbudován ve větší části jednorázově, nacházejí se – jako na každém historickém objektu – i tady nesporné doklady dodatečné vestavby. Ještě dnes lze tak prokázat dodatečný vznik klenby pod věží ve východním cípu mezi věží a hradbou. Zde byla k vypouklému oblouku věže přistavěna nová zeď, vytáčející se vydutě, a na tuto zeď a do podélné kapsy, vylámané do hradby, byla posazena vysoká, ve vrcholu lomená klenba do bednění na ramenáty. Tato klenba je asi z mladší vrcholněgotické stavební etapy. Před ní byla pak postavena další klenba pozdněgotická, se samostatnou příčnou zdí na dvou segmentových pasech do středního pilíře, kde údajně byla kuchyně. Její komín byl asi přisazen k jižní hradbě, protože stopy při věži a západní zdi pro komín u věže nesvědčí. Vezmeme-li v úvahu, že mohutná okrouhlá věž neúměrně silných zdí, s plným přízemím a prvním patrem, hradby horního hradu, budovy dvou podélných paláců při severní a jižní hradbě, brána pro pěší od západu a zřejmě i předhradí či dolní hrad vznikly v jedné stavební etapě, ač v několika dílčích fázích, je zřejmé, že tento hrad i při svém realitně malém půdorysu, si díky nesmírné kubatuře plných a vysokých zdí vyžádal obrovské náklady. Stavebníkem proto nemohl být jakýsi bezvýznamný šlechtic poloviny 14. století, ale významný, i když dodnes neznámý feudál. Hrad je od té doby zajímavou kombinací síly, vzdornosti a výšky opevnění i malého půdorysu, typem hradu svérázným a u nás neopakovatelným, vzácným. C) Máme přistoupit k opravám hradu? Z historických zpráv o hradě víme, že procházel neustálými změnami. V roce 1598 se uvádělo, že se na hradě ten čas nebydlí, roku 1620 byl již uváděn jako pustý, avšak s podotknutím, že by mohl být opraven. Roku 1628 jej údajně vytloukli vzbouření sedláci a roku 1630 prý hrad vypálili Švédové. Roku 1635 byl hrad označen jako zbořený, avšak ještě r. 1658 uváděl Pieroni palisády a dvě opevnění, zřejmě v obranyschopném stavu. Rozhodně však byl hrad ještě v té době prostorově kompaktní a liniově ucelený. Teprve r. 1880 se zabývala Vídeňská Centralcomission otázkou konservace hradu. Došlo k ní však až úsilím JUDr. Václava Bartoně z Dobenína v roce 1940. V přípise Státní památkové správě upozorňoval na nebezpečí sesutí vnějších zdí hradu, s místy značně porušeným zdivem a se sutinami v nádvoří, porostlém stromy. Na práci byli tehdy nasazeni 4 zedníci a 4 dělníci – pomocníci. Po odstranění vegetace z nádvoří a z korun zdí byla opravena předprseň nad branou, po níž dnes není ani památky. V letech 1950 souhlasně upozornily orgány MNV v Novém Hrádku a Čs. státních lesů v Náchodě na značnou naléhavost oprav hradu. Současný stav je již drastický. Ve hradních zdech nejsou sice žádné trhliny vlivem posunů v základech nebo statické destrukce zdí, ty jsou však všestranně erodovány srážkovou vodou, jejíž charakter zředěné kyseliny sírové působí na kompaktnost malty, i její vaznost vůči kameni a obsahu i účinnost vápna. V záklencích věže i hradeb je malta vyplavena do hloubky 10–25 cm, korunová část zdí je zcela rozpadlá na suť, zdi jsou promokány po celé výšce, a převážná část vnějšího zdiva jak na věži, tak na souvislých úsecích hradeb v horní části, místy až k patě zdí odpadla. V nádvoří již nelze rozeznat, kde probíhala dvorní stěna zdí, po dvorních stěnách paláce není ani památky. Ohrožena je též klenba průjezdu brány, neboť visí doslova svými patečními částmi záklenku ve vzduchu mimo odpadlé špaletové stěny. Překrytí studny sice zabránilo pádu do její hlubiny, hrad je však ohrožen „pádem do terénu“. Zvláště kritický je stav na severní straně hradby, kde je hradba v délce 15 m podkopána sesuvem a vymletím příterénního zdiva až do hloubky 124 cm. Tím je ohrožena posud existující vnější vrstva zdiva, a po jejím odpadu i vnitřní zdivo. Zatímco ve věži jsou malty i zbytky omítek velmi kompaktní a tvrdé, je špatně míchaná malta ve hradbách, zvláště na západní straně, tak rozpadlá, že mechanicky odpadává, a s ní i kameny, jež jsou zcela uvolněny. D) Co bychom měli na hradě nejdříve udělat? Hrad je dnes obklíčen tyčkovým plotem a mezi ním a zdmi hradu roste hustá směs náletového mladého stromoví. To stíní zdi, v nichž se pak drží vlhkost, zatímco dvorní části zdí jsou rozpalovány sluncem. Je žádoucí obnovit stejný režim pro zdi na obou stranách, a veškeré toto náletové stromoví vykácet, a tím též získat pohledy na hrad pro návštěvníky, přičemž zvýšený příliv návštěvníků může opodstatnit opravy hradu. Tragický stav hradních zdí, jež ztratily velkou část lícního zdiva, si vyžaduje urychlenou opravu. Tu však můžeme provést teprve poté, kdy budou zajištěny prostředky, zorganizována stavební akci a provedeny přípravné práce. Především je žádoucí zajistit organický postup prací. S ohledem na rozsah porušených zdí, a malou pravděpodobnost výrazného přílivu financí, nelze počítat s tím, že by mohly být opravovány zdi na vnější i dvorní straně hradu a soudobě na všech místech. Staticky je nejohroženější severní zeď. Po vykácení stromoví mezi zdí a plotem je nezbytné odkrýt původní linii základového nebo dochovaného zdiva severního líce této hradby, a propátráním suti pod zdí až k oplocení získat potřebný sesutý kámen pro obnovu líce. S ohledem na velký rozsah zmizelého zdiva ve výlomech a průlomech bude žádoucí zpevnit základovou rovinu, na níž se bude stavět, a provést svislou vyzdívku nového líce. Nadměrnému plýtvání cenným kamenem doporučujeme zabránit vytvořením betonového jádra zřícené části zdi. Spárování kamenného líce je třeba provádět prodyšnou maltou s podílem 70 % vápna a 30 % cementu v takovém poměru, aby malta, zkoušená mezi prsty, výrazně lepila. Maltu je třeba důkladně přitáhnout ke kamenům a utěsnit ve spárách, nejdříve lžící, špachtlí a nakonec štětcem po menším zavadnutí, aby se do trhlinek mezi maltou a kamenem opět neusazovala vegetace, Při této akci bude žádoucí dobudovat kamenné deskové předklady střílnových oken v pokračování zachovaných vnitřních částí, a poté rozhodnout o vnějším líci otvorů. Pokud budou v suti pod zdí nalezeny zbytky původních ostění, pak bude možno navrhnout tesaná ostění, hrubé pemrlovaná, neprofilovaná, nebo podle nalezeného vzoru profilovaná ostění. Pokud nebudou nalezena, bylo by vhodnější zde provést zúžené střílnové otvory ve zmenšené výšce, s poprsníkem, z lomového nebo kvádrového kamene dle projektu, který by byl v případě vyžádání dodatečně dodán SÚRPMEM Brno. Protože nelze ukončit korunovou část, zdí, bylo by žádoucí nové zdivo připojit těsně k přečnívajícímu dochovanému zdivu lícnímu. V případě jeho odpadnutí, až do koruny zdi provést nové zdivo až do úrovně dnešní koruny, a tu ve stávající úrovni rozebrat až na neporušenou strukturu zdiva a malty, a pak nově vyzdít. Protože nelze současně obnovovat vnější i vnitřní líc zdi s ohledem na náklady a pracovní síly, bylo by žádoucí takto zajištěnou zeď provizorně pokrýt oboustrannou sedlovou stříškou typu, který uplatnil arch. Janák na hradbě předhradí. Nyní půjde o to, zda postupovat tímto způsobem na jižní a západní straně hradeb, nebo přistoupit k soustavné obnově každé zdi v obou lících. V tomto případě by, po dokončení líce na vnější straně, následovala táž práce na vnitřní straně hradby. Opět by bylo nezbytné odkrýt původní linii dochovaného zdiva dvorního líce, a po vytvoření jednotné podkladní úrovně zdiva v příčném směru, přistoupit k vyzdívce dvorního líce až do úrovně vnější koruny. Na dvorní straně bude nutno nově vyzdít na ramenáty záklenky okenních otvorů. Důležité bude rozhodnutí, zda se hradby ponechají pro budoucnost jako pochozí pro návštěvníky, tudíž s vnějším dřevěným schodištěm, bez stříšky nebo se střechou. V případě, že by nebyla zeď opatřena stříškou, musela by být chráněna na vnější stranu poprsníkem, nebo dřevěným zábradlím. V případě, že by měla být realizována střecha v podobě historické chodby, pak by mohla sedět buď oboustranně na poprsníku a nižších sloupcích, a na vnitřní straně jen na sloupcích se zábradlím. V případě, že by bylo rozhodnuto neumožnit návštěvníkům průchod po hradbách, by mohla být koruna hradby mírně sklonitá v příčném spádu cca 20 % při dokonale vyzděné koruně z těžkých (ne lehkých deskových!) kamenů, nebo by mohla být zastřešena přisedlou sedlovou stříškou krytou šindelem. Takto souborně řešeným akcím, uplatněným na všech třech stranách, však musí prvořadě předcházet zajištění klenby průjezdu brány v západní zdi. Dočasně je nutno zde odkrýt suť, a patky klenby podepřít trámy nebo silnými kuláči, stojícími na fošně, a nesoucím i zdivo též na podložní fošně. Teprve dodatečně, při získání prostředků je nutno i zde obnovit zdivo špalet průjezdu. Stejný postup bude nutno volit u věže, kde bude nutno vyhrnout suť z interiéru II. patra, provést dlažbu prostoru ve spádu k výtokovému otvoru směrem k cisterně, aby bylo vyloučeno zatékání do zdiva věže. Dále bude nutno zpevnit dosud uchované záklenky vyspárováním, nebo je rozebrat a nově vyzdít, obnovit lícní zdivo celého obrysu věže, vyřešit souvislou úpravu koruny zdí věže, a zazdít výlomový prostor v úrovní dvora. V prostoru dvora bude nutno vyvézt veškerou suť a obnovit původní úroveň terénu či dlažby, pokud bude nalezena. Jako poslední akci lze řešit vyvezení suti z místnosti předpokládané kuchyně a sklepa za ní a zazdívku velkého průlomu odtud k jihu. Při všech dokončovacích akcích nutno před rozebráním lešení uvolnit ze spár mezi zdivem rozpadlou maltu a nově kvalitně zdivo vyspárovat. Malta se musí do spár dobře zatlačit. Nutno dbát, aby nebyl používán nový kámen odlišné barvy, zvláště ne modravé nebo zelenavé či šedé, v rozporu s převládající barvou kamene. Do malty je nutno přimíchávat antuku a používat místní červený písek k dodržení stejné barvy malt. Přirozeně u zdi kuchyně použít maltu našedlé barvy. Účelem veškerých úprav by mělo být dochování dnešní prostorové a optické tvářnosti hradu a jeho zdí, zajištění obnovy dochovaných zdí v obou lících, neboť jinak nelze zabránit dalšímu rozpadu, a zpřístupnění hradu. Všechny dílčí i celkové záměru je nezbytné ideově i projekčně zpracovat na nezbytném zaměření, jež umožní provést potřebné kalkulace prací tak, aby mohly památkové orgány plynule všechny náměty, projekční přípravu i realizaci posoudit, zaujímat k tomu stanoviska a svým schválením umožnit vydání příslušných schvalovacích dokumentů referátů kultury a výstavby okresního úřadu v Náchodě. Poznámky: 1. F. A. Heber – Bohmens Burgen III, 1860 Leitmeritz 2. A. Sedláček – Hrady, zámky a tvrze království českého, II, 1883 Praha 3. D. Líbal, O. Mácha, A. Lišková – Hrad Frymburk, Stavebně historický průzkum 1977, SÚRPMO Praha 4. K. K. Central Comission zur Erforschung und Ergaltung der Kunst und histrischen Denkmale, Wien.Text: historie
17.12. 2003 - Zdeněk Gardavský
