Nedaleko Teplice vypíná se hora vysokým lesem porostlá a na všechny strany strmá. Ode dávných dob slove Doubravská hora a příležitá bývala k opevnění tak, že lze se tomu divit, proč tu hrad postaven byl teprve v 15. století. Avšak tím není vyloučeno, že se tu Čechové vnikajícím nepřátelům již ode dávna bránili, majíce tu své hradiště, jehož známky při zakládání hradu zničeny. Na hoře té stával středověký hrad, jenž v 17. stol. v pevnost po způsobu tehdejším přeměněn. Proto také na vrchu jejím spatřujeme památky obou těchto druhů. Zajímavá je stará cesta ke hradu. Oddělovala se od silnice Řehlovské na západním úpatí hory, šla po jižním svahu hory až na východní stranu, kdež byla ostrá zatáčka k západu, a pak se volně vstupovalo až ke hradu. Pro strmé její stoupání na jižním boku v posledních letech sem a tam směr cesty pozměněn, aby bylo stoupání volnější. Kromě toho udělána pěšina po severním boku hory tak pohodlná, jak to u takové vysoké hory (392 m nad mořem, asi 190 m nad okolím) jest možné. Kde se silnice nynější neb stará cesta a tato pěšina rozcházejí, viděti jest zbytek brány, kterou se chodívalo do obory zvířecí; neb v 17. stol. všechny hora byla oplocena. Kde je dotčená ostrá zatáčka, spatřují se zbytky brány, kterou se postupovati dále zabraňovalo. Bezpochyby od ní vycházely ploty, které se k opevnění předhradí připojovaly. Něco výše jsou zbytky druhé brány a tu začínalo předhradí, jež na všech stranách hradbami zavřeno bylo. Nyní je to pěkný zelený trávník asi trojhranu se základem svým podobající; kde předhradí nyní docela prázdné končí, jest hluboký příkop, jímž hora od konce ke konci jest překopána. Ten tu býval od založení, ale při zakládání nové pevnosti byl znova upraven a vyzděn tak, že se láme do tupého úhlu a kromě toho v tu stranu ke hradu jest rozšířen. Kromě toho spatřuje se tu také čtverhranatý kout vyzděný, při němž jde dotčená pěšina. Kde býval zvoditý most, jest nyní násep. Vpravo a vlevo od něho viděti jest mohutné bašty hranaté, v 17. stol. ze země nasypané; mezi nimi zůstala zděná ulička, která se trochu k jihu láme. Byl to neširoký průjezd, který následoval po bráně zadního hradu a nepřítele měl zdržovati.
Hradiště zadního hradu jest nyní více restaurací, nežli zříceninou. jako i jinde v severních Čechách, i tu se opakuje zjev, že se přístup jen hostem t.j. takovým, kteří tu pojedí a popijí, dovoluje. Zdá se, že to není ani tak namířeno proti milovníkům přírody, jako spíše proti nezbedné mládeži. Na severozápadní straně hradu vystavěna jest nová nákladná restaurace, do níž také pojata a vyzdvižena jest věž při ní se nacházející. Při podrobném ohledání ostatního hradiště seznává se, že prvotní hrad jest soustava věží a hradeb a několika stavení k nim přistavěných. Hradby zavírají velké prostranství vejčitého základu a sesíleny jsou okrouhlými věžmi, z nichž jedna je na východní a tři na severní straně; kromě toho je na jižní straně polookrouhlá bašta a na západní straně pátá věž, která se zdá býti původu nového. Věže všechny jsou uvnitř obmítkou obmrštěny a mají velké střílny pro ručnice zřízené. Domy ke hradbě přistavěné jsou dvojího původu. Ten, který býval na jižní straně bylo kasárnické vysoké stavení o několika odděleních, jež bylo buď v 16. neb 17. stol. vystavěno, část jeho pojata do nového stavení restaurace. Při jižní straně spatřuje se studně. Dříve bývaly ještě dvě jiné, totiž nádržka v příkopě za branou a jiná, která byla v příkopě okolo hradu jdoucím. Třetí na jižní straně později objevena. Bylo totiž mnohým s podivením, že na jejím místě i při největším suchu byl okrouhlý zelený trávník. Poněvadž se mnoho o pokladu tuto skrytém bájilo, dala tu vrchnost kopati. Napřed přišli na kostru koně i s sedlem a nádobím, pak se objevilo krytí studně a konečně tato sama ve skále vytesaná. A poněvadž se tu také voda našla (ovšem také jen svrchní), dali ostatní dvě nádržky zasypati. Okolo věží a hradeb běží příkop z velké části ještě zachovaný a vyzděný, který také z prvotního hradu pochází. Při zakládání nové pevnosti v 17. stol. zřízeny okolo něho hrubé valy ze země nasypané a sesíleny osmi hranatými baštami též nasypanými, které uvnitř i zevnitř byly řádně vyzděny a tak zvanými kasematami opatřeny. Také tu udělány chodby ven na kraj vedoucí a příkop s venkovem spojující. Dobře je viděti takovou chodbu do bašty na severozápadní straně. Na některých místech ještě dobře poznávati, jak toto opevnění bývalo, ale z velké části zdivo se pobořilo a země se sesula. Pevnost totiž v 17. st. zase zrušena a zkažena a od dvou set let také mnohé části povětřím zničeny. Ve 14. stol. byla pod horou ves Doubravice s farním kostelem a dvorem, jež byla manstvím služebným k Mostskému hradu. Ves časem zanikla a zůstal jediný dvůr. Hora patřila také ke statku Doubravskému a zakoupena s ním od Jakoubka z Vřesovic. Když se vnukové jeho l. 1467 dělili, dostal Jan Ilburk na svůj díl Strupčice, Žalany, Chouče, Liběšovice, Roudník a Věšťany, k nimž ještě jiné vesnice a duchovní získal. Nemaje sídla pevného obdržel l. 1478 majestát a dovolení, aby nade vsí manskou Doubravicí hrad v nově postaviti a vší pevností ohraditi mohl, což také v krátce potom provedeno. Jan Ilburk psal se již l. 1486 seděním na Doubravské hoře a téhož roku na jaře zemřel. Sirotky nezletilé vychovávala vdova Eliška z Landšteina . Vilém, syn Janův, ujal l. 1488 Doubravskou horu a Předboř od mateř koupenou. Od krále Vladislava obdržel (1498, 1507) nadání na několik vesnic zápisných, od téhož krále si vyprosil (1507), že mu byla Doubravská hora z manství propuštěna a Trnovany a Šanov, tehda ještě vésky, obdržel l. 1511 dědičně. Za něho byl (1521) Vácslav z Polenska hejtmanem. Zůstali po něm synové Volf, Bernart, Albrecht, Jáchym, Šebestian a Vácslav, z nichž tito penězi se oddělili. Volf (1532 atd.) převzav Doubravskou horu tak dobře hospodařil, že získal několik velkých statků v okolí, jako Teplici, Krupku a Kyšperk, a kromě toho také rozličné drobné statky. Nemálo děkoval králi Ferdinandovi, jemuž byl věrně, zvláště l. 1547, oddán a od něhož proto dary obdržel. Avšak dychtiv jsa po jmění, neuvaroval se lakoty. Před r. 1536 přivedl kmetičnu v Třískolupech k tomu bez vůle pána jejího, že mu půl lánu dědiny v Třískolupech odevzdala, kterýž on sice za 170 kop míš. prodal, ale chudé ženě za to nic více nedal, než jednu a půl kopy míš. Volf měl platné účastenství ve veřejných bězích, zastávaje rozličné úřady, jsa naposled nejv. písařem a presidentem komory. Působil také ve sněmích a komisích a l. 1563 dokonal napravení a doplnění zřízení zemského. Pod Doubravskou horou a okolo ní založil oboru. Zemřel l. 1569, dne 21. března a pochován v kostele Teplickém, kterýž byl sám založil. Volf byl posledním svým pořízením odkázal manž. Voršile z Veitmile († 1583) do života jejího statek Malhostický a všechen ostatní statek dcerám svým Anně, Mandaléně a Barboře a bratru Bernartovi a zřídil po nich jisté nápady. Ale ustanovení jeho pro odpory stran súčastněných nedodržováno. Po smrti Bernartově († 1573) držely všechny statky n. Volfovy Anna a Mandaléna samy a nechtíce se se strýci svými Šebestianem, Vácslavem a Janem, na něž po nich měly nápady jíti, do zbytečných soudů pouštěti, slíbily (1576, 3. listopadu) jim zapsati 17 500 kop gr. č. a kromě toho postoupiti zámku pustého Oltáříka s 4 vesnicemi. Slib svůj hned vyplnily a dotčené peníze na statcích svých zapsaly. Ale tím na sebe uvalily nemalou potíž a zapsáním mnohých peněz na všech statcích tyto velice zavedly. Vácslav a Šebestian chtějíce peníze míti uvázali se l. 1577 ve zboží Teplické a pak právo své převedli na Mikuláše z Karlovic na Brandově. Tento zavázal se sestrám, že peníze zaplatí, a podržel si Teplici v zástavě, ale také nemohl nic svésti. Tu Kašpar ze Semberka, manžel Mandalénin doprosil se Volfa ze Šemberka, že ten dluh na sebe přijal a Mikuláši dluh jeho 20 000 kop míš. na Teplici, Doubravské hoře, Krupce, Kyšperce a Malhosticích zapsán. Právo to přešlo pak na Jiříka ze Šemberka. Ten zůstal v držení Teplice, a to, tuším, jedině tak, že něco dluhů zaplatil penězi, které dostal od komory při vyplacení Krupky a Kyšperka. O Doubravskou horu přišly sestry neznámým způsobem, ale stalo se to s jejich přivolením. Ujal ji asi l. 1578 Vilém z Rožmberka a mnoho důležitých listů dal přenésti na Krumlov. Císař Rudolf přál si od něho míti Doubravskou horu. Chtěl totiž nabyti statku Kyšperského, zastaveného Jindřichovi Brozanskému ze Vřesovic, tím způsobem, že mu mínil za něj dáti Doubravskou horu. Když tedy Vilém statku postoupil (1579 v červenci), dáno poručení Janu Felzárovi z Felzova, hejtmanu, aby svršky a nábytky odvezl a dobytek odehnal na Kyšperk. Felzár tu byl celkem čtyři léta hejtmanem i po postoupení a za ta všecka léta nic za službu nedostal, takže měl 200 kop za komorou. Neznámým způsobem dostala se Doubravská hora Jiříkovi star. z Lobkovic. Tento zaplatil l. 1584 Bedřichovi Mašťovskému z Kolovrat peníze, které na témž statku zapsané měl, a tak se stal samostatným držitelem. Avšak l. 1586 postoupil Doubravské hory Bohuslavovi Kaplíři ze Sulevic, od něhož dostal směnou statek Nedvědíč. Od Bohuslava pak postoupena l. 1590 Radoslavovi staršímu z Vchynic, jenž měl také Teplici. Nežli však tento pán v pokojné držení vešel, obětoval ještě 10 250 kop m. na to, aby uspokojil Viléma Vřesovce, jenž si na Doubravskou horu právo pokládal podle kšaftu n. Volfova. Radslav, velmi bohatý pán, učinil Doubravskou horu na krátký čas hlavou Teplického panství. Od něho snad pocházejí první práce opevňovací venkovských hradeb. Při tom prý užíval holandských umělcův; zdá se však, že toho díla nedokončil. Radslav sám dětí neměl a proto rozdělil, učiniv poslední pořízení všechen statek svůj na čtyři díly, aby jimi čtyři strýce podělil. Vilémovi strýci dal Doubravskou horu se vším panstvím Teplickým a statek Benešovský. Pořízením ustanovil, aby Vilém se ve všechen statek po smrti jeho uvázal, jej od smrti jeho do 8 neděl držel a po jich vyjití každému dílu jemu patřícího postoupil. Vilém přidal se l. 1618 ke stavům odbojným, ale nikoliv s upřímnou myslí; avšak i po r. 1620, když poslušenství Ferdinanda II. podstoupil, nebyl mu upřímným poddaným. Obojetné jeho chování jako i vzácné přímluvy byly toho příčinou, že neodsouzen, ačkoliv ke katolictví nepřistoupil. Poněvadž opevnění Doubravské hory strýcem započaté právě dokončil, to jako i jiná opevnění panských sídel vzbudilo ve Vídni obavy. K vyšetření toho, jaké způsoby nové opevnění jest, nařízeno Jozefovi Raitinovi, staviteli při Pražském hradě, aby se na Doubravskou horu odebral, nová opevnění pozorně prohlédl a na pláně narýsoval, Vilémovi pak (1622, 12. listopadu) poručeno, aby mu všecky příležitosti ukázal. U Vídeňského dvora šlechtě české nevěřili a chtěli to způsobiti, aby Doubravská hora byla zbořena; jen »velikému úsilí« Vilémovu se podařilo, ji prozatím zachovati. Ano dal i l. 1625 veliké kusy k obraně slévati. Když pak l. 1626 i nové stavení panské na Doubravské hoře doděláno a jen se tam Vilém odstěhovati chtěl, vypukl ve stavení oheň, kterým stavení i jeho vnitřek zničen, takže pán měl škodu 16 000 tolarův (8. září). Stavení již neobnoveno, nýbrž jen tak tak střechou pokryto. L. 1628 konečně vyšla královská resoluce, jíž Vilém nejen při svých statcích zůstaven, nýbrž mu i povolováno, aby je podržel, byť ke katolické víře nepřistoupil a pro víru se ze země vystěhoval. Když l. 1630 nebezpečí války vznikalo, položena na Doubravskou horu císařská posádka 100 mužův. Vilém, ač se l. 1628 do Drážďan vystěhoval, zdržoval se tu právě té chvíle, když Sasové do země vtrhli a Teplici obsadili. (1631, 6. listopadu). Po té přilehli Sasové k Doubravské hoře, ale císařští se tu houževnatě bránili. Teprve 27. prosince se pevnost vzdala. Vilém při tom zajat a odvezen do Drážďan, Sasové, kteří pokládali Čechy za svou zásobárnu, odvezli tři největší děla z Doubravské hory do Litoměřic a odtud je plavili do Drážďan. Na Doubravskou horu, Ústí a Děčín dána dohromady kompanie vojska za posádku. Poněvadž pak Sasové s Vilémem nenakládali jako zajatcem, nýbrž jej měli za důvěrníka, nabízel Vilém kurfirstovi, že slabou posádku na hradě rozmnoží svým lidem. Když však kníže Frýdlantský na jaře l. 1632 Sasy vyháněl, Sasové se nedrželi dlouho na Doubravské hoře, nýbrž ji vzdali. Kníže sám bydlel 5 dní v Teplici, vraceje se po porážce ze Sas. Zdali byl hrad v druhé polovici l. 1632 osazen, není známo. Dne 5. dubna l. 1633 obsadila jej kompanie pluku Morzinovského; na její vyživení platil okolní lid skorem 500 fl. neřkouc nákladův na jiné vojáky. Od 1. srpna velel tu Jan Kryštof z Valdšteina, hejtman pluku Trčkovského, jenž nemilosrdně peníze a potraviny vymáhal. Pak se vystřídala ku konci l. 1633 kompanie pluku Thunovského. Mezitím dal se Vchynský, jenž ještě v květnu l. 1633 v Drážďanech přebýval, v jednání proti císaři, které však ke skutku nikdy nedocházelo, poněvadž se Valdštein v pravý čas rozhodnouti nechtěl. Vilém pak při něm vykrvácel l. 1634 v Chebu. Statky jeho všechny zabaveny a zadarovány císaři věrným. Teplické panství, k němuž nyní Doubravská hora přináležela, dostalo se rodu Aldringenovskému. Švédové a Sasové zvítězivše u Lehnice (1634, 13. května) vpadli do Čech, kdež bylo jen málo vojska, a obsadili větší část Žateckého a Litoměřického kraje. Dne 29. července vpadli do Teplice, vytloukli kostel a zámek, co se jim líbilo odvezli, a ostatek rozbili. Po té se pokoušeli o Doubravskou horu, která byla před tím kompanií pluku Morzinovského osazena. Ale velitel Michal Glotzeisen bránil se udatně. Švédský velitel zůstal ležeti před hradem, vydíraje okolí všelijakými platy a pleně. To trvalo 12 neděl. Na hradě pak zůstávaly rozmanité posádky i potom. Druhé obléhání Doubravské hory stalo se r. 1639. Na jaře t. r. Banner táhl se vší mocí proti Kamenici a Freiberku v Sasích, kdež mu nějaký čas lid Saský odpíral; jimž také k pomoci vůdci císařští táhli. Však nic ta pomoc neprospěla. Císařští jsouce poraženi prchali přes hranice, za nimiž Švédové do země vnikše v krátkém čase Teplici, Ústí a Litoměřice osadili. Velká část měšťanstva, zvláště pak veškeří židé Tepličtí se vším, co s sebou vzíti mohli, utekli na Doubravskou horu, míníce tu jistými a bezpečnými býti. Než švédský nejvyšší z Hodic jal se hrad ten obléhati. Velitel vypadl, aby zbořil obléhací přípravy, avšak zajat a jeho hlouček pošavlován. 20. května vzdala se posádka a hrad se všemi poklady tu nahromaděnými upadl v moc Švédův. Nejvyšší švédský se čtyřmi kompaniemi udělal si pod Doubravskou horou silné ležení a na hrad položil 50 mušketýrů. Odtud posílány oddíly po okolí a vymáhány peníze a potrava. Celý rok svízele ty trvaly. Na jaře l. 1640 vypudili císařští Švédy z Čech, takže 1640, 3. dubna toliko Houska, Děčín a Doubravská hora v jich moci zůstávaly. Císařští je najednou všechny oblehli. Před Doubravskou horou velel Ruebland nejvyšší a když poslán k Děčínu nejvyšší Jiří Bedřich hrabě Šlik, Švédové, jichž bylo jen 50, mužně se bránili, majíce udatného velitele Jana Jindřicha Engla a jsouce s dostatek zásobeni, ale hůře bylo Šlikovi, jenž v okolí již vydřeném a vyždímaném potravin si nedovedl opatřiti a také neměl dostatek hrubých kusův. Po dvou nedělích velké práce dostal se až ke vnějšímu příkopu a otýnění. Teprve po opětných čtyřech nedělích, když mu poslána od Litoměřic potřebná potrava a dodány od polního maršálka Colloreda hrubé kusy, rozstřílen hrad a podkopy rozvracován. Dne 17. května vzdala se posádka, poslední v Čechách. Dne 20. května obsadil hrad hejtman Tomáš Opitz. Našlo se tu ještě 284 str. mouky a obilí, 8 kusův hovězího dobytka, 4 ct. kulek, 8 ct. doutnákův. Teplice byla tak zpustošena, že z 156 domů jen 22 obýváno. Na hradě zůstávala pak posádka o 15–50 mužích, až konečně 19. července 1644 odtáhli zanechavše hrad pustý. Na konci l. 1643 žádal Pavel z Aldringen místodržících v Praze, aby Doubravská hora byla vojenským lidem osazena a potřebnou municí opatřena. Místodržící dávajíce císaři zprávu o tom ukazovali na to, »že zámek na Labi leží« a není při žádném přechodu přes hranice, také že by se vložením do něho posádky ubíralo vojsko takovým místům, kde ho je více potřeba. Naléhali proto na to, aby pevnost ta byla zbořena. Již před tím od nich bylo i na to poukázáno, že pevnost tak k ničemu není, že kdykoliv nepřítel o ni stál, posádku vypudil, na ní se usadil a všechen kraj holdoval. U dvora hned se nerozhodli, trvalo půl léta, než místodržícím dáno bylo poručení, aby pevnost byla vyvrácena (1644, 27. června). Mezitím sem přece byla posádka Šifnerovského pluku dána a proto došlo velitele poručení (v červenci), aby posádku vystěhoval tak, aby lidem neublížila, a k armádě hraběte Gallasa přitrhl. Tak 24. července poručeno Maximilianovi z Aldringen, aby Doubravskou horu v šesti nedělích skrze vlastní poddané rozboural a »se zemí srovnal«. Odůvodněno to tak, že nepřítel zase vpádem hrozí a obava jest, že by tuto pevnost opanoval. Hrabě poslechl. Pracovali tu poddaní a také havíři. Ve čtyřech nedělích větší část práce vykonána. Nejvíce bořeno na východní straně, odkudž byl příjezd. Tu zbořeny zdi na třech baštách a při parkánech a dvě hrubé věže a hradby, takže se tu nepřítel držeti nemohl. Na západní straně stavení obydlené vyvráceno dokonce a věže při něm vypáleny. Na severní straně vybouráno půl věže, veliký kus hradby a probourána venkovská bašta. Po dokonaném bourání zbyly jen sklepy a kasematy. Avšak ještě l. 1655 došlo vrchností kraje krajské nařízení, aby poslaly lidí k dokonalému zboření. Bývalý hrad ztratil všechnu důležitost a jen obora okolo něho měla ještě cenu.Text: historie
24.8. 2005 - August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze Království českého XIV/143
|
Přihlášení |
