Choustník chová ve svém lůně mnohá tajemství. Tajuplná je i studna na nádvoří. Kachna, kterou tam vpustili, vyplavala prý z rybníka Jordánu u Tábora. Tajemná jsou na Choustníku podzemní sklepení, v nichž jsou skryty vzácné poklady. Těch pokladů dostává se časem chudákům, úpějícím v nouzi, od záhadných bytostí, jež berou na sebe lidskou podobu.
Chudý krejčí ve vsi pod Choustníkem přišel na mizinu. Poněvadž nemohl zaplatiti dluh, hrozilo mu, že mu prodají chalupu a že bude se svou početnou rodinou vystěhován na náves a vydán na pospas ústrkům, hladu a bídě. I vypravil se k příbuzným do města, aby je požádal o půjčku a odvrátil tak neštěstí, hrozící rodině zkázou. Příbuzní ho vyslechli, politovali ho, peněz mu však nepůjčili. Zklamán, s duší plnou zoufání a beznaděje vracel se domů choustnickými lesy. Hlavu k zemi klopil, uvažoval, nebylo-li by snad lépe nevzdorovati osudu, upevniti tu někde na stromě řemen a zadrhnouti si jej kolem krku. Odtrhl zraky od země, vzhlédl k hradu, který se tyčil nad ním na skále. Šerem duše probleskla mu jiskra naděje. Vzpomněl si na pověsti o choustnických pokladech, napadlo ho, aby zkusil štěstí a vydal se sem o Květné neděli, kdy se poklady otvírají a vycházejí na světlo. Byl jasný, slunný den, když stanul ustaraný, vyhublý krejčík opět pod temnou siluetou hradu Choustníka. Vešel do lesa, rozhlížel se po strmé, balvanité stráni. Na stezce, která vedla k hradu, plahočila se shrbená stařena, nesoucí na zádech proutěnou nůši. Nohy jí na kluzké, ovlhlé půdě ujížděly, takže jen s námahou stoupala vzhůru. Krejčí ji dohonil, nabídl se, že jí sám nůši poponese. Nahlédl do nůše, podivil se: „Co v hradě se suchým, zetlelým listím?“ „Nevím, dobrý muži,“ odpověděla stařena. „Nandal mi je do nůše nějaký myslivec a poručil mi, abych je donesla do hradu.“ Krejčí vzal nůši na záda, kráčel před stařenou, vykládal jí o svém trápení. A ku podivu, čím více se blížil k hradu, tím více se listí protěžkávalo, jako by se proměnilo v kamení. Když konečně vstoupil do hradní brány, obrátil se po stařeně, jež mu přestala odpovídati – a div divoucí! – stařeny tu nikde nebylo. Sundal nůši na zem, v nůši to zachřestilo – a před užaslými zraky krejčíkovými se v ní zatřpytilo ryzí, zvonivé zlato. Nechtěl svým očím věřiti, probíral se znovu a znovu zlatými listy, naslouchal jejich cinkotu, dokud nenabyl jistoty, že nepodléhá klamu. Pak sebrav síly vzal nůši na záda a spěchal se vzácným břemenem z hradu domů. Od té doby nastaly rodině krejčího blažené časy. Splatil dluh a ještě mu zbylo dosti k šťastnému, spokojenému živobytí. Příbuzní, kteří se ho odříkali, dokud tonul v dluzích, počali se k němu zase hlásiti a přicházeli na zvědy, jak tak znenadání nabyl bohatství. Jeden z nich, ze všech nejlakotnější, vylákav krejčíkovo tajemství, vydal se po roce na Choustník, aby tam rovněž zkusil štěstí. I jemu se zjevila stařena s nůší plnou zetlelého listí a nechala si ji od něho poponésti, jenže, když se vydrápal vzhůru do hradních rozvalin, měl v nůši pouhé kamení.Text: pověsti
4.11. 2002 - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků.
|
Přihlášení |
