Český Šternberk

ŠTERNBERK HRAD.

Sázavská údolí známa jsou pro svou půvabnost a od milovníků krásných krajin často se navštěvují. Kromě Rataj snad po celém Posázaví není tak půvabného místa, jako je Šternberk. Údolí se tu trochu rozšiřuje. Přes řeku proti zámku břehy se volně zdvíhají a pokryty jsou rolemi. Na břehu, kde je zámek, jsou vysoké stráně lesy a stromovím porostlé. Hrad sám leží na skalnatém ostrohu, který z výšin k severu vybíhá, málo se rozšiřuje, ale dosti dlouho se táhne. Na východní stranu spadá k řece Sázavě ponechávaje jen málo místa pro městys Český Šternberk, na západní straně je divoká lesnatá rokle. Na jižní straně jest překopán. Mezi příkopem a opyšem vypíná se starý hrad, hmota nepravidelných základů s rozličnými výstupky, námětky a věžemi.

Mimo hrad a k obraně jeho byly věže na jižní a severní straně. Na severním konci opyše stojí čtverhranatá věž nyní velice zpustlá, avšak vysoko nad domy městyse vynikající. Stojí na skále a přístupný jest vnitřek dírou, která byla na její patě prolomena. Před časy přicházelo se do ní brankou, která jest vysoko nad patou na jižní straně. Jak se dostávali až ke brance, nelze dnes poznati. Ke hradu jezdívalo se a přichází s posud se tří stran. Jedna cesta vede z městce a spojuje se pak s cestou, která běží od Šternova. Ty obě spojují se na západní straně ostrohu. Třetí cesta od Brtnice vede po ostrohu, ale běží pak pod hradem a připojuje se k předešlé. V novější době přidělána ještě jedna cesta, která vybíhá z jižního konce a ústí pod venkovskou baštou do Brtnické cesty. Šternovská a Šternberská cesta běží k severnímu konci hradu a to až ke stavení o sobě stojícímu, v němž jsou byty hraběcích služebníků. Mezi tímto stavením a vlastním hradem jest dvůr na východní straně hradbou zavřený a pod ním ještě jsou tarasy z novější doby pocházející. Stavení vlastního hradu nad předešlé vysoko vynikající v 17. a 18. století bylo přestavováno a obdrželo nynější svou spůsobu, totiž stavení, které povstalo spojením prvotních několika částí. Ač pak jest zde velmi mnoho místností a pro množství osob se pohodlí poskytuje, přece jednotlivé místnosti úpravou svou nad prostřední míru nevynikají. Zavírají nevelký, ale malebný dvůr čtverhranatý. Nejznamenitější místnost jest kaple sv. Sebastiána ve druhém poschodí v jihozápadním rohu a pochází ze 17. st. Skládá se z lodi, která je také předsíní, a z kůry, na jehož oltáři jest starý, pěkný obraz sv. Šebestiána prý od Škréty pocházející. U oltáře postaveny jsou čtyři staré prapory. Na stěnách kaple jsou erby Šternberského rodu s latinskými nápisy; tyto jsou chybné plody 17. st. Tak ku př. se nazývá Kunka ze Šternberka královou, ač před volbou Jiříkovou zemřela, Petr ze Šternberka je poznamenán za rytíře Zlatého rouna, ač řád ten teprve po jeho smrti založen. V nápisech těch vyskytují se král Jiří, Kunka jeho první manželka, Kateřina dcer jich (králová Uherská), Jindřich a Viktoryn z Minstrberka, synové jich, Anna dcera Jošta markr. Moravského a manželka Petra ze Šternberka, Albert kníže Saský, zeť Kunčin, Zdena kněžna Saská, dcera Kunčina, Eliška markr. Braniborská, Dorota falckraběnka na Rýně. Druhá znamenitost jest velká síň ze 17. st. pocházející, zdobená po stěnách sochami králů, mezi nimiž visí staré obrazy. Na velkém obraze jest vyobrazen Zdeněk ze Šternberka, jak (1453) vyřizuje své poselství Karlovi VII. králi franckém. Také je tu obraz báječného Jaroslava ze Šternberka, domnělého vítěze nad Mongoly (1241), malovaný podle náhrobku v Zásmukách. Také je tu vyobrazen Vratislav ze Šternberka († 1703), rytíř zlatého rouna, v taláru téhož řádu. Co se týče vůbec obrazů v zámku se nacházejících, jsou kromě těch, které představují osoby z 18.věku, buď fantasie anebo snad osoby neznámé. Dva obrazy ukazují pány v kroji třicetileté války a snad znamenají nějaké důstojníky z té doby. Sice ty, které jsou fantasie, jsou nepěkné a ukazují patrně, že byly malovány v 17. století. I to „pravdivé“ vyobrazení Jana Žižky z Trocnova jest obraz, který ani od obyčejného, nýbrž od špatného malíře pochází a ve všem nepravdivý jest. Krásnější jest rozkošná příroda, jak se z oken pohlížejícímu objevuje. Přímo z prvního poschodí přichází se na dvorek neb vlastně zahrádku vysokými zdmi zavřenou. Uprostřed jest okrouhlá věž od starodávna o sobě stojící, aby přístupu bránila, neb malý kousek za ní jest příkop. V přízemí této věže, vlastně spodku jejím pracným vylámáním hrubých zdí připravena byla besídka. Vrch věže zavřen jest zubatým cimbuřím. Za věží snad za starých dob bývala zadní brána a při ní zvoditý most. V minulém století přes hluboký příkop nebylo přístupu, až teprve l. 1829 nynější most kamenný vystavěn. Kus odtud jižně na ostrohu vystavěna byla horní věž na strmém, lesnatém hřebenu, který se k zámku volně snižuje. Není známo, jak dlouho stojí, možná že postavena byla teprve po obléhání za Jiříka Poděbradského, když se poznalo, jak nebezpečné jest dovolovati nepříteli, aby se v témž místě usazoval. Věž jest příkopem hlubokým od ostatního ostrohu oddělena, má ostrou hranu na venkovskou stranu jižní a byla by založena do pětihranu, kdyby neměla přístavek na severní straně. Uvnitř jest okrouhlá a v přízemí jest nahoře čtverhranatý otvor, jímž se vězňové sázeli. V přístavku dole jsou dvoje dvéře za sebou, s kamenným obložením; první se zavíraly závorou (kládou). Schody v témž přístavku umístěné a z kamene vytesané posud jsou dobré a po nich vystupuje se na věž. Tu jest nad vězením klenutá místnost s výklenky v hrubé zdi a střílnami a na její dolní podlaze dotčený otvor do vězení. Schody se přichází ještě nad tuto místnost a tu věž přestává. Předkové pánů ze Šternberka připomínají se již od 12. století. První známý předek byl Diviš, jenž žil ok. l. 1130. Se synem jeho Zdeslavem setkáváme se l. 1167-1183. Týž měl syny Petra (1176 až 1193) a Zdislava. Od onoho pošel Diviš (1218-1234), jenž držel posloupně po předcích Divišov, bezpochyby od jeho praděda Diviše založený, po němž se také z Divišova psával. Syn jeho Zdeslav nazýval se l. 1235 až 1241 po Chlumci, jehož se mu snad od krále dostalo. Ze Šternberka slove poprvé l. 1242 a pak to heslo od jeho potomků neopuštěno. Odtud jde na jevo, že hrad Šternberk v l. 1241-1242 na panství Divišovském založen a podle znamení erbovního, hvězdy, pojmenováno. L. 1253 bránil město Olomouc proti Belovi králi Uherskému a šťastně je obhájil. Byla to událost velice významná, jež vynesla Zdeslavovi a jeho rodu dík králův a s ním rozsáhlé statky u Olomouce. Od té doby patřili Šternberkové k předním rodům i na Moravě. Obrana Olomouce utkvěla asi dlouho v paměti lidu. Z toho, že se pamatovalo, že jeden z nich Olomouc bránil, že již podrobnosti a příležitost se neznaly, posunut příběh ten do doby vpádu Mongolského a přibájen k němu Jaroslav, který tehdá nežil. Synové Zdeslavovi, jenž ještě l. 1263 žil, byli Albrecht, Beneš, Jaroslav a Zdeslav. Z nich Beneš vymizel záhy z dějiště, zahynuv po r. 1269, snad v nějaké válce. Albrecht držel po otci statky na Moravě a vyzdvihl tu druhý Šternberk, jestli se již tak nestalo za jeho otce. Jak se zdá, pošlost jeho již léta 1329 vymřela. Jaroslav držel po otci Český Šternberk a připomíná se nejednou v l. 1267-1287. L. 1287 bouřil se proti králi Vácslavovi tuším ve spolku s pány Bechynskými a Zvíkovskými, když pak se poddal, král jej s hradem Šternberkem a všemi služebníky na milost přijal. O Zdeslavovi bratru jeho, jenž se po r. 1284 připomíná, víme, že byl l. 1284 číšníkem a l. 1289 Pražským purkrabí. Jaroslav měl syna Jana (1307-1324), ale ten tuším bez dědicův mužského pohlaví sešel. Zdeslav stal se předkem všech potomních Šternberkův. Jeho nejstarší syn Zdeslav nabyl Konopiště a stal se předkem všech Šternberků v Čechách. Týž měl čtyři bratry, od nichž pošly čtyři větve na Moravě, totiž Šternberská, Zábřežská, Světlovská a Lukavská. Než i potomci Zdeslavovi měli hojné statky na Moravě. O Zdeslavovi (1310-1344), jenž byl l. 1322 komorníkem Olomouckého práva, lze souditi, že měl (kromě Konopiště) také Český Šternberk. Týž měl syny Jaroslava (1351 až 1381), Zdeňka (1339-1387), Petra (1353-1360) a Jana (1357-1376). Poslední měl Chlumec a Chvojno a stal se předkem pošlosti Holických. Zdeněk dědil po otci Konopiště. Hrad Šternberk rozdělen mezi Jaroslava a Petra, tak, že měl každý polovici. Oba vyskytují se leta 1360 jako patronové kostela Divišovského. Petr zemřel nedlouho potom zanechav Alberta syna nezletilého. Jaroslav byl jeho poručníkem a vyskytuje se l. 1365 jako patron v Měchňově a 1366 v Divišově. Když pak Albert potom dorostl, podával faráře do Divišova (1374) se strýcem Jaroslavem. Svou polovici hradu Šternberka s částí Divišova a svými vesnicemi podal l. 1377 císaři Karlu v manství; přijímaje jej pak z jeho rukou vyprosil si, aby léno bylo podáno také Zdenkovi Konopištskému strýci. Od té doby oba ty pány spojoval svazek nedílnosti. Albert podával l. 1390 kněze do Měchňova, kdež leta 1391 vyzdvihl a nadal oltář Matky boží. Nejsa valného zdraví zapsal vše jmění své Albertovi synu Zdenkovu a ze jmění svého učinil l. 1401 bohaté nadání klášteru Benešovskému a žil ještě l. 1405, jsa patronem kostela Vranovského. Nedlouho potom zemřel a jeho polovice Šternberka s jinými jeho statky spadla na dotčeného Alberta syna Zdenkova. Tento vykonával již na jaře l. 1406 vrchnostenská práva v Měchňově. Od panství Šternberského prodal l. 1412 Draňovice a Čečenici a zemřel tuším l. 1413. Poněvadž také přirozených dědicův neměl, spadla jeho polovice Šternberka i s Konopištěm na držitele druhé polovice. Jaroslav, držitel této, byl ku konci živobytí svého dvorským sudí a zemřel l. 1381. Zůstali po něm synové Zdeslav (1364-1405), Markvart (1368-1404), Jaroslav (1375-1406) a Albert (1374-1404). Zdeslav držel Divišov a vyskytuje se proto v l. 1401-1404 jako patron zdejšího kostela. Sice měl i Zaječice, Markvart a Jiří drželi Uhlířské Janovice a Jaroslav seděl na Třešti a Sádku na Moravě. Markvart seděl ku konci svého živobytí na Veselí na Moravě, které po brzké smrti jeho syna dostalo se Jaroslavovi synu Jaroslavovu. Polovice Šternberka byla buď všech čtyř aneb Zdeslavova; měl ji zajisté potom Petr syn jeho, jenž zdědil druhou polovici. Měl tedy hrad, jehož polovice byla svobodná a druhá manskou službou zavaděná. Petr oženil se s Perchtou z Kravař, jíž napsal l. 1415 věnný list na hradě Šternberce. Manželství to ani šest let netrvalo, protože Petr, úhlavní nepřítel učení pod obojí, tak dlouho je zbraní potíral, až léta 1420 dne 1. listopadu u Vyšehradu padl. S ním tu zahynul také strýc jeho Jaroslav Veselský. Perchta ovdovělá spravovala oba hrady, čekajíc, až mladičký syn Petr let dojde. Události l. 1421 působily na ni tak, že si nedůvěřovala ubrániti se straně pod obojí. L. 1421 přestoupila ke čtyřem článkům Pražským a dala se se svými hrady Konopištěm a Šternberkem pod ochranu strany Pražské. Za splnění jejího slibu zaručil se Diviš z Tichonic, purkrabě na Šternberce. Když mladý Petr ok. l. 1439 let svých docházel, zapsal všechen svůj statek Alšovi Holickému ze Šternberka a Zdenkovi Veselskému odtudž, onomu prý Šternberk a tomuto Konopiště. Zemřel pak zanedlouho potom v mladých letech a tuším svoboden. Na části panství měla právo Anežka ze Šternberka napřed manželka Hynka Hlaváče z Dubé a pak Zikmunda z Vartenberka († 1438). Není zřejmo, čí dcera byla a proto nelze říci, jestli ty vesnice, které držela, byly dědictvím po otci (jak by se zdálo). Jako dědictví její jmenuje se osm vesnic a městečko Benešov (kdež snad měla jen některé platy). Aleš a Zdeněk vyprosili si po ní (1453) odúmrť. Proti zvodu na ty vesnice zdvižen odpor, který Aleš uklidnil, zaplativ za ně nějaké peníze. Aleš byl pán té doby na slovo vzatý, který na osudy země mocně sice, ale blahodárně působil, Jeho obyčejné sídlo byl hrad Křivoklát, ale když ho postoupil králi Ladislavovi, bezpochyby se přestěhoval na Šternberk. Zemřel l. 1455 dne 19. Března dočkav se znamenitého věku a pohřben v Sázavském klášteře. Petr, jediný syn Alšův, zemřel rok před otcem, zůstaviv nezletilého syna Petra. Poručníkem jeho stal se Zdeněk ze Šternberka, nejbližší příbuzný, jenž zpravidla sirotky sobě svěřené hubil. Také Petra zavedl do nouze. Když se Zdeněk svévolně vzbouřil proti králi Jiříkovi, potažen Petr do vzpoury nevinně. Na odpovědný list Rousa hejtmana na Šternberce a jiných služebníků Zdenkových a odpověděl král tím, že Zdenkovy hrady a Léštno a Šternberk hrady Petrovy téhož dne 28. dubna 1467 najednou oblehl. Tyto dva nedržely se dlouho. Po dobytí Léštna podlehl i Šternberk byv tuším od královských hrubou střelbou rozvrácen. O dobytí měl největší zásluhy Burjan Trčka z Lípy nejv. písař, čině při tom veliké náklady. Král proto uznával za spravedlivé, aby se jemu zboží Šterberské na nepřátelích dobytého dostalo, ale Burjan zanedlouho to zboží vrátil, začet obdržel (1468, 29. března) klášterství Želivské zápisem. Král Jiří zapsal hrad zbořený Šternberk s městečkem Divišovem a mnohými vesnicemi Čeňkovi z Kunštátu dotud, dokud by zase Nového hradu dědictví svého na Moravě nedosáhl. Část nějaká zboží zůstala Trčkům. Léta 1479, když se Petr poddal králi Vladislavovi, navrácen mu i Šternberk i Léštno. Onen totiž král ujal zadarmo, když Čeněk zase přišel ke svému a Mikuláš Trčka také svou část Petrovi postoupil. Nad to mu král Vladislav (l. 1490) polovici Šternberka, která byla manskou, z manství osvobodil. Poněvadž byl Šternberk zbořen a pomalu se obnovoval, bydlíval Petr na Léštně. Tu také 1514 dne 4. června zemřel a pohřben v Třeboni. V držení obou zboží následoval syn Jan. Za něho tu byl l. 1525 Michal z Mrdic úředníkem a 1530 Jan Samson z Olešnic purkrabí a 1541 Jan mladší z Hodějova. Léta 1544 vložil si Šternberk zámek s městečkem a vše panství příslušné v obnovené dsky zemské, avšak i on pokládal Léštno za své přední sídlo. Zemřel v létě 1551 zůstaviv syny Odlřicha, Vácslava a Otakara. První dva byli l. 1555 při letech a onen byl hejtmanem kraje Kouřimského. Úředníkem tu měli Jana Tenštorfa z Vejbořic, člověka surového, jenž jistého člověka ze Soběšína tak zbil kyjem, že od toho umřel. Po bezdětné smrti Oldřichově ostatní dva bratří se rozdělili tak, že starší dostal Šternberk s pivovarem, mlýnem, lázní a vším příslušenstvím a mladší Léštno. Příštího roku následovalo ještě jedno dělení; rozdělili se o klenoty, svršky, střelbu a zbroj. Vácslav byl dobrý hospodář. Když l. 1576 zemřel, našlo se po něm 168 zlatých uherských v stříbrné truhličce a ještě jiné klenoty. Synové Oldřich a Petr Karel byli při jeho smrti nezletilí. Vilém z Rožemberka žádal tedy Otakara, aby sirotky do některého času a dalšího v té věci opatření k sobě přijal, což on také učinil. Když pak mu poručníky přidali, aby společně spravovali statek sirotčí, Jan ze Šternberka, jeden ze spoluporučníků, dítky z jeho moci vzal, což Otakar pro nedostatek zdraví dosti rád viděl. Více jej mrzelo, když Jan udělal (1577) úředníkem jakéhosi Radkovce. S tím měl Otakar soudy a proto se k tomu neměl, aby mu odevzdal věci na Šternberku zamčené. Jan a ostatní poručníci proto Otakara zvali, aby v jistý den přijel na Šternberk, ale on jim poslal pouhou výmluvu a pak se ze všeho spoluporučenství vytáhl. Asi l. ujali oba bratří Šternberk, ale Oldřich brzo potom zemřel, tak že zůstal Petr samotným pánem, ale dějiště, 584 poručníkům svým poděkoval. Petr byl dbalým zvláště na silnici. Dvěma majestáty (1591 a 1598) si zvětšení cla při mostě, který byl od starodávna u Tichonic postaven, aby tím snáze most a silnici spravovati mohl. A poněvadž na silnici u Uhlířských Janovic k témuž mostu běžící zlé a nevýjezdné cesty k obtížnosti nebohých lidí těmi silnicemi po obchodu svém pracujících byly, tak že lidé pro neopravu jich na hovádkách a nákladech nemalé škody trpěli a cítili, míval s Vácslavem Čejkou z Olbramovic na Kácově nedorozumění a kyselosti. To se ukončilo l. 1591 smlouvou tak, že Petr měl opravovati svůj díl silnice od Janovic až k Tichonskému mostu a odtud dále Vácslav. Přidáno také ustanovení, jestli by která strana něco nad slušnost obmeškávala, že ji druhá strana napomenouti má psaním a kdyby i potom to nevykonala, že druhé straně 20 kop gr. č. propadne. A to se zrovna mělo státi Vácslavovi, který zlou cestu u Zbizub neopravoval. K panství připojil Štěpánov, který mu císař Rudolf (1596) dědičně prodal. Na témž statku věnoval manželce své Anně roz. purkr. z Donína (1606), ale zemřel již léta 1608 dne 28. září. Posledním svým pořízením odkázal Šternberk synu svému Oldřichovi (z první manželky Sidonie z Gutšteina) a Štěpánov a Dalkovice Anně, avšak jen do života, ale poněvadž Anna již l. 1609 zemřela, dlouho jich neužila. Mladý Oldřich neměl stálého zdraví. Již l. 1613 v květnu zemřel. Není proto vysvětleno, proč po r. 1620 obeslán byl pro pokutu a tím méně je k pochopení, že jej posel hledal v kraji chrudimském a tam ovšem nenašel. Za nezletilosti Vácslava Jiří syna jeho zámek Šternberk (1627) od vzbouřených sedláků vytlučen. Vácslav oženil se l. 1637 s Voršilou Polyxenou z Martinic, jíž věnoval na Šternberce. Býval kr. radou, komořím, psával se říšským hrabětem, než ještě na to nadání měl, a při tom byl dobrým Čechem. Od panství Šternberského prodal Štěpánov (1664), avšak získal za to statek Radovesice, na němž někdy přebýval. Zemřel ok. l. 1682 odkázav Radovesice druhé manželce Heleně Mulcerovně z Rozentálu. Jeho jeden syn Jaroslav František stal se l. 1676 biskupem Litoměřickým a zemřel l. 1709 dne 12. dubna. Druhý syn Jan Vácslav dědil po otci Šternberk, byl také kr. radou, komořím, zemským soudcem a býval hejtmanem kraje Kouřimského. Když zemřel l. 1712 dne 11. Dubna, nebylo již mužského potomka z této pošlosti. Z manželky své Maří Majdaleny hrab. z Heissensteina zůstavil jedinou dceru Annu M. Amabilii, jenž byla od rolu 1708 provdána za Jana Maximiliana hrabě Götze. Zemřela l. 1724 a pohřbena v Divišově. Manžel její zřídil pohodlné cesty k zámku, postavil několik kamenných soch a vystavěl tuším úřednický dům při zámku, který se l. 1754 novým stavením nazývá. Zemřel l. 1732. Ke statku po něm vlastně po mateři připovídaly se dcery Marie Maximiliana vdaná hrab. Šafgočova a Marie Barbora. Tato dosáhla l. 1734 let svých a ujala potom Šternberk. Vdala se pak za Františka Antonína hrabě z Roggendorfu, ale špatně hospodařila, Jsouc dluhy obtížena, odprodala 1752 Třebešnice, k nimž i část Šternberského panství přidala. Avšak tím všechny věřitele neupokojila, sáhli také na Šternberk, který jim byl l. 1754 odhádán. Šternberk dostal se potom (1760) Vácslavovi Michalovi Čejkovi hraběti z Olbramovic, který jej dlouho držel. Od r. 1795 patřil Ferdinandovi svob. p. ze Šternfeldu, jenž l. 1803 v Praze zemřel. Panství držel po něm z téhož rodu napřed Adolf a od r. 1811 Luisa vdaná Somšičova ze Švardu. Po té zdědil je syn její Adolf (1838) a týž prodal Šternberk l. 1841 Zdenkovi hraběti ze Šternberka. Tím spůsobem stalo se, že původiště rodu Šternberského patří mu podnes a to již přes půl století. Po Šternbercích zachovalo se drahně listův poselacích, z nichž mnohé již jsou tištěny. Z netištěných vybrali jsme několik pěkných do následující snůšky. 1. Uroz. p. p. Vokovi z Rožmberku švakru mému milému službu svú vzkazuji uroz. p. a švakre muoj milý ! Spraven sem, že by již tu domů prijel; i milý švakře daj mi to věděti, kterak se máš a dlúholi tu míníš býti, čili zase skoro do Bavor chceš odjeti. A prosím tebe milý švakře, mášli tu s sebú svú Bedeji, puojč mi ji, jestli žes ji nic nepřeškodil, nebť tu okolo mne Charvati leží a hrdě na závody mluví, a již jest jeden kuoň muoj proti nim projhrál; i rád bych se nad nimi zase pomstil; neboť hrdě mluvie až do sta zlatých a když koli budeš chcíti, tehdyt ji zase pošli, tu kdež kážešna menovitý čas, tu kdež kážeš. D. Trziescz f. V post Tiburcii anno 1478 (13. srpna). Petr z Šternberka. 2. Uroz. p. p. Vokovi z Rožnberka službu svú vzkazuji se. Jakož mi píšete o vozníky i teď je Vám posielám ale bojím se, že se Vám ten jeden slepý na cestu hoditi nebude. O vašem nynie odjezdu přieliš velmi nerad nynie slyším, neb bych Vás byl pilně potřeboval nynie v Praze a o pana Petra nevím, jestli možné prositi, poněvadž sami doma nebudete; neb vězte, že ta naděje jest, že bych jměl tu s strýci svými smluven býti. A druhé: Soud s tou arcibabou tuším že na mě přijde a ještě třetí kus nejpilnější, kterýž se psáti nehodí, než bych věděl, který byste den v Hradci býti jměli, mohli bych stačiti, přijel bych tu k Vám neb tam, kdež Vy jeti máte, něco, byste toho porovnati mohli a na to teď k Vám Přibylku posielám, abyste mi zase znáti dáti mohli, bych tu k Vám (mohl) přijeti; pakli bych se s Vámi shledati nemohl, ale napřed králi JMti službu mú poddanú poviete a naposled zavřete, že mi ještě má suma dána nenie. Také milý pane švakře odpustíteli p. Petra ke mně, nechť mi Jindříška s sebú přiveze. Také vězte, že již s moym panem švakrem Joštem všickni naporád utěšenie mámy a žel se vel.... bodne a za bylé pacholátko dělá. Zdařiž Vám milý..... D. na Leštně v pátek před početím matky božie 1492 (7. prosince) Petr z Šternberka 3 .Uroz. p. p. Janu Holickému ze Šternberka a na Leštně. Službu svú Jakož mi píšete, abych Vám kladiva dvě s ručnicemi poslal, vězte, že jich na tento čas nemám, ač jsem před časem měl ale pryč jsem je od sebe dal. A ten jistý, který mi ta kladiva dělal, na tento čas v Cáhlově sedí z příčiny té, že jest se dal krtíti tak za to mám, že s těžkem i o hrdlo skrz to nepřide. A jakož mi při tom vo sklenice píšete, abych Vám také poslal, vězte že tohoto času žádných nemám, než dal jsem jich sobě teprv nadělati a jakž mi poslány ty sklenice budú, chci Vám rád po náhodném poselstvie poslati, ač jestliže by tudy jízda k Praze byla; pakli posla svého pro ně po času pošlete, Vám je rád pošli. D. Crumlow dominica post S. Johannis Baptistae a. d. 1528 (28. června). Jošt z Rožmberka. 4. Uroz. p. p. Joštovi z Rožnberka Službu svů Pane ujče muoj milý ! Jest oumysl muoj dcery mé Barbory při paní manželce Vaší nechati, poněvadž sám ženy nemám, aby vona při Vás a paní manželce Vaší jakožto při přátelích moych s svoych byla a vámi se spravovala. Pak za to Vás pane ujče muoj milý prosím, že ji přijíti ráčíte jakožto přítelkyni svou a já Vám toho bohdá přátelsky odsluhovati chci. Odpovědi od Vás přátelské žádám po tomto poslu. S tím D. na Leštně ve čtvrtek den sv. Jakuba apoštola božího l. 1532 (25. července). Jan Holický z Šternberka 5. Uroz. p. p. Joštovi z Rožnberka Službu svú Pane ujče muoj milý ! kde jste ráčili toho žádost míti, abych vám dvé chrťat poslal své šlechty i teď Vám posílám po té své dobré chrtici, kterú jste u mne viděli;; dajž pán Buoh všemohúcí, aby se Vám tak dařili, jak bych já vám toho věrně rád přál a bohdá abychom se šťastně ve zdraví spolu shledali. D. na Leštně v neděli před sv. Maří Majdalenú l. 1533 (20. července). Jan Holický z Šternberka. 6. Uroz. p. p. Joštovi Službu svú A teď Vám posílám zase slídníka, kterého jste mi poslali, z té příčiny, že se žádné zvířecí stopy nejímá, než toliko zajíců a řežábků hledá a mám zvěří na svých lesích drahně. I za to Vás prosím pane ujče muoj milý, máteli jakého lepšího, že mi ho pošlete neb sem vonehdá honil, měl sem v leči šest jelenů a vepře nemaje slídníka dobrého nezabil jsem nic. Také pane ujče muoj milý ráčíte věděti, že juž čas jest blízký sv. Havla 500 ss. gr. č., kteréž mi dáti máte; za to prosím, že mi je při tom času sv. Havla dáte a pošlete, neb jest mi jich v pravdě potřeba. Tu víru k Vám mám, že Vám to proti mysli nebude, neb víte dobře, pokudž mi možné jest, že pro Vás rád učiním všecko D. na Líštně v úterý po matce boží na nebe vzetí l. 1534 (18. srpna). Jan Holický z Šternberka. 7. Vysoce uroz. p. p. Joštovi z Rožmberka a na Krumlově panu a ujci mému zvláště milému. Modlitbu svú VMti vzkazuji. Urozený pane, pane ujče muoj! Napřed zdraví VMti z poručení pána svého oznamuji, že pán muoj statek pozemský, kterýž má, prodati musí a to proto, aby dluhy splatil; i prodacúc ten statek nemá žádného bytu. Protož VMti muoj milý pane ujče, pán muoj i já také za to VMti prosím, že ráčíte nám na některým zámku svým bytu popříti, až by pán muoj sobě někde jinde s pomocí VMti zjednal byt a což VMti v tom možného pro pána mého i pro mne možného učiniti jest, za to VMti prosím, že mi ráčíte po tomto poslu laskavú a přátelskú odpověď dáti. S tím D. v Praze l. 1534 v středu po sv. panně Lucii (16. prosince). Eliška Holická z Šternberka. 8. P. Petrovi z Rožmberka. Motlitbu ujče muoj nejmilejší ! Zdraví Milý pane ujče ! sem zpravena, že ráčíte mnoho klisen jmíti a že je ráčíte rozdávati; kúpila jsem sobě dvuor, za to VMti prosím, že mne ráčíte dvěma obdarovati na novosedlí, té jsem naděje že tak učiniti ráčíte a já za to chci VMti dobrú košili udělati. Chtěla bych je pro hříbata chovati a já se chci zase VMti vším dobrým odplatiti. S tím D. na Horách Kutnách ve čtvr. Po provod. Neděli l. 1540. Anna Holická ze Šternberka. (Odpověď) Urozená paní této a přítelkyně má milá ! byste Psaní, kteréž ste mi učinily žádajíce, abych vám na novosedlí daroval dvě herky, dokládáte, poněvadž bych jiných je od sebe pryč rozdával, tomu sem vyrozuměl, i paní teta a přítelkyně má milá, omylně vás o tom darování někdo zpravoval a vězte, že nemám těch klisen žádných zbytkuov, neb více čtyř nemám a jednu z těch neb. bratr muoj pan Jošt přiřekl dáti p. Ondřejovi Ungnadovi a podle téhož přiřčení musím pánu ji dáti; ještě sám ve dvoře svém budu v tom nedostatek jmíti, a již mám. Protož vás za to žádám, že mi o tom za zlé jmíti nic nebudete, že z těchto příčin na ten čas žádosti Vaší naplniti nemohu, poněvadž v tom sám nedostatek mám. Než až bych někdy zásobnější byl, nechtěl bych vás v té žádosti oslyšeti. S tím D. na Krumlově v neděli před sv. Jiřím l. 1540. Petr z Rožmberka. 9. Uroz. p. p. Hendrychovi staršímu ze Švanberka a na Zvíkově Službu svú Muoj milý pane bratře a kmotře ! Teď Vám posílám dílo rukú svých, neb vím, že neráčíte rádi stříbrnými lžicmi jídati než raději dřevěnými a to jest první dílo mé, než až se lépe naučím udělám VMti bohdá pěknější a pošli je VMti. A za to VMti prosím, že mi ráčíte oznámiti, kterak se ráčíte všickni na svém zdraví míti, kteréhož by já Vám všem s pravú věrú rád přál. O mně račte věděti, že se na svú nohu děkujíc p. Bohu Všemohúcímu lépe mám a sem na tom, abych na vojnu pěšky šel v celém kyryse. S tím D. na Léštně v pátek po sv. Skolastace l. 1547 (11. února). Jan Holický z Šternberka. 10. Uroz. p. p. Hendrychovi staršímu ze Švanberka a na Zvíkově p. otci mému milému. Službu svú Dána jest mi správa od varhaníka VMti že se děkuje p. Bohu všemohúcímu dobře míti ráčíte na svém zdraví, kdež sem to rád uslyšel, nýbrž nad tím potěšen sem, kdež p. Buoh všemohúcí rač dáti za dlúhý čas. O mně račtež věděti, že děkuje p. Bohu všem. Zdráv sem a dobře se mám; bych též VMti přáli abyste se ráčili tak na svém zdraví míti, jako já .... sem toť bul doma, očekával jsem VMti na Líštno tak jak ste mi ráčili rozkázati po služebníku p. bratra mého, abych to bul prvný věděl, že račte v Praze. býti, jistě bych bul se k VMti vypravil, než že jest mi pravil služebník p. bratra mýho, kdy je přijel, že ste mi ráčili vzkázati, že se tu račte staviti, kdy domu račte jeti. Muoj milý p. otče! Ted VMti posílám rukavice, které jsem VMti přines z Genue ze Vklach, VMti prosím, že je ode mne za vděk přijíti ráčíte; ač je málo, ale já věřím, že račte tak přijíti, jako by mnoho bylo, ač jsem bul VMti čistou sklenici nevelkú přines, než kdyste neráčili přijeti na Líštno, vyprosil ji na mně p. bratr. Na ten čas VMti nevím co jinýho psáti, než že bych se s VMti rád shledal, by to možný bylo. S tím D. v Krumlově v sobotu po sv. Pankráci l. 1552 (14. května). Vácslav Holicský z Šternberka. 11. Uroz. pí. pí. Anně z Rogndorfu a na Krumlově Službu svú Má nejmilejší paní sestro! VMti oznamuji, že sem s JMtí pánem z Hradce mluvila, aby své povolení k tomu dáti ráčil, že jest paní mladá žádostiva Šebestyana syna svého viděti, abych ho s sebou přivezla, kdyžbych do Prahy jela. I ráčil jest pán k tomu povědíti, abych tak učinila a psaní k VMti učinila. I za to VMti má nejmilejší paní sestro prosím, že ho ráčíte odpustiti, aby na jedney teyden před sucheymi dny byl ke mně přivezen do Hory a paní Kremzovou že ráčíte též odpustiti, aby mi ho přivezla a já zase chci z Hory paní vypraviti a když mi že pan Buoh pomuož zase domů navrátiti chci ho k VMti zase sama při- vézti. Za to prosím že ráčíte pana ujce mého milého prositi, aby mi ho jakožto služebníka svého odpustil, že já mu ho zase brzo přivezu. Pannam šlechtičnám sestrám meym mileym, za to prosím, že ráčíte mou přátel- skou službu pověděti s vynšováním dlouhého zdraví. S tím D. na Žirovnici v outerey po provodní ne- děli l. 1551 (7. dubna). Anna Holická ze Šternberka. Při tom prosím, že ráčíte panny Alžběty prositi, aby mi svého frejíře odpustila, že on bude ještě ji více mi- lovati, když ji nebude viděti. 12. Uroz. p. p. Vilímovi z Rožnberka a na Krumlově Službu svú Muoj zvláště milej pane ujče! Nepochybuji než že v dobré paměti předešlou mou námluvu s VMtí i konečné zůstání z strany kuchaře poddaného mého jmíti ráčíte. I teď ho k VMti posílám a za to muoj zvláště miley p. ujče přátelsky žádám, že jej do kuchyně VMti přijíti mile poručiti a na něj laskavi beyti ráčíte. Tak aby v té kuchyni krmům takoveym, kterýchž užívati ráčíte, dělati a vařiti se naučiti mohl, aby potomně, když byste ke mně na Líštno přijeti ráčili, věděl a uměl jaké krmě VMti strojiti. A což tak na tuto žádost mou učiniti ráčíte, všelijakeym přátelstvím dobreym mně možneym VMti se toho věrně rád odplatiti i odsloužiti chci. Pan Bůh D. na Líštně v středu před ochtabem těla Božího l. 1556 (10. června). Vácslav Holický z Šternberka. 13. Urozenému p. p. Hendrychovi staršímu ze Švamberka a na Zvíkově panu otci mému zvláště milému. Službu svú Tak jakž sem dne onehdejšího VMti připověděl chrtici nového líta dáti, teď tak činím a VMti muoj zvláště miley p. otče tu chrtici nového líta posílám, kteráž (tomu jistě věřiti račte) mezi VMti chrty nej- zadnější nebude, spíš nejlepší. VMti věřím, že ji ode mne jakožto od syna vděčně přijíti ráčíte. S tím D. na Líštně ve čtvrtek před památkou nového léta l. 1557 (30. prosince). Vácslav Holický ze Šternberka. 14. Mému vždycky milýmu bratru ujci a kmotru panu Petrovi z Rožmberka buď dán k vlastní ruce (V šífrách.) Léta páně šedesátého štvrtého v neděli Okuli. Služba má s vynšováním všeho nejlepšího můj zvláště milý bratře! Oznamujiť, že jsem psaní tvé přijev dne včerejšího z Moravy v domě svém našel i tak bych byl učinil a na tu střelbu kratochvilní k tobě přijel, ale pozdě mi poselství od tebe došlo teprve po- timni (sic) když po střelbě jest. A však nic míně mi oznam budešli ten půst doma, k sobě bych přijel, ač sem se s koněm upadši velice včera stlouk, tak že ležeti musím. Barvíř praví, že sem jedno žebro zlámal avšak sem se k stolu přivésti dal a tak něco přinést, ať bych sám svú rukú napsal; ale barvíř mi těší v půl druhý neděli zhojit. Pán Bůh mého s tebú shledání rač popřít v dobrém zdraví. Dán jest pátého dne března. Tvůj volný vždycky Vácslav Holický z Šternberka. Proto mi přece oznam, budešli na Krumlově ten půst, kdy se k tobě některak dosmejčím. 15. Uroz. p. p. Petrovi Vokovi Vokovi z Rožmberka a na Vinterberce (v šífrách) střihači kraje Prachenského Muoj ze všech nejmilejší bratře ! Zdraví Nejschvaleji k tobě muoj vždycky milý bratře k tobě posílán žádostiv toho přezvěděti, kterak se při svém zdraví máš. O mně věz, že jak jsem se s tebú rozjel přijev domů hned sem leh a nevstával až do druhýho dne do nešporů a téměř málo kde před pokoj nejdu, a kdybych jediný dva dni ještě tak se vozívati měl, jistě bych za to hrdlo dáti musil. Poznávám to, že mi již v truncíh schází; byt mi tak na jiných scházelo, jistě bych k štule nepospíchal; (šifr.) však jakž koli vidí mi se, že tě u Kačenky přece vosočím a to máš jisto - Teďkyť korbel vilkum do tvého lusthauzíku, jakť sem připověděl odeslati, posílám; žádám když k tobě pan Adam z Hradce přijede, že mu jej připíješ, na mne spomůc jakž můžeš a po tý mu netřeba bude rozkazovat spat, puojde sám neb se do něho málo vlívá. Kdy sem tě onehdy vyprovázel, pes muoj Ptáček, který při mně vždycky bývá v pokoji, s tebú jesti přece běžel, žádám muoj milý bratře, že mi jeho zase po tomto poslu odešleš. Prosím voznam mi jak si p. Bitov- ského u sebe chovati dal, přibyloli jest mu co po vonehdejším rozumu, chceli tak přece výjpravně do Mo- ravy zase jedt. S tím Dán v Šternberce v pátek pobožím těle l. 1558 (18. června). Tvuoj vždycky ve všem volný bratr Vácslav z Šternberka rukú vlastní. 16. Vys. Uroz. p. p. Vilímovi z Rožmberka Vysoce urozený VMti muoj zvláště miley pane ujče a kmotře oznamuji, že dnův pominulých jsouce v Praze i v domě VMti, jsouce při nedostatku zdraví, sem zase z Prahy jel, byv s JMC. pánem mým nejmi- lostivějším toho oumyslu mluviti a JMti jakožto pána svého nejmilostivějšího žádati, aby JMC buď osobně k poctivosti mé na veselí svatební v neděli před sv. Vácslavem nejprv příštím t. j. 25. dne tohoto měsíce říjny do domu mého na Šternberk buď osobně přijeti anebo na místě svým vyslati ráčil, však pro ten ne- dostatek zdraví svého musil sem toho pominouti. A však VMti já jakožto p. ujce a kmotra svého zvláště milého žádám, že to pro mě jakožto služebníka VMti učiniti a s JMti C. panem mým nejm. na místě mým promluviti, též i JMti na místě mým žádati, aby JMC. prohlídnouce k mým službám činěným mně tu milost učiniti a na takový veselí ku poctivosti mé na den výš jmenovaný buď osobně přijeti a nebo na místě svým vyslati ráčil. Což tak JMC jakožto pán muoj nejm. k žádosti této pro mně učiniti ráčí, JMti se toho jakožto poslušný poddaný službami svými též i VMti, což tak žádosti této pro mně učiniti ráčíte, odsluhovati rád chci. A VMti jakž i předešle skrze psaní tak i oustně sem žádal, ještě připomínaje mou žádost v svý paměti majíc též k poctivosti mé na den výš oznámený přijeti do domu mého ráčíte, žádám s tím D. na Českém Šternberce v pátek po památce naroz. p. M. l. 1575 (9. září). Vácslav Holický z Šternberka a na Českém Šternberce. 17. Uroz. p. p. Zdenkovi Albrechtovi z Lobkovic na Chlumci Službu Tak jak zlí nešlechetní lidé jsou zde v království JMC. Českém pozdvižení učinili a toto království skrze praktiky svý zvláštní sou k zavedení přivedli a nás některý v nemilost při JMC. uvedli; tak jako- bychom my spolu s nima nevěrní poddaní JMC. beyti měli, čehož mně pan Bůh uchovati ráčil, že v žádných radách ani praktikách sem s nima nebýval, což panu hofmistru nejvyššímu i jiným mnohým lidem povědomo jest. A nechtěje jiného žádného za pána míti krom JMC. pána mého nejmilostivějšího; v nepřízni veliký sem u nich byl, tak že mne v nenávist vzavše, praktiky i vo bezhrdlí mý usilovali a činili, tak že sem hrdlem i statkem svým bezpečen nebyl. I nemohouce pak mysli své žádným spůsobem spokojení míti, dokud bych nemohl předzvědíti, že v milosti JMC. a K. pánu mém nejm. sem, k V. M. se k svýmu laskavému pánu a švakru utíkám a V. Mti služebně za to žádám, žeť mně tu velikou milost učiniti a prokázati a mně JMC. pánu mému nejm. přednésti, že sem já vždycky JMC. věrnej poníženej poddanej byl a do smrti ním zůstati chci i tolikéž žádám, že se k J. M. C. přimluviti řáčíte, aby mně J. M. C. pán můj nejm. milostivej perdon dáti a mejm milostivejm císařem a králem bejti a zůstávati ráčil, tak abych jsouce v J. C. a K. milosti s tím se v svý starosti těšiti a spokojenou myslí umříti mohl. Nebo před V. Mtí netajím, že J.M. kurfiřst Sazský ráčí tu příčinu ke mně bráti že vod JMti C. žádného perdonu nemám a neráčí chtíti ty věci manželky mý vy- dati, který sem tam v zdejším pozdvižení vědouce vo tom, že J. M. kurfiřšt ráčí dobře s J. M. C. míniti, do země J. M. odvésti dal, jsouce toho oumyslu tolikýž sám s manželkou s dítkami tam do Míšně vodjeti, statky svý všecky pro J. M. C. vopykati, nebo i dům sem sobě v Míšni z dovolení J. M. kurfiřšta najíti dal, ale J. M. kurfiřšt ráčil skrze J. M. pana hofmistra nejvyššího poručiti mi voznámiti, abych ne- vodjížděl, nýbrž tu v domě na J. M. kurfiřšta očekával, poněvadž ráčí do kraje Žateckého a Litoměřického s lidem svým chtíti vtrhnouti, že J. M. C. i tolikéž J. M. kurfiřštu tu v domě platněji budu moci sloužiti, než bych vodjel. A tak J. M. kurfiřstu to dobře povědomo bylo, i tolikýž J. M. panu hofmistru, že sem J. M. C. věrnej upřímnej poddanej byl; v tom ve všem se na J. M. pana hofmistra vodvolávám. Já bych nepo- minul sám osobně k JMC. přijeti, k nohám J. M. padnouti a svou omluvu učiniti, ale pro nedostatek zdraví a svou velikou sešlost na tak dalekou cestu se vydati nesmím, než V. Mti se v tom můj laskavej pane švakře tý veliký důvěrnosti, kterouž k v. Mti sem vždycky měl a mám i tolikýž vod V. Mti mnoho milosti a lásky přijímal služebně poroučím a věřím že mě v týto nynější žádosti oslyšeti neráčíte, nýbrž mým laska- vým pánem a patronem při JMC. že beyti ráčíte. Já pak sem V. Mti i Jí. Mti paní žádal vždycky sloužiti a snad vedlí povinnosti svý tak jak rád sem chtěl, toho sem pominul. Dá mi to pán Bůh, že V. Mti celýmu domu i tomu nejmenšímu této milosti odsluhovati budu. A tak se lásce a milosti V. Mti poroučím a vod V. Mti laskavý a potěšitelný vodpovědi vočekávati budu. S tím D. v Praze 14. dne Máji l. 1621. V. Mti služebník vždycky Štěpán Jiří z Štěrnberka. 18. Vysoce urozené kněžně a paní paní Polyxeně kněžně z Lobkovic rozené paní z Peršteina, paní na Roudnici paní tetě mé nejmilostivější J. K. M. Vysoce urozená kněžno, paní paní této má nejmilostivější! V. K. M. poníženě ruce líbajíce, na pánu Bohu všechno nejlepší dobré vinšuji a žádám. Milostivá kněžno ! Nemohu nechati než se V. K. M. skrze tuto mou špatnou cedulku k milosti a lásce se poroučeti. Při tom poníženě prosíce, jakž jste se milostivě, když jsem u V. K. M. v Praze byl, zakázati ráčili, že mně o rodu páních Holických z Šternberka některý pěkný pa- mátky zapůjčiti ráčíte, kterých já k mý genealogii potřebuji. Zase se tý milosti V. K. M. poslušně odsluho- vati nepominu. A tak nechtíce V. K. M. dál zaneprázdňovati, v ochranu pána Boha všemohoucího V. K. M. poručena činím. Na Českým Šternberce dne 28. Octobris a 1638. V. K. M. nejponíženější a nejposlušnější syn ujce a chlop až do smrti V(ácslav) J(iří) hrabě ze Šternberka. 1)

Text: historie
5.10. 2025 - August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze Království českého díl 15.