Český Šternberk

Ztracený poklad

Pán hradu Šternberka prodal odlehlý dvorec, který náležel k jeho panství, za sto tisíc zlatých. V tajnosti přivezl peníze na Šternberk a uložil je do dubové, železem okované truhly, neboť se o ně velmi bál. Byl člověk lakotný a o světský majetek se strachoval víc nežli o duši. I před vlastním služebnictvem své peníze střežil, den co den je přepočítával a těšil se jejich cinkotem.

Po čase musel odcestovati do Vídně, kam byl povolán v úřad k císařskému dvoru. Tu mu nezbylo nic jiného, nežli uspořádati své záležitosti a ponechati správu hradu i statků purkrabímu. Purkrabí Hynek byl člověk zkušený a duše poctivá do krajnosti. I mohl se pán hradu spolehnouti, že do pokladny správně poplynou daně poddaných i příjmy z lesů a dvorů. „Jak naložiti s pokladem?“ přemýšlel rytíř, jat starostí o své bohatství. Osnoval plány a zase je zavrhoval, až nakonec se rozhodl, že polovinu s sebou vezme do Vídně a druhou ponechá v opatrování purkrabímu. Purkrabí, vyslechnuv rytířovo rozhodnutí, pochmuřil líce a svraštil čelo, rozbrázděné vráskami. Uklonil se a pravil vážným, starostlivým hlasem: „Pane můj milostivý, věř, že jak milá jest mi důvěra, kterou jsi mě poctil, zrovna tak těžký jest úkol, na bedra moje vložený. Než, chci i povinnosti této dostáti a býti věrným strážcem tvého pokladu.“ Pán odpočítal polovinu peněz, uzamkl pokladnici, odevzdal klíče purkrabímu. Ubezpečen, že je o vše dobře postaráno, odcestoval se svým průvodcem do Vídně. Purkrabí Hynek se stal na hradě svrchovaným pánem, avšak starost o poklad mu nedala spáti. Nedůvěřoval hradní čeledi, obával se loupeživých tlup, které táhly krajinou, neboť – což jiného berou si především na mušku, nežli těžké, plné pokladnice. I přemýšlel purkrabí usilovně, kam by měl svěřený poklad uložiti. A když všecko řádně uvážil a našel příhodné místo, otevřel truhlu, vybral z ní peníze, vložil je do měchu a měch vsunul do kovové skříňky. V noci pak beze svědků, jako stín se plíže, vynesl poklad z komnaty a vložil jej v tajný, bezpečný úkryt. Od oné noci spával pan Hynek pokojně, jako by mu se srdce spadly tíživé balvany. Nejedna vráska v obličeji se mu vyhladila, ba i úsměv se mu opět objevil na lících. Leč, jak vrtkavé je štěstí, jež se na nás časem pousměje! Jednoho dne si pan purkrabí vyjel do polí na své širokoplecí, statné brůně. Když se vracel, pocítil pojednou u srdce prudké bodnutí a v zápětí nezvyklou, smrtelnou mdlobu. Zastavil koně, sesedl s něho a v touž chvíli se zhroutil k jeho nohám. Když se probral z mdlob a rozhlédl se kolem, spatřil svého koně státi opodál. Chtěl k němu dojíti a usednouti v sedlo, avšak nemohl se země povstati. Nohy měl ochořelé, pravou paží nevládl. Chtěl volati o pomoc, avšak v hrůze zpozoroval, že i jeho jazyk zdřevěněl. Tak ho našli robotníci vracející se s pole a donesli ho polomrtvého na hrad. Přišel hradní kněz, aby ho vyzpovídal a útěchy mu dodal. Ptá se nemocného po hříších, ten však je vrtí hlavou a levicí cosi ukazuje, co plebán nemůže pochopiti. I mračí se páně Hynkovy strhané, pokřivené tváře a z jeho očí šlehají blesky hněvu, až plebána zachvacuje úzkost. Došel pro zámeckého písaře a nemocný se hned utišil a znovu posunky cosi naznačoval. Tu, jako by peníz k penízi kladl, tu zase jako by na prstech počítal a kamsi ukazoval. Písař sice také nerozuměl, avšak nechtěje rozčilovati nemocného purkrabího, horlivě ke všemu přisvědčoval. „Ech, bůhví“ – myslil si – „jaké hříchy ve svém životě spáchal, pro něž se teď strachuje jít k božímu soudu! Musíme tam všichni, není pomoci.“ I zemřel purkrabí klidně ještě téže noci, domnívaje se, že porozuměli jeho sdělení a že řádně vydal počet z úřadu, jejž mu pán svěřil, i z celého svého života. Rytíř, obdržev zprávu o smrti purkrabího, neměl ve Vídni stání. Rozjel se domů a pobledlý únavou i rozčilením vkročil do hradní brány. Neptal se po hrobu purkrabího, jen po klíčích se pídil, které odevzdal pan purkrabí svému zástupci. A s klíči ihned spěchal k pokladnici. Otevřel ji, shledal, že je prázdná. Počal zuřiti a rváti si vlasy, proklínal purkrabího, hrozil úřednictvu věží a hradní čeledi šibenicí – leč z nikoho groše nevymámil. Tu teprve si vzpomněl písař na poslední chvíle páně Hynkovy, na to, jak jim cosi naznačoval, čemu nepřičítali žádného významu. „Och,“ chytil se i plebán za hlavu, zabědoval a ruce sepjal k prosbě, „netrestej nevinných, můj pane! Jen se mnou nalož podle své vůle, uznáš-li, že jsem se provinil a zasluhuji trestu! Teprve nyní poznávám, že jako pan Hynek mrtvicí já sám byl jsem raněn slepotou a nepochopil jsem, co před smrtí chtěl říci…Och, nyní rozumím: tvůj poklad kamsi tajně zakopal, aby byl v bezpečí, a – aniž měl tušení – vzal s sebou tajemství do hrobu.“ Rytíř dal prohledati v zámku každý kout, dal překopati stráně a prozkoumati i dno Sázavy, neleží-li tam kdes ukryt v písku, leč jeho úsilí bylo marné. Pokladu svého nenašel a nenašli ho ani ti, kdož tu po něm zkusili štěstí. Ztracen odpočívá kdesi v skále nad řekou. Jen v den, kdy se poklady otvírají, skutálí se zlaté dukáty na dno Sázavy a třpytí se tam jako zrcátka…Či jsou to snad hvězdy, které s temné báně nebes spadnou do sázavských vln a vykoupajíc se vznesou se zpátky v modro věčných nebes?

Text: pověsti
2.9. 2002 -