Caisleán Cnoc

Hradní kopec je zmiňován v irských legendách pod jménem Cnucha. Například Feilim, Connův syn, je popsán jako statečný král z Cnuchy, který tu na konci 2. stol. n. l. údajně vyhrál slavnou bitvu. Na kopci v prehistorii stála sídla králů. V roce 1861 tu byl objeven prehistorický hrob s významným, pravděpodobně královským, kosterním pohřbem. Král Niall z Cnuchy svedl 17.10. 919 bitvu s Vikingy o Dublin. K bitvě došlo v půli cesty mezi Cnuchou a Dublinem u řeky Liffey. Irové byli poraženi, Neill a dvanáct dalších irských králů přišlo o život. Cnucha tehdy padla do rukou Vikingů a zůstala v jejich držení až do příchodu Normanů. V roce 1171 se tu sešla irská vojska pod vedením irského velekrále Roryho OConnora. Anglonormané nedlouho předtím vyhnali Vikingy z Dublinu. Irové město oblehli a pokusili se vyhnat Anglonormany. Obléhání bylo vedeno právě z Cnuchy. Situace ve městě byla na konci léta vážná a tak Anglonormané vyslali dublinského arcibiskupa, Laurence O’Toola, aby se s irským velekrálem na Cnuše sešel a vyjednal podmínky příměří. Anglonormané byli ochodni se stát vazaly irského velekrále, ten ale jejich nabídku nepřijal.

V doprovodu dublinského arcibiskupa byl Anglonorman Maurice Prendergast, ten si cestou všimnul jak znuděné, neopatrné a nedisciplinované irské vojsko je. Maurice pak ve městě navrhl, že náhlý útok má silnou šanci na úspěch. Anglonormané se v noci vyplížili z města. Jezdecká skupina využila mezery v irském vojsku k jejich objetí zezadu. Zbytek Anglonormanů pochodoval přímo na Cnuchu. Útok z obou stran brzo ráno Iry zaskočil. Velekrál se zrovna koupal v řece a utíkal ve spodním prádle. Irské obležení Dublinu se rozpadlo a Anglonormané (Angličané) zůstali v Irsku pány na dalších 750 let. Krátce po vítězství tu nechal Anglonorman Hugo Tyrrell postavit hrad. Ten byl zmiňován jako Castrum Cnoc nebo jen Cnoc. Normané si byli vědomi strategického významu hradu tak blízko Dublinu. Obléhání města jim ukázalo, jak nebezpečná je Cnucha v rukou nepřítele. Z této doby pochází přinejmenším dvojitý prstenec příkopů a valů kolem celého kopce. Rod Tyrrelů zůstal držitelem hradu po dobu dvou století. V listinách vystupují jako baroni z Castleknocku. V průběhu 13. stol. anglický král čtyřikrát nařídil, aby byl hrad zbořen. Hrad v Dublinu začal hrát roli hlavního královského sídla v Irsku a Castleknock se stal spolu se svými majiteli nežádoucím. Tyrrelům se ale vždy podařilo toto nařízení odvrátit, slíbili poslušnost a když bylo hůř, tak vydali některého ze svých synů jako rukojmí a záruku poslušnosti. Třetí baron Hugo Tyrrell (baron v období 1223-1270) byl sám rukojmím na královském dvoře a tak udržoval dobré vztahy s panovníkem. V roce 1225 se dohodl s králem Jindřichem III. Anglickým na tom, že Castleknock předá královskému místodržícímu v Dublinu, bude li to vojenská situace vyžadovat. Král pak měl hrad navrátit po odvrácení nebezpečí. Do roku 1270, kdy Hugo zemřel, nebyla dohoda nikdy uplatněna. V roce 1317 se hradu zmocnilo skotské invazní vojsko pod vedením Eduarda Bruce, bratra skotského krále Roberta Bruce. Majitel hradu Richard Tyrrell, šestý baron z Castleknocku, byl spolu se svou ženou uvězněn. Eduard Bruce se na hradě ubytoval, jeho vojsko o síle 20 000 mužů tábořilo v okolí. K obléhání Dublinu se ale Eduard neodhodlal a vzápětí odtáhl. Baron a jeho žena byli propuštěni po zaplacení výkupného. Robert Tyrrell, osmý baron z Castleknocku, jeho žena Scholastica a syn zemřeli na mor v roce 1370. Tím rod Tyrrellů vymřel po meči. Panství přešlo na Robertovy sestry Joanu a Matildu. V letech 1370-1408 tak držel hrad Joanin manžel Vilém Boltham. Hrad poté měnil majitele, až na konci 15. stol. připadl rodu Burnellů. Z tohoto rodu vynikl především Jindřich Burnell (1540-1614), právník a politik v opozici proti anglické vládě v Dublinu. Jako katolíci byli Burnellové v silné nevýhodě, Jindřich se ale dokázal úspěšně vzepřít potlačování katolíků. Jeho vnuk Jindřich (1590-1654) se proslavil psaním divadelních her. Dnes jedinou zachovalou hrou z jeho souboru je Landgartha, hraná v Dublinu v roce 1639. V roce 1641 začala irská vzpoura proti anglické nadvládě. Ta nakonec přerostla v Irskou konfederační válku. Castleknock někdy v této době přešel na Kryštofa Barnewalla a později na Filipa Hoara. Ti byli na straně odboje a tudíž proti královské posádce v Dublinu. V roce 1642 proto královské vojsko hrad oblehlo. První útok jim nevyšel, ale s pomocí děl se hradu zmocnili. Osmdesát obránců padlo a zbytek byl oběšen. Povstalci pak ale nadále okupovali okolí hradu, odkud útočili na obchodní cesty u Dublinu. Později se v rámci Anglické občanské války (1642-1651) situace otočila, vzbouřenci byli na straně anglického krále a posádka Dublinu na straně anglického parlamentu. Povstalci Castleknock v roce 1647 rychle dobyli, na Dublin si ale netroufli. Raději zničili všechno v okolí a ustoupili. Podobně tomu bylo i v roce 1649. Po skončení války byl hrad na příkaz vlády v Dublinu zbořen. Dne 25.2.1666 připadly pozemky se zříceninou Vilému Warrenu z Corduffu. Jeho potomkům pak hrad patřil až do roku 1834. Na začátku 18. stol. si postavili sídlo v těsné blízkosti hradu, na místě dnešní školy. Hrad byl zachycen na několika dobových kresbách. Jedna je z roku 1698 a zachycuje zříceninu od jihovýchodu. Polygonální věž na kresbě stojí neporušená spolu s jižní hradbou hradního jádra. Na kresbě z roku 1791 (od Grose) je hrad zachycen od východu ve stejném stavu, v jakém je dnes, z věže zbylo již jen torzo. Je tak pravděpodobné, že hrad posloužil jako zdroj stavebního materiálu pro nový dům Warrenů. V roce 1834 hrad zakoupila katolická církev a z domu v sousedství se stala dnešní škola sv. Vincenta. V ruinách na vrcholu kopce vznikl hřbitov katolických kněží, kteří ve škole vyučovali.

Text: historie
7.12. 2016 - Pavel Semple

Zdroje
(Castleknock College Centenary Record, 1935, https://www.knockunion.ie/news/castleknock-castle-its-owners-354)