V bývalé vsi Loukotí, ležící vedle Brandýsa, dal pan Jan starší ze Žerotína r. 1559 zbudovati hrobku s kostelíkem a vedle ní založil hřbitov. Když Karel starší ze Žerotína opouštěl vlast, vymohl si svolení, aby se smělo alespoň jeho tělo navrátiti po smrti do vlasti a aby mohlo býti pochováno v rodinné hrobce.
Uchýlil se do Vratislavě ve Slezsku, kam s sebou vzal svou oblíbenou knihovnu. Následovala ho i jeho choť Kateřina, ušlechtilá žena, která svou laskavostí setřela tak mnohou slzu z oka českých exulantů. Jen občas vraceli se manželé na své statky na Moravě a v Čechách, litujíce, že nemohou žíti ve vlasti. Při návštěvě r. 1636 zemřel pan Žerotín v Přerově. Podle svého přání byl převezen do Brandýsa. Zde ho vyprovodilo k hrobu množství zkormouceného lidu. Byli tu ještě mnozí, kteří měli v dobré paměti, jak statečně hájil Bratří proti pronásledování, jak roku 1624 strhl vlastní rukou pečeti se dveří bratrského chrámu, zavěšené tam na rozkaz pražského arcibiskupa. Byl uložen do měděné rakve a pohřben v rodinné hrobce „na Loukotí“, jež byla poté zazděna. Mrtvý klid se rozhostil na opuštěném hřbitůvku, kam nebyl již nikdo pochováván. Kostelík, v němž se kdysi scházeli Čeští bratři k bohoslužbám, propadl skáze, neboť Bratři byli rozprášeni po světě jako stádo ovec. Když pak vymřeli současníci a nová řada let přešla přes Brandýs, změnilo se vše v hromadu cihel, zanesenou zemí, zarostlou trávou a trním… Jen neurčité pověsti kolující v lidu uchovávaly v paměti, že v těch místech stával kdysi kostelík a že tu bývala hrobka, do níž byli ukládáni páni ze Žerotína v drahocenných, stříbrných rakvích. Proto kopali lidé časem na rumišti a zkoušeli štěstí, nepodaří-li se jim snad náhodou objeviti zmizelou hrobku. – Roku 1724 byla objevena pasákem chodba, vedoucí pod zem a za ní klenutá síň, v níž stály řady rakví. Nebyly však ze stříbra. Dvě byly z mědi, jedenáct z cínu. Nastal shon, lid se chtěl vrhnouti na rakve a drancovati v nich, neboť se domníval, že jsou v nich klenoty a peníze. Úřady zakročily a chtěly zabaviti vše, co tu bylo cenného, ve prospěch státu. Vznikl spor o nález mezi dědici Žerotínů a státem a vlekl se po třiadvacet let. Skončil tím, že rakve a klenoty připadly kostelu a potomkům Žerotínů se dostalo odškodnění v částce pětiset zlatých. Rakve byly zotvírány, ostatky mrtvých byly zbaveny hamižnýma rukama lidských hyen všeho cenného, holé kosti pak setřeseny do jediné dubové rakve a ta hozena zpět do prázdné hrobky. Když se dřevěná rakev rozpadla, byly rozmeteny kosti do všech koutů hrobky. Tak nešetrně naložila surovost doby s pozůstatky slavného rodu, tak byly zneuctěny i ostatky věhlasného Karla ze Žerotína, muže, který rozhodoval kdysi o osudu Moravy a o jehož přízeň se ucházeli králové i císařové! Teprve za sto let rozpomněli se potomci Žerotínů žijící na Moravě na povinnost k svým předkům a dali kosti, nad nimiž se kdosi smiloval a uložil je do země, opět vykopati a převezli je na Moravu.Text: pověsti
4.11. 2002 - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků.
|
Přihlášení |
