Když se majitelé panství přestěhovali z hradu Blansko do pohodlného zámku v Krásném Březně, začal hrad pustnout a chátrat. Nakonec byl opuštěn úplně. Toho využil loupeživý rytíř Hendrych a usídlil se zde i se svou černou družinou. Loupežníci dlouhá léta sužovali široké okolí, až je štěstí opustilo. Jejich násilnosti tak přerostly snesitelnou míru, že proti nim nakonec vyrazilo císařské vojsko. Trvalo dlouho, než vojáci hrad dobyli a loupežníky přemohli. Hendrycha čekal soud a zasloužený trest. Měla mu být setnuta hlava. Lidé si nemohli nechat ujít tu podívanou. Přesto, že se poprava konala za třeskutého mrazu, jaký dlouho nikdo nepamatoval, sešlo se na popravčím vrchu množství zvědavců nepočítaně. Než přivedli odsouzence, přijel mistr popravčí, litoměřický kat s pomocníky, a přečetli rozsudek, byla všem už ukrutná zima. Za víření bubnů si kat nasadil svou červenou kápi, rozmáchl se těžkou sekerou a jednou přetnul odhalený krk zlého rytíře. Ale co to? Všichni přítomní úžasem oněměli. Místo toho, aby se lapkova hlava skutálela ze špalku do připraveného vědra, zůstala sedět na jeho krku. Tak urputně mrzlo, že nešťastníkova hlava k tělu opět přimrzla. To se ještě nikdy nestalo. Podle práva byl nyní Hendrych, loupeživý rytíř z Blanštejna, volný. Vstal a se kdosi nadál, se svými kumpány vyrazil do nedaleké krčmy, aby znovu řádně zapil. Hospodskému kázal donést to nejlepší víno. Než však sekerý mohl splnit jejich přání, v teple šenku loupežníkova rána na krku rozmrzla, hlava spadla pod stůl a jeho tělo se bezvládně zhroutilo na podlahu. Po téhle strašné scéně se lapkové rozprchli, a už se v kraji hradu Blanska nikdy neobjevili. Obyvatelstvo okolních vesnic i cizí kupci si mohli oddechnout.
Text: pověsti
7.4. 2026 - Spolek pro záchranu hradu
Zdroje
Cedule u místa
