Zle bylo v Čechách po smrti „železného a zlatého“ krále Přemysla Otakara II. Ota Braniborský, poručník jeho synka Václava, vydrancoval Čechy se svými loupeživými žoldnéři tak, že jej přivedl na pokraj záhuby a zkázy. Ještě po letech vzpomínal český lid smutnými písněmi na neblahou vládu Braniborů, na léta utrpení, hladu a moru.
A neméně trpěl krutostí a hrabivostí svého poručníka mladistvý kralevic Václav. - Léta Páně 1279 – zaznamenává kronikář – markrabě braniborský, zlý správce země české, tu noc před svatého Pavla na víru obrácením kázal povolati před sebe Kunhutu, vdovu po Přemyslovi Otakarovi II., a syna jejího Václava, dědice českého. Kázal je na vůz posaditi a na hrad Bezděz tajně zavézti. – Vezli je tam v chatrném oděvu za krutého mrazu a ne lépe zacházeli s nimi na Bezdězi, obsazeném Braniborci. Zvláště velmi se tu v zajetí stýskalo mladému Václavovi. Často stával v zadumání u okna a pohlížel do dálky, pociťuje krutě svoji osiřelost a ztrátu svobody. Kdo by neznal báseň Svatopluka Čecha, která tak jímavě líčí stesk malého vězně: „Zas v okně zadumán? Zas toužíš v dáli? Kde myšlenky tvé toulají se, kde? Nech přeludů, jež v oblacích tě šálí, a beř, co péče má ti skýtá zde…“ Tak oslovuje Václava jeho strážce Herman, přinášeje mu klícku s lapeným ptákem. Domníval se, že tím zarmouceného hocha potěší. Avšak Václav, jat soucitem s ptáčetem, jež stihl podobný osud jako jeho sama, otevřel klícku a pustil ptáče na svobodu. Prázdnou klec pak vrátil Hermanovi: „Syn Otakarův dar ti vrací s díkem: onť můž´být vězněm – nikdy žalářníkem!“ Ještě smutněji bylo Václavovi, když jeho matka Kunhuta uprchla z Bezděze do Opavy, odkudž chtěla vésti odboj proti samozvanému, hrabivému správci země. Ota Braniborský se obával, aby nebyl Václav násilím vyproštěn z jeho moci, a proto ho odvezl z Bezděze do Saska. Tam ho mořil dále, nestaraje se nijak o vzdělání budoucího krále. Páni čeští, chtějíce ho vysvoboditi z krutého vězení, odevzdali Otovi Braniborskému patnáct tisíc hřiven stříbra – a když bezectný poručník žádal nové výkupné, zaplatili nových dvacet tisíc. Pak teprve jim byl malý Václav vydán. Český lid, vzhlížející k němu jako k vykupiteli, připravil mu v Praze slavnostní uvítání. Václav nezklamal naděje, jež v něho národ skládal. Dohonil brzy, co mu chybělo ve vzdělání, a že byl hospodárný, rozvážný a moudrý, stal se nejmocnějším se všech Přemyslovců. Žel jen, že ho stíny vězení nadále provázely životem. Byl nervově chorý, bázlivý a plachý, těla slabého a zdraví nepevného, takže k lítosti národa předčasně zemřel, doživ se pouhých třiceti pěti let.Text: pověsti
2.9. 2002 - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků
|
Přihlášení |
