Za válek křižáckých, kdy se tisícové rytířů vypravili proti Saracénům, aby z jejich moci vysvobodili Svatou zemi, žila na Bezdězi zbožná paní jménem Brunhilda. Její muž se připojil ke křížové výpravě a ona zůstala tu sama a spravovala moudře hrad i všechny statky. Starala se mateřsky o poddané, připravovala z bylin léky, léčila nemocné a těšila zarmoucené, takže ji lid počal uctívati jako světici.
Jednoho dne večer, když ulehla ku spánku a v mysli ještě zalétla k svému muži, bojujícímu udatně proti Saracénům, objevil se před ní malý, bradatý trpaslík. Pohlédl na ni smutnýma očima, poprosil ji, aby vzala své léky a následovala ho do podzemní říše, že jest tam svrchovaně třeba její pomoci. Zavedl ji do podzemní chodby a odtud do paláce trpasličího krále, kde na zlatém loži ležela nemocna králova dcera. Byla neobyčejně krásná, její líce byly však smrtelně bledé a pod pomněnkovýma očima se tměly veliké, zlověstné kruhy… Brunhilda podržela v dlani její něžnou, povadlou ručku, pronesla k ní laskavá slova útěchy a dala jí z křišťálového pohárku, který trpaslíci přinesli, napíti svého léku. A ku podivu, nemocná jako zázrakem pookřála, líce se jí zarděly a zpod stínu dlouhých řas usmály se její modré oči. I nastal v podzemní říši radostný jásot a král trpaslíků z vděčnosti daroval paní Brunhildě křišťálový pohár, v němž jeho dcerka našla uzdravení. „Dokud se bude tento pohár držeti tebe i tvých dědiců,“ řekl král, „dotud vás bude provázeti štěstí. Proto dejte pozor, abyste jej nikdy nezničili!“ Jak král trpaslíků předpověděl, tak se i stalo. Štěstí provázelo paní Brunhildu i její potomstvo po dlouhou řadu let. Až teprve, když se stal pánem hradu vitorazský rytíř Hadumar z Kuenringu, ukončena byla šťastná léta hradu Bezděze. Hadumar si pozval na hrad rytíře ze širého okolí a uspořádal pro ně hlučnou masopustní slavnost. Hosté se rozjařili, rozjařil se i Hadumar a v opilosti rozbil kouzelný pohár, dědictví po paní Brunhildě. Střepy dal vyházeti oknem a vysmál se staré báji, která varovala před rozbitím poháru. Již příštího dne ukázala se pravdivost této předpovědi. Mezi rytíři, které Hadumar hostil, byl přítomen zrádný, lstivý Illburk. Ten zneuživ pohostinství unesl Hadumarovi jeho jedinou dceru. Rytíř, hoře pomstychtivým hněvem, pustil se za ním se svou družinou, avšak dříve, nežli dostihl únosce, spadl s koně a pádem srazil si vaz. Zanedlouho nato pocítil sám Bezděz osudné následky nerozvážnosti rytíře z Kuenringu. Na hradě vypukl zhoubný požár a zničil Bezděz do základů.Text: pověsti
2.9. 2002 - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků
|
Přihlášení |
