V okolí Bezděze se zalíbilo čertům, takže tu po léta prováděli své rejdy. Zbyly tu po nich Čertův vrch, Čertova zeď a Čertova věž.
Jednou nabídl čert Matce Boží sázku, kdo z nich vystaví vyšší horu do kuropění. Matka Boží sázku přijala a pustila se ihned do díla. Kopala zem a nosila ji v košíku na hromadu, zatím co čert válel kameny a stavěl z nich pevné základy k své hoře. Pak se rozběhl na pole, kde oral sedlák s koňmi, vzal mu potah a svážel vozem ke své hoře zem a hlínu. Bral ji, kde se dalo. Ve chvílích, kdy se Matka Boží nedívala, kradl jí hlínu z její hory. Pracovali tak horlivě, že se ani nenadáli – a v nedaleké vsi zazpíval kohout ranní píseň. Ustali v práci, změřili své hory. A hle, hora Panny Marie – Bezděz – byla mnohem vyšší. Matka Boží zajásala, čert prchl s hanbou do pekla. Za to se mstí čert, jak jen může, lidem, kteří mu vystoupí na jeho horu. Přijde-li tam kdo v čas vánoční, když slouží kněz v kostele „jitřní“, otevře se pod ním země a pohřbí ho navždy ve svém lůně. Od Bezděze k Ještědu táhne se dlouhá čedičová zeď, nazvaná Čertova. Dlouho zůstávalo záhadou, jak v těchto místech vznikla. Nyní převládá mínění, že je to útvar původu sopečného. Pověst vykládá její vznik takto: Před lety usídlili se v místě, kde dnes stojí Bezděz, tři čerti. Jednou k nim přijel jezdec na bílém koni a otázal se jich: „Který z vás tří je nejrychlejší? Rád bych s ním uzavřel sázku.“ „Já jsem nejrychlejší,“ řekl první čert. „Vystřel šíp a já jej v běhu chytím.“ „To mi nestačí,“ odpověděl jezdec. I přihlásil se druhý čert: „Jeď a já postačím dlážditi kamením všechny stopy, které tvůj kůň zanechá svými kopyty v zemi.“ Ani tím se jezdec nespokojil. Tu se přihlásil čert třetí: „Jsem rychlý jako tvoje myšlenka. Na co si pomyslíš, všechno ti postačím udělati.“ „Přijímám sázku,“ řekl jezdec. „Chci míti postavenou zeď, která bude obíhati toto místo ve velikém kruhu. Běž a stav, kudy chci, aby vedla! Nedohoním-li tebe, dříve nežli kohout zazpívá, vyhraješ.“ Jezdec si pomyslil, kterými osadami má zeď vésti, a čert v tu chvíli měl zeď hotovu… I jede jezdec, co jen jeho koni síly stačí, a žene se jako vichr úvalem i strání. Čert běží před ním, bere ze záňadří kameny a v dlouhou zeď je skládá. Až teprve, když se blížili k místu, odkudž začali závoditi, dohnal jezdec znaveného čerta. Však tu již první přísvit jitra padl na vrcholky hor – a v zápětí ozvalo se ve vsi kohoutí zakokrhání. Čert odhodil zástěru, v níž měl kamení, z kamení se navršila hora. Sázku prohrál, jeho dílo tu však zůstalo. Aby ochránili Bezděz od rohaté chasy, postavili majitelé hradu kapli svatého Michaela archanděla, který proslul statečností v boji s ďábly. Čerti se usídlili ve věži u třetí hradní brány a tropili tam hluk, kdykoliv míval kněz v hradní kapli bohoslužby. Strach, jež lidem naháněli, působil jim potěšení a proto se rádi přetvořovali v přerozmanitá zvířata, zjevovali se na cimbuří věže a děsili hradní posádku. Někdy se objevili v podobě černých kohoutů, jindy brali na sebe kozlí podobu – a nikdo je nemohl odtud vypuditi. Odešli sami, když přestal lid věřiti v klamné přeludy, posvítiv si na vše, co bylo tajuplné, osvíceným rozumem.Text: pověsti
2.9. 2002 - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků
|
Přihlášení |
