Mikulov

Jednou z výrazných dominant jižní Moravy je mikulovský zámek, stojící na Zámeckém vrchu v malebné krajině pod Pavlovskými vrchy při staré obchodní cestě. Na Zámeckém vrchu byl vybudován počátkem 13. století hrad, i když nelze vyloučit, že místo mohlo být opevněno již dříve. Je sice poprvé doložen už ve středověkém falzu hlásícímu se k r. 1218, ale jeho existenci potvrzují zprávy až z r. 1249. Tehdy byl v zeměpanském držení a hrál úlohu správného centra kraje místo dřívějších Děviček. V r. 1249 daroval tehdejší moravský markrabě a pozdější český král Přemysl Otakar II. hrad spolu s Mikulovem Jindřichu z Lichtenštejna, v jehož rodě zůstaly až do r. 1560.

Jindřich z Lichtenštejna začal přebudovávat dosavadní hrad na dnešním Zámeckém vrchu ve stavbu odpovídající jeho moci. Lichtenštejnové těžili z Přemyslovy přízně, využívali jí k rozšíření své moci, ale v rozhodné chvíli krále zradili a spolčili se s Rudolfem Habsburským. Po bouřlivých událostech druhé poloviny 13. století přikročili Lichtenštejnové ke zdokonalování svého pevného sídla, jednak předhradí, jednak vlastního hradu. Vedly je k tomu předně důvody prestižní, neboť jejich majetek v okolí Mikulova se podstatně zvětšil, jak je zřejmé z listiny z r. 1332, kdy došlo k vytvoření komplexního lichtenštejnského statku; náležel k němu Sirotčí hrad a vesnice Klentnice, Perná, Bavory, Mušov, Bohumilice, Sedlec a nejdecké zboží. Vedle toho zde působila i zkušenost, že původní hrad se v pohnutých dobách příliš neosvědčil. K přestavbě asi došlo za Hartneida z Lichtenštejna (1312 – 1350) a jeho nástupce Jana (1350 – 1399). K dosavadní válcové věži z druhé poloviny 13. století přibyla další, severní věž s bránou. Z hradního areálu lze přesně datovat pouze hradní kapli Panny Marie a Jana Evagelisty, vybudovanou před r. 1380. Stavba hradu, palác čtvercového půdorysu s válcovou věží, obepnula skálu zámeckého vrchu; na rozhraní dnešního prvního a druhého nádvoří byla vybudována předsunutá obranná věž. Hradební zeď se posunula až na okraj srázu, čímž vznikla značná plocha a na nádvoří se uvolnil prostor pro výstavbu obytných a hospodářských budov. Zbytky této stavby dochované do dnešního dne – čtverhranná věž s břitem na rozhraní zmíněných nádvoří, gotická brána vytesaná ve skále, studna na hlavním nádvoří a část rozsáhlého sklepení – ukazují, že co do rozsahu a obranyschopnosti šlo v té době o jeden z nejlépe vybudovaných hradů u nás. Svým typem, přejímaným z Porýní, se hlásí ke stavbám hradů Strakonic, Zvíkova a Bítova; všechny charakterizuje předsunutá věž, která byla obrnou proti modernizující se válečné technice. Tak mohl mikulovský hrad pevně odolávat nepříteli na hranicích českého státu proti sousedním Rakousům. K zabezpečení hradu i ochraně obchodní cesty z Brna do Vídně přes Mikulov byl v druhé polovině 14. století vystavěn na protějším Kozím vrchu obranný objekt zvaný od této doby Kozí hrádek, který však nebyl ničím jiným než prachárnou. Lichtenštejnové patřili k oddaným stoupencům krále Václava IV., kterého vysvobodili z rakouského vězení a krátko dobu skrývali na mikulovském hradě, aby jej odtud dopravili do Čech. Hradu neuškodily ani válečné události husitské doby, kdy se Lichtenštejnové postavili na stranu císaře Zikmunda a Albrechta Rakouského. Mikulov se stal několikrát cílem útoků husitských vojsk, zejména v druhé polovině 20. let, kdy husité podnikali nájezdy do Rakous. V polovině 15. století prožila na mikulovském hradě většinu svého života Perchta z Rožmberka, pozdější proslulá „bílá paní“, která se v 18 letech provdala za Jana Kryštofa z Lichtenštejna. Odtud uprchla v r. 1471 do Vídně, kde pak v klášteře u Skotů v r. 1476 zemřela. Její dopisy posílané otci z Mikulova prozrazují vzájemné neshody mezi ní a manželem, její hluboké strádání a příkoří a na druhé straně osvětlují společenské poměry na jižní Moravě v době pohusitské. Další přestavba mikulovského hradu spadá do první poloviny 16. století. Došlo k ní především z obavy před blížícím se tureckým nebezpečím. Lichtenštejnové začali zdokonalovat opevnění svého hradu opět podle zásad nové válečné techniky. V rozích obranných zdí, zpevňujících nádvoří, byly v l. 1530 – 1550 vybudovány na jihovýchodní, jihozápadní a západní straně mohutné a pevné bastiony, vysunuté z hradebního pásu tak, jak je známe dodnes. Staly se charakteristickým znakem mikulovského zámku. Obdobný předsunutý bastion vznikl i na severní straně, kde se rozkládal tehdejší hradní palác. Okolí hradu bylo proslulé vinicemi, které se táhly na jih až do Rakouska a terasovitě směrem ke Kopečku, Klentnici a Bavorům. Hospodářská situace Lichtenštejnů se však v 16. století zhoršila natolik, že přišli nejen o Břeclav a Drnholec, ale i o svůj sídelní hrad Mikulov. V r. 1560 koupil hrad od Lilchtenštejnů za 60 000 uherských tolarů uherský šlechtic Ladislav Kereczenyi. Avšak už v r. 1575 jej získal Adam z Ditrichštejna; majetkem jeho rodu zůstal hrad a pozdější zámek až do r. 1945. Kereczenyiové zahájili přestavbu dosavadního hradu na zámek. V ní pak pokračoval s mimořádným úsilím Adam z Ditrichštejna, a hlavně jeho nástupce olomoucký biskup a po bělohorské bitvě skutečný vládce Moravy, kardinál František z Ditrichštejna († 1636), který ze zámku učinil svou hlavní rezidenci. I když se již předchůdci Ditrichštejnů, zejména Kereczenyiové, snažili upravit středověké sídlo podle nových požadavků na komfortní bydlení, vtiskl teprve kardinál Ditrichštejn hradu charakter pozdně renesančního zámku; dosáhl toho svými přestavbami, prováděnými zejména v l. 1611 – 1618. Nejdříve byly zaklenuty zmíněné bastiony na západní straně a zvýšeny o jedno patro. Současně byl opatřen stropem nejmohutnější bastion, vysunutý z hradeb severním směrem, v němž byl umístěn reprezentativní sál předků. Zlomky maleb, objevené v 50. Letech 20 století při úpavách zámku pod novější omítkou a dnes uložené v muzeu, ukazují, že na stěnách byli v oválných medailónech zobrazeni jednotliví členové rodu. Štukatérské práce prováděl vlašský mistr Jiří Gialdi. Ve vnitřním nádvoří se dosavadní křídla na západní straně zvýšila a k ostatním hradebním zdím byly po zboření starších budov přistavěny nové trakty. Z funkčních důvodu vznikla mezi trakty spojovací chodba, čímž se fakticky vytvořila dvě nádvoří. Přestavba zámku se protáhla až do r. 1633. V nových prostorách vlastního předzámčí vybudoval kardinál na svou dobu neobyčejně bohatou zámeckou knihovnu. Při dobytí města Švédy v r. 1645 byla odvlečena v 50 velkých sudech do Švédska a její exempláře jsou dodnes ozdobou mnoha předních švédských knihoven. Mimoto zřídil František z Ditrichštejna v místech dnešní zámecké knihovny proslulé divadlo, které se stalo vzorem pro podobná divadla na zámcích v Holešově, v Jaroměřicích nad Rokytnou, a zejména v Českém Krumlově. Kardinál provedl rovněž generální úpravu města Mikulova jak po stránce hospodářské, obchodní, tak i církevní. Založil tu klášter kapucínů, uvedl v r. 1631 do Mikulova piaristy (byl to jejich první klášter ve střední Evropě), zřízením kapituly povýšil dosavadní farní kostel na proboštský a nadto si zřídil ve městě tiskárnu a mincovnu. Po jeho smrti v r. 1636 nedovedli jeho nástupci udržet vysoký standard města a zámku, o který kardinál usiloval. Nadto přinesl neblahé důsledky zhoubný vpád švédského vojska v r. 1645, kdy byly zámek i město vyplundrovány a dlouho se nemohly zotavit. Maxmilián II. Z Ditrichštejna zámecký areál o hospodářské křídlo, kde bylo zřízeno rozsáhlé sklepení s valenou klenbou. Sem byl umístěn vinný sud s udivujícími rozměry: pojme 1010 hl vína a je největším sudem ve střední Evropě. Vyrobil jej tesař Barthel Schütz z Innsbrucku a svázal Kryštof Špecht z Brna v r. 1643. Jeho obrovská kapacita byla určena pro vinné dávky poddaných, především desátkové. I když se ho užívalo déle než půldruhého století, přesto byl naplněn jen dvakrát. K podstatným úpravám zámku došlo i v posledních desetiletích 17. století, a zejména počátkem 18. století. V r. 1682 postavili Ditrichštejnové před zámeckou hradbou terasu s krytým altánem. O pět let později byla terasa zvětšena v široké plató, které mělo sloužit jako zahrada. Při terase postavena oranžérie. Nové úpravy byly provedeny po požáru v r. 1719, jenž vznikl v židovském městě a zasáhl i zámek, který téměř celý vyhořel. Hned poté přikročili majitelé k jeho obnově. Z Vídně byl povolán císařský architekt Christián Alexander Oedtl, aby vypracoval plány na celkovou přestavbu zámku. Projektant změnil dosavadní třípatrovou budovu na dvoupatrovou, i když výška zůstala zachována. Tyto stavební práce probíhaly v l. 1719 – 1723. Bylo využito obvodových zdí starších staveb, avšak uvnitř byla celá dispozice podstatně změněna. Současně se upravovalo i nádvoří. Na východní straně byla zbořena hradební zeď a na jejím místě postavena v r. 1723 letní jezdecká škola (dnešní hotelová část) se schodištěm do zahrady, jízdárna (dnešní divadelní sál), dokončená až v r. 1728, níže pak stáje a deputátní budovy. Na východní straně vznikla místo krytého altánu 19 m dlouhá terasa na mohutných arkádách, na niž byl přístup ze západního dvorního přízemí. Ditrichštejnové se snažili vybudovat mikulovský barokní zámek s největším přepychem, a k výzdobě interiéru proto povolali z Vídně řadu umělců. Malíř Prenner, který se ujal práce v r. 1724, vymaloval v zámku několik fresek a vtvořil i iluzívní architektury. S Prennerem spolupracoval vídeňský malíř Jiří Werle, který vyzdobil vstupní sál vedoucí k sálu předků. Také sál předků, určený k oslavě rodu Ditrichštejnů, byl nově vyzdoben. K práci na zámeckých interiérech povolal Walter Ditrichštejn i bavorského sochaře Ignáce Lengelachera. Po vzoru francouzských zámků té doby, které měly čestný dvůr, se projektant Oedtl snažil získat v mikulovském zámku prostor, který by plnil tuto funkci. K tomu účelu bylo jediné vhodné místo před úpatím kopce před vjezdovou bránou, postavenou v době kolem r. 1680. Zde vytvořil trojúhelníkový prostor, sevřený zdmi, s přímým příjezdem z náměstí. Na obvodových zdech, vymezujících nově vzniklý dvůr, umístil Lengelacher ještě v r. 1723 řadu dekorativních váz, ležících koní a kartuší s rodovým znakem. Z čestného dvora vedla do přilehlé zahrady železná brána s bohatě tepanou mříží, pocházející od brněnského mistra H. Forstera (1723 – 1727). Stejným způsobem vyzdobil Lengelacher i hlavní nádvoří, vedoucí přímo do zámku. Tam nesou barokní atlanti průběžné kladí, zalamující se nad jejich hlavami, na němž spočívá nástavcová část nadnášená ze stran a ze středu sfingami. Vedle zámku přispěl Lengelacher k dekorativní výzdobě města, náměstí, a zejména piaristického kostela, kde kromě něho působili malíři František Antonín Maulbetsch (1724 – 1796), Felix Leicher, mikulovský rodák František Adolf a sochař Pavel Troger. K zvelebení zámku napomohl Františei Xaver ¨Ditrichštejn zakoupením tzv. Hofmanovské knihovny, obsahující tiskové unikáty z druhé poloviny 15. A ze 16. století z celé střední Evropy. Hofmanovskou knihovnu umístil ve 20. letech 18. století v někdejším divadelním sále, který byl upraven pro tento účel instalováním barokních knižních skříní. K ní později přibyly ještě další fondy, které tvořily velké bohatství tzv. ditrichštejnské zámecké knihovny. Za první republiky byla řada významných tisků prodána majiteli zámku ve švýcarských aukcích. Některé z těchto rukopisů koupil československý stát pro Univerzitní knihovnu v Brně. Na počátku 19. století dali Ditrichštejnové zbořit dům koupený od sochaře Lengelachera, který stál při vjezdu do čestného zámeckého dvora, a na straně přiléhající k čestnému dvoru vystavěli ve 20. letech 19. století podélnou budovu. K tomu přidali i trakt do náměstí. Obě části sloužily jako sídlo vrchnostenského úřadu, později správy velkostatku. Dnes je v těchto prostorách umístěna Lidová škola umění. Opuštěný anenský kostel byl po zhoubném požáru v r. 1784 přestavěn v rodinnou hrobku. Vídeňský architekt Jindřich Koch realizoval tento záměr v l. 1844 – 1856. Místo zničených bání na věžích byly zřízeny rovné, plechem kryté střechy. Klenbu lodi, která se propadla architekt již neobnovil. Presbytář byl oddělen od lodi novým průčelím, takže se bývalá loď proměnila v atrium a kněžiště v pohřební kapli. V bočních prostorách byly soustředěny sarkofágy, z nichž nejstarší pochází z r. 1642. Mikulovský zámek byl v minulosti dějištěm řady významných událostí: v r. 1621 zde byl uzavřen mír s Bethlenem Gáborem, v r. 1756 tu přijala císařovna Marie Terezie hold moravských stavů, v prosinci 1805 se v jeho prostorách po několik dní zdržoval císař Napoleon a posléze v r. 1866 bylo v zámku uzavřeno příměří mezi Rakouskem a Pruskem za přítomnosti pruského císaře Viléma, kancléře Bismarcka a šéfa pruského generálního štábu Moltkeho. Poslední okamžiky druhé světové války byly pro mikulovský zámek těžkou zkouškou. Ustupující nacistická vojska jej zapálila a ze zámku zůstaly jen trosky. Věž se propadla a stejně i střechy a některé klenby. Byly zničeny nádherné. Werleho fresky ve vstupní hale i Prennerovy v sále předků. Přitom vzaly za své cenné unikáty sbírek Moravského muzea přestěhované sem před r. 1945, kostýmy vídeňské opery, jakož i četné sbírky francouzského porcelánu, uloupené a převezené sem okupanty z francouzských zámků. Zdálo se, že mikulovský zámek již nebude nikdy obnoven. Avšak v r. 1947 se ustavil Spolek na obnovu mikulovského zámku, z jehož iniciativy a za podpory státu zámek opět zazářil v nové slávě a nádheře. Úpravu projektoval architekt O. Oplatek. Nejdříve byly upraveny budovy na nádvoří na hotel, divadelní sál a vinárnu (s mozaikami R. Gajdoše). Poté bylo přikročeno k úpravě samotného zámku. V r. 1961 vyzdobil R. Gajdoš někdejší sál předků iluzívní freskou Bohatý život jižní Moravy. Dnes spravuje zámek Regionální muzeum, které zde má své expozice; slouží i družstvu Jednota jako kanceláře. V budově na nádvoří je depozitář okresního archívu a vedle něho je přístupná zbylá část ditrichštejnské knihovny, kde jsou umístěny i knihovny ze zámků v Jaroměřicích nad Rokytnou a Moravských Budějovicích.

Text: historie
21.4. 2004 - Hrady, zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku - Jižní Morava