Pompeje (italsky Pompei, latinsky Pompeii) byly starověké město v oblasti metropolitního města Neapole. Staly se jedním ze starořímských měst v Neapolském zálivu v císařské provincii Italia (dnes region Kampánie, Itálie), která byla r. 79 našeho letopočtu zničena erupcí sopky Vesuv. V r. 1997 byly Pompeje zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO. Nedaleko trosek starověkých Pompejí se nachází současné město Pompei, založené r. 1891.
Obyvatelé starověkých Pompejí žili v přesvědčení, že Vesuv je již vyhaslý a znepokojivým signálům nevěnovali pozornost, pravděpodobně je ani nedávali do souvislosti s přilehlou horou. Dne 24. října 79, asi okolo jedné hodiny odpoledne, započala silná erupce a vznikl mohutný sloupec popela, vynášený do výšky více než 30 km. V této výšce se výstup vyvrženého materiálu zastavil a začal se šířit horizontálně. Kvůli větrům, které ten den vanuly ze severozápadu, byl hustý sopečný oblak unášen přes Pompeje a dále na jihovýchod. Oblast pod ním se uprostřed dne ponořila do úplné tmy, neboť skrz oblak nemohl proniknout žádný sluneční svit. Římské město tak začal zasypávat sopečný spad rychlostí asi 15 cm/hod. Největší kusy bílé pemzy měly rozměr 3 cm. Sousední Herculaneum nebylo díky své poloze spadem postiženo, díky čemuž bylo během prvních 11 hodin ušetřeno jakýchkoli vážných účinků erupce. Od páté hodiny odpolední se v Pompejích zřítily první střechy. Kolem půlnoci nastala druhá etapa erupce, o čemž svědčí vyvrhování šedé pemzy místo bílé. Do té doby stabilní erupční sloupec se pod svou vlastní vahou celkem 6× zhroutil a rozlil se po svazích do okolí v podobě extrémně nebezpečných pyroklastických proudů a pyroklastických přívalů. Tato lavině podobná žhavá (100–1 000 °C) směs hornin, popela a plynů, pohybující se rychlostí několika set km/h, spálí a zničí vše, co pohltí. Během erupce Vesuvu vzniklo celkem sedm pyroklastických přívalů (S-1 až S-7) a šest pyroklastických proudů (F-1 až F-6), o čemž svědčí Pliniovy spisy a současný stratigrafický průzkum jednotlivých vrstev. Každý příval byl brzy následován proudem. První dvě dvojice těchto nebezpečných jevů, k nimž došlo zhruba v 00:00 a 01:00, zdevastovaly jen Herculaneum a ke vzdálenějším Pompejím se nedostaly. Poté nastalo dočasné zklidnění sopky a spad tefry polevil. Obyvatelé Pompejí, kterým se podařilo minulého dne z města utéct, se do něj začali vracet. Rychle se však bouřlivá aktivita Vesuvu opět obnovila a v 05:30 dala do pohybu proudy S–3 a F–3, ovšem svou energii ztratily těsně před hradbami Pompejí. Teprve až po hodině bylo antické město poprvé zasaženo. Žhavá mračna, která město pohltila a zastavila se 0,5 km za hradbami, se pro velkou část Pompejanů stala osudnými. Nicméně všechny jeho obyvatele nezabily, jelikož ve vykopávkách se našla těla, ležící nad tímto konkrétním vkladem pyroklastických depozitů. V té doby byla na pobřeží Neapolského zálivu pozorovaná malá vlna tsunami, včetně předcházejícího ústupu moře. Vyvolal ji průnik pyroklastických proudů do vod zálivu. Situace se v okolí Vesuvu zhoršila okolo 7. hodiny ranní, kdy vznikl největší pyroklastický příval. Ten zničil veškeré osídlení v okruhu 10–15 km a málem se dostal k městu Stabie. Při vstupu na moře se šestý příval bez obtíží začal šířit přes Neapolský záliv až se zastavil na druhé straně těsně u ostrohu Misenu. Téhož dne se vulkán postupně uklidnil a ruiny Pompejí a Herculanea zůstaly na nadcházejících 16. staletí pohřbeny pod sopečnými produkty. Podle odhadů mohlo dohromady zemřít 3,5 tisíc osob (jiné prameny hovoří dokonce až o 16 tisících obětech), ačkoliv doposud bylo objeveno jen 1 500 těl. Přesný počet mrtvých není znám. V Pompejích a Herculaneu mohlo žít dohromady až 30 tisíc lidí. Po katastrofě z roku 79 nebyly Pompeje, ale ani Herculaneum nikdy přestavěny, ačkoliv proběhly záchranné práce a taktéž rabování. Pozdější explozivní erupce (v letech 472, 512 a 1631) zasypaly okolí Vesuvu dalšími vrstvami pyroklastik.Text: historie
1.9. 2023 - Jiří Špaček
Zdroje
wikipedia
|
Přihlášení |
