Schückova vila

Vila pro významného pražského židovského podnikatele, majitele pekárenského kolosu Odkolek, podniků pro výrobu tuků a společnosti pro dovoz potravin Alexandra Schücka (1871-1936) byla postavena na vrcholu hospodářské konjunktury v letech 1928–1930. Stavba využila terénní dispozice a jižním pohledovým průčelím se otevřela k výhledu do údolí Vltavy a na protilehlý letenský hřeben, ve spodní části s parkem Stromovka. V horizontálním směru na východ od vlastního objektu pokračoval pozemek architektonicky komponovanou zahradou s bazénem, která volně rozvíjela vnitřní prostor domu dále do přírody. Nedílnou součástí celkového řešení objektu se stala sochařská výzdoba. Tu v duchu funkcionalistické jednoduchosti obstaralo jediné ústřední dílo, kterým se stala monumentální světle zářící skulptura zahradní sochy Eva z králodvorského pískovce, dílo sochařky Mary Duras. Ta byla umístěna na hraně terasy propojující vlastní dům se zahradou. Výrazná vertikála klidné sochy současně úzce komunikovala se štíhlým sloupem, vynášejícím projímanou hmotu domu. Tento moment zřetelně odkazující k sloupům a řádu klasické řecké architektury vnášel do jinak strohého, ryze funkcionalistického řešení vily hluboký duchovní rozměr, ještě zvýrazněný majestátním antikizujícím pojetím skulptury. Z dobových fotografií jasně vyplývá, že šlo o velmi dobře promyšlený koncept propojení architektury a volného umění. Měřítko sochy, jenž byla komponována pro pohled z více stran a jejíž zrak směřoval diagonálně přes pozemek směrem do dáli k vltavskému údolí, korespondovalo dokonale s proporcemi stavby, jejíž celkové řešení socha jedinečným způsobem podtrhla a doplnila.

Alexander Schück pověřil realizací rodinné rezidence dvojici v té době již renomovaných, mladých německy hovořících židovských architektů Ernsta Mühlsteina a Victora Fürtha. Pražský architekt Ernst Mühlstein (1893–1968), někdejší žák Jana Kotěry, začal s Victorem Fürthem (1893–1984), absolventem německé techniky v Praze, trvale spolupracovat od roku 1924. Od poloviny dvacátých let se tato dvojice postupně přiklonila ke konstruktivismu a funkcionalismu. V jejich ateliéru vznikly návrhy několika následně provedených pohodlných domů pro bohatou klientelu. Zřejmě nejslavnějším z nich se stala právě vila v trojské ulici Nad Kazankou č. p. 222/39, jež se řadí k nejvýznamnějším příkladům corbusierovského funkcionalismu v Československu. Vila má všechny atributy těchto staveb – skeletovou konstrukci, střešní terasy, pásová okna atd. Přízemí dominuje velká schodišťová hala, v patře jsou pokoje, knihovna a kuchyně. Vila je mistrovsky zakomponována do přírodní scenérie. Dům měl zajímavou historii. Po smrti stavebníka r. 1936 zdědil vilu jeho syn Arnold. To nebyl pouze obchodník a podnikatel, byl to především intelektuál, který se zajímal o divadlo i výtvarné umění. Byl také velkým znalcem a milovníkem hudby. Byl to právě on, kdo doporučil svému otci v souvislosti s výzdobou tehdy právě projektované luxusní funkcionalistické vily sochařku Mary Duras (1898-1982). Ta pocházela z německé rodiny usazené v Čechách a v období mezi světovými válkami patřila mezi nejvýznamnější výtvarnice u nás. Mary Duras se r. 1933 rozvedla po šestiletém manželství s malířem Maximem Kopfem a sblížila se s Arnoldem Schückem, za něhož se r. 1938 provdala. Pískovcová socha Evy, kterou vytvořila pro trojskou vilu, patří mezi její nejzdařilejší práce. V r. 1939, kdy došlo k zániku Československa, pobývala Mary Duras v Nizozemí a na radu manžela se nevrátila do Prahy, nýbrž odjela do Anglie. Arnoldu Schückovi se však již nepodařilo odcestovat za ní, stačil jen sochu Evy, která se stala předmětem nenávisti okolí, odvézt a uložit u kameníka. Sám jako žid skončil později v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau, avšak jako zázrakem jediný z celé rodiny přežil. Po válce mu byl všechen majetek znárodněn a jako náhradu za vilu dostal jen byt o rozloze 80 m². Mary Duras se k němu vrátila, ale jako německy hovořící umělkyně nesměla vystavovat, zatímco její manžel se živil jako grafik. V r. 1959 Mary Duras zapůjčila sochu Evy na výstavu, která se konala na holešovickém Výstavišti. Z té se však socha již nevrátila. Údajní vandalové ji porazili a rozbili na čtyři kusy. Trosky se staly majetkem památkového ústavu, zatímco Mary Duras s manželem znovu r. 1963 emigrovala, tentokrát do západního Německa. Socha byla převezena na zámek Hradec nad Moravicí, kde byla později restaurována a umístěna v zámeckém parku. Znovu restaurována byla ještě r. 2013, ale součástí zámeckého parku zůstala. Po 2. světové válce byla vila s celým majetkem rodině Schücků zabavena a znárodněna. Ostatně hned v květnu 1945 si ji zabral významný komunistický funkcionář Viliam Široký. V 70. letech 20. století byla dokonce rezidencí generálního tajemníka ÚV KSČ Gustáva Husáka, než se po zvolení prezidentem přestěhoval na Hrad. V současnosti vila slouží jako rezidence velvyslanectví Korejské republiky a není proto veřejnosti přístupná. Architekti a bývalí spolužáci Victor Fürth a Ernst Mühlstein založili r. 1924 společně projekční ateliér, kde oba působili až do roku 1939. Vzhledem k svému židovskému původu toho roku oba emigrovali do Anglie, kde se jejich cesty rozdělily. Ernst Mühlstein cestoval dále do Austrálie, kde si změnil jméno na Ernst Edward Milston. Pro Victora Fürtha a jeho rodinu se stala Anglie domovem na deset let. V roce 1949 dostal pracovní nabídku na místo hostujícího profesora architektury ve státě Ohio v USA, kde se usadil a žil až do smrti r. 1984. Zajímavé je, že ani po odchodu do emigrace spolupráce obou architektů neustala a podle jejich společných návrhů vzniklo několik staveb v USA, Austrálii a v Itálii.

Text: historie
10.11. 2015 - Jiří Špaček

Zdroje
(s využitím internetových informací, zejména wikipedie)