Rokycany

Rokycany bývaly majetkem pražského biskupství patrně už od jeho založení v r. 973. Jako středisko biskupského statku tu záhy vznikl biskupský dvorec, k němuž náleželo i několik sousedních vsí. Nejstarší zprávu o dvorci uvádí Kosmas k r. 1110. V lednu téhož roku sem pozval německý král Jindřich V. dva Přemyslovce, Vladislava a Bořivoje, svářící se o český trůn, aby rozsoudil jejich při. Byli tu přítomni i pražský biskup Heřman a „všichni urození Čechové“. Spor byl rozhodnut ve prospěch Vladislavův, který si zajistil královu přízeň darem 500 hřiven stříbra. Bořivoj byl zajat a jeho přívrženci, pokud neutekli do Polska, byli oslepeni či zbaveni jmění.

Z tohoto Kosmova vyprávění je patrno, že dvorec byl značně velký, mohl-li v zimě hostit krále s dvorem i ostatní velmože s družinami a patrně i většinu urozených Čechů. Ostatně i pražští biskupové se tu zřejmě na svých cestách do Německa zastavovali k odpočinku. Od r. 1175 máme zprávy o rokycanském arcijáhnu, který na dvorci pobýval, ať už stále, či jen občas. Dvorec byl tedy jistě výstavný, dobře vybavený a patrně i opevněný. Vybudován byl nejspíše ze dřeva, ovšem přímé zprávy o tom nemáme. Z románského půdorysu východní části historického jádra Rokycan nad bývalým brodem přes Starou řeku (Klabavku) rovněž jen usuzujeme, že biskupský dvorec stával v místě, které prameny v l. 1488–1664 označují názvem Na dvořišti. Tj. v jihovýchodním koutě dnešního Malého náměstí a odtud dále na jih a jihovýchod, až k městským hradbám, jimiž ovšem byly Rokycany opevněny až r. 1399. Výraz Na dvořišti vykládáme jako název místa, kde stával biskupský dvůr, zrušený už před r. 1488. Místo po něm zůstalo prázdné a bylo pak asi až do doby těsně po r. 1664 postupně zastavováno měšťanskými domy. Zatím se totiž stal sídlem feudální správy rokycanského panství nový hrad. Zprávy o jeho vzniku však nemáme. Není vyloučeno, že jej založil už koncem 13. století pražský biskup Tobiáš z Bechyně (1278–1296), který dal městečko a především starobylý předrománský kostel opevnit příkopem a plaňkami, anebo Jan IV. z Dražic (1301–1343), rovněž osvědčený hospodář a stavebník. Zdá se však, že hrad dal postavit teprve arcibiskup Arnošt z Pardubic (1344–1364). Sídlili na něm arcibiskupští purkrabí a někdy i místopurkrabí. Později zde bydleli purkrabí zástavních vrchností Rokycan. Nejstarší hodnověrná zpráva o hradě v Rokycanech je však až v Husitské kronice Vavřince z Březové, kde se mluví o tom, že se při dobytí Rokycan Plzeňskými v červenci 1421 zachránili někteří měšťané na rokycanském hradě. V listině, kterou r. 1436 zastavil císař Zikmund rokycanskému panství Janovi z Malovic, se však píše jen o tvrzi v Rokycanech. Soudíme tedy, že tu byl jen malý gotický hrad. Jeho podobu ani opevnění neznáme. Vystavěn byl patrně už z kamene, Věra Černá se však domnívá, že byl dřevěný. Ze všech dohadů a teorií o jeho umístění je nejpřijatelnější názor A. Sedláčka, že stával v těsné blízkosti biskupského dvorce, z něhož vlastně vznikl, tedy uvnitř městských hradeb (což je i doloženo prameny). Náhodné výkopy částí středověkých zdí z prostoru Malého náměstí ukazují, že jen soustavný archeologický výzkum by mohl přinést odpověď na otázku, kde přesně hrad stával a jaké byly jeho stavební formy. Poslední zpráva o hradu je z r. 1488, kdy Zdeněk ze Švamberka, poslední zástavní pán Rokycan, prodal Martinovi Čábovi dům v Rokycanech „za hradem“. Koncem 15. století hrad patrně v důsledku politickohospodářských změn v životě Rokycan zanikl. Za husitské revoluce zaniklo zdejší arcibiskupské panství a Rokycany, od r. 1399 hrazené město, nadané r. 1406 staroměstský právem, bylo českými králi postupně zastavováno různým šlechticům. V r. 1498 se město ze zástav vyplatilo, hrad ztratil svou funkci sídla feudální správy a zanikl. V pramenech se s ním od konce 15. století nesetkáváme. Jeho místo bylo snad zastavěno měšťanskými domy. Povědomí o něm zmizelo zejména proto, že se obyvatelstvo Rokycan za třicetileté války a těsně po ní takřka úplně vyměnilo.

Text: historie
28.6. 2005 - Kol.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku - Západní Čechy, Nakladatelství Svoboda, Praha 1985