Nový zámek Petršpurský, na ten čas přední sídlo rodu Černínského, má pěknou polohu mezi zelením, poskytuje pohodlné a vzdušné obydlí a svou jednoduchostí více se líbí, nežli kdyby byl okrášlen několika tucty věžiček a arkýřků v moderním zámeckém slohu.
Nad ním vysoko vypíná se staré hradiště, již zdaleka viditelné. Stará cesta k němu, z níž jest nyní úhledná pěšina, vede za ovčínem okolo skal, divoce na sebe nakupených, zvolna nahoru až na východní konec hory, která se tu na tři strany strmě sklání. Na samém konci jest spodek někdejší velké věže, do kruhu založené. Jest vybrána a vyčištěna až do dna a novým zábradlím kamenným tak opatřena, že se kolem choditi a do ní hleděti může, Nad touto věží jest na srovnaném místě kaple, ze zřícenin hradu v 17. st. vystavěná. Při ní spatřují se zříceniny starých sklepův, již zapadlých. Nad tím výše stával horní hrad, také na tři strany strmě spadající a jen od východní strany přístupný. Na jeho nejvyšším místě jest umělá zřícenina, vlastně schodiště pro vyhlídku. Nelze o tom pochybovati, že v těch místech stávalo obydlí. Pod tím jsou kusy starých zdí, které zavíraly malý věžovatý dům o dvě skály opřený. Východní z těchto skal jest velký balvan, který hradiště celkem nepříliš široké až do polovice vyplňuje, takže se tu snadno brána do horního hradu umístiti mohla. Kdo se nyní na hradišti a přeskrovných zbytcích bývalého hradu, lesním stromovím zarostlých, prochází, netušil by, co tu v 16. st. stávalo. Proti velké věži stávalo stavení, v němž byly zelená a královská světnice a jiné světnice a komory. Ve velkém domě byly dvě síně nad sebou, kaple a při ní bašta, v níž byly světnice a komora. Nedaleko odtud byly nad sebou dvě obročnice, sklep, v němž byl samotížný mlýn, a jiné síně, světnice a komory. Kromě vězení ve velké věži bylo ještě jedno vězení, jemuž se Žemlička říkalo. Také se mluví o věži, »kudy k zámku jezdí«, tuším tedy o zmíněném stavení o skály opřeném. Pod hradem bývalo předhradí (tuším v místech nynějšího zámku); v něm bydleli myslivci a holomci, avšak byla tu také krčma a dvě chalupy. Předhradí bylo hrazeno a mělo bránu a fortnu. Zboží, na němž vznikl Petršpurk, prvotně nevelké, bylo l. 1358 v držení Petra z Vrtby a v letech1358–1371 Peška neb Petra z Janovic. Tento založil bezpochyby Petršpurk a po sobě pojmenoval. Petr skoupil okolní statky, jež měli l. 1374 synové jeho Purkart, Jenec, Jetřich a Petr v nedílu. L. 1375 řídili je první tři sami, podávajíce faráře ke kostelům na panství. Nedlouho potom došlo k dělení, při čemž se dostal Petršpurk Jencovi, jenž v l. 1378–1415 faráře podával. Na panství svém prodával platy k rozličným kostelům; ze svého měšce obdaroval fary ve Stebně a v Jesenici a klášter sv. Klimenta v Praze. Za něho byl Hrzek z Holetic purkrabí. Jenec zemřel tuším na podzim l. 1418; od konce téhož roku vládl na Petršpurce syn jeho Jan i Jenec řečený, jenž se v rozmanitých pamětech do r. 1450 připomíná. Synem jeho byl Jenec, jenž se v pamětech od r. 1462 vyskytuje a l. 1503 jako poslední této rodiny zemřel. Týž pán prodal Petršpurk Burjanovi z Gutšteina. Za nového pána byl tu purkrabí l. 1487 Humprecht Loský z Rabšteina. Po Burjanovi držel Petršpurk napřed syn Jindřich, a to l. 1495 poprvé a l. 1507, kdež obdařil Jesenické, naposled. Nedlouho potom byl v držení Jetřicha, bratra jeho. Když Gutšteinové l. 1509 a 1510 odsouzeni, přišel i Jetřicha Petršpurk, ale ještě v lednu l. 1510 vrátil jej král Volfovi, nejmladšímu z bratří, a ten hned potom potvrdil svobody městečka Jesenice. Z doby Volfovy známe tento příběh z okolí: Bylo to l. 1535, když šli dva sedláci z Kletečné, Carda a Vít, do lesa Oltáříka a nalezli tu Jana Hostišovského z Jelenova, an líčí tenátka na řežábky a má ručnici. Carda se ho ptal, odkud má dovolení, a zchytralý Jan řekl, že od pana Vahancova syna v Jesenici i od samého pána. Tu Carda: Jestliže toho není, že tě vemou! On: Nevěříte-li mi toho, jděte tu nahoru, pohledejte si ho. Sedláci šli a pána nenalezli; nebylo ho tu, a chytrý ptáček jen se jich chtěl zbaviti, aby utekl. Ale sedláci se brzo vrátili, takže mohl jen tenátka sebrati a ručnici nabitou na ně položiti. Vida je pravil: Když nevěříte, pojďte se mnou a já ho vám ukáži. A vundal tenátka do mošny a ručnici vundal k pasu a pověděl: Jděte, kde vás Bůh obrátí, a já půjdu do Rakovníka. Než Carda ho chytil, ručnici mu vzal a vedl ho do Jesenice před rychtáře. Jan uvítal se s rychtářem a prosil jej, aby pánu o tom nepravil nic a na sobě to držel. Řekl poctivý rychtář: I milý pane Jene! Nesmím toho učiniti, boje se kázně pána svého; i neodcházejte nikam, nebť naň s obědem čekám, že jede z Prahy. Ale chytrák utekl přece. Volf zemřel l. 1547, zůstaviv tři syny. Nejstarší z nich, Burjan, byl při otcově smrti v tureckém zajetí a sotva se kdy vrátil. Druhý, Viktoryn, dědil po otci Petršpurk a nejmladší, Adam, měl míti s mateří hrad Gutštein, ale byv brzy zemřel, i toto zboží na Viktoryna spadlo. Avšak i tento se dlouhého věku nedočkal, an již l. 1554 zemřel. Protože po něm jedinká dcera Anežka zůstala, dostal se statek jí a sestrám zemřelého, které ještě nebyly vybyty, totiž Marjaně († 1555), Maruši, Zikuně a Kateřině. Sestry ty, ujavšese poručenství nad sirotkem, zanechaly pro něho Chyše a část panství Petršpurského, totiž Podbořany, Kryry a Lubenec s okolím, tedy asi polovici všeho dědictví, a l. 1555 se o ostatek rozdělily. Každá z nich dostala čtvrtinu hradu a k tomu jisté vesnice. Zikuna vdala se ještě téhož léta za Jaroslava Libšteinského z Kolovrat, jenž takto tuto čtvrtinu vyženil, ač se právně stal pánem teprve l. 1593 po manželčině smrti. Dvě čtvrtiny koupil l. 1556 od Kateřiny, tehda ještě svobodné, a Maruše, vdané Švihovské. Zůstala tedy o sobě jen čtvrtina Marjanina. Tato zemřela l. 1556, odkázavši všechen svůj díl sestře své Anastazii, vdané za Vojtěcha z Rabšteina na Hostouni. Díl tento tvořil pak statek Kosobodský a ke čtvrtině hradu, která k němu náležela, žádný se již nehlásil. Bylť totiž hrad Petršpurk náhle opuštěn, buď že shořel anebo že neposkytoval dostatečného obydlí. Sice to bylo také chatrné stavení, jak skrovnost zbytků svědčí. Jaroslav vystavěl si nové sídlo pod hradem. Se stavbou tuším začato l. 1559, neb v lednu l. 1560 ještě neměl stálého sídla, a proto, když byl tehda k zemskému soudu poháněn, nazýván byl »na Petršpurce i pod Petršpurkem i v Chlumčanech«. Jaroslav znamenitě rozmnožil moc rodu svého a zemřel l. 1595. Když se téhož l. 1595 synové jeho dělili, dvěma z nich se dostalo dílu z panství Petršpurského; Jaroslav dostal Petršpurk s vesnicemi při něm a Beneš dvůr v Bestně též s vesnicemi. Ostatní tři se dělili o Rabštein. Jaroslav zemřel l. 1619, zůstaviv Petršpurk a Pšovlky synům a statek Soseň manželce Markétě z Rederu, poněvadž byl dílem za její peníze koupen. Ale té poslední vůle l. 1621 nic nešetřeno, nýbrž Petršpurk, od vojákův spálený a pobořený, se všemi třemi statky zabrán a prodán l. 1622 Hermanovi Černínovi z Chuděnic a Marjáně Černínové ze Svárova, manželům. Od té doby zůstal Petršpurk nepřetržitě v držení rodu Černínského; následovali totiž po Hermanovi Humprecht Jan, Heřman Jakub, Frant. Josef, Prokop Vojtěch, Jan Rudolf, Eugen Karel a Jaromír, vždy syn po otci, kromě toliko Humprechta. Ku konci buďtež připojeny některé příběhy z okolí, jak se zběhly mezi venkovskými lidem. Když jel Jan Toužimský do Černoce s paní Asínou ze Vchynic, pravila k němu: »Jediž, nabereš piva.« I dohlédl do zahrady a v tom uslyší křik, běží a uhlídá, že táhnou nějakou ženu, která žala trávu. Sousedé ji táhli, mluvíce k ní: Pojď na právo! Neboj se, však zase puštěna budeš. Tu ona srpem uhodila paní Asínu v ruku. Tu běžel Bárta, člověk z Velké Černoce a manžel téže ženy, domů, potom, když neměl na oštípu dosti, běžel zase domů, připásav k sobě meč, vzal ručnici se dvěma spoušti a hned ve vratech ji sobě natáhl. Po té hned běžel k paní, volaje: »Zvyj, psice, nebudeš mi ženy bráti!« I spustil z ručnice, až zakřesala, ale neudeřila. I jde paní k němu a dí: Aj, zvyjednaný lotře! Chceš mne mordovati na mých gruntech? I vskočiv člověk ten do dvora, zavřel po sobě a volal: Jdi! Pojdiž, zvyj, tisto, do mého dvoru! I chtěl Jan za ním jíti do dvoru, ale paní nedala, řkouc, že bohdá sobě to jinak napraví. Když r. 1597 v městečku Podbořanech rada skrze p. Volfa Bernarta z Fictum a z Egrberka obnovena byla, tuť rada pána prosila, aby s nimi do domu Urbana Kestlera šel a s nimi stolil, což pán učiniti neodepřel. U večer přijeli někteří kárníci čili formani a zasedli si za jiný stůl. Nějak se tu nepohodli, neb brzo potom jeden z nich, Michal Hennig, žejdlíkem na stůl pral, hanebně lál a zlořečil, a když ho jeden soused napomínal, aby šetřil pány a nelál, jestliže by to pán uslyšel, že by nebyl dobře spokojen, tu on žejdlík vyzdvihl hroze: Co ti po tom jest! Uslyšev to hospodář, šel ke kárníkům jim předkládal a podivným způsobem je upokojiti chtěl. Vzal kus masa z mísy, kárníku za stolem na talíř uhodil, po druhé do mísy sáhl, kárníku pečení na talíř udeřil a lžíci na stole trefil, až pánu na prsy za druhý stůl skočila. I vzkázal pán, jenž se proto mrzel, po svém služebníku kárníkům, že páni je při jich jídle s pokojem zanechávají, aby lžíci na pány neházeli. Tedy řekl hospodář ke kárníkům: Vy kárníci! Poněvadž ste maso objedli, abyste na pány kostmi neházeli. I vstal, šel k panskému stolu a řekl: »Pane, poc sakrament, kárníci jinak nečiní, račte býti veselí.« Řekl pán: Toliko vy mlčte s tou řečí, já žádnému slova nedím, toliko vy mlčte. Tu si Urban častokráte opakoval: »Poc sakrament, kárníci jinak nečiní,« a šel ještě jednou ke stolu s tou řečí. I řka Volf, tedy musejí oni jinak činiti, udeřil na hospodáře tesákem a v tom i jiní stavu rytířského zbraně své vytrhli a začala ve světnici velká šarvátka, v níž mnoho osob raněno bylo. Ti kárníci a ti lidé všichni ze světnice vyběhli. Po chvíli, když se všechno utišilo a žádný ve světnici nebyl nežli páni, přišel Hennig do světnice s čekanem. I řekl Volf: Hennig, zůstaň vně, zůstaň vně! Aby tě boží sakramenta napadla! Zůstaň vně! Když neposlechl, udeřil někdo na něho a posekal jej. Na Drahonicích bylo jednou veselo; přijeli sem hosté a pán je ctil. Po jídle tancovali, pak Jan Vilém ze Vřesovic s Kryštofem Sekerkou ze Sedčic ke stolu sedli a hráli v karty. Tu se nepohodli, takže Vřesovec Sekerkovi dvakráte v hrdlo lží nadal. I řekl Sekerka: »Na lež náleží pohlavek.« V tom, když Sekerka naň udeřil, vytrhl Vřesovec tulych svůj a bodl Sekerkovi ke tváři jeho; trhl Sekerka hlavou a uhodil jej v pravé ucho. Tu bili všichni přítomní s dobytými zbraněmi na Sekerku, jenž, nic po ruce nemaje, popadl stolici při stole a chránil se ní, až ze dveří ven vyskočiti mohl. V tom všichni byli u dveří. Vřesovec křičel na služebníky, aby ručnice natahovali a dvéře obstoupili ručnicemi a rapíry. Potom stříleli ve světnici. V tom paní a dívky, již ležíce a to uslyševše, se velice ulekly a vzaly na se rychle noční šaty, neb se domnívaly, že hoří v zámku. Tu přinesl Sekerka také krátkou ručnici a střelil z ní nahoru k nebi, nic zlého tím nemíně. V tom vytrhl Vřesovec celé okno, chtěje vůli svou provozovati, a nic nebylo platno, že ho dívky prosily velice, aby se spokojil; neb nyní je Sekerka pobízel sám. Zatím přiběhl pacholek Sekerkův a vpravili Sekerku do světnice. Jan Vilém a jeho tovaryši, vrátivše se do velké světnice, našli tu měšec, který Sekerka na stole ležeti nechal, i vyprázdnili jej a vložili tam na posměch karty.Text: historie
20.8. 2002 - August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze Království českého (kn.14)
|
Přihlášení |
