Před dávnými časy se jeden zemanský synek ze Záhoří vydal do světa, aby si vysloužil rytířské ostruhy. Se svým sluhou jel přes hory a doly, až dojeli k řece Bečvě. Když ji k večeru přebrodili, strhla se veliká bouře. Diviš nevěděl, kam by se schovali. V tom sluha spatřil v dálce světlo:
"Podívej se, pane! Támhle svítí. Pojeďme tam! Snad nám dají nocleh." A vydali se oba k půlnočním horám za světlem. Dlouho jeli v bouři a nepohodě a nepotkali cestou ani živáčka. Potoky se rozvodnily a příval vod jim strhával koně. Když dojeli k horám, uviděli na skále pevný hrad. V oknech se svítilo. Kamenitou cestou vyjeli nahoru a sluha zabušil na bránu. Čekali dlouho, ale nikdo jim nepřišel otevřít. Opřeli se tedy do vrat a ta se před nimi sama otevřela. Na nádvoří nebylo nikoho, ale ve stájích bylo světlo. Stálo tam plno krásných koní a jen dvě stání byla volná. Žlaby přetékaly obrokem, seno v žebřinách nastláno do vysoka, ale Diviš nebyl spokojen. "Kdyby nebylo toho povětří, raději bych otočil koně a jel jinam. Zde se mi to ani trochu nelíbí." "Jen žádný strach, pane! Když je tak dobře postaráno o koně, bude i o nás," těšil ho sluha. Uvázali koně a vešli do domu. Všude bylo podivné ticho. Nikde ani hlásku. Na konci tmavé chodby zahlédli pod dveřmi paprsek světla. Když dveře otevřeli, v komnatě na stole byla připravena večeře pro dva a v rohu ustlána dvě lůžka. Z talířů se kouřilo, jako by je právě přinesli z kuchyně. Protože měli oba hlad, pustili se s chutí do jídla. Celý ten čas nikdo nepřišel. "Tohle je zakletý hrad," povídá sluha zemanovi. "O hosty se starají královsky, zadarmo to však asi nebude." Diviš zůstal sedět u stolu a čekal, co se bude dít. Sluha lehl a hned usnul. Venku stále pršelo. K jedenácté se tiše otevřely dveře a v nich se objevila paní v černém závoji. Diviš vyskočil od stolu, ale ona mu přátelsky pokynula rukou. "Jen seď a poslechni, co ti povím! Jsi na hradě Drahotuši. Můj muž tu byl kdysi pánem a měli jsme spolu deset synů. Všichni se však stali loupežníky. Okrádali v dědinách poddané, přepadávali kupce i chudé pocestné. Za několik let tohoto nekalého řemesla nashromáždili veliké poklady v hradních sklepeních a lidé je za to prokleli. Od té doby tu každou noc straší a čekají na vysvobození. Když přečkáš v hradě tři dny a tři noci, vysvobodíš je. Nebude to lehké. Budou se tu dít všelijaké věci a ty nesmíš promluvit jediného slova. Prosím tě, Diviši, vysvoboď je!" Diviš nebyl schopen odpovědět. Když mu paní pokynula rukou, zmizela. V tom se celý hrad otřásl v základech a do komnaty se nahrnulo deset vzteklých psů a dotíralo na Diviše. Ten seděl jako zařezaný za stolem, ani se nepohnul. Jak odbila dvanáctá, všechno se rázem ztratilo. Celou tu dobu sluha spokojeně oddechoval na loži. Diviš ho nebudil. Ustlal si vedle něho a únavou hned usnul. Když se ráno probudili, na stole byla připravena snídaně a ve stáji měli koně plné žlaby. Sluha byl radostí bez sebe a pochvaloval si: "Pane, to je život! Tady bych chtěl žít až do smrti." "Ty snad, ale já bych byl raději sto mil odtud," povzdechl si Diviš a z mysli mu nešla ta hradní paní a všechno to, co v noci zažil.Text: pověsti
23.6. 2011 - Střípky z historie Helfštýna, Jiří Rosmus
|
Přihlášení |
