ŠTĚPANICE, BRANNÁ, JILEMNICE.

1. Popis

 
Graficke pismenko Pod samými Krkonošemi rozkládá se průmyslné město Jilemnice, tak řečené od potoka, na němž leží. Zámeček zdejší jest neveliké stavení asi té způsoby, jako bývaly tvrze v 16. věku. Skládá se ze dvou stavení, v jichž rohu stojí šestihranné věže, s rozmanitými okny. Široké římsy oken svědčí o starých časech. Na té straně k pivováru byla okna zdvojena. Za zámkem zazděn jest při zemi velký erb Harachovský, řádem zlatého rouna ozdobený, který snad býval nad nějakou zbořenou branou zazděn. Upomíná na Aloisa hrab. z Harachu, který dal zdejší zámek r. 1716 obnoviti. Zdá se, že býval zámek zdejší větší, nežli se posud spatřuje. Kaple sv. Elišky, která ještě před 100 lety při zámku stávala, zanikla dokoncek, že není po ní ani památky. Z dílčích cedulí r. 1664 sepsaných dovídáme se, že byly v zámku předně „štok“ čili dům kamenný s mnohými světnicemi, sklepy, komorami, dvojí pekárnou, kočovskými marštalemi a sklepem purkrabským, ve kterém purkrabě omastek a jiné věci měl. K tomuto domu přiléhalo staré dřevěné stavení, v němž se tuším také tabulnice a zbrojnice nacházely. Ve prostřed „placu“ čili dvoru zámeckého bylo stavení s kuchyní, špižírnou a sklepy pivnými. Od Jilemnice k severu pod farním kostelem Horních Štěpanic spatřují se zříceniny starého hradu Štěpanického, prvotního sídla panského v této krajině. Jak viděti jest, byl hrad pevný a velký. Nejvíce zbytků spatřuje se na bývalém předhradí, zejména na jižním jeho konci, kde jsou vysoké zdi zavírající čtverhran na způsob hrubé bašty. Příjezd k tomuto předhradí a ovšem skrze ně byl od strany západní. Štěpanický hrad totiž stojí na kraji výšiny, která má na dvě strany spád velmi příkrý, ale na ostatní volnější. Tato volnější strana oddělena byla příkopem a náspem, za nimiž ještě dvoje příkopy se nacházely. Dotčený příkop začíná u vozové cesty, která vede sem do vrchu od Dolních Štěpanic, jde pak týž příkop jako oblouk okolo celého hradu a vrací se až blízko k téže cestě, po níž se pak přichází ke kostelu. Jihozápadní strana předhradí měla vysoké hradby, které se táhly od horního hradu až na jižní konec předhradí zde ve dvou úhlech se lomíce objímaly dotčenou baštu a nevelký kus severně od druhého úhlu konec svůj měly. Zde jsou hradby velmi vysoké. Na této straně předhradí (t. j. na východní) není známky po hradbách buď se sesuly velmi brzy aneb tu bývaly dřevěné sruby. V těch místech bývala brána, k níž byl přístup hájen dotčenou vysokou a pevnou baštou. Horní hrad Štěpanický stojí na strmé a vysoké skále, tak že nelze nyní pochopiti, jak se k němu chodívalo, a nezbývá jiné možnosti, nežli že se chodilo nahoru po dřevěných schodech. Nahoře byla dvě (bezpochyby věžovatá) stavení, jedno na jižním, druhé na severním konci. Jsou po nich jen nehrubé známky znamenitější jest vysoká hradba, která je na straně východní zavírala a z cesty dobře se spatřiti může. Na jižním konci hradiště horního jest místo okrouhlé vyvýšené, kteréž jest uměle zděláno, ale na první pohled klame, jako by bylo zbytkem okrouhlé věže. Všechno hradiště porostlé jest lesem. Od Štěpanic přes návrší jest Branná, dlouhá ves ze dvou oddělení, z nichž každé má svůj kostel, se skládající. U kostela v Dolní Branné nachází se pivovár, stavení dlouhé a staré, a hned za ním dvůr poplužný. V levo ode dvora stojí zámek Branský, stavení pro nejednu příčinu památné. Pěkně se objevuje čelní jeho strana, obrácená ke dvoru. V přízemí jejím jest kolonáda se čtverhrannými sloupy strana tato i se sloupy a oblouky obložena jest štukovím, jako obyčej býval v 16. věku. Nahoře bývala okna zdvojená s římsami, ale jsou nyní z části zazděna. Západní a severní strana nemá žádného ozdobení, ale nebylo tak ve starých dobách. Původně byl celý zámek nápisy, arabeskami, figurami a jiným rýsováním (sgrafitem) opatřen když pak zámek po svém vypálení roku 1646 skrze kardinála z Harachu byl obnoven, tu buď při první opravě aneb později zbytky tohoto díla novým obmrštěním zničeny, jen na severovýchodní straně, kdež nová obmítka opadala, lze spatřiti zbytky prvotní ozdoby. Na této straně nacházejí sse též památné nápisy a znaky, kteréž dal nynější pan držitel, Jan hrabě z Harachu, obnoviti (r. 1868). V pravo a v levo od nápisu jsou znaky, a to Valdšteinský a Martinický s nápisy a jmény těch, jimž Štěpanice patřívaly, totiž Zdeňka z Valdšteina a Maří z Martinic, manželky jeho. Mezitím psán jest tento nápis latinský: Aemvla mens hominvm, quid non molietur honoris: viderit vt strvca mole tvmescat hvmuvs? Crescit amor formae, preciosa pvlcra pvtantvr. Ast vtinam precivm forma venusta ferat? Forma domvs pvlchrae pvlcherrimvs avtor et hospes, qui virtve svvm promervere decus. Exvlet hinc ergo vitii deformis acervus: occvpet vt virtus semper habenda locvm. Dies et annvs fvndationis NataLI GVLIeLMe tVo LoCVs Iste saCratVr Longos Insta annvs fLorentI nobILIs aeVo
 
Graficke pismenko Nápisy tyto vyložil po česku P. Kozák, místní pan děkan, takto:
 
Graficke pismenko Což duch člověka žárlivý nepodnikne pro slávu: Což nehledí, aby dům z půdy vypínal se hrd? Ku vkusu lásky přibývá, nádheru máme za krásu. Kéž přináší však nádheru vkus přelibý! Vkusný dům spanilého pána a hostě je obraz: Jenž mužností svou zásluhy skvěleé dobyl. Družstvo ihned škaredé neřesti se úprkem vzdaluj: Stan aby zabrala ctnosť povždy i sídlila zde. Den a rok založení. Narozeninami tvými, Viléme, zasvěcuje se místo toto. Dlouhá léta žij šlechetně v kvetoucím věku.
 
Graficke pismenko Nad tím nápisem čtou se jména Abraham, Solon, Ioab, svědčící o tom, že tu jejich obrazy rýsované bývaly. Pod tímto nápisem jest znamenán rok 1582 a počíná se tento český nápis: Jedna věc hyzdí stavení, Že úst jemu dáno není, Aby se samo hájilo, Když by o něm se mluvilo Neb jest zbaveno i sluchu, Nemá v sobě ani duchu. Kdož je bude pamatovati, Znej: zlé nechce poslouchati. Zdeněk z Valdšteina. Maria z Martinic. Před spuštěním skrze Švédy měl zámek Branský dvě poschodí. Ve druhém poschodí, kteréž po opravě rozmetáno, býval strop dřevěný táflovaný, první poschodí a přízemí jsou posud klenuté. Klenutí prvního patra jest velmi vkusné a pruty ozdobené. V přízemí i v poschodí jest po třech pokojích vysokých a světlých. Podlé prvního poschodí nacházela se prostranná a světlá chodba, která teprve za naší doby zazděna, aby se získaly tři nové světnice. Pod zámkem jsou veliké sklepy. Ve starších dobách sídleli tu páni, později hejtmané panství Branského. Poslední století používalo se svrchní části za sýpku a teprve v letech pominulých zřízeny tu světnice (1867) pro vrchní úřad lesní. Starší tvrz, ze 14. neb 15. století pocházející (r. 1628 slove tvrz stará), nacházela se na východní straně od nynějšího zámku zbytek její zbořen a rozmetán jest. Místo toto jakož i vedlejší barák na malém vršku nad potokem Sovinkou stojící slove posud na Hrádku. 2. Dějiny
 
Graficke pismenko Již za dávné doby, ale když víra křesťanská v Čechách panovala, osazena jest dolina Štěpanická čeledí, která se po Štěpánovi Štěpanice nazývala. Tehda ještě hradu Štěpanického nebylo, ale bezpochyby v osudy doliny zasahoval již rod, z něhož pocházeli slavní držitelé Štěpanic, páni z Valdšteina. Jisto jest, že držel okolí Zdeněk z Valdšteina, zakladatel hradu Valdšteina a Turnova, neboť synu jeho Janovi, zakladateli hradu Štěpanic, potvrdil král Vácslav (r. 1304 dne 28. července) výsady dané otci jeho, atak aby práva z nich vyplývající ke hradu svému Štěpanickému držel. Heník z Valdšteina, který držel Vysoký a Poniklý (r. 1354), byl bezpochyby syn jeho. Synové jeho Zdeněk a Hynek drželi v l. 1360-1370 Jilemnici společně, Zdeněk sám (řečený Dlouhý) držel Štěpanice, Poniklý, Olešnici, od r. 1387 Horní Brannou, od r. 1375 Jilemnici a jiné statky. Roku 1377 byl hofmistrem králové. Roku 1388 a 1394 sedal na dvorském, od r. 1391 až do smrti na zemském soudu. Roku 1393 daroval k faře Jilemnické úrok ve vsi Roztoku a čtvrť lánu role u vsi Jilmu, aby tu byl chován druhý kněz střídník. Roku 1398 činí se o něm poslední zmínka. Po Zdeňkovi nachází se Heník z Valdšteina a ze Štěpanic r. 1406-1418 v držení Štěpanic, Poniklého a Roprechtic. V letech 1409-1413 sedal na soudě zemském. Jeho snad synové jsou Heník a Jan. Onen zvoli si za sídlo hrad Vranov a stal se předkem Skalských z Valdšteina. Jan se vyskytuje od r. 1425 jako pán na Štěpanicích a Roprechticích, mívaje účastenství ve mnohých bojích veřejných i soukromých. Katolickou víru na statcích svých, seč mohl, chránil. Roku 1440 byl na sjezdu kraje Boleslavského v Nymburce, a vyskytuje se naposled roku 1445, ačkoliv žil zajisté déle. Roku 1461 byl již mrtev, zůstaviv vdovu Dorotu, která se soudila s Vácslavem z Pecky, té doby pánem na Semilech. Synové jeho Jindřich a Hynek, ač věrní katolíci, drželi věrně s Jiříkem králem, začež jim tento r. 1466 dne 19. června dovolil, aby mohli vsi duchovní Čistou, Kalnou, Slemeno, Ždírnici, Kunčice, Lhotu a Borovnici ku svému držení vyplatiti r. 1476 nacházejí se také v držení zboží Kunratického. Hynek měl při s Alšem ze Šonova o doly a rudu železnou u Hertvíkovic. Vyhrál při tu r. 1488 na soudě zemském a náhrada za škodu přisouzena mu r. +489 na soudě dvorském. 16) Připomíná se ještě r. 1490, kdež tuším bratr jeho již nebyl živ. 17) Mezi Hynkem tímto a Heníkem, synem Jindřichovým, přišlo 1492 k rozdělení dědictví jich otcovského. Hynek dostal na svůj díl Jilemnici tvrz, dvůr popl, hoření polovici městečka, vsi Jilem, Hrabačov, Martinice, městečko Purklín, ves pustou Roztoky, díl Kruhu, ves pustou Jestřabí, ves celou Smířično, tvrz pustou a ves Kunratice, Ždírnici, Čistou vsi celé, v Rochpraticích a Sytovém c. t. m.. Jablonec a Kunčice vsi celé a Vojtěšice ves pustou. Heníkovi dány za díl Štěpanice, hrad se dvory poplužnými, dolení strana městečka Jilemnice s podacím kostela sv. Vavřince, vsi Jilem, Víchová, Křižlice, Štěpanice, Branná s kostelem hořením i dolením, Javorek, Lhotka, Slemeno, Zadní Ždírnice vsi celé, díl Valteřic a Borovnice, Rabné, Poniklý vsi celé. Takovým způsobem došlo k rozddělení panství Štěpanického na dvoje, totiž Štěpanické a Jilemnické. Heník Štěpanický, řečený též Hynek, zemřel r. 1510. Zdá se, že nemohl statku Štěpanického udržeti a že se proto v držení druhé linie Skalské dostal. Zajisté byly Štěpanice již v držení Jana z Valdšteina, pána na Staré a Hořicích, po něm je převzal třetí jeho syn Vilém, od r. 1524 také pán na Lomnici. Král Ferdinand povolil mu dvěma majestáty (r. 1542, 2. a 9. ledna), aby z vesnic svých, kteréž držel od kláštera Opatovského, splacován nebyl. Manželce své Apoloně Černčické z Kácova věnoval r. 1542 na Javorku, Valteřicích a Branné, vsích panství Štěpanického, č) dotčené pak panství vložil si roku 1543 v obnovené dsky zemské. Objem panství se nebyl změnil, avšak Štěpanaice s kostelem sv. Vavřince pokládány byly za městečko a ostatek pode jménem Štěpaničky za ves. Zámek Štěpanický byl spustl, ponvadž tu pánové před r. 1524 málo bydlívali a od téhož roku za hlavní sídlo Lomnici si oblíbili. Nicméně i potom statek Štěpanickým nazýván byl, ačkoliv páni v Branné sídlívali. Oboje Branná (ve starých dobách Brenná) patří také k osadám starým. Již v první polovici 14. věku rozdělena bývala na Hořejší a Dolejší Brannou, a v obou byly farní kostely. V Hořejší Branné seděli Štěpán r. 1359, Macek Halíř r. 1359-1364, Ješek r. 1362-1364 a Křišťan r. 1362. Čásť vsi patřila tehda a i v 16. věku ke zboží Vrchlabskému. Roku 1387 patřila již druhá čásť ke zboží Štěpanickému, a třetí držel zeman Jan. Vok z Valdšteina držel r. +392 ataké čásť této vsi a prodal tudíž plat ke klášteru Karlovskému. Vácslav Mužík a Pešek Rožek, bratří z Hořejší Branné, darovali r. 1403 platy v Branné Hořejší a Lhotě, která patřila k Dolní Branné, faráři v Hořejší Branné. Roku 1410 připomíná se Jan Tichava z Brenných, před tím ze Smířična řečený. Jan z Litovic a z Branné soudil se r. 1437 s Janem z Vrchlabí, poněvadž mu učinil nějaké škody. Dolní Brannou drželi r. 1357 Jan Skupice a r. 1362-1363 Vácslav z Branné odjinud z Cidliny. Od r. 1380 patřila ves tato celá k panství Štěpanickému. +2) V prostřed 16. věku, když zámek Štěpanický spustl, byla Lomnice obyčejným sídlem držitelův. Tehdáž, totiž r. 1549, stalo se, že Jan z Valdšteina odděliv se od Viléma, otce svého, vzal za svůj díl Štěpanice s příslušenstvím. I on neměl potřebí sídla na tomto statku, přebývaje na Točníce. Když se však ostatní synové Vilémovi r. 1557 dne 1. září o otcovské jmění dělili, postoupil jim Jan zase zámku Štěpanického s vesnicemi, vyhradiv si toliko potok Štěpanický pstruhový a jisté nápady na statcích svých bratří statek Štěpanický se vsí duchovní Lhotou dostal se potom za díl Zdeňkovi z Valdšteina. Jak se zdá, postavil Zdeněk zámek Branský vedlé nějaké starší tvrze, 16) také ozdobil kostel Štěpanický znaky a jmény svým, manželky své a dětí svých. Dobře hospodaře, přikoupil statek Dymokurský. S manželkou svou Maří z Martinic splodil syna Viléma a dceru Annu, nad nimiž učinil (r. 1574 v noci ze dne 30. na den 31. měsíce března ve Starém městě Pražském. Tělo jeho dovezeno do Štěpanic a tu v kostele pohřbeno, jak pěkný náhrobek svědčí. 18) Mladý Vilém z Valdšteina jsa od mateře své pečlivě vychován, vzbuzoval naděje, že bude jednou zdárným sloupem své vlasti. Jeho jméno čte se na starém nápise zámku Branského, kterýž paní Maří r. 1582 dostavěla a znaky a nápisy vhodnými okrášlila. Nepochybujeme, že složil tyto nápisy učený Adam z Vinoře, jehož doporučil Jiřík Bořita z Martinic sestře své za vychovatele mladého Viléma a spolu za faráře v Branné, a sám jej tam k ní zavezl. Cviče Viléma vlaštině i češtině, překládal s ním Stellův spis o potupení marností světských i dobře se mladému pánu dařilo, atak že čásť dotčeného spisu převedl. Ostatek dokonal učitlel jeho. Bohužel mladý pán r. 1594 zemřel, nemaje ještě 20. Roku svého věku. Zarmoucená matka pochovala jej v kostele Štěpanickém a postavila mu pěkný náhrobek dosud stojící. Poněvadž jiných mužských dědiců Zdeňkových nebylo a Adam z Valdšteina na Hrádku a Vilém Vok a Heník, bratří z Valdšteina, nejbližší právo ke statkům Zdeňkovým měli, učiněna jest smlouva r. 1594 dne 10. dubna. Maří postoupila pánům statku Štěpanického, též Zábrdovic a Bříství, začež jí pustili Dymokury do života a Městec Králové „za její věrnou a upřímnou práci“ za 23.500 kop míš. prodali. K tomu přišla r. 1599, 9. srpna jiná smlouva, tak že Adam z Valdšteina statek Branský a Štěpanický ujal a Heníkovi za polovici jeho 29.000 kop míš. zaplatiti připověděl. Avšak r. 1606 prodal Adam starodávné zboží rodu svého Vácslavu Zárubovi z Hustířan. Nový držitel spojil pod svým panstvím celou Brannou, koupiv r. 1612 od Viléma Miřkovského ze Stropčic díl jeho Vrchlabský, totiž Hoření i Dolení Brannou se dvo rem popl., mlýn na struze Labské slove ve Svislích, ve vsi Lhotě klášterské zahradníky. Vácslav byl upřímný Čech, k tomu pán mírné povahy. Účastenství měv v bouřích r. 1620, odsouzen jest potom, aby všecky statky své z dědictví vyňal a v manství uvedl. Trest tento byl proti jiným mírný hlavně proto, že Záruba vinu mu dávanou odvedl vymlouvaje se, že měl nad počínáním rebellův ošklivosť a že k účastenství jen mocí přinucen byl. Asi v ten čas, když Vácslav marně o to jednal, aby mu statek Branský k dědictví prodán byl, zdržoval se u něho na Branné slavný Komenský. Poněvadž pak Albrecht z Valdšteina Branné k zacelení svého knížetství potřeboval, prodal mu císař Ferdinand (roku 1628, 18. ledna) vše- cko své právo nápadní po Vácslavovi, poně vadž dědiců mužského pohlaví neměl, tak aby Vácslav do svého živobytí v držení Branné zůstával a po jeho smrti týž statek pod manství Frydlantské uveden byl. Vácslav zemřel r. 1632, 20. července a pohřben jest v kostele Lanžovském. Manželka jeho Angelina (Engelburg) z Celtynku, kteráž dostala ze statku Branského pěkného vybytí, následovala ho r. 1639. Zbytky hradu ve Štěpanicích. Kníže uvázav se v Brannou, prodal ji k manství i s panstvím Lomnickým r. 1632 dne 6. listopadu Otovi Bedřichovi hrab. z Harachu, svému komořímu a ve vojště nejvyššímu. Hrabě zaplativ dluhy a požadavky dědiců Zárubovských, dosáhl toho po smrti knížete, že mu bylo panství Branské (r. 1638) z manství propuštěno a v dědictví uvedeno. Zemřel roku 1639 zůstaviv statky své synu Ferdinandu Bonaventurovi teprve dvouletému, pročež statky sirotčí od tehdejšího kardinála arcibiskupa hrab. z Harachu spravovány. Z rozkázání poručníka zámek Branský od Švédů porouchaný byl opraven. Za těch dob zkoušeli poddaní na Bransku nejen od Švédů, nýbrž i od císařských. Roku 1646 dne 16. září přibyl do krajiny zdejší hrabě de Montecuculi s vojskem svým, a rozloživ lid svůj po vesnicích, sám v Jilemnici zůstával. Za 10 dní přišli poddaní k dokonalému ochuzení, neboť i tu částku žita, kterou si k setí uchystali a pro rychlosť pádu stranou ukliditi nemohli, vojáci snědli. Dobytek všechen od vojáků vzat a sněden, tak že poddaní (kromě tří horských vesnic) jen motykou se živili. Roku 1701došlo ke spojení Jilemnicka s Brannou v panství jedno. Jilemnice sdílela pány s hradem Štěpanickým, jak již svrchu vypravováno bylo. Ještě před r. 1492, kdež přišlo k rozdělení konečnému Jilemnicka a Štěpanicka, stála při městečku tvrz, bezpochyby nedlouho před tím postavená. Na této tvrzi seděl Hynek Štěpanický z Valdšteina ještě r. 1513. Nedlouho potom Jilemnice prodána. Držel ji r. 1522 Arnošt z Újezdce a z Kunic, a snad již otec jeho, který asi roku 1516 zemřel. S Arnoštem seděli tu také bratří jeho všichni a celý rod jeho zvali se odtud Jilemnickými z Újezdce. Na Jana a Vácslava žaloval r. 1528 Jan Tetaur z Tetova, že sebravše se s lidem zbrojně a pod praporci na grunty Vrchlabské sáhli, cesty jeho, které on zasekal, zbořili a vysekali. Nějaký čas potom učiněna mězi nimi smlouva. Arnošt, který odbyl bratří své a byl samostatným pánem na Jilmenici, znám jest pro při, kterouž měl roku 1546 s Vilémem Šťastným z Valdšteina a Adamem ze Šternberka o přednosť místa na soudu zemském a stáří rodu svého, kterouž pro nedostatek průvodů ztratil. Maje účastenství v odporu, kterýž někteří r. 1547 králi Ferdinandovi učinili, odsouzen jest proto, aby statek Jilemnický z dědictví vyňal, v manství královské uvedl a službu se 3 koňmi zbrojnými činil. Statek byl týž, jako býval r. 1492, avšak nepatřila k němu ves Kunčice, kterou byl Arnošt r. 1536 Kryštofovi z Jandorfu prodal. Vystavěl na panství ves Rokytnici a sklennou huť založil.
 
Graficke pismenko Se sousedem svým Vilémem Valdšteinským měl Arnošt časté nechuti a soudy, kteréž ještě r. 1544 ukončeny nebyly. Zemřel asi r. 1560 u vysokém věku, a Jilemnici zdědil po něm syn jeho Záviše z Újezdce. Pán tento byl na zdraví nečacký, i myslilo se proto r. 1569, když stonal, že Jilemnice na krále, jako léno odumřelé, spadne. Brali se tehda o Jilemnici také bratranci Závišovi Jan, Adam a Jindřich projevujíce žádosť, aby jim vysdána byla polovice Jilemnice, kteráž prý jako díl otci jich n. Arnoštovi náležela a od Arnošta omylně v manství uvedena byla. Mělo se za to v královské kanceláři, že věc svou nedostatečně prokazují. Proti tomu dovedl toho Záviše, že mu byl statek Jilemnický r. 1574 dne 16. října z manství propuštěn a jako dědictví zpupné ve dsky zemské vložen proti zaplacení 1000 kop. gr. Ke statku patřily Jilmenice tvrz, dvůr, polovice městečka, vsi Martinice, Karlov, Jablonec, Vojtěšice, Jestřebí celé, Hrabačov, Jilem, Rovnačov, Roztoky, Zásadka c. t. m., městečko Purklín c. t. m., vsi Kruh, Smiřično, Kunratice, Rozprachtice, Sytová c. t. m., huť sklenná se vsí Rokytnicí, polovice hamru v Hrabačově. Roku 1577 okolo hodu sv. Matouše zemřel Záviše a pohřben v kostele při tvrzi Jilemnické. Nezůstalo po něm dědiců pohlaví mužského, a proto se ve statek sestra jeho Anna, manželka Viléma Křineckého z Ronova, uvázala. Pravíval prý Jáchym Novohradský z Kolovrat, že kšaftu Závišova na něj svědčícího před rukama bylo, ale Anna prý po smrti bratrově nic sepsati nedala, nýbrž přijevši na Jilemnici, ponocné a strážné od toho pokoje, ve kterém týž kšaft s jinými věcmi býti měl, odehnala, do něho vešla a kšaft spáliti dala. Z těch příčin ji Jáchym do soudu zemského obeslal, ale obeslání to r. 1578 zdviženo. Také Adam z Újezdce a z Kunic a na Hrátdku nad Cidlinou se s Annou soudil. Do soudu zemského pohnal ji r. 1581 vině ji, že se přes spravedlnosť jeho v Jilemnici uvázala. Do komorního soudu pohnal ji z jiné příčiny. Adam byl totiž zastavil Závišovi klénoty některé, řetěz ze 300 červených zlatých, truhličku stříbrnou, prsten s rubínem pěkné barvy vysokým, jiné prsteny, mezi nimiž i jeden, „v němž kámen sirotek velmi pěkný a veliký, v kterémž jest, když do něho hledí, očko,“ prsteny se zafírem, šmarákem, turkusem, amatystem, soudek stříbrný, v němž jsou, když se zavře, 4 číšky stříbrné, hodiny velmi dobře udělané s budičem, načež jemu 150 kop půjčeno, těch pak klénotův Anna mu vydati nechtěla. Anna zemřela r. 1582 (spíše r. 1583) v pátek před Letnicemi a pohřbena v zámeckém kostele. Statek Jilemnický zdědili po ní synové Dobromysl a Albrecht Gotfryd bratří Křinečtí z Ronova takovým způsobem, že byli povinni sestrys své Mandalénu, Alénu, Annu a Žofii splatiti. Po nějakém čase dokonal život svůj Dobromysl, a tak zůstal Albrecht samojediným pánem na Jilemnici. Proti pořízení Anninu učinil odpor již dotčený Adam z Újezdce. V tom pokračovali potom Vácslav Zásadecký, Diviš bratr a Záviše syn jeho, dávající si heslo z Újezdce a z Kunic, a činili tím nejednu protimyslnosť Albrechtovi. Avšak i tento splácel zlým. Sáhl mocně na Vácslava, kázav jej bezděčně vzíti a do těžkého tmavého vězení nésti a vrci. Z té příčiny vyžádal si Vácslav sročení s Albrechtem před vlastní osobou císařskou, kteréž sročení pro odjezd císařův na soud zemský k rozeznání podáno. A tu jest Vácslav od Albrechta nařčen, že by z nepořádného lože splozen býti měl, a k tomu veliký počet svědků z obojí strany veden, i sami sebe někteří svědkové znaříkali. Mezitím zemřeli mnozí svědkové, Vácslav i Albrecht. Tento měv platné účastenství v tehdejších bězích veřejných a postaviv si dům v Rokytnici, zemřel r. 1612. Pořízením svým (t. r. v pondělí po neděli provodní zdělaným) odkázal Jilemnicko manželce své Kateřině Křinecké ze Stropčic a dcerám Anně Rozíně, Aléně Eustachii a Barboře Alžbětě na rovný díl. Roku 1615 vznesla Kateřina na soud zemský, kterak Diviš a Záviše Zásadečtí přišli ke dskám a vyžádali si odpor proti kšaftu n. Albrechtovu, tím osobu jeho mrtvou na dobré cti naříkajíce. Soud zemský zrušil ten odpor a poručil, aby jim žádní půhonové, obeslání, též odpory vydávány nebyly. Nicméně Diviš ještě r. 1628 při císaři Ferdinandovi toho vyhledával, aby mu statek Jilemnický postoupen byl a nové sročení pro moc nad n. Vácslavem provedenou ustanoveno bylo ale na zprávu soudu zemského žádosť jeho zavržena byla, poněvadž práva svého neprovedl a slyšení a rozeznání mezi mrtvými osobami také se státi nemohlo. Nátisky knížete Frydlantského přivedeny k tomu, že mu Kateřina a dcery její Aléna Šternberkovna a panna Barbora r. 1624 statek Jilemnický prodaly a ve dsky zemské vložily. Avšak za ten statek jim nic nedáno, nýbrž kníže ponechal jim Jilemnice k držení a užívání až do zaplacení summy trhové. 16) Poněvadž se tak nestalo do smrti knížete, zůstaly potom v držení statku a prodaly jej r. 1637 dne 2. května Janu Vilému Harantovi z Polžic a z Bezdružic za 64.000 kop míš.
 
Graficke pismenko Jan Vilém (nar. r. 1610), nejstarší syn nešťastného Kryštofa Haranta (str. 108), byl manželem dotčené Barbory Křinecké, s niž však jen 7 let na Jilemnici hospodařil. Zemřeli oba v jednom roce (1644). Zůstali po nich dva nezletilí synové, Kryštof Gotfryd a Adolf Vilém. Poručníkem jich přirozeným byl bratr otcův, na onen čas řečený Rudolf, na ten čas br. Augustin, bosák řádu sv. Augustina, ale poněvadž tento takovou věc před se vzíti nemohl, dáno poručenství panně Rozině Harantové z Polžic. Roku 1656 došel Kryštof let svých a sám se v Jilemnici uvázal. Asi r. 1664 došlo k rozdělení panství mezi bratry. Mladší bratr Adolf Vilém dostal za svůj díl zámek Jilemnický se čtvrtinou městečka Jilemnice, vsi Hrabačov, Smiřično, Kunratice, Sytový, Rozprachtice, Kruh, Svojky, Jestřebí, Rokytnice a nově založené Kaltenberg a Gränzdorf. Ostatek, totiž čtvrtá čásť Jilemnice, Martinice, Karlov, Jablonec, Jilem, Rovnačov, Roztoky, Zásadka, Purklín dostal se staršímu bratru Kryštofovi. Městečko Jilemnice, rozdělené mezi tři pány, za těch dob bylo schudlé, neboť r. 1646 byli je Švédové vypálili a vytloukli, tak že jen jedinký dům řečený Na pecníku zůstal. Starší bratr Kryštof ženat byl s Eleonorou Konstancií z Valdšteina, která založila nový oltář v kostele zámeckém, oba pak manželé darovali ornát do kostela farního. Nemaje sídla, stavěl zámek za drovrem Hrabačovským, ale s dílem málo pokročil, aniž pak potom pokračováno. Kryštof zemřel roku 1670 mezi 6. a 14. dnem měsíce července a pohřben jest v kostele zámeckém. Dvůr jeho Vršce se všemi svrchky a nábytky v Jilemnici dědila po něm manželka, polovice Jilemnicka dostala se dědictvím bratru jeho Adolfovi. Tento byl ženat s Annou Františkou ze Šenfelda a zastřelen jest od Francouzův u města Štrasburka r. 1675 dne 1. srpna, bojuje tu jako cís. rytmistr. Nad dětmi nezletilými Františkem Pavlem, Lucií a Konstancií byla poručnicí vdova Anna. Když pak syn let svých došel, prodal Jilemnici (r. 1701, 20. října) Ferdinandu Bonaventurovi hrab. z Harachu za 240.000fl. a 2000 fl. klíčného. Takovým způsobem přišlo ke sloučení obou panství Štěpanického a Jilemnického, a Jilemnice byla po dlouhé době zase pod jedním pánem. Rod Harachovský velice přispěl ku zlepšení a vzdělání panství. Za Aloisa hrab. z Harachu († r. 1742) založena jest huť v Novém Světě, nyní po světě chvalně známá, a povstaly při ní nové vesnice Harachov a Nový Svět. On a jeho potomci stavěli drahně na horách, dadouce odtud málo výnosné a lesnaté pozemky času letního dobytkem vypásati. Také hamry stavěny jakož i o zlepšení plátenictví bedlivě pečováno. 3. Pobití židův u Jilemnice.
 
Graficke pismenko Vypravováno jest, kterak židé vypověděni z Čech a potom oloupeni za Broumovem. Těžkosti měl z toho veliké opat Broumovský poněvadž lidé jeho glejt (průvod slíbený) porušili a proto hrdlo své propadli. Nález konečný stal se r. 1546 na soudu komorním, a to takový, že opatovi z hlavních nesnází pomoženo. Poněvadž se nemohlo ze žaloby prokuratorovy vyrozuměti, které osoby zejména židy loupily a vraždily a statky jich přijímaly propuštěn jest opat ze žaloby, ale nařízeno mu, aby se vinníky dostatečně ujistil, pokud by kr. prokurator k nim jednotlivě hleděti chtěl. Že budou židé vypověděni, tušilo se se již před tím mezi lidem, poněvadž nejednou přísně proti nim jednáno, někteří i mučeni. Domněnka byla vůbec, že zpytáci jsou Turků. Lotři bydlící po vesnicích měli od té doby napjato na židy, domnívajíce se, že jim loupež nad nimi spáchaná snáze projde, nežli nad křesťanem. Tak se stalo, že se někteří lotři r. 1541 dne 6. Prosince na židy jedoucí mezi Jilemnicí a Smiřičnem vrhli, dva z nich zabili a oloupili. Na panství Jilemnickém zvoněno proto na poplach a honili lotry Záviše z Újezdce a úředník jeho Balcár. Avšal lotři jim ušli na grunty Viléma z Valdšteina. Úředník tohoto Jan Belvic byv o tom zpraven měl povinnosť lotry honiti, ale tak učiniti zanedbal. Tedy Lisl židovka, žena n. Samuele ze staré školy, a Judl židovka, žena n. Librtrauta z Prahy, obeslaly Belvice do komorního soudu, viníce ho, když jim oběma muže zavraždili a obloupili u samého městečka. Jilemnice na silnici královské a přátelé jich k němu se utekli, jako k úředníku, prosíce pro pána Boha, aby ty loupežníky honiti a zjímati dal, že on na žádosť těch přátel tak učiniti nechtěl. Pozoruhodné jest svědomí, které vydal v té příčině Kolman, žid z Turnova. Svědčil takto: „Kdy sme jeli my čtyři židé z Jilemnice, tehdy udeřili na nás lotři i pobrali nám z vozu, a dva podlé mne zabili a já sotně ušel. I přiběhl sem nahoru na Jilemnici k synu páně Arnoštovu, panu Závišovi na zámek, žádaje ho pro pána Boha i podlé zřízení zemského, aby honiti a k šturmu zvoniti rozkázati ráčil. Starého pána doma tehdy nebylo. I tak jest učinil, jako dobrý pán, hned sed na kůň i s ouředníkem svým i s služebníky svými i vším lidem svým honiti a k šturmu udeřiti rozkázati ráčil všudy, kdež měl zvon na svém zboží. Pak jel sem já pro úředníka páně Vilémova, pro Jana Belvice, našel jsem ho u Vrchlabí i pověděl jsem mu o té příhodě, co se jest nám přihodilo, o tom mordu a loupeži, že z nás dva zabili na gruntě páně Arnoštovu u samého městečka, i jmenoval některé z lotrův, které sem znal. Žádal sem ho pro pána Boha, aby jel se mnou do Jilemnice na zámek, pověděl sem mu, jak pan Záviš pilně honí s ouředníkem svým i se vším lidem svým, Když jest se mnou přijel na zámek, tehdy již pan Záviš s ouředníkem přijel domů i pověděl o dvou z těch lotrů a kdež po nich kázal honě, kde jsou je viděli. Když sme maličkou chvíli byli tu na zámku, tedhy služebník přijel páně Závišů Jan Hovýzna i oznámil pánu hned, aby neráčil meškati i (rozkázal) ouředníkům oběma, že dva lotři běží nedaleko zámku přes vrch k Svitavému, jeden na koni i druhý pěšky. Tehda sem já žádal a prosil Jana Belvice pro pána Boha i podlé zřízení zemského, aby nemeškal a honiti rozkázal, že jest čas. Tehdy on nadal mi kpů, abych mlčel, že on ví, jak se má zachovati, abych mu nerozkázal. Když slyšel, že sou ty lotry jmenovali, neboť byli pod jeho správou, ihned vsed na kůň, jel z zámku dolův naspátek domů a já vždy za ním běžel, prosil jsem jej pro pána Boha, aby honil a takový mord nešlechetný litoval. Běžel sem za ním až z městečka ven, vždy prose jeho, aby nás v takovém mordu a loupeži litoval. A on se na mne hněval a pověděl, že ve dvou nedělech všecko zví, kdo jsou. A já mu řekl: Buď pánu Bohu líto, že nás v takovém nešlechetném mordu nechcete litovati a loupeži. A také co se dotýče, když sme s Janem Belvicem, tehdy se k tomu přiznal, že jeden z těch lotrův u něho byl u stodoly a on že ho zavázal toho lodtra, aby mu pravdu pověděl, kdo jsou při tom mordu a loupeži byli. Tehda mu jich jmenoval před p. Vilémem a přede mnou. Potom toho lotra zas pustil, jmenovitě Jiráska z Javůrka.“ Dodáváme tu ještě dvoje paměti o židech z rejster svědomí komorního soudu. Jan Bystřický ze Studnic svědčil takto (r. 1508): „Některú chvíli nedávno přišel ke mně žid Faitl, kteréhož páni Novoměstští v vazbě mají pověděl mi, že jest ho ke mně poslal Izák, strýc jeho, Jozefa tlustého bratr, chtěl-li bych mu pomoci a svědectví dáti, čehož bych svědom byl, což se Akxta dotýče, že by mi od něho chtěl dobrý koláč zjednati. Ihned sem mu odpověděl, jakéž bych já mu měl svědomí dávati proti Akxtovi, kdež vím, že jest nešlechetně a zrádně on Izák jeho pohnal, chciť raději k tomu pomáhati, pokud moci budu, aby lotr upálen byl pro jeho faleš“. Řekl ke mně Faitl: Nemluvte, pane, toho o něm, jest dobrý žid.“ A já mu řekl: „Nech mě s tím, ubiji tě i jdi před se!“ A tu jest on přečkav mój hněv, mluvil: „Sem tu zase znovu, že nežádá jiného, než abych pravdu pověděl, a že mi za to chce 30 zlatých od něho zjednati.“ Jáť jsem řekl: „Já bych pravdu pověděl i uměl bych mu pověděti, že by toho prázden byl, než nech mě s jpokojem, však ste lotři.“ Potom přišel některý den zase slibuje mi ty peníze zjednati, abych mu pověděl, kudy by on Izák toho Akxta prázden byl. Řekl sem: „Vím, že mi nic nedá, a radil bych mu, aby se s ním smluvil.“ A v tom odešel, a zase po některém dni přišel, že mi ty peníze zjed nati chce, abych mu svědectví dal a pravdu pověděl. Řekl sem mu: „Dám já svědectví i pravdu povím, jediné peníze přines.“ A toho sem se nenadál, by oni to udělati měli a na mně žádati, leda já ho odbyl. Potom příde Abraham s tím Faitlem, syn toho Izáka, i praví mi, že mi peníze přinesli, abych jim svědectví dal tu chtěli, abych jim hned napsal svědectví. Pověděl sem chtěje se vymluviti, že nemohu na ruku, a oni pověděli, my kážem“ list napsati, chcete-li pečeť přitisknúti. A já pověděl: „Dobře, přitisknu.“ A Faitl potom sám mi ten list přinesl, tu jest mi jej dal žádaje, abych k němu pečeť přitiskl. A já jemu řekl, kde peníze. „Pošlete pacholka svého se mnú, budú vám dány 10 zl. a 20, když na Akxtovi vysoudímy, a za ty já Vám slibuji.“ Já sem řekl: „Ste lháři, když peníze budou, já k tomu listu pečeť přitisknu.“ Faitl řekl: „Pane! Já mám zítra ráno preč jeti.“ - „Ke mně nechoď,“ tak sem mu pověděl, chtěje ho prázden býti, „až ve 14 hodin.“ Prosil mě při tom, abych ten list přečetl. „Vidíš, že mě bolesť trápí, ničeho jísti nemohu, dobřeť jej potom přečtu, jdiž a nech mě s pokojem.“ Ráno zase přišel s Abrahamem, Izákovým synem, tázali se mne, četl-li sem ten list? - „Četl.“ - „Chceteliž přitisknúti pečeť?“ Řekl sem: „Chci souli peníze.“ Řekli, že je hned odečtu. Řekl Faitl: „Jest tu písař, který ten list psal, můžli ten sem vstúpiti.“ Když sem neodpovídal, řekli mi: „Chcete-li se podepsati svú rukú, že to pečeť vaše jest“ Řekl sem: „chci.“ „Tehdy písaře potřebí nenie, již my peníze odečtem.“ Řekl sem“ „Pošli já po svého hospodáře a po některého dobrého člověka, aby jim to svědomo bylo, že mi ještě zuostanete dlužni 20 fl.“ Povolili mi k tomu abych poslal, a já poslal hospodáře a po dva usedlá člověky, aby ke mně přišli, abych před nimi osvědčil, čeho na mně žádali. I osvědčil sem jim to všecko, i list ten čísti sem jim kázal, jakého svědectví na mně žádají nešlechetného a nepravého, kteréž před rukama jest. A v tom Akxt přišel a jemu sem oznámil všecko a jich se on chystil a je do vazby dal. A to beru na svú víru, na svú duši, že jest v pravdě tak.“ Druhé svědomí obsahuje tento příběh: „V sobotu přišla žídovka s židem, Starým Šalomonem do domu biskupa Vídeňského na Hradčanech do světničky. I seděl za stolem kněz Jan, královský kaplan, a Jošt, starší páně biskupova. I žádali žid a židovka, aby jí dali starého piva. Potom řekla židovka ke služebnici: „Má paní Doroto, prosila sem kněze Jana, kaplana královského, aby mi dal konev starého piva, a tebe také prosím, aby mi je snesla domův.“ I chtěla to učiniti, ale muž jí nedal. Potom na zejtří v neděli přišla židovka opět s starým židem po obědích dobře tak k nešporům a pravili, že si chtějí s mladým židem zavdati. Seděl vikář od sv. Jakuba opět s p. Joštem za stolem. Tu domlouvala židovka Dorotě, že jí pivo nepřinesla. I oznámila, že nemohla to učiniti a že jí muž nedal. P. Jošt vstal a vikář a šli ven. Tu prosila Doroty, aby šla a přinesla jí starého piva. Vzala korbel i vyšedši ven, pověděla knězi Janovi, že žid chce jmíti pivo s židovkou. Kněz Jan natočil jim hned a dal jim pivo. Potom když pivo přinesla, prosila židovka, aby šla a zjednala jim nějaké dobré nové herynky aneb nějaké nové vejce. Pověděla: „Nové vejce zjednám, ale herynky nevím kde.“ I šla, zjednala šest vajec, dala je kuchaři v ruce, aby je pekl aneb vařil jim, ale ona židovka nechtěla toho míti, vzala je a pekla je sama. Když přišla do světničky zase s těmi vejci, prosila Doroty, která seděla u kamen, aby šla pro žemličky. Tedy jí dvě přinesla od hokyně, položila na stůl a sůl také postavila s slánkou na stůl. I zasedli starý žid, židovka, mladý žid a pachole židovské. S tím šla ven. Přijdouc zase, škořápky s stolu smetla a v tom mladý žid, který se křtíti chtěl, dal tři peníze za pivo a kdysž pachole pivo přineslo, i připil Dorotě. Starý žid v tom vstal a šel ven z světničky a potom přišed zavolal svou, aby šla domův. A asi po hodině ten žid mladší otekl.“ (Dokládá jeden svědek: Židovka vyňala nějaký prášek a tím osolila vejce, které dala mladému židovi.) Přidáváme ještě příběh, týkající se sousedů Jilemnických: Roku 1575 posláni jsou někteří sousedé Jilemničtí od úředníka, aby šli s Jakubem Horáčkovým pro Vávru Hlavničků, na ten čas žence v Běchařích, za kterého byl Jakub rukojmě a měl ho postaviti v den uložený v Hořici. Když přišli do Běchar, optali se pacholete, vstal-li jest kněz Tomáš a měl-li jest včerejšího dne žence. Řeklo pachole, že ještě nevstal týž kněz a že měl žence včera a mezi nimi nějakého otrhaného. I šel Jakub Horáčků do stodoly a našel tu Vávru, kterýž jíti se nebránil přes to dal mu Jakub řetěz na hrdlo a zamkl jej. Tu vyběhl kněz Tomáš s dobytým kordem a za ním jeden pomocník i křičel kněz na toho člověka: „Vezmi vidle senné a píchni ho.“ Odehnavše Vávru kázali mu na faru, Jakuba vyhnali ze dvora na vrata a zavřeli po něm. Pak šel na faru, odundal Vávrovi řetěz a dal ho do komory když pak Jakub žádal, aby mu řetěz dal,vzal ručnici a křikl: „Zvyj, lotře! nepůjdeš-li mi od fary, že tě zastřelím co psa vzteklého.“ I pravil Bartoš jistý k Jakubovi: „Pojď přece, nech tam toho řetězu, aby něco horšího z toho nepřišlo.“

Text: historie
25.4. 2021 - August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze české, kniha 5