Hrad Bergenhus se nachází ve městě Bergen na západním pobřeží Norska.
Město založil král Olaf Kyrre kolem r. 1070. Do roku 1299 byl Bergen hlavním městem Norska. Hrad se rozkládá v rovinatém terénu na severním břehu městského přístavního zálivu a svou polohou tak dominuje vjezdu do přístavu, který chránil. Při archeologickém průzkumu místa byly odhaleny základy starších staveb, které by měly pocházet z dob před rokem 1100 – hrad byl zřejmě založen králem Olafem Kyrre. Nejstarší části stojícího hradu pocházejí z období středověku, z doby kolem roku 1240. Zachoval se tzv. Hakonův velký sál a donjon (obytná věž), oboje z druhé poloviny 13. století. Jak již naznačuje jeho jméno, velký sál si nechal postavit král Hakon Hakonsson v 60. letech 13. století. Přestože o jeho stavbě nejsou dochované žádné písemné zprávy, Hakonssonova sága zmiňuje využití sálu králem Hakonem při jeho svatbě s dánskou princeznou Ingebjorg Eriksdatter dne 11. září 1261. Kamenná stavba takovýchto proporcí byla v té době v Norsku velmi neobvyklá, a proto se spekuluje o možném anglickém vlivu. Král Hakon se dobře znal s anglickým králem Jindřichem III. a je pravděpodobné, že Jindřich poslal do Norska své architekty a zedníky. Hakonův velký sál je dodnes největší středověkou světskou stavbou v celém Norsku. Na východ od velkého sálu stojí donjon (obytná věž), který nechal postavit král Magnus VI. Lagabote (Zákonodárce) v 70. letech 13. století. Později – v 16. století, byl donjon renesančně upraven. Bergen ztratil své postavení hlavního královského sídla po smrti krále Eirika II. v roce 1299, kdy se hlavním městem Norska stává Oslo. V období let 1380 až 1814 pak bylo Norsko po dlouhou dobu v područí Dánska a hrad Bergen se stal čistě vojenskou pevností. Do začátku 16. století byl hrad ale také významným církevním centrem. V rozmezí let 1526 až 1531 byla zbourána katedrála a další kostely. Hrad měl od té doby plnit čistě vojenskou roli. Katedrála Ježíše Krista byla založena kolem roku 1100 a byla místem mnoha královských korunovací a svateb ve 12. a 13. století. Bylo zde také pochováno nejméně šest norských králů. Velký sál byl od 16. století využíván jako skladiště. Donjon byl v letech 1526–1531 renesančně rozšířen velitelem hradní posádky Erikem Rosenkrantzem, nepochybně za použití kamene ze zbořené katedrály. Donjonu se od té doby dodnes říká Rosenkrantzova věž. Rozšíření provedli skotští architekti a zedníci směrem na východ a na sever při zachování původní gotické části. Jedná se o nejvýznamnější projev renesance v Norsku. V polovině 18. století byl donjon přestavěn na skladiště střelného prachu. V této roli setrval až do 30. let 20. století. Hrad postupem času ztrácel svůj vojenský význam a v 19. století se stal především administrativním centrem. Na konci 2. světové války byl hrad vážně poškozen – 20. duben 1944 se dá označit za nejdramatičtější v historii hradu. Do Bergenu tehdy připlula loď Voorbode, která byla na cestě z Osla dál na sever Norska. Šlo o starou loď, postavenou v roce 1903 a před válkou již dlouhou dobu nevyužívanou. V roce 1943 byla znovu uvedena do provozu firmou Kriegsmarinedienststelle Amsterdam. V Oslu do ní naložili 63 tun výbušnin, dalších 63,5 tuny dynamitu a rozbušek bylo naloženo v Hurumu. Podle německých i norských zákonů nebyla povolena společná přeprava dynamitu a rozbušek na tak malé lodi. Nákladové dokumenty také nebyly v pořádku a žádná loď s tak velkým nákladem dynamitu nesměla vplout do přístavu v Bergenu. Loď do přístavu přesto vplula. Posádka lodi měla cestou potíže s lodním pohonem a odborná prohlídka byla nezbytná. Navíc důvody kapitána Bota k zastavení v Bergenu mohly být i osobní, touto dobou se tu v přístavu na jiné lodi zdržoval jeho bratr. Přístav byl docela plný a tak Voorbode zakotvila u volného mola vedle hradu. V 8:30 ráno přijíždí dva mechanici z firmy Sletten & Jensen aby se podívali na závady na lodi. Tito mechanici si spolu s některými členy posádky jako první všímají kouře a známek požáru v podpalubí. Rychle opouštějí loď a volají přitom na posádku vedlejší lodi Krosdol, že je loď plně naložená výbušninami. Všichni utíkají – výbuch je nevyhnutelný. V tu samou dobu si mnozí obyvatelé města na obou stranách přístavu také všímají kouře stoupajícího z lodi, zastavují se v ulicích nebo stojí v oknech a hledí na hořící loď. V 8:39 hodin ráno výbuch vyhazuje do povětří nejen celou loď, ale během okamžiku vytváří obrovský sloup mořské vody vysoký několik set metrů. Toto obrovské množství vody pak padá zpátky k zemi a vytváří vlnu tsunami, která je snad stejně silná a zdrcující jako počáteční tlaková vlna výbuchu samotného. Na město padá kamení a rozžhavené kusy železa ze zničené lodi. Více než sto lidí během okamžiku umírá, mezi nimi i děti ve škole na druhé straně přístavu. Dalších skoro pět tisíc lidí je zraněno. Velká část centra města leží v ruinách a požáry dokonávají dílo zkázy. Ulice podél přístavu jsou posety loděmi, které výbuch a vlna tsunami vyvrhly na pobřeží. Celý přístav byl zahalený kouřem. Na hrad v tu chvíli nikdo nemyslel – a když, tak jej považoval za zničený. Když se ale oblaka kouře pomalu rozplynula, ukázalo se, že pevnost výbuch přežila. Její silné zdi vydržely nápor výbuchu, zůstaly stát jako němý svědek kvality práce středověkých stavitelů, jen hradní střechy byly smeteny a okna vytlučená. Daleko hůř na tom byly novověké části hradu, ve kterých bylo před výbuchem sídlo německého velitelství. Hlavním problémem se nakonec ukázaly následky poškození donjonu, do jehož horní části jihozápadního nároží při výbuchu narazil utržený kus betonového mola a následkem nárazu celý interiér donjonu zavalil mohutný blok z jeho nároží. V přízemí donjonu však měli Němci komunikační kabely, ke kterým se museli co nejrychleji dostat. Nejrychlejším řešením bylo donjon zbourat a tak na něj Němci bez prodlení vydali demoliční příkaz. Norové začali zoufale bojovat o jeho záchranu – hrad byl pro ně důležitým národním symbolem z dob nezávislého norského království ve 13. století. To, že výbuch přežil, bylo samo o sobě zázrak, který navíc dodával obyvatelům Bergenu sílu k obnově města. Norové se pustili s největším možným nasazením do vyklízení trosek z interiéru donjonu a jen díky známostem na nejvyšších místech v Berlíně se jim podařilo demolici oddálit. Věž se nakonec podařilo uvolnit, Němci měli znovu přístup ke kabelům a hrad tak přežil jedno z největších nebezpečí ve svých dějinách. Němci měli silné podezření na sabotáž, jednak proto, že tento výbuch nebyl první v Norsku, ale také proto, že loď zakotvila hned vedle německého velitelství a výbuch nastal v den Hitlerových narozenin, kdy bylo v budově velitelství mnoho Němců. Nebyl však nalezen žádný důkaz, který by potvrdil sabotáž, nebo jakoukoli jinou příčinu výbuchu. Na lodi mohlo dojít ke zkratu v elektrickém systému. Celý hrad byl postupně znovu opravený včetně novověké zástavby, která byla v podstatě znovu postavená. Za povšimnutí stojí střešní krytina donjonu. Tvoří ji silné břidlicové desky o síle několika centimetrů. Tíha celé střechy s takovou krytinou musí být ohromná – jako by se tím chtěli Norové ujistit, že už nikdy z hradu neuletí. Velký sál a donjon jsou dnes nezávisle na sobě přístupné návštěvníkům, roku 2006 zde bylo otevřeno Bergenhus Fortress Museum. Mimo velký sál a donjon se z hradu dochovala také čtverhranná branská věž na sever od donjonu, která je také ze 13. století, a některé úseky hradeb. Mezi donjonem a velkým sálem se dnes nachází novověké budovy vojenské pevnosti. Hrad je dosud v držení norského královského námořnictva.Text: historie
22.12. 2012 - Pavel Semple
Zdroje
E.H Anne Brit Vihovde, http://en.wikipedia.org, http://www.novinky.cz, http://www.visitnorway.com, http://mil.no, http://www.bymuseet.no
|
Přihlášení |
