
Barokní budova z let 1731–1737 byla vybudována jako útulek pro válečné vysloužilce. Podnět k jejímu vybudování dal hrabě Petr Strozzi, pocházející z florentského rodu, sahajícího až k roku 1397. Byl to úspěšný diplomat a důstojník, který dosáhl hodnosti polního podmaršálka. Po otci zdědil panství Hořice a Třebovětický statek, jehož předchozím majitelem byl Albrecht z Valdštejna. Ve své závěti zřídil nadaci, jejíž cílem byla péče o invalidní a vysloužilé vojáky. Hrabě Strozzi byl zabit zbloudilou střelou po vítězné bitvě s Turky na řece Muře 6. června 1664. Na počátku 18. století vedení císařské armády rozhodlo o zřízení podobného ústavu, jakým bylo pařížské Hotel des Invalides. 27. května 1728 císař Karel VI. rozhodl zakoupit pro Invalidovnu z prostředků nadace hraběte Strozziho pozemky poblíž Prahy. Základní půdorysná dispozice je dílem vídeňského architekta Josefa Emanuela Fischera z Erlachu, projekt budovy vytvořil slavný barokní stavitel Kilián Ignác Dientzenhoffer. Plány komplexu o rozloze 90 000 m2 byly hotovy roku 1730. Síť chodeb rozdělovala čtvercovou plochu na devět dílů, z nichž prostřední tři tvořily centrální dvůr s podélným kostelem. Šest dílů tvořily čtvercové dvory obestavěné obytnými budovami. V areálu byly plánovány refektáře a slavnostní sály, kuchyně, dílny, krámky, škola, nemocnice s oddělením pro choromyslné a porodní bábou, vězení, množství umýváren a záchodů. Projekt počítal i s tehdy nezvyklými vymoženostmi jako byly vodovod a kanalizace. Obytné čtvercové jednotky o straně 12 metrů sloužily jednotce čítající 32 osob. Pro vyšší důstojníky a vojáky s rodinami byly určeny menší samostatné jednotky. Celkem byla Invalidovna navržena k ubytování 4000 osob. Na přilehlých pozemcích měl vyrůst pivovar, vinopalna, jatka, prádelna a hřbitov s hřbitovní kaplí (viz samostatné heslo). Stavba začala v létě 1731. 17. května 1737 byla stavba zastavena, protože se ukázalo, že prostředky nadace k realizaci projektu nestačí. Postavena byla jen jedna devítina – nárožní čtvercová budova. Ta byla upravena tak, aby v menším měřítku plnila funkce celého komplexu. Obsahovala nemocnici, krámky, dílny i kapli sv. Kříže. V prvních letech ubytovala 200 invalidů. Až do roku 1761 k ní patřil Riedlovský mlýn. V roce 1874 ji obývalo až 1400 osob. V roce 1898 byl do parku před budovou umístěn pomník hraběte Strozziho. V roce 1925 bylo v části komplexu zřízeno vojenské muzeum. Obyvatelé – invalidé a vysloužilci – se v roce 1935 přestěhovali do nově vybudovaného zařízení v Hořicích v Podkrkonoší. V červnu 1941 se do barokní budovy nastěhovalo technické muzeum a zemské finanční ředitelství. 26. října 1942 budovu zabrala německá nadace pro kolonizaci českých zemí německými vojenskými vysloužilci. 5. května 1945 ji obsadil Wehrmacht. Po válce se areál vrátil pod správu ministerstva národní obrany. Technické muzeum zde zůstalo – na ploše 3200m2 zde byly vystavovány sbírky strojírenství, elektrotechniky, stavitelství, metalurgie, chemie a spotřebního průmyslu. Rovněž zde byl archiv dějin techniky a architektury včetně modelů. Povodeň v srpnu 2002 budovu i sbírky v ní těžce poškodila. V roce 2002 objekt technické muzeum opustilo a prostory získal Vojenský ústřední archiv Armády České republiky. Ukázalo se, že pro archiv není opuková budova vhodná a proto měl být již v roce 2006 archiv odstěhován. Nicméně z tohoto plánu sešlo. V roce 2009 proběhla rekonstrukce, původní podobu získalo zchátralé průčelí, rekonstruována byla i část střechy. Během léta 2014 byly archiválie odstěhovány do nových prostor na Ruzyni, od té doby je areál jen příležitostně využíván filmaři. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových plánuje během roku 2016 vypsat výběrové řízení či dražbu na jeho prodej.