Vyšehrad

Krok sídlil tu se svými třemi dcerami, z nichž po jeho smrti zasedla Libuše na stolec vévodský. Stolec ten, z kamene vytesaný, stával prý u pramene Jezerky, kde Libuše s družinou dívek nejradši prodlévala, zpívajíc písně a koupajíc se v chladivé vodě pramene. Tu v stínu posvátného háje scházíval se lid k poradám a sněmům, vzýval tu pohanské božstvo a uctíval je obětmi a dary. Na kamenný stolec byl posazen Přemysl Oráč, když si jej Libuše zvolila za manžela, nechtíc snášeti výtky, že vládne v zemi slabá ruka ženy. Tady u vládu byli uváděni i potomci Přemyslovi, oblékajíce v den nastolení jeho čepici, lyčené opánky i brašnu, aby tak dali najevo, že si jsou vědomi původu z prostého, selského lidu. Za vlády Libuše a Přemysla byla zlatá doba Vyšehradu. Panenská půda dávala přehojnou úrodu a české hory, po prvé otevřené, vydávaly z lůna svého množství drahých kovů. Druhdy byly i na jejich povrchu nalezeny stříbrné a zlaté pruty, jako by samy rostly ze země. Všechny ty poklady byly sváženy na Vyšehrad, tady ukládány do hlubokých podzemních úkrytů a pak opět zemí zasypány, aby jich nikdo neodcizil. Statný, zuřivý lev se dvanácti lvíčaty prý ty poklady hlídá a bude je střežiti, dokud nepřijde čas, kdy skála sama je vydá národu, úpějícímu v nouzi…

V té době hojnosti, kdy stejně jako drahé kovy ceněn byl mír v zemi a ve cti byla i rolníkova práce, kolébala Libuše svého synáčka ve zlaté kolébce. A když ho odchovala, kázala svrhnouti kolébku do Vltavy, aby tam odpočívala a vyplynula na povrch řeky, až bude pohasínati sláva jejího rodu. Aby potom odchovala českému národu nového, dobrého krále. Neboť kněžna, nadaná věšteckým duchem, spatřila v záři krvavých červánků vlast zpustošenou mnohými boji a tváře potomků rozryté vráskami bolu. I toto Libušino přání došlo vyplnění a přineslo vlasti požehnání. Byl to syn Elišky Přemyslovny Václav, z něhož vyrostl Čechům Otec vlasti, císař Karel IV. Jím vydal slavný rod Přemyslovců, jenž po přeslici přečkal osudný rok 1306, svůj poslední zdárný květ. Zlaté bylo i lože, na němž se moudrá, šlechetná kněžna s životem rozžehnala. Tehdy zalkal všechen český lid a zaplakala celá země Česká. Lumír, zpěvák, který k potěšení kněžny pěl pod hradem svoje písně za zvuků varyta, zazpíval poslední, žalostnou píseň. Lítostí se rozpukla i vyšehradská skála a pohřbila mrtvou kněžnu Libuši i se zlatým ložem ve svém hlubokém lůně. Tam spí svůj věčný sen, s rozpuštěnými vlasy, v bílé říze, všecka bílá.

Nejeden odvážný lovec vyčíhal zde medvěda anebo vlka a ubil ho oštěpem anebo šípem. Však ještě větší škodu nežli dravá zvěř působil v kraji divoký kanec, statný „sekáč“, jejž štětiny a srst slepená smolou chránily jak pevný, železný krunýř. Za tmy vycházel ze svého úkrytu na Kavčí hoře dolů na pole stulená pod skalami a divoce tu řádil, rozrýval půdu a ničil úrodu i setbu. Rolníci se marně pokoušeli zaplašiti škůdce svých polí. Sami lovci prchali před zuřivým zvířetem, jež svými kly hubilo jim psy a koně a rozpáralo i nejednoho člověka. Slyšel o tom běsu Bivoj, Sudivojův syn, lovec stejně silný jako odvážný. Zchystal si toulec se šípy, luk a pevný oštěp, prodíral se houštinami a pátral, kde se přes den kanec ukrývá. Našel louži, v níž se sekáč převaloval za slunných, parných dní. Šel po jeho stopě, chtěje si na něho počíhati v houštině nad bažinou, když tu znenadání kanec sám proti němu vyskočí a jak balvan se na něho řítí. Nebylo kdy se chopiti zbraně. Bivoj zahodil oštěp a čelil kanci holýma rukama. Tu již sehnul sekáč hlavu, podobnou mohutnému, černému klínu, z něho jako háky vyčnívaly ostré kly, a chystal se lovce rozpárati. Ale Bivoj popadl ho rychle za krátké, pevné boltce a přehodil si ho jako měch na plece. Sekáč sebou zmítá a vzteky supí, avšak Bivoj svírá ho jako kleštěmi a stoupá pevným krokem vzhůru k Vyšehradu, kde Libuše se svou sestrou Kázi pohlíží z okna na nádvoří. Prošel branou, nesa na zádech nezvyklé břímě, a po nádvoří se rozlehlo hlučné volání a změnilo se v nekonečný jásot. Neboť hrozný sekáč, postrach kraje, bezmocně teď sebou zmítal na širokém hřbetě lovcově. S potěšením pohlédla Libuše i její sestra Kázi na statného lovce, který se svým břemenem stanul pod okny jejich komnaty a radostným hlasem oznámil, jak se sekáče zmocnil. Potom, rozkročiv se, přehodil zvíře přes hlavu a mrštil jím o zem, až temně zaduněla. Uchopil oštěp, který mu podaly stráže, proklál jím kančí hruď. Lid blahořečil Bivojovi, že zbavil krajinu veliké trýzně. Ani kněžna neskrblila pochvalou a její sestra Kázi s obdivem na něho pohleděla. Kněžna kázala vystrojiti hostinu a mladý Bivoj byl po zásluze od knížecích sester pohoštěn. Vraceje se na svůj vládycký dvorec odnášel si s sebou dvé čestných, cenných darů: pás stříbrem protkaný od kněžny Libuše – a přízeň její sestry Kázi, která si ho po čase zvolila za manžela.

Bohatli kovbojové, plnily se stříbrem knížecí pokladnice, ale „chlebové hynuli“. A tu vládyka neumětelský, Horymír jménem, vida, jak pustnou pole, jak od orby, jež byla otcům prací nejmilejší, ke škodě země lid se odvrací, jat byl lítostí i velikým hněvem, zejména, když kovkopové statek jeho zapálili posmívajíce se mu:

„Bál ses hladu, nuže, sám ať jím teď trpíš!“

Za tmavé, větrné noci, když byly hory opuštěny, vsedl Horymír na svého věrného koně a vpadl se svým lidem do tábora kovkopů. Spálil jim chatrče a domy, zaválel doly kamením a v řeži zabil jich počet nemalý. Za jitra pospíšil pak na Vyšehrad, aby se tu před knížetem ospravedlnil ze svého nočního činu. Křesomysl velmi litoval zničených dolů i rozhněval se na Horymíra a kázal ho uvrhnouti do vězení. Svolal vládyky a zasedl s nimi k soudu. Vládykové uznali, že nikoliv zlá vůle, nýbrž láska k půdě byla pohnutkou Horymírova smělého činu, i radili, aby byl zachován při životě. Horníci však žádali jeho smrt volajíce: „Pobil naše druhy a spálil nám domy. Sám nechť je ohněm spálen!“

Kníže, vyslechnuv vládyky i kovkopy, rozhodl, aby byl Horymír sťat vlastním mečem. Horymír s klidem vyslechl tento rozsudek. „Tvá vůle rozhodla, po právu ať se stane!“ řekl knížeti. „Avšak dříve, nežli zemru, dopřej mi, kníže, abych se projel na svém Šemíku!“

Kníže s úsměvem vyhověl přání odsouzencovu, kázal však brány uzavříti a hradby řádně strážemi obsaditi. Horymír vešel do stáje, položil svou hlavu na šíji koně, přes niž spadala bohatá hříva, a cosi svému koni pošeptal. Osedlal ho, vyvedl na nádvoří a vyšvihl se v sedlo. Vesele si výskl, kůň zařehtal a dal se v klus. Výskl po druhé, kůň skočil od brány k bráně, až všichni, kdož s oken hradu i s hradeb divoké jízdě přihlíželi, strnuli podivením. Jezdec zavýskl po třetí a nakloniv se vpřed pobídl koně:

„Nuže, Šemíku, vzhůru!“

Kůň se divoce vzepjal, přeskočil mohutným skokem hradby, zmizel i s jezdcem pod nimi a řítil se do závratné hloubky. S výkřiky úžasu a podivení pospíšili strážcové na hradby, aby popatřili, kde našli oba smrt. Jaké však bylo jejich překvapení, když viděli, jak Horymír doplaval se svým koněm k druhému břehu, vyskočil z řeky a uháněl vesele k Radotínu. Kníže prominul odvážnému jezdci trest smrti. Horymír se vrátil v klidu na svůj statek. Jeho věrný kůň si ublížil svým nesmírným skokem tak, že zakrátko skonal. Mrtvého koně, který svému pánu zachránil život, neroznesli ptáci ani dravé šelmy, jak bývalo údělem zhynulých zvířat. Horymír mu dal vykopati hrob a na hrob navaliti veliký kámen, aby tu povždy hlásal slávu věrného koně Šemíka. Ještě před sto lety prý lidé ten kámen spatřili a četli na něm nápis: „Již od dávných dob věřívalo se a věří, že zde Horymírův věrný Šemík leží.“.

Jedná se o zbytky strážnice, která měla za úkol střežit provoz na řece postavené za čilého stavebního ruchu za doby Karla IV..

Ten den a tu noc se z hradu ozývala muzika a veselé výkřiky. Hejtmanovi poslali kus masa z posledního teletete posypaného srnčí srstí. Hejtman stáhl vojsko, protože myslel, že obránci mají tajné východy..