Starý Knín

Stávala bezpochyby ve dvoře na místě nynějších sýpek, které stojí na nejvyšším místě dvora a způsobou svou na starou dobu poukazují. Ve dvoře již nic neupomíná na staré vladyky Knínské, za to je drahně památek po nich v kostele zdejším. Zdá se, že stál Knín Starý dříve nežli Nový Knín; tomu totiž to nasvědčuje, že je posud ve Starém Kníně farní a prvotní kostel osady. Je-li tomu tak, byl zajisté knížecí dvůr, o němž se od r. 1185 v našich pamětech zmínka činí, ve Starém Kníně. Knížata česká se tu nejednou zdržovala. Později darována jest nějakému vladykovi a stala se majetkem panským; a tak čteme k r. 1321, že ves tato skrze Štěpána z Tetína právem zákupním vnově vysazena. Ve druhé polovici 14. věku sedělo tu několik vladyk najednou. Frenclín z Obořiště odjinud z Knína připomíná se r. 1364 jako pán na Hvožďanech. V Kníně samotném vykonávali právo podací roku 1363 Velina, Ješek, Vojslav a Heralt bratří. O dotčené právo smluvili se mezi rokem 1380 Prokop z Knína a Kateřina vdova Slehenkaufova s Markétou ze Knína a dcerou její Annou. Od té doby bylo podací kostelní rozděleno ve dvé. Roku 1390 připomíná se Zdeněk ze Knína odjinud z Korkyně, snad předek Korkův. Jednu polovici Starého Knína koupil s polovicí darovací, dvorem, vsí, lesy a nějaké dědiny v Novém Kníně Jindřich z Rožemberka, který byl v jich držení r. 1391, ale zase záhy je prodal. Druhou polovici však držel Filip Korka ze Knína. Jeho svolením se stalo r. 1403, že přikoupena jest k farnímu dvoru chalupa, z níž oheň byl před tím vyšel a faru zapálil. Roku 1423 držel statek Knínský Jan Zich z Kunratic, vladyka katolický. Na počátku 16. věku ještě byl Starý Knín rozdělen. Kromě totiž svobodného dvoru, který teprve r. 1554 ke tvrzi přikoupen, byla tu tvrz se dvorem, na níž seděli r. 1510 Jan, Jiřík, Vácslav, Jakub a Zikmund bratří Dobešové z Vesec. Jakub Dobeš z Vesec koupil r. 1548 třetí dvůr Staroknínský, který před lety Petrovi Rybkovi z Újezda a potom Vratislavovi z Mitrovic náležel. Jan Dobeš držel r. 1549 tvrz, ale později tu seděl Jakub, jenž ji prodal r. 1551 Adamu Myslíkovi z Hyršova, měštěnínu Nového města Pražského. Podobným způsobem vešel v držení Knína r. 1554 Jan mladší Ježovský z Lub. Tento pán časté měl neshody a kyselosti s Novo-knínskými, čemuž pro blízkosť obou osad nesnadno ujíti bylo. Jan Barták, soused Knínský, zlobíval ho tím, že na panských gruntech tenata na podsed lícel a zajíce honil. Jiné pře byly o potok a lovení v něm. Když jednou Jana v Kníně nebylo a bratr jeho Otík ryb v potoce naloviti chtěl, přišel Vácslav Lizma, prymas Knínský, s perkmistrem a sousedy, sekerami, motykami a palicemi ozbrojenými, a ryb loviti nedali. Jan dobře hospodařil. R. 1578 přikoupil vsi Zduchovice, Hřimeždice, Vesce a Velkou řekou Vltavou, roku 1583 vsi Kříšov a Hněvsín s několika rybníky. Tehda byl hejtmanem kraje Podbrdského a JMC. radou a nazýval se potom Janem nejstarším. Ženat byl dvakrát, poprvé s Annou z Hyršova, kteráž zemřela r. 1561 v neděli provodní (13. dubna) a pohřbena jest v kostele Staroknínském. Druhá manželka byla Lidmila z Týna, paní velice nábožná. Děti měl Petra mladšího, který zemřel před ním a Annu, která se vdala za Vácslava nejstaršího Vratislava z Mitrovic a zemřela neznámého roku ve středu po květné neděli. Posledním pořízením svým odkázal Jan statek svůj všechen manželce své Lidmile do smrti aneb stavu změnění a zemřel r. 1596. Jemu patří bezpochyby náhrobek ve Starém Kníně, na němž jest vytesán pán v odění s nápisem neúplným a udáním, že zemřel v sobotu po vzkříšení syna božího (20. dubna). Paní Lidmila vládla na Kníně asi pět let. Na ni upomíná pěkná křtitelnice ve Starém Kníně, ozdobená znaky a nápisy jména jejího, Vácslava mladšího z Mitrovic, Lidmily Ježovské z Lub, Vácslava staršího Počepického z Počepic a Jakuba Zhudovského z Hyršova, kteří na toto bohumilé dílo přispívali. Latinský, podlé způsobu tehdejšího ve slovech těžký, ve smyslu lehký nápis, kterýž sepsal „Nicolaus Pelargus poëta Caesarius,“ vypravuje, kterak Lidmila dílo toto pánu Bohu obětovala té doby, když byl správcí kostela zdejšího Jan Haerites, rodič z Hradce Králové. Křtitelnice dodělána r. 1601, když snad již Lidmila nebyla na živě. Neboť téhož roku dne 26. dubna učiněna jest smlouva mezi Lidmilou,dcerou někdy Petra mladšího Ježovského z Lub, a Vácslavem nejstarším z Mitrovic, na něž statek Knínský dědičně připadl, taková, že Lidmile týž statek zůstal, ona z něho závady splatila a Vácslavovi 8250 kop míš. vyplnila. Skrze Lidmilu dostal se Knín v držení Vácslava mladšího Vratislava z Mitrovic. Vácslav (nar. roku 1576 z otce Štěpána a mateře Kateřiny z Běšin) jest obraz starodávného šlechtice českého se všemi ctnostmi, jak bývalo v naší katolické šlechtě před válkou třicetiletou. Vychován byl takovým způsobem, jako všichni katoličtí synkové té doby. I přirozená tehda všem touha, spatřiti krajův a mravů cizích, byla při Vácslavovi a uskutečnila se mu brzo, třebas mu přinesla více hořkého nežli sladkého ovoce. Když totiž r. 1591 poslán jest Bedřich z Krokvic za velkého posla do Cařihradu, dán jest mu Vácslav jako pachole komorní a dne 2. října se z Vídně do Turek vypravili. Plavili se po Dunaji až do Bělehradu a odtud jeli po vozech až do Cařihradu. V Cařihradě první čas pilně pozoroval mravy turecké a způsoby východní, trávě drahnou dobu v pokoji. Když však se roku 1592 opět války v Uhřích začaly, chtěl Vratislav s armenskými kupci projeti východní země a na Jeruzalem a Benátky se navrátiti, ale sešlo z toho. Mezitím rostla nevole proti křesťanům, poněvadž Hassan baše byl s vojskem u Sisku zbit a pro začaté nepřátelství poplatek posílán nebyl. Nový velký vezír Sinan baše kázal vrata domu, v němž poselství přebývalo, železnými závorami zatarasiti a stráží opatřiti. Tu se jim hned stravy i všeho ujalo, ledva že si v průvodu janičárově potřebné věci na trhu kupovati mohli. Když pak nedlouho potom v městě mor vypukl, rozstonali se také někteří z poselství, zejména Vratislav sám. V tom se přihodilo, že hofmistr poslův, Ladislav Mörthen, se poturčil a věda dobře, že se skrze placené lidi zprávy ode dvora přijímají a do Prahy posílají, o tom velkému vezírovi oznámení učinil. Náhoda tomu chtěla, že týž den, kdy poturčenec s průvodem svým přišel, dotčené zprávy neb listy v cifrách psané nebyly v tajné skrýši, jak se patřilo, uloženy, nýbrž od sekretáře z lehkomyslnosti jen do nějaké almárky položeny byly. Když tedy Turci do domu přišli, přehledali sice kancelář, ale nic nenašli; teprve když poturčenec odcházel, spatřil almárku, ji otevřel a spisy vyňal. Tu kázal Sinan baše, bera se s vojskem do Uher, posla jíti a do želez položiti. Potom přišli janičáři s biřici, každého z poselství, kde koho dostati mohli, zajali a kruh železný na krk vhodivše, řetěz skrze něj prostrčili. Vratislav, ač stonal a na nohou státi nemohl, vylezl nejvýš pod hambálky, ale nemoha tu vydržeti, vrátil se do postele a jat také. Sláb byl tak, že jej nésti musili. Napřed je uvěznili ve smradlavých a horkých vězeních. Vratislav jsa umořen nemocí a těžkým řetězem, dosáhl toho, že byl ke kaplanu Janovi z Vinoře, krajanu svému, přikován. Kaplan sice s počátku byl trpěliv a jednou, po druhé, po třetí řetěz ochotně nosil, když však často s velikou obtížností choditi musil, počal bublati, nadával, druhdy jej nohou udeřil, že kozelcem letěl. Ledva se Vratislav s velkou bídou uzdravil, tu zase se kaplan rozstonal a zase Vratislav mu řetěz nosil. I on tak několikráte ochotně činil, ale potom se mu stesklo a kaplanu rovnou měrou odměřil. Po nějakém čase dáni na galeje a k veslům přikováni. Když pak přicházely noviny o vítězstvích císařských v Uhřích, vsazeni jsou do Černé věže, strašného vězení u Bosporu stojícího. Tu měli sice do klad vsazeni býti, ale že se hejtman nad nimi slitoval, nedáni do nich. Nicméně ukováni do pout; jediný Vratislav, poněvadž se pout nedostávalo, obdržel jen kruhy železné okolo noh. Po třech dnech teprve jim dali jísti, poněvadž dříve rozkazu z Cařihradu nepřišlo. O chlebě a vodě tu život trávíce spolčili se po pěti i po šesti osobách a řemeslem punčochářským si chvíli krátili. Některý předl bavlnu, druhý soukal, třetí vázal a tak dále. Ze stržených peněz koupili si džbánky, aby vodu rovně mezi sebe rozděliti mohli. Z velkého hrnce ustrojili si pícku a v ní vařili a kuchařili, ovšem že jen kaši z chleba a vody; svátkem bylo pro ně, když si tuto kaši dřevěným olejem omastiti mohli. Zkoušíce tu tmy, hladu a smradu, toužebně si vzpomínali na svou vlasť a kolikrát sobě nádenníky u svých přátel býti žádali, aby si do sytosti chleba vydělati a najísti se mohli. Nadělavše punčoch, rukaviček, měšcův a tureckých kloboučkův, přiložili k nim tajně listy a poslali je jednomu vystouplému vězni v Galatě, aby je zpeněžil. On věrně se zachovav, poslal jim potravy za ty peníze a také listy do Prahy, kdež se dostali do rukou Adamovi z Hradce, nejvyššímu purkrabí. Když pak více než rok v té věži seděli, nemajíce nežli po jedné košili a houni, a trápeni jsouce zimou, způsobil jim hejtman každému kabát ze sukna. Již do třetího roku železem byli ukováni, když v tom zuřivý Sinan baša zamřel; i poslali vězňové prosebný list novému vezírovi Ibrahimovi, přejíce mu k tomu novému úřadu dlouhého věku a vítězství nad nepřáteli. A poněvadž se nad to poslové francký a anglický přimlouvali, aby z vězení propuštěni byli, z rozkazu sultánova jim svoboda dána. Nicméně se přece od hejtmana 200 dukáty vykoupiti museli. Dvě léta a pět neděl v té věži přeseděvše, odebrali se na den sv. Petra a Pavla (r. 1595 29. června) do Galaty k anglickému poslu. Tento doprovázeje sultána k Jagru táhnoucího, měl vězně pod svou ochranou až do Bělehradu. Odtud se dali na Budín do Vácova (Tovačova) a tu od císařské posádky pohoštěni. Zdrževše se potom na krátko ve Vídni pospíchali do Prahy, aby se shledali s přáteli svými. Císař Rudolf zvěděv o příchodu zajatých, povolal je k sobě a vyslyšev jich příhody a prosbu, aby jim nějakou odměnu dal, ke všem se milostivě zachoval a poručil, aby se nemalá summa peněz mezi ně rozdělila, ale ta Bůh ví, za kým zůstala. Navrátiv se domů oženil se s Lidmilou z Lub, s níž se dostal v držení Starého Knína, měv před tím již statek Korkyňský. Roku 1603 oddělil se od bratří svých. Za válek náboženských zachoval věrnosť rodu Rakouskému, pro kteroužto se stal hejtmanem Nového města Pražského a soudcem zemským. Roku 1629 povýšen byl ve stav panský. Bezpochyby nedlouho po svém návratu dal se do spisování pamětí svých, které teprve ke sklonku minulého století na veřejnosť přišly. Vácslav měl syny Štěpána, Jana Vojtěcha, Adama Leopolda, Petra Ladislava, Ladislava a Jiřího a dceru Kateřinu Juliánu. Chtě zachovati svornosť mezi syny, již r. 1623 všechen svůj statek sepsati dal na dílčí cedule a každému synu vykázal díl, který se mu dostati měl. První čtyři obdrželi dědiny, ostatní dva peníze. Štěpánovi přidělil tvrz Starý Knín i s tím štokem v nově postaveným a po levé ruce do dvora jdoucím s kanceláří naproti němu, lázničkou, vinopalnou, pivovárem, dvorem poplužným při tvrzi, ves s podacím a vsi Libčice, Mokrsko, Přední Lhotu, Prostřední Lhotu a Smilovice. Té doby nazýván byl Vácslavem nejstarším. Roku 1634 v úterý po neděli smrtelné napsal poslední své pořízení, v němž ustanovení svého z r. 1632 neměnil, a zemřel r. 1635 dne 22. listopadu. Tělo jeho odpočívá v kostele Staroknínském před velkým oltářem; tu leží slavný pán v černých šatech a červených punčochách. Štěpán zemřel brzo, nezůstaviv dítek, pročež statek Staroknínský na jeho bratří spadl. Tedy Sešli se r. 1647 dne 28. června k úmluvě (kromě Jiříka, který do cizích zemí odcestoval, a Ladislava, který se nepřipomíná) a tu Petr Arnošt Vratislav z Mitrovic statek Knínský v 25.500 kopách míš. ujal, ale r. 1669 prodal týž pán dotčený statek konventu křižovníků v Praze za 32.500 fl..

Zřejmě někdy ke konci 14. století zde vznikla tvrz, v blíže neurčené době došlo také k rozdělení Knína na dvě části, ves Starý Knín a městečko Nový Knín. Starý Knín drželi na počátku 16. století Dobešové z Vesec, za nichž je také roku 1510 poprvé zmíněna naše tvrz. Od roku 1551 držel tvrz Myslíkové z Hyršova, od roku 1554 Ježovští z Lub. Na počátku 17. století vyženil Starý Knín Václav Vratislav z Mitrovic přezdívaný Tureček (o jeho dobrodružných osudech v tureckém zajetí se rozepisuje A. Sedláček). Po jeho smrti roku 1635 připadl Starý Knín Štěpánovi, jednomu z jeho četných synů. Ten zemřel již roku 1647, kdy při dědickém pořízení připadl jeho bratr Petr Arnoštovi. Ten celý statek roku 1669 prodal pražskému konventu křížovníků s červenou hvězdou, který jej držel až do roku 1850..