Tepenec

Od severovýchodu směrem na jihozápad orientovaná mohutná ostrožna byla ve středověku využita v délce asi 420 m (!). její konec a to asi 50 m délky zaujal hrad a 370 m délky předpolí, široké přes 100 m., oddělené na konci od pokračujícího stoupajícího terénu měnícího se v náhorní planinu mohutným, do skály vytesaným příkopem. Dnešní stav je následující. Z celkové délky asi 420 m zůstala zachovaná přibližně čtvrtina. Lom ničí situaci od jihozápadu, tedy konce ostrožny (místa hradu). Zachován tak zůstal asi 120 m dlouhý úsek předpolí, počítáno od mohutného příkopu mezi předpolím a pokračujícím terénem. Ten je až 25 m široký a hluboký přes 10 m. Po celém obvodu zbytku předpolí je zachovaný val, který tvoří rozpadlá hradba, podle úseků lícovaných kamenů asi 1.2 m silná. Severovýchodní konec předpolí je vyvýšený a v jeho východním rohu je vidět dobře znatelný úsek zdiva hradby. Na severozápadní straně val s rozpadlou hradbou prudce klesá a v dolní časti ve svém zlomu jsou zachované zbytky zdí vstupní brány, dosud asi 2 m vysoké. Příznačně několik metrů za branou je již terén lomem částečně odtěžený a brána tak symbolicky otvírá pohled do zničené části.... Na opačné straně předpolí, než je brána, tedy té jihovýchodní, vede druhá cesta do podobného zlomu v obvodovém valu a snad zde byla další brána, potvrzeno to není, možná jde o novodobý průlom. Také na povrchu zachovalého předpolí lze vysledovat několik hrázek pravidelných kamenů, svědčících o původní zástavbě. Popisované zbytky předpolí jsou volně a bezpečně přístupné, tedy v dostatečné vzdálenosti od současného ohniska lomu. Na závěr lze tedy říci, přesto že hrad a velká část předpolí jsou nenávratně zničeny, pořád je místo velmi zajímavé a jak se zdá, mohutná stěna lomu, která místo ničí se zatím po dřívějším povrchovém odstřelu zastavila v uctivé vzdálenosti, protože odtěžený terén je několik desítek metrů před předpolím porostlý již vyšším porostem, tedy aktivita zde již nějaký rok neproběhla.

Již za druhého majitele hradu, Karlova bratra a moravského markraběte Jana, byl hrad nazýván podle svého zakladatele Karlsburg. Později se ovšem na oba názvy zřejmě zapomnělo a název hory Tepenec byl přenesen také na hrad. O samotné stavbě hradu a jeho dalších osudech se zachovalo jen velmi málo zpráv. Poprvé se jako hrad Karlsburg objevuje ve třetí a poslední závěti markraběte Jana z roku 1371. Markrabě Jan hrad odkázal svému druhorozenému synovi Janu Soběslavovi. Již v posledních letech 14. století se stal hrad Tepenec obětí bojů mezi markrabaty Joštem a Prokopem, které byly i příčinou jeho zkázy. Z hradu zůstaly jen rozvaliny a od té doby zůstal trvale pustý. Další zmínky o něm pocházejí až první čtvrtiny 18. století. V duchu romantismu dal hrabě Filip Ludvík Saint Genoisd`Harnoncourt postavit v roce 1825 na Tepenci klasicistní obelisk, nazvaný Filipova pyramida, a severovýchodně od něj postavit napodobeninu antického chrámu, který pojmenoval po své manželce Johanin chrámek. Od 19. století se zde začal těžit kámen a kamenolom postupně zlikvidoval celý kopec, na kterém hrad stával a dodnes se dochovaly sporé zbytky opevněného předpolí.

Když bylo po bitvě, snažili se zvon nalézt, ale ten už na svém místě nebyl. Od té doby jej hledalo mnoho hledačů pokladů, ale dosud žádný neuspěl..

Lidé v Bělkovicích si vždycky oddychli, když brzy ráno vyjel pan rytíř i s celou svou tlupou z hradu a všichni zmizeli v hustých lesích. Zato pro dědiny v širokém okolí to znamenalo hrůzu a neštěstí. Tepenecký pán odvlekl často bohaté sedláky nebo kupce a jejich příbuzní za ně museli složit pěkné výkupné, jinak zajatci přišli o hlavu. Když se kousky pána z Tepence už nedaly snášet, poslali lidé z okol-ních vesnic olomouckému knížeti stížnost a prosbu. Moravský kníže prý poddané vyslechl a velice se rozhněval. Hned dal vypravit na tepenecký hrad vojsko, ať se rytíř se všemi svými kumpány vzdá. Ale pan rytíř prý se jen hlasitě rozesmál a vyjednavači odpověděl: „Běž si svou cestou a dej nám pokoj. My hrad nevydáme a dovedeme se ubránit.“ Rytíř věděl, jak hrad je pevný, a tak věřil, že mu páni z okolních hradů přijdou na pomoc. Ale čekal marně, ti nevystrčili ani hlavu, dostali z knížete strach. Mezitím vojsko oblehlo Tepenec a začalo dlouhé dobý¬vání. Za nějaký čas hradní posádka se začala bouřit, ať se rytíř knížeti vzdá, nebo že všichni pomřou žízní a hlady. Hradní pán každému nej¬dřív hrozil smrtí, ale když viděl, že je věc ztracená, kázal osedlat svého koně a vykřikl: „Než bych se vzdal, raději zemřu!“ Vyskočil na koně a poručil čeládce: „Až mě uvidíte na hradbách, otevřete brány a teprve se vzdejte.“ Bodl koně ostruhami a vyjel na hradby. V tu chvíli se brány rozevřely dokořán a boj přestal. Pod hořícím hradem stálo knížecí vojsko a všichni se dívali nahoru jak očarovaní. Na hradbách se objevil jezdec na koni, a než se nadál, hop, kůň udělal velikánský skok, jako by měl křídla. Všichni si mysleli, že rytíř i kůň padnou mezi skály. Ale kůň udělal ještě jeden skok, a ještě jeden a už uháněl i s jezdcem a zmizel všem z očí v lese. Nadarmo hledali, nikdo nikdy se nedověděl, kam se rytíř z Tepence schoval a kde je mu konec. Knížecí vojsko hrad zbořilo a srovnalo se zemí, nezůstalo po něm ani památky. Pod jeho základy však prý leží ohromný poklad. A na té skále, kam skočil kůň loupeživého rytíře, je prý ještě dneska vidět otisk jeho kopyta; vypadá, jako by je někdo vytesal do kamene..