Potštejn

Přijdeme-li však blíže, seznáme, že jsou to zříceniny starého hradu Potšteina a že stojí na homoli od dotčeného hřbetu k městečku Potšteinu povydané. Obyvatelé okolní velmi dobře zříceniny ty znají a také rádi a často je navštěvují. Cizinec uslyšev o nich, očekává, že uvidí něco velkolepého, ale klame se, neboť ačkoliv patřil Potštein kdysi k velkolepým hradům a prvním toho spůsobu pevnostem, přece z toho na naše doby poměrně jen málo zbylo, a to, co na Potšteině kdysi nádherným a velkolepým bylo, pozná mnohdy jen oko cvičené. Hrad Potštein obmezen byl původně jen na vrch hory, obsahuje při svém založení jen horní neb vyšehrad. Kromě toho spatřujeme tu ještě dvojí ohradu. Prostřední a dolní, onano, nebyla-li hned při založení, povstala ve 14., tato pak v 15., věku, kdež měl býti Potštein první pevností v celém okolí. Nejnižší hradba zpevněna byla čtverhrannými baštami, známkami to pokročilého válečnictví 15. věku, ale sesula se tak důkladně, že ji musíš šlakovati po lese a nemáš-li oka cvičeného, ani se s ní neshledáš. Než i z dlouhého mezibraní, kudy se do zavření hradského vstupovalo, jen pramálo zbylo. Neb vejda z městečka voznicí mezi kapličkami křížové cesty na hradiště, sotva ze ssutin a hromad kamení, drnem, mechem a křovím porostlých, poznáš, jaké zdi tu někdy bývaly. První vchod do hradu ani neznamenáš, kdežto tu byla dříve zděná brána a na ní nízká dřevěná vížka o jednom ponebí, z níž se na cimbuří hradeb vycházelo. Výstupek nebo námětek nad branou byl dílem obranou, dílem hlídkou pro vrátného, aby si mohl příchozího dobře prohlédnouti, nežli jej vpustil. V pravo a v levo a za branou více tušíš, nežli vidíš zbytky bývalých hradeb v mezivalí neb mezibraní, t. j. cestě z obou stran hrazené, od brány ke bráně. Původně toho opevnění tu nebylo; postaveno jest zajisté teprve oři rozšíření hradu za Pernšteinův, aby nejslabší stranu bránilo. Na konci mezivalí přicházelo se ku příkopu dobře vyzděnému a zavřenému zdmi, které k ostatním hradbám přiléhaly. V příkopu postaveny byly zděné mostnice čtvery, na dvou předních stál pevný dřevěný most, na ostatní spouštěl se most zvoditý. V čas války bývala ona polovice mostu odklizena, a zvoditý most byl ustavičně zpodjat neb zveden. Přicházel-li pěší, neotvíráno mu vrat druhé brány, nýbrž vpouštěn býval vedlejší brankou či fortnou, která měla též svůj malý zvoditý most. Od průjezdu v pravo stála věž pro obranu mostu a příkopu, neb bylo potřeba střely nejen z protější, nýbrž i z hořejší strany metati (srov. Popis Vildšteina I. 155). V levo od brány bývalo malé ohrazení a v něm kůlny dřevěné na uschování vozů, koleček, lopat atd., něco dále byla kovárna, která bývala poznáš, že tu jindy býval příkop. Mysleme si, že jest právě poledne, když příchozí do hradu přišel. Tu slyšel hlídky volati, jako v čas války, od bašty k baště nejnižší ohrady; jest to volání pozedných, kteří v poledne i v noci pro bezpečnost hrad hlídají a hlídání své voláním usvědčují. Cesta vede výše. Zbytky hradeb v pravo a v levo stávají se patrnějšími. Něco dále uvidíš hlubokou studni; chceš-li do ní hoditi kámen, abys hloubku její změřil, hlásní tě nezakřiknou. Avšak vidíš posud zbytky té tvrdé, okrouhlé, opěracími pilíři sesílené věže studnice, k níž vedla z třetího mezibraní krytá chodba, též ke bránění spůsobná. Vodu totiž na hradě za každou cenu míti museli. Nebyla-li tedy voda na hoře nalezena, hledali ji na svahu aneb na patě hory, a jestli že ji našli, spojili studni tu postavenou s ohradou hradní, což mnohdy nemálo peněz stálo. Studni bylo možná brániti, jak z následující brány, tak i z blízké okrouhlé věže, jež se v prostřední ohradě nacházela. Na místě chodby kryté spatříš nyní jen něco málo zdí, a sklepy pod ní otvírají na tebe rozvalený jícen. Od studně vedla vozová cesta třetím mezivalím až ke čtvrté věžovaté bráně, jíž se teprve do hradu vcházelo, nebo co posud stávalo, byla cesta naschvál prodloužená, aby bylo nepříteli přemáhati kolikeré překážky, než-li se dostal ke hlavní bráně. Hrad, jak ve svém druhém či prostředním zavření byl, podobal se trojhranu, jehož jižní roh byl zaokrouhlen. Z rohu byla tedy daleká cesta, neboť staveními uprostřed hradu stojícími byla nejbližší rovná cesta zamezena. Tomu se odpomohlo podzemními chodbami, jichž měl Potštein s dostatek. Všelijak se tajné tyto chodby křižovaly, aby nepřítel, kdyby se mu podařilo sem vniknout, zabloudil a od posádky hradu snadněji potřen býti mohl. Jimi vybíhali obležení na nepřítele a překáželi oblehací práci jeho, zde skrývali v čas nebezpečenství nejlepší své jmění (odtud pověsti o pokladech na hradě); kromě toho spojovaly ty chodby rozličné části pevnosti mezi sebou, jako ohrady, věže atd., aby posádka rychle k nim pospíšiti, aneb když jedna čásť dobyta byla, aby do druhé se uchrániti mohla. Konečně když všecka naděje minula, páni a čeleď nějakou chodbou utekli. Ze zavření prostředního zbyly zdi; dvě okrouhlé věže na severní jeho straně jsou až k zemi pobořeny. Na čtvrté bráně spatřuje se kamenné opažení vrat, zavřené lomeným obloukem, na jehož svorníku se ještě zubří hlava Pernšteinská nachází. V pravo od průjezdu této brány byla jístba vrátného, v levo písárna hejtmana hradského. Přinášel -li kdo z podanných peníze, býval puštěn až do písárny, dále do hradu jíti nemohl; přicházel-li jiný host, dal vrátný první brány rohem znamení, jež opakovali hlásní od věze ke věži; hejtman sešed pak s holomky až k první bráně, hostě buď na hrad neb nepustil. Vejdouce průjezdem na nádvoří, shledáme, že velmi široké parkány vyšehrad neb třetí vnitřní zavření na všech stranách objímají. Bývaly kdysi rozryty kopyty koňskými, když tu jezdci přejížděli; nyní jsou také rozryty, ale od stromů vykácených a přívalů dešťových. Jest to prostrannosť přidělená, tuším, v 14. století, když původní hrad těsným býti se ukazoval, ale za Pernšteinů i tu se změny staly, z té doby totiž pochází snad nižší opevnění na jižní straně, kde vrch se sklání, k tomu zřízené, aby se tu stroje střelné zasaditi mohly. Bylo-li toto opevnění v starší době, stál tu ohromný prak. Na některých místech stály dřevěné stavby, prostrannější místa hodila se buď k odbývání her rytířských (klání, turnaji), neb byla shromaždištěm posádky v čas obléhání, aneb tu byly trávníky a několika stromy, v nichž se paní s dětmi v bezpečnosti procházeti mohla. Ohrada opatřena byla dvěma okrouhlýma věžema pro ochranu druhého mezivalí i ohrady samé, poněvadž tu dosti velký kus rovně běží. K jihozápadu dotýkalo se dotčeného nižšího opevnění staveníčko o dvou komnatách, a vedlé byla polookrouhlá bašta, ve východním rohu bylo také čtverhranné stavení hospodářské, snad konírny. Vyšehrad neb vnitřní hrad postaven jest na spůsob podkovy, jsa co do hrubosti zdí nejsilnější; jest to nejstarší část hradu a ukazuje nám, jak asi při svém založení vyhlížel, neb čím starší hrad byl, tím menší okolek míval, a teprv později, když ubývalo prostoty a potřeby vzrůstaly, nové části a ohrady přidělávány. Od čtvrté brány zatočila se cesta k východu, vedouc k páté bráně. Jest to cesta příkrá, na níž se vozem jeti nemůže, nýbrž toliko na koni. Mohutné rozvaliny této brány svědčí, že se nad ní zdvihala hrubá věž sama o sobě stojící, v levo od průjezdu byla jístba vrátného, v pravo čeledník, kteréž oboje již na dobro spadly. K oné přiléhaly v rovné čáře stavení pro úředníky a zásobárny, venkovská jich zeď byla zároveň ohradou, pročež byla opatřena dřevěným podsebitím neb pavlačemi. Část hradu tato pobořena jest úplně, tak že jen oko cvičené bývalé její rozdělení uhodne, neb ačkoliv jsou ssuti místy sáhodlouhé, aneb vysoko nad stromy vynikají, přece se bývalého jich účelu na první pohled nedomyslíš. Třetí zavření, které odtud vycházejíc palác objímá, dokonce se rozpadlo. Mezi palácem a ohradou jsou úzké parkány. Proti domu úřednickému přes cestu neb parkán má palác přístavek. Cesta tu vede náhle do výšky, a jestliže tu přicházeli nepřátelé, měli palác po pravé straně, tedy po té ruce, ve které meč drželi a jíž se nemohli krýti obleženým, poněvadž měli štít v levé ruce. Z těch příčin nesměla býti na straně pravé rovná čára, nýbrž lomená, a proto povydán jest z paláce onen přístavek, jenž byl také pokrovím opatřen. Cesta taková slula pravostranná. Jda touto cestou, spatříš spustlé zdi starého paláce a na rohu na kameni starý nápis, jejž od jednoho století nikdo nerozluštil. Podívav se naň nejednou a okem sesíleným dalekohledem, poznáš průpověď : signataiustes. cuvitasevivathostes t.j. Signata juste securitas evirat hostes. Všecka slova těsně a bez přestávky vedlé sebe psaná dobře lze rozeznati, jen ve třetím a čtvrtém slově nelze dvou písmen již vypršelých poznati, ale doplní-li se, jest smysl na snadě takový : Znamenáš-li správně bezpečnost, seslabíš nepřátely. Jak již řečeno, prodloužena bývala cesta do vnitřku hradu naschvál, aby se vnikajícímu nepříteli nejednou než několikráte překážeti mohlo. Proto se vedla cesta i na Potšteině na severní a západní straně paláce podkovitého až k jeho jižnímu konci, kdež byla poslední brána. Zde u té brány parkán se něco rozšiřuje, aby se jezdec, jeda k bráně, zahnouti mohl. Brána ta byla chráněna věží, která se nad ní nacházela, jakož i jinou okrouhlou věží, která stála přes cestu v ohradě a později než ohrada postavena byla. Z ní udělána později kaple sv. Jana Nep. Průjezdem vcházelo se do dvora paláce. Jak již řečeno, jest palác nepravidelné stavení půdorysu podkovitého, kterýžto tvar z části závisí na podobě temene horského. V obou rozích této podkovy, kteréž spojovala silná zeď s cimbuřím, nacházejí se větší místnosti, ta, která z nich byla k severovýchodu, jest bývalou velkou či hradskou síní. Velká síň v prvním patře umístěná opatřena bývala k severu a k východu dvěma výstupky na krákorcích spočívajícími, aby paní a panny se tu po krásné krajině rozhlednouti mohly. Zde bavíce se vyšíváním neb jinoukoliv ženskou prací, mohly přehlednouti, co se na hradě od první až po poslední bráně děje, odtud viděly až dolů do údolí a městečka, neb hora byla holá, a kromě malých křovin tu stromů netrpěli. Jednotvárný život v odloučenosti na hradě spůsobil, že paní jako poustevnice o samotě bydlící i nepatrný příběh, jako na př. Příchod prostého vesničana, bavil. Neb od něho se dověděly, co se nového v údolí událo, a když se již brána za ním zavřela, měly dosti, o čem si mohly pohovořiti. Veliká místnosť na druhém rohu spojena byla můstkem s věží nad pátou branou, kteráž měla býti pánu posledním útočištěm. Ostatní komnaty hradu byly podoby nepravidelné, což se při zvláštní podobě tohoto paláce samo sebou rozumí. V komnatách těch byly pokoje hostinské, ložnice, šatnice, komnaty služebníků páně a „ panen“, které paní obsluhovaly, kaple, pod zemí pak sklepy. Ve věži okrouhlé neb nynější kapli bývalo vězení, pročež slula až do poboření svého věznicí. (Arrestanthurm). Na ten čas, kam oko patří, v paláci samá spousta. Ve křídle, v němž bývala velká síň neb jístba, vystaven byl v předešlém století kostelík, nyní též v ssutiny obrácený, a smutně se dívá na příchozího přistavená copová facada. Uvnitř kostela roste bujná tráva, díra probouraná do dolejšího sklepení pochází od slídivé chtivosti po pokladech. Krákorce zvenčí této stavby nesly jindy arkéře čili výstupky. Pravé křídlo paláce jest až do základů rozbořeno. Na bývalou stavitelskou nádheru nic více nás nepamatuje, nežli pěkné, z konce 15. století pocházející veřeje, kterými vcházelo se na dřevěnou pavlač, odtud pak snad do vedlejších komnat a do věže, jež nad vchodem stávala. Veřeje a nad nimi renesanční přístřešek připomínají nám zajímavé práce slohu Vladislavského. Kromě malého gotického vchodu v průjezdu nenajdeš již v paláci nic než samé ssutiny. 2 Jeden den na Potšteině před 350 léty. Jak bývalo na Potšteině v ty časy, když se na něm ještě bydlelo, ukáže vylíčení toto. Jakmile světlo denní mlhy noční zapudilo, začal život na hradě. Vrátní, hlásní, nádvorník, holomci a veškerá čeleď sběhli se ke chlebnici či komůrce, kde se chléb chová, aby každý z nich dostal po pecníku chleba k snídani, odtud šli k pivnici, kdež dostali jistou míru řídkého piva, kteréž chléb pojídajíce na místě vypili. Potom se odebrali ke své práci. Kovář zašel do kovárny, pekař do pekárny, vrátní a hlásní, holomci a jiní na svá místa, řezník pak ke chlévům, aby zabil a připravil dobytče. Úředník a purkrabě zatím také byli něco pojedli a zapili a připravují se k dennímu dílu. Znenáhla budou přicházeti lidé k zámku dle potřeb svých a také mnohý z hradských musí se odebrati pryč, třeba jest nyní zámek odemknouti a míti se tu velmi opatrně, aby se nepřátelé do zámku nevloudili. Dolní hlásní uslyševše volání úředníkovo, pilně zahlédli z ochozí hradebních nejbližší okolí, jestli se tu snad někdo neskrývá. Když to se bylo stalo, sejde purkrabě dolů s holomky všemi a co tu čeládky jest a dobře si je prohlídne, jsou-li tu všichni, neb má od pána nakázáno, aby při odmykání všechnu pilnost a péči zachovával, a jestli že by kdo při tom scházel, aby mu to nesmlčel ani netrpěl. Nyní spustí vrátný dolní most a vytáhne za vraty těžkou závoru, která je uzavírala. Mezi tím je všude nahoře zavřeno. Před vraty dolními stojí několik lidí z městečka neb vesnice, kteří buď s úředníkem nebo s purkrabím aneb s některým z písařů mluviti chtějí, avšak nikoho nepouštějí nahoru, nýbrž ten, s kterým mluviti chce, sejde do světnice u dolních vrat a tu žádosť příchozího vyslyší. Byl-li mezi nimi hajný neb rychtář, který nesl peníze písaři důchodnímu, ten jedině, avšak sám a sám, vpuštěn bývá nahoru. Proto také nařízeno má úředník, aby si bral holomky ze sedlských synkův na panství zrozených, kterých otec při své živnosti nepotřeboval a kteří lidé z vesnic znají, každý z nich dostává službu svou a dobrou stravu, a když se byl dobře choval, musí úředník hleděti, aby jej oženil a na nějakém dobrém statku usadil. Na zámek přišlo více lidí, čekajících ve světnici dolní na úředníka, zatím má také purkrabě vyjeti, aby se poohlédl po hospodářství. Měl by sice úředník také vyjeti, až lidi odbude, avšak jest rozkaz páně, aby vždy jeden z nich na hradě zůstal. Tedy posílá úředník některé holomky, aby dohlédli při dvoře pod zámkem na nádeníky na poli pracující, jednak aby nezaháleli, jednak aby jdouce k obědu, lopaty a jiné náčiní po stranách nerozházeli, nýbrž v místo jich sklízeli. Sám pak poslouchá, čehož na něm lidé žádají. Přišel posel obecní, veda sebou člověka nevolného, do něhož si stížil rychtář, že ho nechce poslouchati, úředník rozkazuje, aby na několik hodin byl dán do věže. Z jiné vsi rychtář přišel oznámit, že člověk jeden dělati nechtě jen po krčmách léhal a v kostky hrál, tomu odpovídá úředník, aby to stavil, a jestli člověk neuposlechne. Že bude trestán věží. Jiný rychtář žaluje na sedláka ze své vsi, že stavení své zanedbává, moha je opraviti, a jiní zase o jiných všelijakých věcech zprávu dávají. Mezi tím byli purkrabě, polesný, písař rybní a písař pojezdný z hradu vyjeli, aby k hospodářství dohlédli. Strany purkrabě má hejtman panství nařízeno, aby jej často k lidem vysílal, a on je k tomu přidržel, aby živností svých hleděli a stavení aby opravovali, však ty všecky jízdy aby byly s vědomostí hejtmanovou. Mať purkrabě o to dbáti, kdyby kterého v nedbalosti aneb v jakém lotrovském běhu člověka seznal, aby jej uručil (t.j. rukojměmi ujistil), by se před hejtmanem na zámku stavěl, a hejtman vezma tu věc rozumně před sebe, aby jej potrestal. Když si byl purkrabě některou vesnici objel, zastavil se také v lese u některého hajného, aby se přesvědčil, kde a jak bylo mýceno, pak si dal ukázati registra hajného, co bylo posekáno a prodáno, a přehlíží ve skutečnosti, je-li tomu tak. Zatím také polesný k práci v lese dohlédá. Písař porybný s dvěma holomky se odebral k potoku pstruhovému, aby několik těchto chutných ryb pánovi nalapal. Odcházeje od holomků napomínaje je, aby v krčmě ležíce na pána bezprostředně neutráceli, nýbrž po své práci hned nahoru se odebrali. Potom si sem a tam nějaký rybník neb strouhu prohlíží, jestli se jim případnými vodami neuškodilo, a kde které opravy potřeba jest, co kde škod na splavích, trubách, hrázech a tarasích našel, oznamuje úředníku, a ten to rozváživ, dá opraviti, neb dříví, kámen a jiné věci již v čas zimních schystány byly, aby časem letním robotníci od živností svých hýbáni nebyli. Pojezdný jel jinou stranou než purkrabě, ale také po vesnicích, ke všemu, co potřeba byla, dohlédaje, také se vyptával lidí postranných, jak se který hajný zachová, nebo rychtář k lidem, činí-li jim jaké křivdy, zejména se také ptal, zdali rychtář, jenž měl také krčmu, obecní hromady častěji a proto svolával, aby měl požitek šenkovní. Dověděl-li se co takového, nesměl zamlčeti, nýbrž oznámil úředníku, který vinného potrestal. Mezi tím bylo také nahoře na hradě práce dosti. Úředník, když byl lidi odbyt, dohlížel po zámku, písař důchodní s posteskem na ustavičné sedění byl si zasedl za dubový stůl ke svým rejstrům, zapisoval, co se dne toho přijímalo na penězích, anebo co lidem na žádosť jich bylo půjčeno. Dlužníků má mnoho v rejstrech, někteří již dávno měli zaplatiti, ale ne mohli tak učiniti pro chudobu. Nevěda, co si s nimi počíti, oznámil to úředníku, a úředník pánu, i přišla odpověď od pána, že pán sám úředníku něco peněz pošle, aby se za ně zaplatilo, jenom aby se tudy cesta jiným k tomu nedávala, aby se nebezpečili, že jim odpuštěno bude. To povídaje úředník písaři dokládá : „ Však proto s rozšafností a s rozumem k tomu přihlédej, kde může neb nemůže co dobyto býti „ Za písařem jest veliká dubová truhlice, silně okovaná, tak těžká, že by ji několik lidí neuneslo, jest to pokladna páně. Ta se otevře klíčem podivně zubatým jen tehda, když přijde psaní čko od pána sekrytem jeho spečetěné a vlastní rukou napsané, totiž : „ Písaři milý ! Posílám k tobě po tomto schvalném poslu, aby mi 100 kop poslal, po čemž budeš věděti, jak se zachovati. Datum spěšně na Pardubicích v pátek po neděli kýchavné. „

Kdybychom vzali do ruky rejstra písařova, našli bychom tam zaznamenáno bedlivě, co se na hradě a při dvoře spotřebovalo. Našli bychom, co se každému z „ čeledi služebné “ platilo služby roční na kopách či dukátech, úředníkům 20- 40, polesnému 12, písařům 6-8, holomkům 4-7, kuchařům 5, jiným chasníkům 4-5, vrátným a hlásným 2-4, pasákům 2-3, děvečkám 2 k. 18 gr., tak že vší služby roční činí 245 kop 24 grošův. Na stole leží několik cedulí týdenních, v nichž jest obsaženo v penězích, co se másla, sýra udělalo ve dvoře, a z toho co se vezme k útratám na hrad másla, sýra, volův, krav, telat, vepřův, slepic, vajec. To přepisuje písař do rejster polouletních kuchyňských a poznává z toho, že se spotřebovalo za polouletí 15 hovad, slepic, husí, mléka dosti, ryb bělic 3 džbery, na chléb 90 1/2 korce žita, 2 vepři na slaniny a 2 na sádlo, ječmene na kroupy 2 1/2 korce, hrachu 6 1/2 korce, krupice 1 korec, krup pohanských (z pohanky) 2 korce, pepře 2 libry, šafránu 5 lotů, soli 6 beček. V rejstrech obročních a obilních zapsáno jest, co obroku dáno bylo na jednoho koně purkrabova, na dva koně písařské, na 2 koně úředníkovy. Na dva vozníky (tažné koně), a kolik se zasypávalo kurám a husám ve dvoře. Také strava pro ohaře se tu nachází, osm psů na hradě chovaných dostávalo 3 věrtele žita na chléb a 6 1/2 korce na tluč (šrot). Mezi tím se přiblížila polední hodina. Nahlas se to vytrubuje, aby každý připraven byl k obědu. Než však k tomu přijde, prohlédá se pilně hrad a okolí. Pověžný neb pozední obchází okolo hradu, vyhlížeje, jestli se kdo pod hradbami uschovává, vrátní pouštějí písaře a holomky, kteří byli venku mimi hrad, dobře si ještě přehlížejí mostnice, zdali tam někdo číhá, zpodejmou most a zastrčí vrata hrubou kládou. Po chvíli následuje troubení kuchařovo, a všechno spěchá s dychtivostí do jisteb. Při jednom stole sedí hejtman, úředník, purkrabě, polesný, písařové a hradský. V druhé jístbě při stolech několika zasednou holomci rybniční a hradští, pekař, nádvorník, kovář, řezník a Němec, který hlídá koní pojezdných, povozný a jiní vozkové, vrátní, hlásní a pozedný. V kuchyni přistrojí na jednom stolku pro kuchmistra a kuchaře, na druhém pro „ dívky “ a kluka kuchtíka. Na první stůl pokládá kuchař polévku, maso hovězí, zadělávané maso, pečeni a nějakou zeleninu, silnou polévku zadělávanou. K tomu se naleje pro každého nádoba piva ječného a vína. Na stoly holoty (t.j. holomků) nosí se polévka, hovězí maso, zadělávané a zelenina, k tomu se jim dává chléb, co snědí, než zakázáno jest, aby se jak odtud tak i odjinud nic z hradu nenosilo, než co kdo na místě sní neb vypije, to mu jest přáno. Pro ty, kteří po potřebách panských byli vyšli a ještě se nevrátili, jídlo se schovalo, neb hned před početím jídla kuchař kuchmistrovi oznámil, kde kdo u stolu schází. Po obědě jde zase každý ke své práci. Tentokráte zůstává purkrabě nahoře a s hradu jede

úředník. O čtvrté neb o páté hodině s poledne dává se čeládce svačina u chlebnice a pivnice, každému po pecníku (hodnému i po dvou neb třech) a řídkého piva, co by se napil. Po svačině mají již prázdno a mohou se baviti, jak se jim chce, dolů však nikdo bez dovolení purkrabova nesmí. Někteří se dovolují a jdou do městečka, buď do krčmy aneb ke známým. Když přijde doba večeře, obchází pozedný zase celý hrad, purkrabě s čeládkou, co jí jest na hradě, jdou k bráně, vpouštějí příchozí a pak se brána za branou opatrně a pevně zavírá. Sedají k večeři zase týmž pořádkem, jako sedali k obědu, ale jeden z nich schází, jeden z těch, který se byl dovolil s hradu a ještě nepřišel. Po chvíli jest slyšeti, jak u dolního příkopu křičí, ale vrátný nesmí otevříti, poněvadž v tom není potřeba páně, musí zůstati venku přes noc a celou noc strachem stráviti, že bude věží potrestán, až se zase ráno navrátí. Po večeři se každý odbírá na své místo. Holomci někteří jdou spat do přihrádku mezi branami, aby byli po ruce, kdyby jich bylo potřeba. Vozkové jdou do maštalí, pekař a jiní ke komorám, svítíce si na cestu lucernami, neb světly (dračkami) pro bezpečnost ohně jim není dovoleno choditi. Úředník potom prohlíží celý zámek, jsou-li vrátní na svých místech, prohlíží konírny, chlévy a j., jestli se tam nenachází nějaký nespůsob ohněm. Nyní nastává práce hradského a hlásného, kteří chodíce po hradbách, hlásají každou hodinu. Hradský zatím chodí a volá na hlásné, kteří mu na jistý spůsob odpovídají na jevo dávajíce, že neusnuli. A tak to trvá až do bílého dne, noc co noc, měsíc jako měsíc, a po celá léta. Signata juste securitas evirat hostes. 3. Osudy hradu Potšteina a jeho držitelův Poříčí Orlice od Kostelce nahoru až ke Kladským horám bylo ještě v 13. století pouhým lesem a zbožím královským. Ku konci téhož století přistěhovali se sem Drslavci, dostavše zboží to bezpochyby náhradou za svoje zboží Plzeňské. Jako před r. 1259 vystavil Půta z Křimic nad Žinkovy hrad Potenstein, tak založil syn jeho Procek jiný Potenstein (od osobního jména Půty) na vysokém vrchu nad Orlicí; jiní Drslavci založili hrad Litice a opanovali Častolovice a Dobrušku. Řada dějů Potštejnských počíná velmi smutnou událostí. Když za vlády Jindřicha Korutanského mezi pány a měšťany hojné půtky povstávaly, zabit byl Procek od Pušů, měšťanů v Praze a na Horách Kutných, přátely svými velmi mocných, nikoliv vraždou úmyslnou. Ze msty zavraždil Mikuláš, syn Prockův, pomocí Oldřicha z Brandýsa a služebníků svých Gerharda a Blahuty v Starém městě Pražském Peregrina Puše, začež vzat byl do vězení králova. Mocní přátelé Mikulášovi, chtíce jej z vězení vybaviti, při rodině a příbuzných Peregrinových pilně toho vyhledávali, aby stalo se smíření mezi stranami na smrt proti sobě zanevřelými. Když Pušovci k tomu povolnými býti se zakazovali, přestaly obě strany r. 1312, 11. dubna na smírčí výpovědi. Podle té nyní veškerá zášť měla minouti mezi stranami, za spásu duše Peregrinovy měl Mikuláš při kostele Týnském v Praze kaplanství se stálým ročním platem založiti, aby za zemřelého každého dne mše sv. sloužena byla; v 30 klášteřích měl Mikuláš získati bratrství, aby za Peregrina od klášterníků jako za zesnulého bratra klášterního motlitby konány byly; kromě toho mělo v každém z těch klášterů slouženo býti 1000 mší. Mimo to měl Mikuláš ještě téhož roku, až by vyšel z vězení, putovati do Říma k sv. Petru a Pavlu, za spásu duše Peregrinovy dáti 10 hřiven lehkých klášteru sv. Jakuba, z něhož měl se stem osob vyjíti kajícím průvodem k domu Anéžky, vdovy Peregrinovy, kromě toho všeho měl dáti téže vdově a přátelům jejím 1500 hřiven lehkých a Starému městu Pražskému jistou pokutu. Rovněž i pomocníci jeho tak neb onak odsouzeni. Mikuláše nalézáme potom sem a tam zaměstnaného; roku 1317 nacházel se ve spolku pánů českých proti králi Janovi, r. 1320 byl mezi smírcemi, kteří učinili narovnání mezi Mutinou z Dobrušky a měšťany Dobrušskými. Listinou r. 1323, 25. dubna na hradě Potšteině (in Pothensteyn) danou daroval kostel v Kostelci u Potšteina Sobkovi proboštovi a konventu kláštera Zderazského, konečně r. 1330 na den sv. Matouše Světlíka lazebníka v Kostelci ode všech plátců osvobodil. Nepokojný jsa, jak již dříve býval, v dobách tehdejších bouřlivých zapomenul se nade ctí svou a z Potšteina učinil peleš lotrovskou. Spoléhaje na pevnosť svých hradův a tvrzí, jež na spůsob síti oběma Orlicemi rozložené měl, vyjížděl zbojně po okolí, až i do Moravy, loupě a lapaje pocestné, kupce a každého, kdo zbrojné jeho chase nemohl se ubrániti. Markrabě Karel, jenž se byl před tím ve správu země České uvázal, aby v ní pořádek zase zaveden byl, sebral v srpnu r. 1338 vojsko a napřed hradu Chocně dobyl v 8 dnech, potom i jiné tvrze Mikulášovy obléhal. Tuť Mikuláš, byv nenadálou výpravou překvapen, poddal se, ztrativ prozatím zboží Choceňské. Než brzo Mikuláš zapomněv na slib, česť a viru, neustával v dalších půtkách. I vyslal Karel Vácslava z Vartemberka a Jaroslava ze Šternberka v měsíci červnu r. 1339 proti Potšteinu, k němuž i sám přiraziv úsilovněji, než předešlého roku, hradu dobývati se jal. Král Jan, táhna proti knížeti Ratiborskému, jenž šlechtu i lid slezský utiskoval, zastavil se v Olomouci, kamž i Karel zležení Potšteinského zavítal, aby smířil otce s odbojovým knížetem. Což když se stalo, Karel pojav něco lidu moravského, z Olomouce před Potštein se vrátil. Pomáhali mu nyní také s lidem moravským Pertolt a Jan z Lipého. Spojeným vojskem sevřen a sklíčen hrad se všech stran, dobyta čásť po části, až jen zůstala hmotná věž státi co poslední útočiště. Avšak ta byvši vojskem Karlovým podkopána, sesula se a rumy svými i samého pána hradu zasypala. Po tom vítězové meškavše tu prý devět neděl, hrad vytloukli a pustý zůstavili. Panství celé někdy Mikulášovo prozatím pobráno ke komoře královské. Po Mikulášovi zůstalo z manželství jeho s Alžbětou (z Lipého ?) 5 dětí, Půta, Ješek, Čeněk, Jindřich, Vaněk a některé dcery. Snad na přímluvu některých pánů (též i proto, že snad Mikuláš půtky ne pro sprostou loupež, nýbrž pro domnělou křivdu sobě učiněnou začal) král dětem svrchupsaným Vamberk, Žamberk a Kostelec s panstvím Potšteinským vrátil. Vyznávať totiž Ješek listem roku 1341, 12.května v Praze daným, že sice zboží otce jeho právem zemským na krále spadla, poněvadž však týž král je bratřím vrátil, vynahradiv si toliko „ městečko Choceň s příslušenstvím, jak kdysi ke koruně království patřívalo, a vsi slušící k hradu Liticům, též i hrad Potštein sám a hradiště, pokud jest hradbou zavřeno, “ že se toho svým i bratří svých jménem odříká a znamenitě že přislibuje hrad Potštein nikdy více neobnovovati. Také o věno mateře Elišky (1200 hřiven) stalo se 21. ledna roku 1342 narovnání. Ješek a Čeněk dali Pertoltovi a Čeňkovi bratřím z Lipé a Ješkovi z Vartemberka na Veselí tvrz Boruhrádek se zbožím na jisté výminky, zejména i aby mladší bratři a sestry do let svých u mateře zůstávali. Ostatně i táž paní Eliška za své peníze od Mikuláše z Dohalic a Judity choti jeho koupila rychtu Kosteleckou (k níž patřily vsi Synkov, Doudleby, Rybná, Stradyně), jak o tom list r. 1352 svědčí. Co se pak bratří samých týče, oddal se Půta stavu duchov- nímu a byl r. 1379-1381 biskupem Monastýrským. Ješek získal panství Krčínské a odstěhoval se pak na Moravu, Čeněk pak vládl na hradě Žampachu, jejž mu byl král daroval. Nejmladší dva bratří Jindřich a Vaněk, zůstavše s bratřími v nedílném držení panství Pošteinského, dali r. 1352 (19. list.) list svědčící mateři jich na rychtu Kosteleckou. Ti pak po prodání panství Potšteinského jinde se usadili; Vaněk zejména ujal po bratru Ješkovi Mohelno, Mitrov a Víčkov roku 1353, od kterýchž dob se rod Potšteinský také na Moravě vyskytuje. Toliko podací kaple svatého Vácslava po straně kostela farního v Kostelci si rodina podržela. Od roku 1341 bylo panství Potšteinské roz- děleno; vesnice a lesy patřily pánům z Potšteina, kteří, tuším, k obraně jich malý hrad na hoře Velešově postavili; hradiště Potšteina, t. j. celý hrad v dobrém stavu, avšak beze střech, podkroví a prsné brani, patřil králi. Když se stal Karel králem, kázal hrad Potšteinský řádně opraviti, veškerou braní opatřiti a poněvadž shledával, že koruně a království s užitkem býti může, nedal úřadu purkrabského chudému šlechtici, nýbrž členu rodiny panské, Půtovi z Častolovic. Roku 1355 dne 11. listopadu dán Půtovi list na purkrabství a zároveň poukázáno mu k udržování hradu a chování čeledi sto kop gr. Pražských z platů komorních měst Vysokého Mýta a Chrudimě. Uznávaje Karel potřebu a důležitosť hradu, zatoužil konečně i po krásném panství, bez něhož mu hrad nebyl ničím. Roku 1356 dne 14. dubna sběhla se v Praze smlouva, již Jan z Potšteina se svolením ostatních bratřích svých prodal „ zboží svá Potštein, Velešov, Kostelec, Doudleby, Synkov, Lhotku řečenou Žabokrky (Hodka dictum Saborkik), co měl v Hoděčíně, Stradyni, s poplužími, ves Lhotku menší (Holteka parvum), Koryta, Rybnou Suchou, Hlásnou ves (Hlasnares), Záměly, polovici vsi Brné a vsi So- potnice a cokoliv měl v Dobřínově, též lesy Kostelecké od městečka se táhnoucí až k řece Zdobnici, nicméně i lesy Zákopanici a Vápný (Vápenný ?), konečně i práva, která mu po smrti mateře Elišky náležela,“ dotčenému panovníku za 3400 kop gr. Proti tomu zavázal se císař, že bratřím 1700 kop o sv. Vácslavě a 1700 kop zase o sv. Jiří vyplatí a položí, kdekoliv by si toho přáli, buď totiž v Boskovicích neb na Žampachu neb v Častolovicích; kdyby se však tak nestalo a císař dotčených peněz nedal, že má Michal z Vlašimě bratřím hrady Lichtemburk a Svojanov v moc uvésti a k držení postoupiti, dokud by suma trhová zúplna zaplacena nebyla. Stalo se tak nejdříve r. 1357, ale ledva to bylo ukončeno, jednati bylo s Janem z Vartemberka a z Veselí, jenž měl nějaká neznámá práva k panství Potšteinskému. Ale i to jednání přivedeno ke konci r. 1358 dne 1. května. Císař proměnil panství Velišské, jež posud Jan v zápisech držel, ve zboží zpupné a za to obdržel od něho panství Potšteinské, totiž městečko Kostelec, vsi Stradyni, Synkov, Žabokrky, Doudleby, Lhotu Malou, Suchou Rybnou, Hlásné (Hlásku), hradiště, kdež někdy hrad Potštein býval („ jež teprve císař, pán můj, znova postavil „), Bezděkov, Lhotu, Rybnou, Příkazy, Tutleky, Bezděkov, hrad Velešov, městečko Potštein se clem, Záměly, Sopotnici, Brnou, Vlčinec les, Proruby, Bukovinu a Javornici. Potšteinsko stalo se tedy panstvím královským. Dne 4. října roku 1359 dal Karel faráři kostela sv. Vavřince v Potšteině 2 lány rolí, aby on i nástupcové jeho v kapli hradu Potšteinského po všecky středy a pátky mše sloužili za duši jeho. R. 1363, 16. ledna vykonal jako pán hradu právo podací při kostele Kosteleckém Purkart hrabě a purkrabí na Maidburce, hofmistr dvoru královského, buď jen jménem královým aneb jakožto zástavný držitel panství. Než r. 1366 zase císař panstvím naším vládl, tvrdě Půtovi z Častolovic rychtu Kosteleckou. Po nějakém, čase zastavil Potštein, Kostelec a Jaroměř v 8000 kopách Bolkovi knížeti Opolskému, jenž roku 1371, 15. prosince kněze ke Kostelci a r. 1376, 2. září do Potšteina podával. Podle jiného zápisu měli Potštein Jan biskup Leslavský, Bolek, Jindřich, Bernard, Ladislav knížata Opolská a Přemek kníže Těšínské. Vácslav IV. Chtě statky komorní ze zástavy vybaviti, zavázal se dne 10.června r. 1389 (na hradě Křivoklátě), že bude knížatům spláceti po 1000 kop gr. Každého roku o sv. Havle, tak aby dluh v osmi letech řádně splacen byl. Zaručili se za něho Jindřich z Dubé, hofmistr, Ota z Bergova, purkrabě Pražský, Hynáček z Visemburka, Kunrat Kaplíř, purkrabě Karlšteinský a města Pražská, Vratislav, Kladsko a Frankenštein, kterýmž závazkem a rukojemstvím byly Potštein, Kostelec a Jaroměř ze zástavy propuštěny. Ale věc ta ještě potom zvláštní následky vyplodila. Vácslav splácel sice po kopách grošů každého roku, a dne 10. února r. 1397 byl mu podán list knížete Bolka Opolského, jímž kníže a bratří jeho vyznávali, že jim dluh od krále řádně byl zaplacen, pořádnost prý učinili radové královi Štěpán z Opočna, Jan z Mulheima, Štěpán Poduška z Martinic a Purkart Strnad z Janovic. Než knížata Slezská hlásili se přece o peníze, tak že kvitance králi podaná falešnou býti se ukázala. Vácslav vznesl spor ten na Vladislava krále Polského, který nalezl (roku 1405, 18.června), že města Slezská, která se za krále byla zaručila, mají knížatům Slezským zaplatiti 1428 hřiven stříbra, ostatek pak Vácslav sám. Rozhněval se král Vácslav velice, že kvitancemi falešnými podváděn byl, a podkomoří Sigmund z Orlíka, lakotný původce tohoto falšování, sťat byl na radnici Starého města Pražského dne 23. června roku 1405. Purkrabí na Potšteině byl v letech 1388-1392 Stach Buben z Hrádku, jenž se sem z Plzeňska přestěhovav stal se praotcem nynějších hrabat z Bubna. Hned po vybavení Potšteina (snad r. 1389) zastavil král Vácslav Prokopovi markrabí Moravskému hrady a města Bezdězí, Bělou, Potštein a Albrechtice v 10.000 kopách. Listem r. 1393 v úterý po Všech svatých v Žebráce daným zavázal se markrabě králi Vácslavovi, kdyby měl bez dědiců zemříti, že mají ta zastavená zboží na krále a korunu zase připadnouti, anebo kdyby král chtěl ty hrady míti, aby je mohl každého času 10.000 kopami vyplatiti. V zástavě té Potštein dlouho nebyl, neboť dne 12. března r. 1395 podával král Vácslav nového faráře do Kostelce „ blíže hradu Potšteina. “ Ale snad ještě téhož roku obdržel Potštein zástavou Jindřich Lacembok ze Chlumu a slíbil r. 1396 českým listem, že králi „ tvrze “ Potšteina postoupí, kdykoliv mu bude rozkázáno. Za doby Jindřichovy rozlehl se opět třeskot zbraní v okolí Potšteinském. V prvních měsících roku 1399 zjevily se u jednoty panské v Čechách a na Moravě nepokoje, které potáhly za sebou bouři na jihozápadu i na východu České země. Nespokojení s králem páni by rádi se byli zmocnili nějakého pevného sídla králova; lidé markrabí Jošta, který se spány spojil, pokoušeli se zradou o dobytí Budějovic. Neunavný stranník jednoty Jan biskup Litomyšlský, Boček z Kunštatu a Smil Flaška z Rychemburka přitrhli tehda k hradu Potšteinu, obmýšlejíce jej mocně opanovati, ale nic nepořídili. Nedlouho potom (dne 15. Června) zavřeno jest příměří mezi králem a pány až do svátků tří králů nejprve příštího, mezi kterým časem měla se volenými k tomu opravcemi mezi slušná výpověď učiniti. Jindřich svrchurčený, jenž se odtud také „ z Potšteina “ psával, dovolil Kosteleckým roku 1406, 24. dubna, aby si koupili dědinu řečenou Lán v Kosteleckých končinách, a r. 1407, 2. červi. Spřivolením krále Vácslava podával nového kněze do Kostelce. Naposled držel Potštein r. 1409. Král Vácslav vyplatil Potštein, zapsal jej v 3100 kopách asi roku 1410-1411 králové Žofii. Pur.krabě její na Potšteině Rafael, jinak Rafus, jsa také rychtářem v Hradci Králové a sudí dvoru téže králové, založil r. 1412 nový oltář sv. Doroty v kostele sv. Ducha v Hradci, jemuž zapsal 11 kop a 6 gr. ročního a věčného platu, aby se při témže oltáři jisté služby boží vykonávaly. Králová pak sama r. 1413 dne 10.pros. milosti udělovala Mařanovi lazebníkovi „ v městečku Kostelci na Orlicí „ a 1414, 7. května podala nového kněze k faře Potšteinské. Okolo Litic a Žampachu plenili krajinu r. 1421 knížata Slezská s některými českými pány. Když pak r. 1425, 26. září králová Žofie zemřela, spadl zase Potštein na krále Sigmunda. Tuť se hlásil k oněm 3100 kop., v nichž panství někdy králové zastaveno bylo, knížata Bavorští, Vilém a Arnošt. Císař nechtěje jim zrovna odříci, smluvil se s nimi, že má býti českými pány rozsouzeno, komu by hrad neb zástava náležela, zdali císař neb knížatům, a za tou příčinou odevzdal r. 1429, 16.května čtvero zápisů na hrad k věrným rukám Linhartovi biskupovi Pasovskému.Tehdejší bouřlivé události nedaly vzniknouti srovnání těchto sporů před soudem zemským v Praze, a ještě roku 1454 nacházely se dotčené listiny v archivu Pasovském. Od roku 1427 byl zápisným držitelem Půta z Častolovic, jemuž král Sigmund mimo Potštein knížectví Minsterberké, hrady a města Albrechtice, Kladsko, Landek, Bystřici, Frankenštein, Radek, klášter Kamenec zastavil. Poněvadž měl Půta na hradě svou posádku, jali se Sirotci roku 1432 devět dní po sv. Jakubu obléhati hrady Potštein, Frydštein a Pecku. Frydštein se poddal brzo na úmluvu, Potštein pak a Pecka bránily se půl léta až do sv. Doroty r. 1433. Půta, jenž byl potom ještě všelijaká nadání od císaře Sigmunda obdržel, jako na př. aby o zbožích svých zástavních říditi mohl, umřel roku 1435 v Prešpurce, kdež i v kostele byl pochován, syna po sobě nezůstaviv. Po smrti jeho přešly Potštein, Kladsko, Minsterbersko a zboží dědičná na dcery jeho, jichž poručnicí byla bába jejich, kněžna Anna Osvětimská. Na hradě Potšteině bylo pak ještě jiné břémě 1400 kop gr., jež Sigmund r. 1437 zapsal manželce své Barboře Cilské. Správce zboží Půtových, řečená již kněžna Anna, Anna z Koldic, vdova po něm zůstalá, Těma z Koldic, jakožto vrchní poručníci, Jan z Tožice (Tositze) a Pavel z Chotětic přidaní jim správcové, prodali veškeré zápisy Půtovy (na Kladsko a Frankenštein 9600 kop, na Čistou a Kalnou 800 kop, na Minsterberk 6000 kop, na Albrechtice 4000 kop, na Potštein 3000 kop) Hynkovi Krušině z Lichtenburka, manželu p. Anny z Hazemburka, dcery p. Albrechta z Koldic, a nejstarší dcera Anička, když dorostla, smlouvu o to učiněnou potvrdila. Po Hynkovi Krušině, od něhož mají Kostelečtí list daný na Potšteině roku 1442 (na odúmrť), následoval syn jeho Vilém Krušina (sídlem obyčejně na Kumburce), a ten prodal veškerá zboží zápisná neb Půtova roku 1454 dne 16. května Jiříkovi z Kunštátu a z Poděbrad, správci a hofmistru království Českého, za 23.400 kop gr. Když se stal Jiří králem, zastavil Potštein pověstnému knězi Bedřichovi ze Strážnice, jenž držel posud v zástavě panství Kolínské, k jehož vyplacení se králi bezpochyby peněz nedostávalo. Bedřich na hradě v tichosti přebývaje tu r. 1459 dne 22.října zemřel. Jelikož nějaký čas potom král Jiří Potštein vyplatiti chtě peněz neměl, dal Zdeněk z Postupic, mincmistr, sám peníze poručníkům Bedřichvým za výplatu hradu Potšteina a za vyplacení platu komorního na Poličce, zapsaného Ješkovi z Boskovic; tudíž zapsal král těch 1000 k. témuž Zdeňkovi na panství kláštera Podlažického. Král Jiří stroje se do boje s Matyášem králem Uherským, škůd- cem a paličem koruny České, pomezí české bedlivě střehl, hrady své opevňoval a opatřoval potřebami válečnými. Na Potšteině zajisté hrady, kde byly porouchány, opraveny jsou a možná též rozšířeny, aspoň o sousedních Liticích to jistě víme. Po smrti krále Jiřího (dne 22. března roku 1471) synové jeho Viktorin, Jindřich starší, Jindřich mladší, jinak Hynek, knížata Minsterberská a hrabata Kladská, a Boček z Kunštatu rozdělil se dne 9. března roku 1472 o rozsáhlé zboží otcovo, při čemž se Bočkovi dostalo panství Litické s Potšteinem, Rychemberk, Častolovice, Jelení, Týniště, vše tehdaž k Liticům náležejícím, i s Velišem a Jičínem. Po Bočkovi, ačkoliv teprve r. 1496 bezdětek zemřel, dostaly se ihned některé jeho statky, mezi nimi i Potštein, bratřím jeho; ale napřed kníže Viktorin roku 1472 dne 21. května postoupil práva svého na hradě a městečku Cukmanzbořeném Edelšteině tli, také na hradě Potšteině, staršímu Jin chovi, potom témuž postoupil také roku 1474 dne 27. července práva svého na hradě Potšteině kníže Jindřich mladší. Kníže Jindřich starší bezpochyby na nějaký čas odevzdal Potštein (či snad zastavil) mateři své Johance králové, což se stalo jen málo let po nabytí jeho od ostatních bratří. Nějakých čas potom opět Johanka „ pro pilnú a znamenitú potřebu koruny této a pro obranu jí proti nepřátelóm a zhúbcem, zemi ráda pomocna chtíc býti a nákladův svých, kteréž prve učinila i ještě hotova jsouc učiniti, nelitujíc „ zapsala hrad „ Podšteyn „ s Kostelcem městečkem nad Orlicí, s dvory poplužnými, dvory kmecími, s platem, s dědinami, robotami atd. v 1250 kopách Hynkovi z Valdšteina a na Hradišťku, hofmistru dvoru králové, tak aby hrad tím snáze opatrován býti mohl; s tou však při tom výhradou, aby zámku toho žádnému zapsati nemohl bez vůle králové až do její smrti. Zapsání to se stalo kdysi před rokem 1478; roku 1479 byl Hynek ještě držitelem Potšteinska, an tehda odúmrť svou v Kostelci po n. Oldřichovi dal Janě, manželce jeho, a konšelé tamější nazývali jej „ pánem svým milostivým. “ Po nějakém čase zase Jindřich Potštein vyplatil a ve své držení uvedl. Listem na Liticích, dne 24.července 1) Sommersberg, tom. I. p. 1024, st. letop. str. 172. Viz i Vávrovy děje Kolína na str. 69. r. 1483 daným, potvrdil rychtu v Kostelci, jiným listem r. 1487 znak městečka svého Tyniště rozmnožil, ale hotových peněz nikdy po ruce nemívaje, Potštein brzo po jeho vybavení zase zastavil. V letech následujících vládl na Potšteině Mikuláš Hrdý z Klokočna, šlechtic moravský, jenž obdržel r. 1486 list a nadání krále Matyáše, aby mohl ve znaku svém užívati bůvolovy hlavy, jež v nose kruh má; zároveň (3. září) ujištěno pánům z Potšteina, že tento erb se nemá srovnávati s erbem jejich (zubří hlavou). O té věci Mikuláš, jenž se mezi tím hejtmanem na Kroměříži stal, zápis týmž pánům učinil, aby se nemyslilo, že on jako osoba stavu vladyckého jim, jsoucím ve stavu panském, erbem svým vyrovnati se chce. Na jeho prosbu král Vladislav r. 1493 dne 19. srpna „ městečku Kostelci, pod hradem Potšteinem ležícímu, “ 2 jarmarky roční odbývati povolil. Vychází odtud na jevo, že náš Mikuláš držel Potštein zástavou od knížete Jindřicha, jenž zadluživ se nákladnou válkou r. 1488 v Slezí proti Matyáši Uherskému vedenou, od téhož krále zboží svého slezského zbaven byl a od těch časů pro velkou potřebu peněz statky své často zastavoval. Kníže Jindřich po částečném schodnutí svém málem přišel i o panství Poděbradské, jež mu král Uherský dravčí smlouvou z ruky vyrval a potom svého „práva „ králi Vladislavovi postoupil. Že ten se pak nespravedlivě v Poděbrady neuvázal, bylo děkovati jedině přímluvám p. Viléma, tak že král knížeti Jindřichovi r. 1495 dal za Poděbrady knížectví Olešnici a Volov ve Slezsku. Kníže Jindřich dobrodiní páně Vilémova až do smrti († 24.června roku 1498) vděčně sobě připomínaje vyznával, že po Bohu žádný člověk jemu více neprospěl, nežli pan Vilém. Když pak kníže z nutné potřeby panství Litické a Potšteinské prodával a nabízel je králi Vladislavovi, odpověděl král, že by je nejraději viděl v rukou p. Vilémových. A p. Vilém koupil zboží to asi r. 1495. Zároveň se vkladem panství Litického ve dsky zemského napsána jest nepochybně i dobrá vůle na panství Potšteinské, jež se nám však nezachovala;jen to se nachází při vkladu zboží Litického vymíněno, kdyby měl býti Vilém z držení Potšteina kterýmkoliv spůsobem vyveden, že může sáhnouti na jiná zboží knížete, totiž Náchod a Havraň. Na zboží Potšteinském měl kníže zapsáno 4500 kop, a na Liticích bylo zapsáno věno Voršily kněžny, jež bylo potřeba jinam převésti. o to a o svrchky a nábytky na Liticích a Potšteině byla před vložením trhu ve dsky zemské rozepře mezi oběma stranami, které dne 2. října roku 1495 tak byla narovnána, že měl p. Vilém knížeti dáti za svrchky „ třiceti drilinkuov vína “ ve třech letech po desíti, a o očistění panství ode všech závad se postarati. Po té smlouvě teprve Mikuláš Hrdý Vilémovi panství Potšteinské postoupil a v moc uvedl. Posud bylo Potšteinsko zbožím královským zápisným, ale král Vladislav Vilémovi pro jeho velké zásluhy a platné služby celé panství k dědictví zpupnému udělil a r. 1497 dne 26. dubna ve dsky zemské vložil. Obsahovaloť : Potštein hrad, Kostelec městečko s podacím, vsi Tukleky, Kozodry, Sopotnici, Brnou, Záměly, městečko Potšteinek, vsi Javornici, Prorub, Proroubek, Synkov, Doudleby, Suchou Rybnou. Lhotu, Koryta a dva many v Bukovině. Dokud byl hrad zbožím zápisným, býval jen potud opravován, pokud bylo nutně zapotřebí, aby zase v té spůsobě mohl býti postoupen, v jaké jej kdo v zástavu přijal; když se pak hrad dědičným stal, Vilém a syn jeho Vojtěch nejen že hrad důkladně obnovili, než i nákladně a nádherně jej na panské přebývání připravili, rozšířivše jej branami a rozsáhlými hradbami, jež svahy celého hradiště objímaly. Jako za pánů Kunštatských (Jiříka a Jindřicha) k Liticům větší péče byla obrácena, nežli k Potšteinu, tak za pánů z Pernšteina, jakmile Potštein jim v dědictví se dostal, hrad ten pro příhodné položení učiněn jest správním středištěm zboží Pernšteinského při Divoké Orlici, a Litice v krásném lesním zátiší byly Potšteinu a úředníku jeho ve všem všudy podřízeny. Na Liticích přebývalo jen tolik služebníkův, kolik pro hospodářství a opatrování hradu bylo zapotřebí; panští úřadové byli sídlem na Potšteině. Služby platilo se za panování Vojtěchova všem osobám na Liticích 58 kop 34 gr., na Potšteině 245 kop 24 gr. Pan Vilém, vzorný svého času hospodář, měl r. 1503 úředníkem na Potšteině Matyáše z Kosoře. Učiniv již r. 1507 dne 25.března první své pořízení, rozdělil statky své mezi oba syny Jana a Vojtěcha, že připadly mladšímu zboží Česká : Pardubice, Hora Kunětická, Litice, Potštein, Rychnov, Brandýs nad Orlicí, Lanškroun, Lanšperk, a kdyby tato dvě se jemu dostati neměla, ještě 10.000 kop z dílu Moravského, který připadl staršímu synu Janovi. Ponechav si ostatní panství k svému držení, ještě dvakráte (r. 1515 a 1520) syny své poděloval zbožím, jež zatím byl zase přikupoval. Zemřel na Pardubicích dne 8. dubna r. 1521 a pochován jest v Doubravnici pod Pernšteinem na Moravě. Dotčený Vojtěch z Pernšteina učinil hejtmanem spojeného panství Potšteinského, Litického a Rychnovského Albrechta Sudličku z Borovnice, jemuž dal psané navedení, jak hrad a panství spravovány býti mají, vzácnou to památku správy hradů panských vůbec a našeho pak hradu zvláště. Ušlechtilá mysl 1) Archiv Kostelecký, kniha „ Modrý Lev, “ tudíž f. 65, arch. Č. VI. 518-520, 586. Archiv Roudnický P. 13 a 14, rel. tab. II. 473-475, 484. Vojtěchova a nezištnosť ještě za dob méně řídká, než ve století následujících, na kolika místech se objevuje. Úředníku svému na Potšteině nařizoval, aby pilně k lidem dohlížel, jak při živnostech sedí a jak se jim vede, a jestliže by který v spravedlnosti své potřeboval proti komužkoli opatření, aby mu k právu pomohl beze dlouhých průtahův a bez toho člověka mnohých prací. Starostlivosť o lidi poddané na nejednom místě se ukazuje. Úředníku a purkrabímu nařízeno bylo, aby lidi ve světnici u dolního mostu vyslýchali a lidem brzké konce v jich spravedlnostech činili, aby často pod svých živností odcházeti nemusili. Purkrabě k tomu měl přihlížeti a dohlédati, aby sedláci stavení svá v čas opravovali, též lidi k tomu přidržeti, by statku svého nerozmrhávali. Také měli přihlížeti k rychtářům a konšelům, aby strany sporné spravedlivě a pilně rovnali, a jestliže by toho zanedbávali rychtáři, aby je trestali; neb nálezy rychtářů měly býti takové, aby strany na nich přestati mohly, a naopak, jestliže strany na nich přestati nechtěly, vzaty jsou v kázeň. Mnozí páni tomu přáli, aby se krčmy na jich panstvích zakládaly, poněvadž z toho zisk měli, ale Vojtěch takto o tom nařídil : „ Co se krčem po všech panstvích ve všech dotýče, poněvadž jimi není než záhuba lidem, o tom se takto chovati, aby v žádné vsi více přes jednu krčmu nebylo, leč by ves byla taková, že by úředník znal, že pro lidi druhá krčma býti musí, to ať jest. A kdož by šenkoval piva kromě krčem uložených kde jinde, ten každý pokuty pánu JMti. dej 1 kopu grošů. A rychtář s konšely toho buďte pilni, aby toho šenku nebylo neřádného i jiných neřádův. Pakli toho rychtář s konšely zanedbali by a činil se neřád, nadepsanou sumou povinni budou a trestáni býti mají. “

Na konci navedení tohoto nachází se následující naučení : „ Jan Okrouhlický, purkrabě, a i Sudlička oba spolu mezi sebou rozjímejte každou neděli, aby tito artykulové v tomto zřízení sepsaní všickni tak Hrady a zámky České II. stáli a držíni byli, to sobě rozvážíce : „ ty toto učiň, k tomu přihlédni, a já také učiním “ a v tom se snášeli. Žádný na svém rozumu nezavazuj (t. j. žádný nestůj na svém), než poví-li jedem druhému lepší rozum, toho se držeti a při tom státi. Těchto všech artyklův předepsaných, kteří se v tomto zřízení pokládají, toho všeho úředník pilen buď a je tak zachovávej, jakž který artykul ukazuje; neb jestliže by z nich vystupoval, již by známo bylo, že by úředníkovým nedbalstvím to se nalézalo. A také jestliže by tuto co bylo položeno k nemožnému zachování, to oznámiti JMti. pánu a to změniti s volí JMti. A jestliže by kdokoliv z toho vystupoval, jakž v artykulích dotčeno, v tom hned úředník žádnému prominuté věci nečiň, než každého, kdo by se čeho dopustil, věží nc bití tresci, a jinak toho neměň ani čiň pod rozhněváním na se pána JMti. “ Nebyl pan Vojtěch pokročilejší než páni dvě stě let po něm žijící ?

Vojtěch zemřel r. 1534 dne 17. března a pohřeben byl při sídle svém Pardubicích. Jeho bratr a nástupce Jan z Pernšteina, pro ohromné bohatství své „ Bohatý “ řečený, maje ve svém držení hrabství Kladské, peníze se svým obrazem bíti kázal. Za něho se živnosti městské znamenitě zvelebovaly, ano obce některé i statky pozemské kupovaly. Avšak za syna jeho Jaroslava zastihla mnoho poddaných zlá pohroma, a to pro náboženeckou nesnášenlivosť. Vilém a Vojtěch, ač byli katolíci, přece byli nad obyčej snášlivi, Jan přilnul k novotám evangelickým, tak že i poručence svého, knížete Těšínského, u víře evangelické dal vychovati; ale synové Janovi Jaroslav a Vratislav horlivostí katolickou nad jiné vynikali, nechtíce trpěti na svých panstvích žádné jiné víry, nežli stranu pod jednou a stranu pod obojí. Proto se musili bratří čeští r. 1547 vystěhovati z panství Jaroslava, jemuž byl Jan († 8. Září r. 1548) Potšteinska postoupil. Veškeré prosby ubohého souženého obyvatelstva u Jaroslava nic neprospěly. Vedle toho byl Jaroslav i muž nešetrný a marnotrapný. Když se byl s bratřími svými Vojtěchem a Vratislavem o panství dělil, dostalo se naň více než deset hradů s několika sty vesnic. Dědictví to Jaroslav (JMC. Rada a kokomorník) brzo promrhal; vkl. roku 1556, 16. října prodal „ zámek Potštein, zámek Litice, zámek Rychnov, dvory popl. s popl. s jinými hrady a tvrzemi pustými, s městy, městečky, vesnicemi atd. “ Arnoštovi falckrabí na Rýně, knížeti v Horních a Dol. Bavořích a hraběti Kladskému za 60.000 kop gr. č. Kníže tento vzdělaný a bohatý byl již před tím biskupem Pasovským a arcibiskupem Solnohradským (r. 1540). Ačkoli nebyl na kněžství posvěcen, býval na sněmích říšských a na sborech církevních nejhorlivějším obráncem víry katolické proti luteránům, jež i tresty na hrdle stíhati neobmeškával. Avšak přese všecko napomínání papežů nechtě se dáti posvětiti a jsa rozličnými trampotami rozmrzen, odřekl se arcibiskupství a usadil se na Kladště, jež mu byl král Ferdinard zapsal. Zde zemřel dne 7. Prosince roku 1560, načež mrtvola jeho do hrobky knížecí do Mnichova byla zavezena. Jak se zachoval kníže na Potšteinsku ve příčině náboženství za čtyřletého svého panování, není známo, ale to se ví, že na panstvích svých na každém poddanosť a poslušnosť vyžadoval. Meškaje r. 1557 dne 28. července na hradě Potšteině Žamberským listů Pernšteinským potvrdil, Kosteleckým pak dal luka ve Stradynách pod plat k držení dědičnému (listem na Rychnově 25. července roku 1558), prodal jim „ lesy Kostelecké “ za 650 kop gr. č. (na Kladště dne 30. listopadu) a kdyby chtěli ještě více statků pozemských si koupiti, vyžádal jim na Ferdinandovi I. povolení, aby si statky za 1500 kop mohli nakoupiti a ve dsky vložiti. Panství Potšteinské rychle rozprodal v malých částech, tak že z něho více větších a menších panství zůstalo. Zboží Litické prodal Vácslavovi staršímu Okrouhlickému z Knětic, Solnici koupil Benjamin z Vlkanova, Černíkovice pak Matěj Dobeš z Olbramic, Častolovice se dostaly Jindřichovi z Regru, a Doudleby přikoupeny (ok. roku 1559) k Liticům. Zbytek ohromného kdysi panství, zámek Potštein, dvůr poplužný s popl., s dědinami atd., s „ Panslou loukou “ u Kostelce, městečko Potnšteinek, vsi Sopotnici, Brnou, Záměly, dvůr Mníšek, ves polom c. t. m., Prorubu, město Kostelec s předměstím Tuklety, Kozojedy, Koryta, Rybnou Suchou, Lhotu a druhou Lhotu u Kostelce, Chleby, Čeřeny, Čermnou Velkou, v Plchovicích a Svídnici c. t. m. Horky, Krchleby a v Jelením 2 člověky prodal kníže r. 1558, 14. prosince Vácslavovi Hrzánovi z Harasova a na Jenšteině za 13.000 kop gr. č. O Vácslavovi víme málo; jen že jeho matka Dorota Vančurova z Řehnic († před r. 1557) provdala se za Jana staršího Zilvára z Pilnikova a že manželkou jeho byla Františka Alžběta Mráčská z Dubé, která skonala r. 1566 dne 6. června a v kostele sv. Jindřicha v Novém městě Pražském pochována byla. Roku 1558 slíbil Přibíkovi Sekerkovi ze Sedčic, že mu pustí jednu krčmu na panství, aby od něho a ne odjinud pivo brali; když však k tomu přijíti mělo, nechtěl Vácslav nic dáti a soudili se oba. Úředníkem na Potšteině byl tehda Kryštof Saska z Vácovic, člověk urvalý, jenž roku 1560 v Plchovicích v krčmě k sedlákovi Pavlovi Korbelovi žejdlíkem hodil, potom zbraně své dobyv na něj bil a jej probodnouti chtěl. Posledním pořízením, roku 1570 dne 20. února na smrtelné posteli daným, učinil Vácslav poručníky nad dítkami svými Tobiáše Hrzána z Harasova na Housce, Ondřeje z Nebřehovic na Pyšelích, Vácslava Hrzána na Vrutici a Benjamina Tamchynu z Doubravice na Tošově. O dceři své Dorotě nařídil, kdyby a druhý z 50 fl., pláten polovice, šatův ložních, jichž na 40 loží na Potšteině bylo, k letům přišla a vdáti se měla, aby jí dáno bylo věna a na výpravu 2500 kop gr. č., řetěz ze 100 fl. uh. polovice a sice které by si sama vybrala (než druhá polovice aby při zámku zůstala), též všecky šaty ženské od aksamitu, damašku, kožichů kuních, karmazinu, tykyt, čepců zlatých, náčelníků perlových, krumplovaných, klenotův od perel a od zlata, prsténků, křížkův a j. klenotů po nebožce paní. Než přes to ještě dobrá čásť klenotů (zejména velké knoflíky stříbrné, pozlacené s kroužky a knoflíčky) při zámku zůstávala. Více poručil Vácslav, aby na zámek Potštein a dvůr pod zámkem každý rok 75 kop gr. č. vynaloženo bylo od držitele zámku, a zámek aby se neopouštěl; a jestliže by se kterého roku nenaložilo od držitele a týž zámek zúmysla se spouštěl, tehdy ten držitel aby dal pokuty 100 kop gr. každého roku nápadníku statku. (Nápadníkem, kdyby měl syn bez dětí zemříti, byl Tobiáš Hrzán.) Vácslav zemřel druhý neb třetí den potom, zůstaviv syna Adama a dceru Dorotu. Poručníci pořízení toho nehrubě dbali, pročež za jich vlády panství valně pustlo a na ceně klesalo, také úředníci dělali, co chtěli; tak na př. se vypravovalo o Mikuláši úředníkovi, že otci svému každého roku lososy posílal. Na mezivalí hradu (mezi druhou a zevnější ohradou) bylo skoro nebezpečno choditi, poněvadž byly pavlače (zábradla) na zdích již chatrné; poručenoť sice r. 1573 úředníkovi, aby ty zdi opatrnosti dal, by se tudy další škoda na zkrácení sirotka nestala, ale ten neudělal nic více, nežli že pavlače okolo zámku zpodpíral podporami a to dosti škodně a nebezpečně. Maštale veliké byly spuštěny a na upadení. Takový stav byl ještě r. 1576, když si Vácslav Hrzán z Harasova komorníka na spatření těch škod vyžádal, aby mohl před soudem zemským prokázati, jak zle se tu hospodařilo. Adam Šťastný z Harasova, muž moudrý a zámožný, pojal, když byl let svých došel, za manželku Kateřinu z Klinšteina, jíž vkl. r. 1588, 15. října na „ městě Kostelci nad Orlicí “ 7750 kop míš. věnoval. Přebývaje na Potšteině, pilně hrad opravoval a ozdoboval, jakž posud zbytky kamenné a paměti písemné svědčí, tak že kolikráte i všem řemeslníkům zaplatiti nemohl. Byltě častěji upomínán od Hradeckých, aby tomu neb onomu řemeslníku, jich sousedu, zaplatil, též od Markéty Chotěšické z Kopidlna, co dluhoval nebožtíku otci jejímu za práci malířskou (r. 1587). Kamenník Burian Gozzi, Vlach, nemohl se dočkati platu za práci kamennickou, a psali Hradečtí dvakráte v té příčině p. Adamovi (r. 1590). Mikuláši Šlichtingsovi, platnéři Hradeckému, dal si p. Adam předělati zbraň a musil býti od Hradeckých napomínán, aby si zbraň vyzdvihl a zaplatil. Pro podobné věci snad byl jiné své statky prodal; r. 1582 Vrutici, r. 1587 Kyje u Prahy. Prosoudil také dosti peněz. R. 1586 měl při s Heřmanem z Bubna, neb dav r. 1585 přivýšiti hráze u rybníka Horního Jelenského, zdržením a zdutím vody obce Heřmanovy, k Hornímu Jelení náležité, jichž Jelenští pastvou užívali, pychem zatopil. S panstvím Potšteinským spojeno bylo také tehda Závrší. Úředníkem na Potšteině byl Vácslav Žloutek Kostelecký, písařem Jan Talaš. Někdy bývalo u Adama na Potšteině velmi hlučno, jako o sv. Ondřeji roku 1585, když byl vydán Kosteleckým list na svobody podstatné a důležité. Ale čekali Kostelečtí na ta „ majestáty “ 15 let (1570-1585), kožešníci pak Kostelečtí 13 let (1580-1593), nežli jim bylo povoleno, aby cech si zřídili, tak že žadatelé někteří mezi tím časem se světa sešli. Z manželství Adamova pošla jedinká dcera Anna Kateřina, nad kterouž otec kšaftem (d. 1598 dne 20. ledna) učinil poručníka Adama Hrzána na Lanškrouně, Albrechta Slavatu seděním na Podlažském klášteře, a Sigmunda Karlíka z Nežetic na Slatiňanech, jenž měl k manželství Dorotu, sestru jeho. Řídiv pak dále, aby tělo jeho do nového v Kostelci vystaveného kostela pochováno bylo a aby manželka v hrad Potštein se uvázala, zemřel ještě téhož roku. první z poručníkův, Adam, jeden z nejbohatších šlechticů tehdejšího věku, spolu muž vzdělaný, při tom však šetrný (neb jak mu přezdívali „ houževnatý “), zboží Potšteinské velmi zvelebil, při dvořích v Potšteině, Kostelci, Lhotě a Závrší nově nemálo rolí, luk a pastvišť přidělati a v nich mnoho všelijakých porostlin vyklučiti a kopců rozmetati dal, tak že na těch dědinách množství korcův obilí více než prve se selo. Anna Kateřina r. 1603, ledva dosáhši let svých, sama se v panství uvázala a Závrší tvrz mateři své Kateřině z Klinšteina prodala. Tato Kateřina, jsouc r. 1607 poručnicí nad dcerou svou, soudila se s Janem Jiřím Štosem Borovnickým, neb tento jeda r. 1606 skrze ves Chleny, kázal si Adama sedláka vyvolati; když pak tento ze světnice vyšel, stoje jednou nohou ve dvírkách dvorku svého, Štos s vozu skočil a k němu přistoupiv jemu šelem sakram. nadával a též manželce Adamově, která za ním vyšla, lál. Anna provdavši se za Jana Burjana Kaplíře ze Sulevic, roku 1612, 28. září cech kovářský v Kostelci potvrdila a také manžela svého v držení panství na nedíl pojala. Týž se totiž r. 1617 psal pánem „ na Potšteině a Kostelci “ a jistý dluh na ves Slemeno a mlýn Jeníkovský zapsal. po smrti Kaplířově (po r. 1620) vdala se po druhé za Jana Arnošta z Ullerdorfu na Novém dvoře, chudého svobodníka, který toliko jediný dvůr držel; bohatšího ženicha nemohla dostati, protože se byla pro velikou nádheru celá zadlužila. Brzy začali na ni věřitelé naléhati a nejen zaplacení dluhů, nýbrž i úrokův a škod zrústajících vyhledávati. Když nebylo naděje na zaplacení, sáhli konečně věřitelé na její jmění; roku 1625 odhádána čásť panství, totiž městečko Potšteinek, vsi Záměl, Sopotnice a Brná Elišce Žerotínské z Valdšteina na Lomnici a Tuří. Několik let potom na veliké naléhání musilo se panství prodati a paní schudla tak, že nemohla ani dům v Kostelci koupený zaplatiti. Syn její, Ota Vilém z Ullersdorfu, seděl r. 1660 na dvorci Žloutkovském v Kostelci. Komisaři od místodržících nařízení prodali r. 1629, 30. srpna zámek Potštein, pod ním dvůr popl., pivovar a všechny vesnice s městečkem, tvrz Kostelec, město s dvory, dvůr Žloutkovský a všechny vesnice Kašparovi z Grambu na Vamberce, nejv. lejtenantu, za 50.000 kop míšenských. Ře- čený Kašpar, Nizozemec, věrně byl Ferdinandovi II. sloužil, i zakoupiv se v Čechách, jako mnozí jiní cizozemci, byl r. 1628 přijat za obyvatele království Českého, r. 1629 do svobodného stavu Říše povýšen za služby, jež byl otec jeho po 30 let až do smrti své konal králi Španělskému, jakož i za to, že Kašpar císaři v říši a v dědič- ných zemích proti nepřátelům jeho pomáhal. na Potšteině málo kdy býval, jsa stále za městnán službami válečnými. Město Vismar v Meklenbursku dlouho proti Švédům bránil a jim statečně odpíral; nemaje pak žádné naděje, by od císařských pomoc míti mohl, posledně to město Švédům vydal, vymíniv si, aby s celým vojskem a také se všemi svými věcmi z města vyjíti a na místo bezpečné dopraven býti mohl. I přihodilo se, když on z města vytáhl, že jednoho z vojákův, jenž od něho k nepříteli sběhl, na cestě zhlídna, zasřeliti dal; po tomto účinku, jako by sám nejprve smlouvu zrušil, od Švédův i se všemi věcmi svými zajat jest, vojsko jeho pak pod pluky švédské podstrčeno. Půl druhého léta vězněn byl v Pomořanech v Greifsvaldě, kdež dne 1. ledna roku 1633 učinil poslední pořízení, načež téhož roku dne 28. března v Kostelci život svůj dokonal. Jedinému synu svému Kamilovi Norbertovi Volrafovi odkázal panství svá Potštein, Kostelec a Vamberk; pakli by syn zemřel, měla děditi Potštein sestra Kamilova Františka, Vamberk druhá sestra Eleonora, Kostelec pak jezovité u sv. Klimenta v Praze; kdyby pak ta neb ona sestra bez dětí umřela, nebo šla do kláštera, mělo dědictví její též jezovitům připadnouti. Dcerám svým Františce a Eleonoře odkázal Kašpar po 10.000 kopách gr. č., sestře své Francelině dvůr na Jedlině, Slemeno a mlýn. Po smrti manželově vládla veškerým panstvím ovdovělá Magdaléna Grambová roz. Reichlovna z Meldeka jménem syna nezletilého; zůstávala obyčejně na zámku Kosteleckém, majíc na Potšteině správce či kapitána Jana Vlašťovičku Krumlovského. K její žádosti potvrdil Ferdinand II. roku 1636, 19. ledna povýšení do svobodného stavu říšského někdy Kašparovi udělené i dětem jejím, přijav je takéž za obyvatele království. Ale Kamil a Eleonora záhy zemřeli let nedosáhše, a jezovité nemeškali se uváodkázané (r. 1638 v létě). Magdalena vdala se potom po druhé za Otu Jindřicha Štosa z Kounic, s nímž, tuším, nejvíce na Vamberce bydlela; dcera její Františka Magdaléna provdala se za Vácslava Zárubu z Hustířan na Cerekvici, jenž se tudíž stal pánem na Potšteině. Nebyl pánem dobrotivým, neb i v čas velikých utrpení spůsobených válkou Švédskou nemilostně poddané své týral, chtě je uvesti v dokonalé porobenství. O zboží Grambovské byly stálé soudy mezi matkou a dcerou z jedné a jezovity z druhé strany, z čehož veliké nevole a zmatky pocházely; při tom manželé, jak matky tak i dcery, za pány panství se pokládali, a tak mělo panství čtvero pánův, z nichž každý samostatně poroučeti chtěl. Matka zajisté i manžel její psávali se r. 1641 až 1644 pány na Potšteině a Vamberce. Zmatky všechny ukončil Záruba, koupiv r. 1666 od jezovitů nároky jich na zboží Grambovské, a učiniv sebe samojediným pánem, potom na zámku Kosteleckém stále se usadil. Od těch dob hrad Potštein hned po smrti Adama Šťastného Hrzána zanedbávaný, pozbyv co pevnosť důdůležitosti své, nyní i co sídlo panské vzácnosti své zbaven byl. Pešina ve svém předchůdci Moravopisu roku 1663 vydaném takto o něm dí : „ od pánů z Pernšteina důkladně a pevně vystaven byl, však času tohoto zase v pustinu přichází “ (str. 89). Balbin byl na našem hradě, viděl zde oby vatele a divil se nejvíce hluboké studni hradské. Jako hoch vídal spouštěti do té studně husy a kachny, které po nějakém čase v řece Orlici vypluly. Vácslav Záruba, „ pán ten nábožný, který ve všem zisku svého vyhledával, “ umřel dne 19. února r. 1675 v Kostelci, kdež byl i pochován. Vdova po něm zůstalá a dědičná paní na Potšteině a Vamberce, když se synové její rozdělili, odstěhovala se k mladšímu synovi Janu Adamovi na Cerekvici a tam dne 22. července r. 1689 zemřela. Na Potšteině vládli nyní páni Kostelečtí; kdysi se říkalo, že leží Kostelec 23. u Potšteina, a nyní mohlo se říkati, že leží Potštein u Kostelce. Následovali po sobě František Karel († r. 1714) a syn jeho Josef Antonín († r. 1744) Zárubové z Hustířan. Ze tří dcer tohoto posledního zdědila Alžběta provdaná za hraběte z Hautois, později pak za hraběte Cavriani, Kostelec a Potštein. Potštein prodala r. 1746 Janu Ludvíkovi Harbuvalovi svob. pánu, potom (od 4. září r. 1751) hraběti z Chamaré, začež přikoupila ke Kostelecku Přestavlky. Přijda nový pán na panství shledal, že se tu sídla nenachází a hrad náš k přebývání velmi nepohodlný a hrubě spustlý jest; proto si postavil roku 1749 v městečku nynější zámek, jenž se od těch časů stal sídlem držitelů Potšteinských. Vdova po něm zůstalá, Barbora ze Saneka, vystavěla ve spustlém hradě kostelíček sv. Jana Nep., po němž nyní toliko pusté, nepřikryté stěny zůstávají; od ní také pocházejí kapličky křížové cesty od městečka ke zříceninám jdoucí. Na místě kulaté věže věznice vystavěla kapli, nabízejíc řádu kapucínskému 30.000 fl., aby tu dva kněží a dva bratří kapucíni z těch peněz chováni byli; že pak suma ta kapucínům nestačila, toliko dva nábožní poustevníci se zde usadili. Jan Antonín Harbuval, syn předešlého, slýchával od služebníků povídati o velikém pokladě na hradě. Děvečka učitele Sopotnického vypravovala také, že našli na hradě v kuchyni bednu se spisy, a jakýsi zedník zakazoval se prý hraběti, že mu opatří písemnosti, kteréž se pokladu na hradě ukrytého týkaly. Za dob tehdejších se těm a takovým pověstem velice věřilo, a také hrabě Jan dal se touže pověrčivostí svésti. I jal se prokopávati hradiště Potšteinské, čímž sám velikou čásť hradu pobořil, při tom však také objevil podzemní chodby, jimiž rozličné části hradu spojeny byly. Roku 1762 dal udělati podrobný plán, do něhož nakreslil všechny chodby podzemní, aby potomci jeho, kdyby také pokladů chtěli dobývati, věděli, kudy se k nim mohou dostati. K tomu vypsal ve dvou zevrubně, čeho kdy a kde se dokopal na Potšteině a na Velešově. Kopáno bylo na Potšteině od r. 1747-1782, a mnoho peněz na to bylo naloženo, ale nalezeny jsou pouze starožitnosti, jež se chovají posud na zámku (totiž klíče, podkovy, ostruhy, dvéře železné, kachle, kladiva, nosatce, třemeny, pečetidlo městečka Potšteina a jiné drobnosti; toliko poustevník našel někde několik starých haléřů). Za to však nám byl opatřen plán hradu, jenž pro svou důkladnosť i při vypisování jiných hradů dobrým vodidlem býti může. Za dob těch ještě byly schody do sklepův a točité schůdky do hořejších pater. Karel Josef z Bienenberka, hejtman kraje Hradeckého, viděl roku 1778 ještě zbytky, z nichž o původním rozložení hradu soudil; znamenal ještě, že bylo na hradě šest bran, což se nyní jen tak poznává, a konečně viděl i kameny, znaky a nápisy ozdobné, z nichž dva vyobrazeny na straně 8. a jiný níže. Od těch dob hynou valně zříceniny hradu Potšteina a scházejí den co den. Ze starých popisů zachoval se jeden, a to velice krátký, v dílčích cedulích r. 1635; tam se popisuje Potštein takto : „ Hrad zámek Potštein leží na vysokém vrše nad městečkem Potšteinem někdy velikým nákladem od kamene vystavený, na díle cihlou a na díle šindelem přikrytý, trojími zdmi kamennými s baštami a blochourmi (sruby) okolo obehnaný. V kterémžto pokojův, světnic, komor, pavlačí, sklepů klenutých, jak nahoře suchých, tak dole pro vína a piva, kuchyně, spižírny s maštalemi, obilnicemi, studnice široká a tesaným kamenem od vrchu až dolů vůkol obezděná a obložená, item druhá studnice, slove vodárna, obě dvě velmi hluboké a v nich vody vrchoviště, i jiných všelijakých potřeb se vším dostatkem jest.“.

Byla to veliká bedna, v ní starodávná kniha a přerozmanité drahocenné šperky. Nemohla však říci, kam se nález poděl. Zmizel tak tajuplně jako onen muž, který jej našel. Toto vyprávění vzrušilo mocně mysl vznětlivého hraběcího synka. Navštěvoval hradní zříceniny, prolézal sklepení a v myšlenkách se stále obíral tajuplným podzemím kdysi tak mocného, slavného hradu. Myšlenek těch se nezbavil, ani když dospěl v muže a stal se majitelem a dědicem panství a hradu Potštejna. Tehdy měl starý potštejnský kostelník podivné vidění. Za noci, když se chystal k spánku, zjevila se před ním bílá, průzračná postava mladistvé, krásné ženy. Vyskočil z postele, vytřeštil oči. Postava se vznesla do výše a zmizela směrem k hradu. Měl to z počátku za pouhý sen, avšak když se vidění opakovalo po tři noci za sebou, nabyl přesvědčení, že byl vyhlédnut k tomu, aby sdělil dále vzácné tajemství. Při třetím zjevení ukázala postava rukou směrem k hradu a řekla tiše: „Poklad.“

Proto hned zrána spěchal kostelník na zámek a oznámil hraběti, co mu bylo v noci vyjeveno. Tak byl hrabě utvrzen ve své domněnce a pustil se hned se vším úsilím do kopání. Kde jen začíti?

Osudnou shodou okolností našel hrabě i na tuto otázku odpověď. Do jedné zdi hradního paláce je na vnější straně zasazen kámen, do něhož byl vtesán – neznámo kdy a na čí rozkaz – drobnými písmeny latinský nápis. Kámen lety opršel, nápis byl jen těžko čitelný, takže si jej čtoucí mohl podle své libosti vyložiti. Chamaré jej četl:

Signata instes caritas extirpas hostes. (Na poznamenaném začni, láska vyhladí nepřítele.) Ve skutečnosti správné znění nápisu jest:

Signata juste secutitas evirat hostes. (Znamenaje správně bezpečnost, oslabíš nepřítele.)

I začal hrabě kopati v těch místech. Zkoušel, není-li tu snad ve zdi tajná skrýše, a když nic nenašel, dal hledati poklad v zemi. Ačkoliv byla i tady provázena práce neúspěchem, nenechal se hrabě odraditi a vybudoval celu síť podzemních chodeb. Po čtyřicet let hledal, po čtyřicet let byly podrývány hradní zříceniny a kopec, na němž hrad stojí, byl téměř celý překopán. A jediný výsledek tohoto šíleného úsilí, jež stálo hraběte mnoho tisíc zlatých, byla prázdná železná truhla, několik klíčů, ostruhy, kladiva…

Teprve, když stavěli zedníci novou hradní kapli, objevili náhodou staré podzemní chodby. Hrabě zajásal, domnívaje se, že konečně dojde cíle svého snažení. Chvěje se rozčilením přihlížel, jak je dělníci činí schůdnými, a nedočkavě sestupoval do tajuplného podzemí, kam již po věky nevkročila lidská noha. Když jednoho dne, drže v ruce svítilnu, vstoupil do chodby a dostal se v místa, kde se dělila ve dvě větve, zabušilo mu srdce vzrušením. Na stěně chodby se objevily značky, vtesané do skály a vyplněné vápnem, aby svítily svou bělí. „Na poznamenaném začni…“ opakoval si hrabě, jásaje v duchu, že je konečně na pravé stopě. V podzemí povstal pravý labyrint chodeb. Proto Chamaré kreslil mapu, do níž poznamenával každý nový objev. Podle nákresů činil dohady, kam chodby dále směřují, a rozhodoval se, kudy se dále pustiti a kde se má kopati. Hrad velmi utrpěl touto krtčí prací. Nejedna zeď se sesula, byvši podkopána, nejedno klenutí spadlo, když ztratilo pevnou oporu. Konečně se hrabě prokopal do velké, dlouhé chodby, která ubíhala daleko z hradu, stále pozvolna klesajíc. Stala se poslední jeho nadějí, poslední útěchou. Na jejím konci ho očekávalo konečné rozuzlení věštby o pokladu a rozluštění záhadného nápisu, anebo smutné rozčarování, zklamání a beznaděje. „Dnes, konečně dnes – naposledy – půjdu tmou podzemí za světlem, které mě vodilo jak bludička zbloudilce za noci bařinami,“ říkal si hrabě v rozechvění, ubíraje se k hradu, kde ho očekávali dělníci s motykami a svítilnami. Rozpálen jako v horečce sestoupil pod zem, jako v horečném snu se potácel klesající chodbou za dělníkem, který mu svítil pochodní na cestu. Šli dlouho, chvílemi po vlhké, kluzké půdě, chvílemi po kamení, drobícím se pod nohama. Světlo plápolalo a vytvářelo z vylámané skály pitvorné podoby – tu usměvavých skřítků, tu zase strašidelných příšer, černokněžníků a ježibab. Hraběti počínalo býti úzko, v zádech pocítil mrazení a chlad. Dělník, který kráčel vpředu, se pojednou zastavil. Kopl motykou, oznámil hraběti, že je chodba uzavřena těžkými dubovými dveřmi. Hrabě poručil rozechvělým hlasem, aby dveře vypáčili. Stalo se – a před hrabětem se objevila prostorná podzemní místnost. Vstoupil dovnitř, rozhlédl se široce rozevřenýma očima po vlhké, zatuchlé síni. Spatřil stůl, lavice, výklenek, ve výklenku starodávné knihy. Byla to tajná modlitebna, v níž se scházívali k bohoslužbám evangelíci, pronásledovaní pro svou víru. Byl tu konec chodby i východ z podzemí do lesa, do „Modlivého dolu“, jak říkali lidé této části údolí, protože zde slýchali modlitby, jichž původ si nemohli nijak vysvětliti. Tak byl konečně hrabě Chamaré vyléčen ze své veliké, slepé vášně, která ho po tak dlouhá léta třímala ve svých spárech, aniž přinesla jakýs výsledek a užitek..