Helfenburk u Úštěka

Skládá se ze dvou časově i stavebně odlišných celků: vnitřního jádra a vnějšího opevnění. Vnitřní část byla založena na vrcholu pískovcového hřebene, který se rozšiřuje směrem k východu a na západě, na konci ostrohu, se rozpadá v menší a nižší bloky, rozdělené příčnými puklinami. Vyrůstá ze svažitého zalesněného podnoží, jehož jižní stráň je pozvolnější, zatímco severní klesá příkře do údolí potoka. Na východě přecházel hřeben, který se stále rozšiřuje, v náhorní rovinu. Odtud také, od obce Rašovic, šla k hradu jediná příjezdová cesta, k níž se hrad obracel širším čelem jako ke straně útoku, chráněný hlubokým příkopem. Vnější opevnění, postavené o několik let později, obklopilo starší jádro hradební zdí s velkou čtverhrannou věží v čele a zabezpečilo vstupní stranu novým, mnohem širším, oboustranně vyzděným příkopem. Pískovcový hřeben, na němž byl hrad založen, se rozpadal na tři skalní bloky, oddělené příčnými průrvami: východní, prostřední a západní. Na prvním východním není stop po zdivu. Býval tu asi nezastavěný prostor nádvoří, z něhož byla na východě oddělena asi 3 m šroká plošina, vyhrazená opevnění, nejpravděpodobněji vysoké štítové hradbě, za níž se skrývaly ostatní budovy. Z nádvoří, obklopeného bezpochyby jen palisádou, se chodilo patrně po dřevěném mostě při jižní zdi do nevelké obytné budovy, asi 12 m dlouhé a na vstupní širší straně kolem 7 m široké. Stála na vrcholu skalních bloků, které se směrem k opyši zužovaly a byly uprostřed přerušeny asi 5 m širokou puklinou, dělící palác ve tři části. Z nich stojí jen zbytky obvodových zdí v širší části; zužující se konec hřebene je dnes holý. V obvodních zdech paláce je vidět ještě několik úzkých štěrbinových okének s ostěním dovnitř rozevřeným, překrytých původně překlady z hustě kladených trámků. Pro dobu vzniku je nejpříznačnější širší okénko v čelní zdi s typickým "karlštejnským" profilem. Severní svah pískovcového hřebene byl přitesán do svislé stěny tak, že po odstranění přebytečného materiálu vznikl na jeho základně přihrádek, na východě 10 m, a na západě, kde se hřeben zplošťoval a zužoval, jen asi 4 m široký. Část nejširšího východního bloku však odstraněna nebyla a přitesána do čtverhranného pylonu byla ponechána jako substrukce pro hradní věž, postavenou pak na vrcholu. Pylon byl stejně vysoký jako protilehlý východní blok, a dělila jej od něho jen 3 m široká ulička, překlenutá původně asi dřevěným mostem. Na východě i západě se k pylonu připojovalo stejně široké hospodářské křídlo. Východní část křídla zaujímala přibližně čtvercová místnost strážnice spojená dveřmi se vstupní branou. Z obojího stojí už jen zbytek obvodní zdi strážnice a otvory po stropnicích ve svislé stěně pylonu; z nich je vidět, že strážnice byla stejně vysoká jako pylon a rovnými stropy rozdělena v přízemí a dvě patra. Asi 3 m širokou uličku, která zbyla mezi ní a severní stěnou východního bloku, vyplňovala stejně vysoká vstupní věž, která však už úplně zmizela. Zachovaly se jen zbytky, které byly vytesány přímo ve skále, v severní stěně bloku. Z nich je vidět, že brána měla vjezd s vpadlinou pro padací most, za ním asi 3 m hluboký průjezd a do uličky že se otvírala 190 cm širokým pasem. Z průjezdu vedl do strážnice dvojitý portál, vytesaný zčásti do stěny skalního pylonu. Měl profil s hranou nahoře široce a v patkách jen úzce zkosenou, typický pro druhou polovinu 14. stol. Na západ od věžního pylonu stojí z hospodářského křídla už jen přízemek podélné budovy s nádrží, vytesanou ve skále pylonu, která se patrně plnila vodou úzkou puklinou z uličky příhrádku a sloužila jako napajedlo konírny. Na západě měla vchod a vedle něj výklenek pro světlo, protože nemá oken. Další místnosti křídla jsou zbořeny, ale podle stop ve skalní stěně hřebene pokračovalo až k příčné chodbě, vylámané v nižší podnoži hřebene na západní straně, která se tu tak rozšířila, že spolu s poslední místností křídla zcela uzavřela úzkou uličku příhrádku. Západní konec uličky zaujala studna, přístupná ze zbořeného hospodářského křídla dveřmi s ostěním, zčásti vytesaným ve skále, které se také jediné zachovalo. Ze zbylé části křídla, přiléhající k rozšířené podnoži západního bloku, zůstaly už jen ve skále vydlabané otvory pro husté ve dvou vrstvách kladené stropnice. Spodní je dnes na úrovni terénu, z čehož je zřejmé, že zmizelý konec křídla byl podsklepen. Aby kontinuita mezi strážnicí a ostatními místnostmi křídla nebyla přerušena, byl skalní pylon při bráně v 1. patře provrtán tunelem. V severní zdi paláce, postaveného na vrcholu pískovcového hřebene, je ve výši 1. patra hrotitý portálek ve vpadlině pro padací most. Býval to jediný vstup do paláce před postavením zevního opevnění. Příchod tu byl zařízen podobně jako ve velké věži na hradě Rabí. Od vstupní brány hradu vedla cesta úzkou uličkou až k studni; tam se vešlo do 1. patra hospodářského traktu a teprve odtud se příchozí dostal po padacím můstku k portálku. Ten vedl do prostřední síně paláce, založené v příčné skalní rozsedlině, kde bylo schodiště do pater. Byla tedy prostřední část paláce jakýmsi nástupním prostorem, odkud se – podobně jako ze středního nádvoří na hradě Helfenburku u Bavorova – vcházelo do obytných prostorů paláce. Vedle vstupního portálku byl širší otvor, překlenutý při renovaci hradu segmentovým záklenkem; byl přímo nad studnou a čerpala se jím patrně do paláce voda. Přízemí síně, od patra zcela oddělené, bylo otevřeno jednak do uličky ke studni, jednak do skalní chodby, spojující pukliny v pískovcovém hřebeni s přístupy do horních částí hradu. Z historických pramenů se mnoho o vzniku hradu nedovíme. Ví se jen, že byl královským manstvím a že před rokem 1375 patřil Hanuši z Helfenburka, bezpochyby z rodu pánů z Klinštejna ze žitavské větve Ronovců. V r.1375 hrad už stál, protože t. r. prodává Hanuš "castrum Helfenburg" arcibiskupovi Janu Očkovi z Vlašimi, který podle pramenů koupil hrádek proto, aby předešel nebezpečí, jež by mohlo odtud ohrozit nedalekou Roudnici. Po smrti Očkové v r. 1380 a po urovnání sporů s bývalým majitelem, který nedostal řádně zaplaceno, připadl hrad jako příslušenství arcibiskupské Roudnice synovci a nástupci Očkovu, říšskému kancléři krále Václava IV., arcibiskupu Janovi z Jenštejna. O tom je známo, že po uspokojení nároků syna Hanušova Hynka prostavěl na hradě na 500 kop grošů. Jeho dílem je zevní opevnění, které ještě dnes téměř nepoškozené obklopuje hrad. Vnitřní jádro bylo obehnáno ze tří stran hradební zdí s ochozem, uzavřeným dosud takřka nedotčeným cimbuřím. Úzký parkán, hradbou vymezený, se rozšiřoval jen na jihu ve větší prostranství, na němž vznikly další hospodářské budovy. Nejpozoruhodnější bylo nové opevnění hradu na vstupní, šíjové straně. Zde byl skalní hřeben ve vzdálenosti asi 18 m od původního příkopu prokopán druhým, ještě hlubším a širším příkopem. Tím byla na tomto nejvíc ohroženém místě postavena nepříteli v cestu mocná bariéra 12 m široké a na nejvyšším místě asi 15 m vysoké hradby z rostlé skály, po níž stoupala z obou stran hradební zeď k vysoké čtverhranné věži, postavené na vrcholu. Pod ní po pravé straně byl v čelní zdi hrotitý vjezd s boční, půlkruhem překlenutou brankou pro pěší, oba ve vpadlinách pro padací mosty. Podle zřetelných stop se oba otvory (vjezd i branka) uzavíraly padacími mosty jinde málo známé kolébkové konstrukce. Most byl zařízen jako houpačka o dvou volných koncích, otáčejících se kolem osy, uložené buď do žlábků v kamenných konzolách anebo zapuštěných ve výši prahu do zdířek v kamenném zdivu vstupního otvoru. Přední část mostu, která byla o něco širší, byla zavěšena na lanech, vedených přes kladky v nadpraží a zvedala se jako obvykle pomocí rumpálů, na něž se lana navíjela. Vnitřní část mostu se při tom automaticky sklopila a uzavřela otevřený prostor pod prahem brány. Nad branou v nadpraží jsou jakoby zavěšeny dva trojúhelné kamenné znaky: jeden s příčným břevnem patřil pražské kapitule a arcibiskupství, druhý s dvěma supími hlavami pánům z Vlašimi a z Jenštejna, z nichž pocházeli oba zmínění arcibiskupové. O něco dál vpravo ve svahu, při severovýchodním nároží, zajištěném opěrným pilířem, byla druhá hrotitá brána, zasazená ve vpadlině pro padací most, po němž se v příkopě zachovaly ještě zbytky zděné podpory, o níž se po spuštění opřel. Horní vjezd s brankou pro pěší vedl přímo do vnitřní, staré části hradu; dolním se vjíždělo do parkánu a oklikou kolem vnitřního jádra až na jižní prostranství. Podobně jako na vstupní straně byla i na opyši okružní hradba přerušena věží, jenže ne už zděnou, ale ve formě pískovcového bloku, rozděleného úzkou puklinou ve dvě části a spojeného nepochybně s protilehlým koncem vnitřního hradu dřevěným můstkem. Zde byla na vrcholu hřebene plošina, ohrazená parapetem z rostlé skály; odtud bylo možno sestoupit po žebříku do malého dvorka v přihrádku, spojeného s jižním parkánem příčnou chodbou, vydlabanou ve skále. Vznikl tu jakýsi komunikační uzel, umožňující spojení severní a jižní části hradební zdi a vybavený na severu prevetem, zavěšeným kamennými konzolami na hradební zeď a na jihu výpadní brankou. Tudy byl nejkratší přístup k vnějšímu opevnění, které chránilo ve formě valu a palisády pozvolnější jižní svah hradu a končilo na opyši u rozpadajících se skalních bloků hřebene. Jeho pukliny bylo možno dřevěným pažením kdykoli uzavřít. Zvláštní pozorností si zasluhuje okružní hradba parkánu. Kromě skalního bloku na opyši a čelní věže není v ní ani jediná flankovací bašta; tíha opevnění spočívá stále ještě na okružní zdi, i když dobře zajištěné. Má dosud po celé délce zachované původní cimbuří s poprsní zdí 270 cm vysokou a 95 cm silnou. Stínky jsou 190 cm široké a mají uprostřed úzkou střílnu, mezery mezi nimi měří 70 cm a mají poprsník 100 cm vysoký. Zuby mají splávek na vnitřní straně, obrácený k 1 m širokému ochozu, který býval v případě potřeby zajištěn proti nepohodě stříškou. V podstatě jde o stejný typ cimbuří, jaký známe z karlovského opevnění Nového Města pražského. Věž, která v čele hradu chránila obě brány, mívala nad plochostropým přízemím tři patra krytá trámovými stropy. Do přízemí se patrně chodilo tak jako dnes z jižní části parkánu po hradebním ochoze hrotitým portálkem, v době renovace vyměněným. V podlaze, vytesané ve skále, je uprostřed otvor, krytý poklopem, který vede do úzké chodby v příčné puklině skalního bloku pod věží. Točité schodiště, jímž se dnes stoupá do 1. patra, je nové. Původně bylo přízemí od patra úplně odděleno podobně jako ve střední síni paláce. 1. patro mělo samostatný vchod na západní straně, spojený s čelním blokem vnitřního hradu dřevěným mostem. Při renovaci hradu byl hrotitý portál původního vchodu přeměněn v okno se sedátky v ostění a točité schodiště bylo prodlouženo do přízemí. Původně vedlo jen do 2. patra, kde končilo v hlavní obytné místnosti věže. Byla osvětlena třemi úzkými okénky se sedátky ve výklencích. Čtvrté větší okno ve východní zdi, obrácené k příkopu, je nové. V jižní části zdi byl prevet a z výklenku protilehlého okna vedlo schodiště (podobně jako na Kosti) do podstřešního patra krytého patrně sedlovou střechou. Bylo o něco prostrannější než předchozí, protože obvodní zdi byly vyloženy na okružní římse podobně jako u Mikulášské věže na Karlštejně, na Bradlci nebo na Libštejně. Dnešní úprava podstřešního patra s cimbuřím, plochou střechou a podvojnými okny je podle letopočtu nad vstupem do schodiště z r. 1888. Tenkrát bylo také po prodloužení točitého schodiště z 2. patra původní schodiště ve výklenku okna zazděno. Stavbu zevního opevnění Ize poměrně spolehlivě datovat. Životopisec Jana z Jenštejna, převor augustiniánského kláštera v Roudnici Petr Clarificator píše o čelní věži v r.1395 jako o nové. Tím je stanoveno datum post quem. Na datum ante quem je možno usuzovat z toho, že na stavbě hradu není nejmenších stylistických dokladů o tom, že by tu pracoval některý z architektů, zaměstnávaných tehdy na stavbách královských v Praze anebo na hradech králových milců po venkově. Helfenburk, či jak se od 15. stol. říkalo, Hrádek, je dílem domácího mistra, navazujícího na starší tradice, jak je vidět z běžné profilace portálů i oken a z vyloženého posledního patra věže. Také typ hradu je běžný. Od běžných schémat se odlišuje trojdílností dispozice jedině hradní palác, ale ten je prozatím nepřístupný a jeho základní skladbu není možno dostatečně ověřit. Naproti tomu – jak ještě uvidíme – druhý hrad arcibiskupův Jenštejn u Prahy, byl takřka celý znovu postaven některým z mistrů z okruhu královského dvora a patři mezi nejvýznamnější díla této huti. To znamená, že Jenštejn byl postaven v době, kdy byly arcibiskupovy styky s dvorem ještě přátelské a velmi těsné. A to bylo dotud, dokud zastával úřad říšského kancléře, který mu zaručoval jedno z nejpřednějších míst v korunní radě. Potvrzuje to také zpráva italského vyslance Francesca Gonzagy v Praze, Bonifáce Lupiho, který byl v r.1385 v Čechách a který píše výslovně, že arcibiskup se málo zdržuje v Praze a že dlí nejvíce na svém hradě nedaleko Prahy, to znamená na Jenštejně. V r.1384 se arcibiskup s králem rozešel, pozbyl říšského kancléřství a začal se stranit královského dvora. Tím Ize také vysvětlit zprávu Lupiho. V r.1390 však mu jeden z nejvlivnějších milců králových Zikmund Huler hrad Jenštejn z neznámých důvodů odňal a pak už zbyla arcibiskupovi jen Roudnice a Helfenburk, kde se mohl podle libosti oddávat pokání a askezi, jíž propadl po nákaze morem v r.1380. V r.1395 se Jenštejn musel vzdát i úřadu arcibiskupského a vyhradil si na dožití Helfenburk s roční rentou 2000 zlatých a se všemi ospy žita, pšenice a ovsa, které k hradu patřily. Od té doby bydlel na hradě téměř trvale. V té době však věž už stála. Svědčí o tom příhoda, o níž píše Petr Clarificator doslovně toto: "A když se vzdal svého úřadu, přihodilo se na hradě Helfenburku, že pro příchod Mistra Jindřicha, profesora posvátné teologie z řádu Kazatelů, muže opravdu zbožného, nedokonal obvyklé modlitby a radostně ho spěchal uvítat; utrpěl však nebezpečný pád s mostu (vedoucího) z nové věže, kterou vystavěl, a když tu visel mezi nebem a zemí, s pomocí boží se vyšvihl nazpět a tím, že se lokty přidržoval dřev, uchránil se zmíněného pádu, jímž by si střemhlav zlomil vaz."

O věži tu tedy máme bezpečnou zprávu, že ji postavil arcibiskup, a to krátce před r. 1395, protože jí autor legendy, důvěrný přítel a osobní zpovědník Jenštejnův, označuje jako novou věž a s ní opevnění byly tedy postaveny mezi lety 1390 až 1395. Pozdější datum je nepravděpodobné, protože po abdikaci z hodnosti arcibiskupské by už Jenštejn nad vstupní bránu hradu sotva umístil vedle svého rodového znaku také znak pražské kapituly a arcibiskupství, zlaté příčné břevno. Dlouho se však arcibiskup z poustevnického života na hradě netěšil. V r. 1400 zemřel a hrad připadl zpět arcibiskupství. Ještě v r. 1431 tu umírá jako na výměnku poslední držitel z řad arcibiskupů, Konrád z Vechty. Po jeho smrti přešel hrad spolu s Roudnicí do soukromého majetku. Naposled se připomíná v r. 1591; pak – zbaven příslušenství rychle chátrá a upadá v zapomenutí. Po třicetileté válce mizí z paměti okolního obyvatelstva tak dokonale, že se zapomíná i jeho původní jméno Helfenburk a v okolí nově osazení Němci jej nazývají Affenburkem. K tak podivnému jménu se vymýšlí nový výklad. takže Balbín, který se o hradě zmiňuje ve svých Miscellaneích, píše, že je Affenburkem nazýván proto, "že tu opice své pelechy měly a lidé na ně ozbrojeni vyšli". Už ani vlastenec Balbín nezachytil starý název. Ještě na počátku minulého století vedlo na horní plošinu východního bloku schodiště a okolní výletníci si tu zařídili kuželník. Pak Hrádek pustl, až se ho ujal v letech 1887–1889 německý Excursions-Club, jehož dílem je hlavně zpřístupnění věže, protažení točitého schodiště z přízemí až na střechu a nové cimbuří. Po druhé světové válce zarostl hrad úplně listnatým lesem a upadal pomalu v zapomenutí. Teprve na podzim v r. 1966 se ho ujali trampové a zavázali se provést tu brigádnicky pod vedením okresního konzervátora a ředitele muzea v litoměřicích Fr. Fišera všechny nezbytné konzervační práce a vyrvat hrad hrozící zkáze..

Vznikl nejspíše po polovině 14. století, ale dnes již nelze zjistit, co se z této první fáze zachovalo. Dějiny hradu jsou velmi pestré a zajímavé. Byl postaven na území, které před polovinou 14. století propůjčil král Jan Lucemburský jako léno členům rodu Ronovců, pánům z Klinštejna. Jan z Klinštejna zde před r. 1375 postavil malý hrad, který přejmenoval na Helfenburk a začal se po něm psát. V těsném sousedství hradu, okolo Blíževedel, mělo pražské biskupství již od konce 13. století zboží, které bylo spravováno z hradu Hřídelíku. Purkrabí pražského biskupa na něm sídlili až do r. 1375. Krátce předtím získalo arcibiskupství i městečko Hošťku (1361–1365) a mělo proto v úmyslu vytvořit na pravém břehu Labe souvislou državu, navazující přes řeku na staré biskupské panství Roudnici. Pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi (1364–1378) proto koupil v r. 1375 od Jana z Helfenburku nově postavený hrad Helfenburk, který je tak doložen poprvé, a učinil ho středem nového panství pro všechna arcibiskupská panství na pravém břehu Labe. Patřilo k němu 13 vesnic a městečko Hošťka a Blíževedly. Arcibiskup vytvořil při Hrádku i manský systém. V l. 1375–1379 došlo k první zásadní přestavbě hradu, která je dodnes patrná. Byly postaveny zejména hradby měřící v obvodu 277 m a vysoké 12 m, ukončené cimbuřím, v němž byly střílny. Po vnitřní straně hradeb probíhal ochoz. V této době byly postaveny i některé budovy a jiné vyhloubeny v pískovcovém skalnatém povrchu uvnitř hradeb. Jana Očka vystřídal na arcibiskupském stolci jeho synovec Jan z Jenštejna (1379–1396), bezesporu nejvýznamnější držitel Hrádku. I ten pokračoval v jeho zvelebování. V l. 1390–1395 dal postavit především hlavní věž a v téže době vzniklo i nové opevnění. V dalších obdobích byl ještě hrad upravován, ale základní podoba, rozvržení prostoru uvnitř hradu, se již až do jeho zániku podstatně nezměnily. Do hradu se vstupovalo branou, k níž vedl přes příkop padací most a jíž mohl projet jen jeden jezdec. Nad branou jsou zachovány dva znaky, pražského arcibiskupství (zlaté břevno v černém poli) a znak arcibiskupa Jana z Jenštejna (dvě supí hlavy), dnes již silně poškozené a zvětralé. Vedle brány, kde jsou dosud vidět otvory po kladce, byla vpravo branka pro pěší, jíž se vstupovalo do malé strážnice, stojící na skále těsně za hradbami. Bránu chránila čtvercová hlavní věž hradu o rozměrech 6 x 6 m, stojící na 16 vysoké skále a vybudovaná z pískovce. Sama je vysoká 17,5 m, takže její celková výška činí 33,5 m. Nad věží býval původně ještě krov se střechou. Při úpravách v l. 1887 až 1890 dostala věž nové cimbuří. Do věže vedl původně jen jediný vchod, a to po visutém mostě z budovy vnitřního hradu nad hlubokým příkopem v parkánu. Druhý vchod v přízemí věže vznikl až v l. 1887–1890. Okna věže jsou na třech stranách, s výjimkou východní, nad vnějším příkopem. Ve věži byla tři podlaží s místnostmi. V prostředním patře byla místnost nejhonosnější, původně omítnutá a asi s nástěnnými malbami, která měla na třech stranách okna s kamenným ostěním. Zachovaly se po nich výklenky s kamennými lavicemi. Z této místnosti se vycházelo úzkými dvířky na pavlač, která spočívala na dvou mohutných krakorcích. Věží vedlo točité schodiště až do nejvyššího patra, jež poněkud přečnívalo nad vlastními zdmi věže. Hlavním úkolem věže bylo bránit vstup do hradu, ale sloužila i jako poslední útočiště obránců. Do hradu vedla ještě druhá, tzv. dolní brána, umístěná rovně při východní straně hradeb, v místě, kde se vnější hradby prudce otáčely v pravém úhlu. Podpíral je dosud zachovalý mohutný pilíř. I k této bráně se muselo jet po padacím mostě přes příkop. Pouze touto dolní branou vjížděly do hradu povozy, které se tak dostaly do parkánu. Tam byly snad umístěny i některé hospodářské objekty. Je to určitá zvláštnost Hrádku, protože tím odpadlo předhradí. Jeho funkci plnil právě poměrně velký prostor mezi vnějšími hradbami a vlastním hradem, který byl chráněn jednak mohutnými skalami, jednak druhou, vnitřní hradbou, jež je dosud částečně zachovaná. Cesta od dolní brány vedla dále na západ parkánem, a nakonec se otáčela kolem skal do protisměru. Při západní straně byly hradby přerušeny vysokou otesanou skálou, která byla pojata do vnějšího opevnění. Za ní byla ve vnější hradbě (k jihovýchodu) malá výpadní branka. Na skále stávala patrně dřevěná věž, z níž vedl dřevěný můstek na osamocenou skálu před hradbami, kde bylo asi také jednouché opevnění. Do vnitřního hradu, obehnaného hradbami a chráněného skalami, vedly z jihu, asi uprostřed hradeb, úzké točité dřevěné schody, položené na skalních stupních. Vnitřní nádvoří bylo temné a úzké a na jeho západní straně byla 57 m hluboká studna. Ve vnitřním hradě stálo několik budov, které měly většinou základy zapuštěné do skal a byly spojeny dřevěnými pavlačemi a chodbami. Uprostřed snad stál hradní palác, kde by měla být i hradní kaple, doložená prameny. Další objekty sloužily asi rovněž k obývání a při objektu u severní vnitřní zdi stála na skále další, zřejmě opět dřevěná věž. Z paláce se vstupovalo po pavlači do dnes již zaniklé budovy umístěné na nejvyšší skále uvnitř hradu. Vedla z ní již zmíněná pavlač do hlavní věže nad vstupní branou. V l. 1383–1386 měl arcibiskup Jan z Jenštejna dlouhý spor s Hynkem z Helfenburka, dědicem a zřejmě synem prvního majitele Hrádku Jana z Klinštejna. Po prodeji v r. 1375 nebyly patrně dodrženy všechny podmínky a Hynek žádal náhradu, kterou nakonec přece jen získal. Již před tímto sporem nastala u vzdělaného Jenštejna velká změna. Až do svého těžkého onemocnění v r. 1380 to byl společenský a nádherymilovný muž, který užíval života plnými doušky. Když se však uzdravil, stal se z něho asketa. Opustil Prahu a většinu času trávil na Roudnici a zvláště na Hrádku, kde se postil, rozjímal a psal náboženské traktáty. Jenštejn byl kancléřem krále Václav IV., ale již od r. 1380 vzrůstalo mezi nimi napětí, které propuklo plnou silou v r. 1384. Týkalo se církevních problémů, sporu s Litoměřicemi a s některými královými milci a především rozporu mezi světskou a církevní mocí. Král proto r. 1384 zbavil Jenštejna kancléřství a načas ho uvěznil na Karlštejně. Skryté nepřátelství však trvalo dále. Jenštejn jezdil v této době stále častěji na Hrádek. V r. 1392 opět vypukl prudký konflikt, týkající se zprvu jen sporu královských a arcibiskupských úředníků, ale brzy tento rámec přerostl. K nejvážnějšímu střetnutí došlo v otázce zřízení nového biskupství v Kladrubech, které prosazoval král Václav IV. Jeho konečným důsledkem bylo utopení generálního podkomořího Zikmunda Hulera. Jenštejn se necítil jist životem, a proto odjel 23. dubna 1393 z Hrádku do Říma, kde však se svou žalobou na krále nepochodil. Zahanben a roztrpčen se vrátil do vlasti a opět to byl Hrádek, kde často pobýval. 2. června 1396 slavnostně vysvětil svého nástupce, jímž se stal jeho synovec Olbram ze Škvorce (1396–1402). Sám se opět uchýlil na Hrádek, kde napsal svou obranou a odkud odjel do Říma, kde však již v únoru 1400 zemřel. Po Jenštejnově smrti se ujal Hrádku arcibiskup Olbram ze Škvorce, jehož vystřídal v r. 1402 známý bojovný arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka (1402–1411). Na Hrádku se působení arcibiskupa Zbyňka neprojevilo. Purkrabím zde byl za obou arcibiskupů Ludvík z Budišína (1400–1417). Ani Albík z Uničova, který byl pražským arcibiskupem jen několik měsíců v r. 1412, neměl k hrádku bližší vztah. Teprve poslední arcibiskup, který seděl na Hrádku, zasáhl opět významně do českých dějin. Byl to Konrád z Vechty (1413–1431), rodák z Vestfálska, oblíbenec krále Václava IV., jehož si získal patrně znalostí alchymie a věštectví. Jeho vláda na Hrádku spadá již do husitských válek. Na pevný Hrádek byly už dříve převezeny některé klenoty, relikvie a knihy Svatovítského chrámu a pražských biskupů, mezi nimiž byl například i proslulý velký ostatkový kříž z ryzího zlata. Tyto neobyčejně cenné předměty byly chovány v hradní kapli. Některé z nich rozkázal Václav IV. převézt na Karlštejn, jiné přečkaly husitské bouře na Hrádku, kde byly uschovány až do r. 1480. Váhavý, bojácný a slabý arcibiskup Konrád z Vechty žil od výbuchu husitské revoluce téměř nepřetržitě na Roudnici a v r. 1421 se dokonce přiklonil k husitům a podepsal čtyři pražské artikuly. To mělo osudné následky nejen pro něj, ale i pro Hrádek. Když byl Konrád z Vechty římským papežem a císařem Zikmundem zavržen, rozhodl se dosavadní purkrabí na Hrádku, katolík Aleš z Malíkovic (1417–1424) uposlechnout výzvy nepřátel husitů a zmocnil se v r. 1421 nebo 1422 Hrádku a celého panství, které držel až do r. 1424, kdy byl nakrátko vystřídán Půtou z Častolovic (v létě 1427); po něm se Hrádku zmocnili příbuzní prvních držitelů bratři Jaroslav a Jindřich Berkové z Dubé. Brzy se však dohodli s Janem Smiřickým, pod jehož ochranu se dal Konrád z Vechty, když byl r. 1426 dán papežem do klatby. Jan Smiřický byl od r. 1427 hejtmanem na Roudnici a spravoval i Hrádek. Arcibiskup Konrád se na sklonku svého života odebral z Roudnice na Hrádek, kde 25. prosince 1431 zcela zapomenut zemřel a byl pravděpodobně pochován v hradní kapli. Jan Smiřický byl tedy od r. 1427 až do své popravy 7. září 1453 zástavním pánem na Hrádku i na Roudnici. Vdova po Janu Smiřickém prodala v r. 1456 zástavu na Roudnici a Hrádek za 4000 kop gr. čes. Jindřichu z Rožmberka, ale ten ji hned postoupil Zdeňku Konopišťskému ze Šternberka, čelnému představiteli odporu proti králi Jiřímu Poděbradskému. Král Jiří se proto rozhodl na jaře 1467 oblehnout šest nejdůležitějších šternberských hradů, k nimž patřily i Roudnice a Hrádek. První se vzdala Roudnice (21. června) a asi současně s ní i Hrádek. Královští ukořistili na hradě nejen značné množství zbraní, ale i mnoho skvostů, které zde byly uschovány. Pan ze Šternberka se za to mstil loupením. Hrádek byl dán do zástavy věrnému přívrženci krále Jiřího, Petru Kuplíři ze Sulevic, který odtud válčil proti Zdeňkovi ze Šternberka, byl však nakonec zajat a uvězněn v Českých Budějovicích, které stála na Šternberkově straně. Teprve když 27. ledna 1471 Petr Kaplíř slíbil, že propustí zajaté Zdeňkovy služebníky a vydá klenoty, knihy a další věci uložené na Hrádku, byl ze zajetí propuštěn. Kaplíř se pak ujal opět Hrádku, ale v r. 1475 ho prodal držiteli sousedního hradu Ronova Vilémovi z Ilburka. Hned na počátku jeho vlády se zúčastnila část posádky z Hrádku, vedená purkrabím Jiřím Harnischem, loupeživého přepadu norimberských kupců až z Budyšína. Saský vévoda si proto stěžoval Vilému z Ilburka a žádal ospravedlnění. Viléma z Ilburka vystřídal po jeho smrti r. 1489 syn Vilém II., který zemřel jako poslední mužský člen rodu v r. 1538. Mimo Hrádek a Ronov držel i Stvolínky, Lemberk a Oltářík. Jedinou jeho dědičkou se stala dcera Anna, provdaná za Jindřicha Kurzpacha z Trachenberku. Vdova po Vilému II., Anežka z Helfenburka, spravovala i Hrádek, sídlila však na tvrzi ve Stvolíkách, kde r. 1550 zemřela. Dcera Anna musela v l. 1557–1553 hájit své dědictví před komorním soudem, protože tehdejší zástavní držitel Roudnice Jan Kryštof z Tarnova chtěl vyplatit zástavu na Helfenburku a spojit tak obě bývalá arcibiskupská panství. Anně se však podařilo majetek uhájit pro své syny Viléma a Jindřicha Kurzpachy, kteří drželi nejdříve Hrádek společně. Po Vilémově smrti v r. 1575 dosáhl Jindřich od císaře Maximiliána II. dědičného potvrzení Hrádku, a tak arcibiskupská zástava skončila. Po Jindřichově smrti r. 1590 začali dědicové velký, ale zadlužený majetek Kurzpachů rozprodávat. V r. 1592 koupil Hrádek a několik okolních vsí Jan Sezima ze Sezimova Ústí na Úštěku. Když mu bylo r. 1622 jeho jmění konfiskováno pro účast na protihabsburském povstání z let 1618–1620, získali Hrádek jezuité, kteří si v liběšickém zámku zřídili rezidenci a učinili ji centrem svého panství. Na Hrádku bydlelo již od 16. století jen panské služebnictvo. Na počátku třicetileté války byl úplně opuštěn, 18. listopadu 1620 ho vyplenili císařští vojáci a snad byl tehdy i zapálen. V průběhu války byl zřejmě dále pustošen, podobně jako sousední Ronov. Hrad začal rychle chátrat a brzy se zapomnělo i jeho původní jméno. Když v r. 1679 žil v Liběšicích Bohuslav Balbín, navštívil i zříceniny Hrádku. Píše o nich: „Hrad pustý zápasí nyní s časem a stářím, též sebe sama znenáhla sutinami svými pohřbívá.“ Byl prý dříve nazýván Hradec nebo Hrádek, ale nynější obyvatelé jej nazývají Affenburk, tj. opičí hrad. Hradu se prý kdysi zmocnily opice, které odtud škodily širokému okolí. Museli proti nim vytáhnout ozbrojení obyvatelé a na hradě pak opice pobili. Tuto zprávu uvádí s menšími obměnami i Beckovský ve své Poselkyni starých příběhu českých. Kolem r. 1720 byla na Hrádku zřízena myslivna. Na počátku 19. století se staly romantické zříceniny cílem četných poutníků. Z r. 1820 je známo zatím nejstarší vyobrazení hradních zřícenin (hrabě Ludvík Buquoy). Hrádek navštívil i K. H. Mácha, který si zříceniny nakreslil, a v r. 1841 F. A. Heber, autor prvního moderního popisu a dějin hradu. Po zrušení jezuitského řádu v r. 1773 patřil hrádek náboženskému a studijnímu fondu. R. 1839 koupil celé liběšické panství Ferdinand Lobkovic, jehož vystřídal r. 1871 textilní průmyslník Josef Scroll. Ten dal v r. 1872 postavit na Hrádku novou hájenku spojenou s pohostinstvím pro návštěvníky. Hrad byl v l. 1887–1890 dále opravován (zejména věž), ale později se začal znovu rozpadat. Dnes jsou ve vnitřním hradu jen malé zbytky zděných staveb. Zachovaly se však dosud sklepy, které mají dvě poschodí, horní o rozměrech 4 x 2,75 m a spodní 7,50 x 15 m. Ve spodním sklepě je otvor vedoucí k hradní studni. V r. 1967 začali dobrovolníci chátrající hrad od odborným vedením zabezpečovat. Byly opraveny hradby a věž a zahájen i průzkum objektu, který přinesl zajímavé výsledky, zejména při čištění 57 m hluboké hradní studny, kde byly nalezeny četné soudobé užitkové předměty..

To bylo ovšem podivné, ale nikdo nevěděl, že každou Květnou neděli docházel na Hrádek, kde byl otevřený poklad a ze kterého si bral co v tu chvíli stačil nabrat a odnést. Jednou se vrátil celý zlomený, plakal a vzlykal a vyprávěl, že jeho poklad je pryč a už nenašel žádné peníze. Když chtěl vystoupit ke starému hrádku scházeli již dolů dva úštěčtí jezuité. Hned si pomyslel, že oni mají poklad – a vskutku nahoře bylo všechno pryč. Po dlouhé dny chodil na hrad a zase dolů a zoufale naříkal, že z něj bude žebrák. Po nějakém čase skutečně zemřel, vyhladovělý jako žebrák..