Žampach

Německé jméno Sandbach je odvozeno jako doslovný překlad od jména vsi Písečné, která vznikla zároveň s hradem a tvořila zpočátku jeho podhradí. Ves je poprvé doložena v r. 1364. V českém prostředí se německé jméno hradu záhy změnilo do české podoby Žampach. První nepřímá zpráva o existenci hradu je z r. 1309. K tomuto roku uvádí Zbraslavská kronika jako jednoho z loupežníků přepadajících lanšperské panství Zbraslavského kláštera Petra ze Žampachu. Soudě podle erbu rodu ze Žampachu – lovecké trubky, byl tento Petr potomkem „Petraně s trúbů", pocházejícího z Policka, o němž se zmiňuje Dalimilova kronika jako o statečném bojovníkovi, který se postavil proti braniborským vojenským oddílům, plenicím Čechy po smrti Přemysla Otakara II. Raně gotický hrad byl založen na srázném homolovitém návrši. Nevelký prostor na vrcholu byl hlubokým příkopem vytesaným ve skále rozdělen na dvě části – předhradí (na východní straně) a vlastní hrad (na zapadní straně). Na předhradí, obklopeném kamennou hradbou, v níž byla též vstupní brána, byly pravděpodobně jen dřevěné budovy s hospodářským příslušenstvím hradu. Vlastní hrad, přístupný z předhradí po zvedacím mostě, zaujímal nevelkou plochu; byl zde zřejmě jen věžovitý palác a snad ještě věž s průjezdem vstupní brány. Mezi oběma stavbami bylo nevelké nádvoří. Celý prostor vlastního hradu byl uzavřen hradbou. Většina staveb na hradě v této době byla postavena z lomového kamene. Přístup k hradu byl po serpentinovité cestě, zřízené na jižním, nejméně strmém úbočí hradního návrši. Z raně gotického stavebního období se dodnes zachovala celková dispozice hradu a některé zbytky základových zdi. Petr ze Žampachu hrad nevlastnil dlouho; blíže neznámým způsobem jej získal král Jan Lucemburský. Ten byl majitelem hradu v r. 1324, kdy jej dal do zástavy Jindřichovi mladšímu z Lipé. V souvislosti s tím je o hradu přímá zmínka. V r. 1337 převzal po smrti Jindřicha z Lipé zástavu jeho syn Jindřich a bratři Jindřicha mladšího Pertolt a Čeněk z Lipé. Těm náležela zástava ještě v r. 1347. Po tomto roce přešla na Jana ze Smojna. V r. 1354, když český král Karel odjel na císařskou korunovaci do Říma, začal Jan ze Smojna přepadat kupce v okolí hradu a odvážil se na loupeživé výpravy i do vzdálenějších oblastí. Proto císař Karel IV. po svém návratu na sklonku léta 1355 oblehl Žampach, hrad v krátké době dobyl a Jana ze Smojna dal popravit. Hrad i s panstvím připadl Karlovi IV. V r. 1367 daroval Karel IV. žampašské panství Čeňkovi z Potštejna jako náhradu za potštejnské panství, které zabral jeho otci – loupeživému rytíři Mikulášovi z Potštejna. Čeněk, připomínaný v l. 1342–1376, se stal předkem rodu Žampachů z Potštejna. Čeňkovým dědicem se stal Jan Žampach z Potštejna, připomínaný v l. 1364–1395, kterého vystřídal jeho bratr Mikuláš Žampach. Mikuláš pečetil v r. 1415 stížný list do Kostnice, a protože byl stoupencem husitů, bylo žampašské panství v r. 1421 zpustošeno katolickými pány a vpádem slezského vojska. V r. 1425 ovládl Žampach současně se sousedním Lanšperkem Jan Městecký z Opočna. Protože se však přiklonil k Zikmundovi, vystoupila proti němu část hradní posádky na Žampachu, a to umožnilo sirotkům, aby v r. 1429 hrad dobyli a předali do rukou Jana Žampacha z Potštejna, syna Mikuláše Žampacha (†1427). Jan Žampach byl stoupencem Jiřího z Poděbrad a naposledy se připomíná v r. 1459. Za dalšího Jana Žampacha, pravděpodobně syna zmíněného Jana, došlo kolem r. 1469 k přestavbě hradu. Důvodem přestavby bylo nejspíše poškození hradu v husitských válkách a snad i snaha o jeho rozšíření. Při přestavbě vznikly na předhradí nové kamenné hospodářské budovy, pivovar a mlýn. K zesílení obrany předhradí byla mezi oběma uvedenými budovami postavena zeď s branou, jejímž úkolem bylo ztížit průchod předhradím. Z fortifikačních důvodů zde vznikla i tzv. Bílá věž postavená z kamenných kvádrů. Ta především hájila přístup k bráně vedoucí z předhradí na most k vlastnímu hradu. Zda z této stavební fáze pocházela i hradní kaple naproti Bílé věži, nelze prokázat. V areálu vlastního hradu byl přestavěn především věžovitý palác. Až do konce 18. století byl na rohu zřícenin tohoto paláce vidět kvádr s letopočtem 1469, který dovoluje přesněji datovat přestavbu hradu. Po přestavbě měl palác podobu vysoké věže téměř čtvercového půdorysu. Pravděpodobně byla přestavována i vstupní věžovitá brána. Soudě podle stavební techniky (použití kamenných kvádrů), byla přestavěna i část hradeb vlastního hradu, především na severní straně. Snad v této době vzniklo i nové podhradí Budy (dnešní ves Žampach) na jihovýchodním úpatí hradního návrší, připomínané však poprvé až v r. 1513. V druhé polovině 15. století se Žampachové z Potštejna dostali do značných finančních obtíží. Proto byl nucen další Jan Žampach z Potštejna zastavit nejdříve některé části žampašského panství a posléze v r. 1513 celé panství prodat Burianovi Trčkovi z Lípy. K panství tehdy náležel hrad Žampach, dvůr, ves Budy a příslušenství ve 12 vesnicích a dvou městečkách. Burian Trčka postoupil zástavu v r. 1519 Hajmanovi Krušinovi z Lichtemburka a r. 1521 přešla na Vojtěcha a Jana z Pernštejna. Žádný ze zástavních držitelů na hradě nesídlil ani se nestaral o jeho údržbu, takže hrad v této době velmi sešel. V r. 1540 zástavu vyplatil Zdeněk Žampach z Potštejna. V r. 1540 pozval Zdeněk Žampach komorníka desk zemských Václava ze Šonova, aby přesně popsal škody způsobené v době zástavy. Tak vznikl popis hradu Žampachu. Na předhradí v místech hospodářských budov, mlýna a pivovaru stály většinou jen holé zdi. Bílá věž byla poškozena tak, že ani nebyla přístupná, kaple v jejím sousedství měla většinu oken bez skel, její vnitřek byl poškozen a střecha zčásti zřícená. Vstupní věž do vlastního hradu byla bez střechy a hradní palác byl pustý. Za Zdeňka Žampacha došlo ke spojení všech zastavených částí Žampašska, takže na konci jeho života k němu náležely kromě hradu Žampachu, dvora a podhradní vsi Budy ještě časti dvou měst, 3 městečka a 29 vsí. Zdeněk zemřel v r. 1562 a v r. 1568 se jeho synové Jan Burian, Vilém, Karel a Čeněk rozdělili o otcovské panství. Hrad a dvůr Žampach, ves Budy pod hradem a 8 dalších vsí získal Vilém, ale již v r. 1569 je postoupil svým bratřím. Ti je v r. 1574 prodali Janu staršímu ze Žerotína a Adamu Bukovskému z Hustířan. Jediným majitelem panství se záhy stal Adam. Hrad byl stále ve špatném stavu, neboť Zdeněk Žampach a jeho dědici zde provedli jen drobné opravy. Proto si Adam Bukovský postavil ve vsi tvrz a hrad ponechal jeho osudu. Hrad byl zcela zničen za třicetileté války. V r. 1634 a v r. 1639 jej vydrancovali Švédové, v r. 1648 byl obsazen císařským vojskem. V druhé polovině 17. století použili materiálu ze zřícenin hradu tehdejší majitelé panství hradečtí jezuité k výstavbě zámku v podhradí a na hradě udržovali pouze kapli. Ta byla v r. 1672 barokně přestavěna. Zkáza hradu pokračovala i po zrušení jezuitského řádu v r. 1773. V r. 1789, kdy hrad náležel náboženskému fondu, byla zrušena a zbořena hradní kaple a na přelomu 18. a 19. století bylo kamene ze zřícenin ve velkém množství používáno jako stavebního materiálu. V důsledku toho z hradu zůstaly zachovány jen základové zdi. Místo hradu bylo v této době zalesněno. K poslednímu zásahu do podoby hradního areálu došlo na počátku 20. století, kdy žampašský velkostatek náležel manželům Františkovi a Anně Gustavě Lützowovým. Tehdy byla provedena částečná konzervace skromných zbytků hradu, vybudována dřevěná lávka přes příkop oddělující předhradí a vlastní hrad a na troskách paláce byla postavena dřevěná, dnes již zaniklá rozhledna. Zbytky hradu jsou na zalesněném návrší nad vsí Žampachem. Předhradí od místa vlastního hradu odděluje přikop, dosud zachovalý v původní podobě. Na předhradi jsou zachovány pouze skromné zbytky základových zdí hospodářských budov a hradeb. Základy z mohutných kvádrů na konci předhradi jsou zbytky Bílé věže; prohlubeň proti nim je jediným pozůstatkem kaple. Z předhradi vede dřevěná lávka (v dnešní podobě z poloviny 70. let 20. století) přes příkop k vlastnímu hradu. Zde je zachován průjezd vstupní věžovité brány, z velké části však zasypaný. Z hradního paláce, postaveného z tesaných kvádrů, zbylo jen valeně klenuté přízemí. Z hradeb, jimiž byl vlastni hrad obklopen, se zachovaly větší zbytky jen na severní straně..

V Pise se tehdy svářily o moc dva přední městské rody. Jeden z nich domnívaje se, že císař přeje jeho odpůrcům, podnítil obyvatelstvo města ke vzpouře. Volaje: „Na zdar lidu, smrt císaři!“ – obsadil lid městské brány a chystal se napadnouti dům, v němž přebýval císař. Vojsko císařské ihned spěchalo ku pomoci. Rozpoutaly se krvavé boje, zvláště u mostu, kde si vojsko muselo vybojovat přechod. Když pak se počalo kloniti vítězství na stranu císařovu, přidala se k němu i ta strana městská, která žila v nepřátelství s povstalci. Vítězství císařovo bylo úplné. V těchto bojích, v nichž šlo císařovi o život, zvláště se vyznamenal rytíř ze Smojna, purkrabí hradu Žampachu. Karel, jenž na vlastní oči viděl jeho statečné počínání, pasoval ho na rytíře a zavěsil mu na krk zlatý řetěz. Jan ze Smojna se vrátil na Žampach a počal tu žíti nesmírně okázale a rozmařile. Vyznamenáním, jehož se mu dostalo od císaře, velmi zpychl. Se svou družinou, která mu pochlebovala, pořádal den co den veselé zábavy a pitky. A když ho i to omrzelo, oddal se loupežnictví. Zle se vedlo kupci, který se dostal v blízkost Žampachu. Nežli se nadál, býval přepaden Pancířem a jeho loupeživou chasou a obrán o všecko. Ješek z Potštejna, majitel hradu, pohrozil purkrabímu, že ho zbaví úřadu a veřejně ho udá, jestliže nezanechá ohavných neplech. Jan ze Smojna odpověděl na pohrůžku tím, že ho dal zajmouti a uvrhnouti do vězení. Od té chvíle pokládal se za právoplatného majitele hradu. Popustil uzdu své zvůli, nevycházel téměř ze šarvátek a půtek. Protože chodil stále se zbraní v ruce a v pancíři, říkali mu lidé Pancíř. Hrdý hrad Žampach se proměnil v dravčí hnízdo. Jakmile hlídač, pátrající jako jestřáb s hradního cimbuří po krajině, zahlédl v dálce blížící se povoz, dal ihned trubku znamení hradní čeledi. Lupiči sedlali koně, rozjížděli se po kraji, jímali pocestné a odváželi na Žampach. Tam je drželi v zajetí, dokud nebyli vyplaceni. Strach a hrůza šířily se krajem před Pancířem, jehož smělost stále rostla. Odvažoval se na delší a delší výpravy a přepadal i pocestné a kupce na silnici z Litomyšle do Mýta. Tu Ješek z Potštejna, jehož předtím Pancíř propustil z vězení a kázal potupně vymrskati z hradu, uchýlil se o pomoc k svým sousedům. Rytíři, kteří nemohli déle snášeti řádění Pancířovo, i města v okolí Žampachu podali na Pancíře žalobu k samému císaři. V únoru r. 1356 vytáhl Karel IV. do východních Čech, aby učinil konec zvůli loupežných rytířů. Potrestal přísně rušitele pořádku na Chrudimsku a přitrhl k Žampachu. Jeho posádka nebyla valná, proto Pancíř, aby ušel trestu, vyvěsil bílý prapor. Císař se domníval, že se Pancíř vzdává na milost a nemilost, Pancíř však žádal pro sebe i svou družinu „rytířské zajetí“. „Pro lupiče mám ve svých státech jenom vězení,“ dal mu císař v odpověď a poručil hnáti na hrad útokem. Za necelou hodinu bylo loupežnické sídlo ztečeno a vyvráceno. Osmnáct loupežníků ukrytých v hradě i s Pancířem bylo zajato. Když byl Pancíř předveden před císaře, tu císař v úžase zpozoroval, že má na krku zlatý řetěz. Rozpomněl se na příhodu v Pise, zachmuřil líce poznáním, že vyznamenal tehdy člověka nehodného. „Takové ovoce přinesl můj dar?“ zvolal rozhořčeně. Dal odvésti Pancíře k dubu a vhodil mu sám na krk konopnou oprátku se slovy: „Nechť se v příštích dobách uchová rčení: Karel IV. dvakráte v jednom roce obdaroval rytíře Pancíře – po prvé odznakem cti, po druhé znamením hanby.“

I byl Pancíř ihned oběšen a s ním i jeho loupeživá rota..