Valečov

Dokonce zde tito lidé pobývali a trávili svou dovolenou. Hodně práce s údržbou hradu i této vesničky bylo oceněno v roce 1990, kdy byli tito lidé vyhnáni na popud místního úřadu Boseň a následně sem byl umístěn i správce. Do této doby uklizený hrad byl oplocen a hlídán psy. Po psech se také nacházely exkrementy na všech prostorách hradu. Vzešly i návrhy na odkoupení objektu do správy těchto milovníků Valečova, ale byly razantně zamítnuty. Tak bylo zničeno dílo cca 50 lidí, kteří zde po dobu pěti let investovali své úspory do oprav zábradlí, zdiva a dalších "pomůcek". Dnes již není hrad tak pěkný a my víme proč. Na kdysi volně přístupném hradě, ke kterému jsme dělali průvodce za dobrovolný poplatek, dnes zaplatíte vstupné a dozvíte se zhruba třetinu toho, jak probíhal život na této fortifikaci v historickém období. Tehdy jsme provázeli i po skalní vesničce, kde ke každému z osmadvaceti objektů, jsme podávali výklad, který stál na solidních závěrech historiků, kteří se opírali o zdejší nálezy. A věřte, těch nálezů nebylo málo. Dnes jsou umístěny v muzeích a archivech. No nic, při návštěvě místa vzpomeňte na lidi, kteří zde pracovali jen z nadšení a s ohromným elánem.

Vlaková zastávka je v městě Mnichovo Hradiště (cca 5 km) a vede od ní na hrad červená turistická značka.

Přesnou dobu založení hradu neznáme. První písemná zpráva o jeho majitelích je z let 1316–1318, z doby šarvátek zdejší drobné šlechty s Vokem z Rotštejna – jednou z větví rodu Valdštejnů. Hrad byl v té době pravděpodobně jen dřevěný a z části vytesaný do skály. První kamennou stavbou byl palácový komplex na čtyřech hradních skalách (pol. 14. stol.). Z toho, co se dodnes zachovalo, lze usuzovat, že uvedený komplex čtyř hradních skal byl zazděním puklin na straně do parkánu spojen v jeden blok a jejich opracovaná temena vytvořila základ paláce. Pukliny mezi skalními bloky sloužily jako pomocné prostory – vinné, pivní a chlební sklepy, kuchyně a komunikace. Temena I., II. a III. skály tvořila základ starého, západního paláce a temeno IV. skály nového paláce. O původním dřevěném opevnění svědčí stopy silného požáru na skalách v parkánu v místech původní hradby. Jeho stopy jsou památkou na dobytí a vypálení hradu r. 1439, kdy se jej zradou zmocnil Jindřich z Vartenberka. Hrad byl v rozvalinách pravděpodobně až do poloviny 15. století, kdy jej Vaněk z Valečova, královský úředník Jiřího z Poděbrad, znovu vybudoval a řádně opevnil. Uvažuje se, že v té době přibylo k hradu (větší) mohutné opevněné podhradí, lemované kamennou hradbou s dělostřeleckými baštami, s hospodářskými provozy – pivovar, kovárna nebo huť a další. Druhé, menší podhradí se nacházelo pod parkánem. Obě podhradí jsou dnes přeměněna v sady. Předhradí, ležící jižně od palácového jádra hradu, sloužilo jako zimoviště vojska. Většina majitelů hradů od husitských hejtmanů Bartoše a Bernata z Valečova po Albrechta z Valdštejna byli buď císařskými důstojníky nebo krajskými hejtmany a ti své vojsko museli tehdy kvartýrovat sami. Poslední rozsáhlejší úpravy je možné datovat do období po roce 1555, kdy po smrti Jiřího Vančury z Řehnic bylo panství i hrad rozděleno mezi jeho syny Hynka a Zikmunda. Rozdělením vznikly z kdysi celistvého hradního komplexu dvě torza s podstatně menší možností využití. Předpokládá se, že byla přepažena všechna nádvoří, parkánek, v obvodové zdi na západní straně uzavírající nádvoří nově proražena brána, aby se majitel západní části hradu dostal na svoji část nádvoří od hlavní brány, která zůstala společná. Branka ve zdi, půlící hradní nádvoří, sloužila obyvatelům východní části hradu (nového paláce), aby mohli chodit pro vodu ke společné studni (dosud nebyla nalezena), ale usuzuje se, že se nachází v místě, kde dnes stojí turistický srub. Změnami, kterých hrad doznal rozdělením, ztratilo palácové jádro svůj pevnostní charakter a hrad sloužil jako přechodné sídlo panstva a sídlo správy obou částí panství. Proto se další majitelé snažili získat do držení celý hrad. Podařillo se to až 8. prosince 1592 Markétě a Albrechtu Zdeňku Kaplířovi ze Sulevic. Spojení hradu však trvalo jen do roku 1610, kdy po smrti Jindřicha Kapouna ze Svojkova dochází opět k rozdělení hradu mezi jeho syna Kryštofa a vnuka po druhém synovi Janovi. Takto je rozdělen až do roku 1620, kdy Jindřich Jan prodává svou půli hradu a panství strýci Kryštofovi. Hrad i panství bylo roku 1623 Kapounům ze Svojkova zkonfiskováno a získává ho Albrecht Eusebius z Valdštejna. Ten jej však již roku 1625 prodává hejtmanu knížectví Frýdlantského a mezi Valdštejnovými důstojníky pendluje hrad až do roku 1646, kdy jej kupuje Daniel Freisleben z Buschhofenu. Hrad je po třicetileté válce ve velmi špatném stavu, obyvatelný je prakticky pouze nový palác, který slouží ještě nějaký čas jako obydlí správce panství a obročního, ale po centralizaci správy panství odcházejí i tito úředníci a hrad je ponechán osudu. Prakticky dvě století slouží jako obydlí chudiny a zdroj levného stavebního materiálu. Poslední obyvatelé skalních bytů na Valečově se museli vystěhovat na základě nařízení c. k. okresního hetmanství v Mnichově Hradišti z 5. října 1892.

Byl budován jako skalní hrad; ve skalách vytesané prostory byly doplněny dřevěnými stavbami, podobně jako tomu bylo na blízkých Drábských světničkách. Původní cesta do hradu vedla od jihovýchodu, kde byl skalní hřeben, na kterém byl hrad vybudován, oddělen širokým příkopem. K opevnění bylo využito skalisek, která přecházejí na západ v úzkou stěnu. Pravděpodobně to byly dřevěné ploty nebo palisády. Bránou se přišlo na předhradí, obdélníkový prostor, kde byly ve skalách vytesány konírny a vedle nich snad vězení. Odtud se úzkou brankou vešlo do vnitřního hradu, kde na třech jižních skalních blocích byl postaven dřevěný starý palác. Ve skalních blocích pod nim byly vytesány světničky, které sloužily pravděpodobně jako zásobárny, a v prostředním bloku velká místnost, o které se soudí, že by mohla být kuchyní. Vzhled první stavební fáze hradu Valečova dnes nelze přesně rekonstruovat nejen pro jeho pozdější přestavbu, ale především z toho důvodu, že v měkkém pískovci se zachovaly jen nepatrné stopy po zmizelých dřevěných stavbách na vrcholku skalních bloků. V původním stavu se nezachovaly ani světničky a prostory na předhradí. Prvními majiteli valečovského statku byli Valečovští z Valečova, z nichž počátkem 14. století žili Bartoš starší z Valečova a jeho syn Bartoš mladší, který se zúčastnil bojů proti Vokovi z Rotštejna v Pojizeří v l. 1316–1318. Byl proto pohnán před zemský soud, kde 1. října 1324 došlo k dohodě a spor byl dán k rozhodnutí Bartoši staršímu z Valečova. Valečovský statek byl v té době malý, kromě hradu a dvora při něm k němu náležely jen vesnice Zásadka a Zápudov a části vsí Žantova a Bosně s dílem patronátního práva k tamější bohaté faře. Valečovští však měli ještě další majetek: Bartoš mladší byl v r. 1324 majitelem Strak na Nymbursku a další členové rodu vlastnili nějaké zboží na Moravě a objevují se na Jabkenicích a na Křinci na Nymbursku. V polovině 14. století se na Valečově připomínají bratři Vojslav, Beneš, Ctibor a Hereš (Heřman) z Valečova. Vojslav byl knězem a díky patronátním právům Valečovských držel bohatou faru v Bosni. Beneš a Ctibor z pramenů beze stopy mizí a jako majitel Valečova se objevuje Hereš (Heřman), jehož syny byli Bartoš a Bernard. Majetek Valečovských byl obklíčen državou cisterciáckého kláštera Hradiště, což je hospodářsky značně ohrožovalo. Snad také tato okolnost rozhodovala o jejich stanovisku, když zasáhla kraj husitská revoluce. Ačkoliv zpočátku byla většina zdejší šlechty jasně protihusitská, bratři Bernard a Bartoš Valečovští se postavili pevně za husitský program. Patřili k blízkým přátelům Jana Žižky z Trocnova a od počátku se zúčastnili bojů na jeho straně. V r. 1423, když začaly boje proti Čeňkovi z Vartemberka, který uchvátil značnou část majetku hradišťského kláštera, vpadli do města Hradiště, kde pobrali olovo. V březnu téhož roku je zval Jan Žižka zvláštním listem na Vilémov k poradám o dalším postupu své strany. Důvěře vedoucích činitelů husitského hnutí se těšili i po Žižkově smrti v r. 1424, protože do jejich správy byl předán dobytý hrad Valdštejn, kde byl pod jejich dozorem internován v r. 1427 Zikmund Korybutovič, když ztroskotaly snahy o jeho kandidaturu na českého krále. Po husitských válkách, kdy královská moc nebyla ještě schopná udržet klid v zemi, využil sporů soupeřících stran v Čechách Jindřich z Vartemberka a náhlým přepadem se v r. 1439 hradu Valečova zmocnil, vypálil jej a jeho majitelku Machnu, vdovu po jednom z valečovských bratří (nevíme přesně zda po Bernardovi, či Bartošovi), s dvěma syny zajal a uvěznil na Děčíně. Z vězení se dostali teprve tehdy, když hrad Valečov přenechali svému únosci. Synové Machny Břeněk a Jan Valečovský se ujali svého majetku až po několika letech, pravděpodobně v bojích, které proti Jindřichovi z Vartemberka a jeho spojencům vedli Pražané v l. 1443–1444. Zdá se, že došlo k nějakému dělení valečovského statku mezi oběma bratry a jejich snad bratrancem Vaňkem, který držel potom Kněžmost a začal se psát Valečovský z Kněžmosta. Břeněk asi brzy zemřel a zmenšené valečovské zboží s hradem, pravděpodobně alespoň provizorně upraveným, protože tu bylo jeho sídlo, držel Jan Valečovský. V r. 1462 dostal darem od krále Jiřího z Poděbrad odúmrť ve Lhotici po Mikšovi Mnichovi ze Lhotice, Valečov přenechal Vaňkovi Valečovskému z Kněžmosta a sám přesídlil na Lhotici, kde r. 1464 bez dědiců zemřel. Pánem Valečova se tak stal nejvýznamnější člen tohoto rytířského rodu Vaněk Valečovský z Kněžmosta. Jako ostatní Valečovští byl od mládí přívržencem Jiřího z Poděbrad. V r. 1448 byl v poděbradském vojsku, které dobylo Prahu, a zde se pak trvale usadil. V r. 1449 jej jmenoval Jiří z Poděbrad purkmistrem na Starém Městě pražském a v r. 1452 členem rady, vytvořené jako poradní orgán zemského správce. V prosinci téhož roku se stal podkomořím královských měst a tento úřad držel až do r. 1468. Významné postavení a služba na straně Jiřího z Poděbrad mu umožnily značně rozmnožit jmění. Kromě majetku v Praze a menších statků získal od krále darem hrad i panství Opočno. Pravděpodobně proto si Vaněk mohl dovolit nákladnou stavbu nového paláce na Valečově. Jeho předchůdce, Jan Valečovský, i když na hradě sídlil, neměl pro takovou stavbu dostatečné prostředky. Spory mezi stoupenci kalicha ho přivedly i k literární činnosti. Ve svém traktátu proti panování knězi zaujal ostré protikněžské stanovisko a vytýkal jim stejné přestupky, jaké podobojí vytýkali kněžím římské strany. Vaněk zemřel r. 1472, ale již dříve se stal jeho nástupcem v úřadě podkomořího švagr Samuel z Hrádku, který ho zastával do r. 1486, kdy byl pro úplatkářství svého postavení zbaven. Zmocnil se i hradu Valečova a po něm zde seděl jeho syn Jiří Samuel z Hrádku. Na počátku 16. století se na valečovském panství majitelé rychle střídali. Postupně to byli pánové z Donína, Šelmberkové, Berkové z Dubé a v druhé polovině století na delší dobu Vančurové z Řehnic. Po smrti Jiřího Vančury z Řehnic v r. 1554 připadlo valečovské panství jeho synům Hynkovi a Zikmundovi a bylo rozděleno na dvě části. Hynek dostal přední polovinu hradu a k němu městečko Kněžmost, krčmu pod Valečovem zvanou „Tábor", dnešní samotu Vordaň u Zásadky, polovinu vsi Bosně, vesnice Zápudov, Zásadku a Zájezdy. Zikmund získal zadní polovinu Valečova, druhou polovinu Bosně, dvůr v Lítkovicích, Novou Ves, Hrada (zanikla), Branžež, Zdobín (zanikla) a díl Mohelnice nad Jizerou, dále Přestavlky (dnes část Mnichova Hradiště), Hoškovice, Dneboh, Mužský a díl Lhotice. Ve společném majetku zůstaly na hradě vrata, studna a cihelna při dolním dvoře. Oba díly statku postupně drželi různí majitelé, část vesnic byla prodána. Teprve v r. 1602 se podařilo Kryštofovi Kapounovi ze Svojkova opět získat podstatnou část valečovského panství do svých rukou. Při dělení majetku mezi příslušníky rodu Kapounů ze Svojkova v r. 1617 byl z poloviny městečka Kněžmosta a dílu vsi Branžeže vytvořen samostatný statek. Zbytek valečovského panství zůstal v majetku Kryštofa Kapouna ze Svojkova, který byl pro účast na stavovském povstání v l. 1618–1620 odsouzen v r. 1622 ke ztrátě třetiny jmění, ale zabrán byl celý jeho majetek. K Valečovu tehdy patřil hrad s poplužním dvorem a třemi mlýny, polovina městečka Kněžmosta s poplužním dvorem, díl vsí Vepřska (zanikla) a Zájezdů, dále vesnice Koprník, Bosen s kostelním patronátem, Písek (dnes samota obce Koprník-Násedlnice), Zásadka, Mužský a Zápudov, díl Branžeže a Zakopaná s rybníky, lesy a jiným příslušenstvím. Přestavby v druhé polovině 15. a v 16. století vzhled hradu Valečova podstatně změnily. Byla to především za Vaňka Valečovského stavba nového paláce, který byl vybudován na čtvrtém skalním bloku za starým palácem. Stavitel se musil přizpůsobit tvaru skalní podnože, a tak vznikla protáhlá, k východu se zužující a v tupém úhlu lomená budova, jejíž nepravidelnost se pokusil v prvém patře vyrovnat alespoň tím, že část zdi posadil na pás konzol a tak dosáhl jejího částečného narovnání. V patře byla také hlavní obytná místnost s krbem, kterou osvětlovala dvě velká okna obrácená na sever. Podstřeší paláce bylo původně dřevěné a teprve v 16. století bylo nahrazeno zděným patrem. Starý palác, ve kterém se v 16. století připomínají jídelna a pokoje pro ženy, byl pravděpodobně dřevěný. Také přístup do obou paláců a jejich spojení tvořila dřevěná schodiště a pavlače. Kromě paláců, hospodářských stavení na předhradí a na nádvoří bylo na severozápadní straně paláců věžovité stavení při malém nádvoří, kterému se říkalo parkánek, a vedle něho do skály vytesaná stará světnice a psinec. Odtud se vycházelo dolními vraty do štěpnice. Dřevěné opevnění hradu bylo nahrazeno zděným a byla také postavena zeď, která po rozdělení oddělovala obě části hradu. Po konfiskaci majetku Kryštofa Kapouna ze Svojkova koupil valečovský statek r. 1623 Albrecht z Valdštejna a jako frýdlantské léno jej prodal svému zemskému hejtmanovi Gerhardovi Taxisovi z Hulstu, ale když ten upadl do vévodovy nemilosti, byl mu zabrán. Po Valdštejnově smrti dosáhl Taxis vrácení valečovského panství a v r. 1646 je prodal Danielovi Freislebenovi. Od jeho vdovy, která nemohla pro dluhy panství udržet, koupil Valečov v r. 1652 tehdejší majitel Zvířetic Ferdinand Arnošt z Valdštejna. Když se na sklonku 17. století v rukou jeho syna soustředily i okolní statky, z kterých bylo vytvořeno panství Mnichovo Hradiště, stal se valečovský statek jeho součástí. Zprvu byl hrad Valečov ještě sídlem obročního pro kněžmostskou část panství, ale když byla počátkem 18. století správa mnichovohradišťského panství soustředěna na Klášteře, byla valečovská správa zrušena. Hrad sloužil ještě krátce jako obydlí úředníků, ale v první polovině 18. století byl ponechán svému osudu. Jeho trosky se v 19. století staly sídlem chudiny a ještě počátkem 20. století byly valečovské skalní světničky obývány. Dnes jsou z hradu zachovány jen skrovné zbytky. Úplně zmizely jeho dřevěné části a přizpůsobováním k obytným účelům byl změněn podstatně vzhled některých bývalých skalních sklepů a hospodářských budov. Také z opevnění zůstaly jen malé zbytky. Poměrně nejlépe je zachován nový palác. V okenních otvorech v jeho 2 m silné obvodní zdi jsou ještě zbytky ostění z tesaných kvádrů, v hlavní obytné místnosti zbytky krbu a jeho komína vysazeného na konzolách jako arkýř, zřejmě aby bylo vyloučeno nebezpečí požáru v dřevěném podstřešním patře. Palác je dnes přístupný úzkým schodištěm z jeho bývalých sklepů vytesaných v pískovcové skále.