Dolní Marklovice

Už zřejmě tato skutečnost dala vznik tomu, že původně jednotná ves byla rozdělena na dvě části. Možná právě v této době vznikla v obci jižně pod kostelem tvrz. Dnes zcela zaniklá. O majitelích vsi v průběhu 14. a 15. století nemáme informace. Až v od počátku 16. stol. se začínají zmiňovat v souvislosti s Marklovicemi příslušníci rodu píšící se z Pernštejna a ze Žebrače. S moravskými Pernštejny měli shodný erb. Jejich přijmení se však může vztahovat také k Marklovicím na pravém břehu Olše (dnes Polsko) jižně od Těšína. První podložené informace o Dolních Marklovicích jsou až z přelomu 16. a 17. století, kdy zde měli majetek Barští z Barště. Ve druhé polovině 17. a na počátku 18. století ves patřila Tlukům z Tošanovic. Poté se majitelé opět rychle střídali až do poloviny 18. století, kdy se majitelem stal Jan Reichart Mattencloit, příslušník starého slezského šlechtického rodu. Mattencloitům Dolní Marklovice patřily až do poloviny 19. století, kdy je koupil Jindřich Larisch-Mönnich a připojil k fryštátskému panství. Někdy ve druhé polovině 17. nebo počátku 18. století byl na západ od staré tvrze, na levém břehu říčky Petrůvky založen panský dvůr. V severní části dvora v návaznosti na severozápadní hospodářský trakt byla vybudována budova nazývaná zámek. Na mapě stabilního katastru ze 30. let 19. století je celý dvůr označen názvem Samek (Zámek ?). Nejčastěji se na zámku zdržovali právě Mattencloitové. Za Larischů však definitivně ztratil sídelní funkci a sloužil jako byt správce dvora. Po první pozemkové reformě připadl velkostatek manželům Riedlovým. V roce 1947 přešel do majetku státu a sloužil různým zemědělským organizacím. Ty o jeho stav nedbaly, a tak se jeho stav rychle zhoršoval. Po roce 1990 byl restituován potomkům původních prvorepublikových majitelů. Ti jej obratem prodali dále. Ani noví majitelé však o objekt nedbali a přistoupili k demolici dvora, která začala probíhat. Podle dr. Plačka měla být demolice ukončena v roce 2004. Skutečně objekt zcela zanikl až v průběhu roku 2005..

Část hospodářské budovy, která přímo navazuje na budovu zámku, má částečně spadlou jednu z bočních zdí a s ní se patrně sesula i polovina zaklenuté místnosti. V této místnosti, zaklenuté na dva středové pilíře, byly evidentně stáje, soudě podle kamenných žlabů po obvodu místnosti. Hlavní místností hospodářské části objektu je obrovský prostor zaklenutý na dvě souběžné řady pilířů, které vizuelně tvoří v ose stavby chodbu. I tento prostor sloužil jako stáje. Samotný objekt zámku je plně dochován ve svých zdech. A to velmi silných zdech, které mají sílu až 1 metru. Zámek přišel pouze o sřechu a tím byly mnohde narušeny i stropy (klenby) přízemí. Díky tomu do zámku velmi silně zatéká přes cihlové klenby stropů. Interiér zámku se sestává z určitého zádveří odkud se vchází do několika větších a přilehlých menších pokojů. Interiér je zcela zdemolovám. Bez oken, bez dveří, vytrhané podlahy. Patrně není podsklepen nebo tomu alespoň nenasvědčoval žádný vchod ani okénka do sklepa. Zajímavostí byla velká barevnost omítek interiérů. Některé pokoje měly výrazně červenou barvu, jiné modrou, zelenou,...jestli je to barva původních omítek nebo až z přestaveb z doby socialismu nevím. Na těchto barevných omítkách však byla ještě jedna vrstva (z velké části opadaná) dělána klasicky vzorovaně válečkem. Osobně jsem s existencí tohoto objektu už ani nepočítal a byl jsem velmi mile překvapen, že alespoň ve zdech stále přetrvává. Bohužel tento popis zámku může být i jeho poslední..