Rýzmberk

Předhradí bylo opevněno kamennou hradbou, v jejímž jihozápadním nároží stála druhá okrouhlá věž. V 1. polovině 15. století byla k areálu přihrazena kamennou hradbou, na jižní straně s baštami, další část s věží. V letech 1846–47 byla hrabaty Stadiony postavena nad baštou nová hranolová rozhledna a dřevěná výletní restaurace. V té době byla také odstraněna část zřícenin. Do zřícenin hradu umisťuje část děje svého románu Consuela známá francouzská spisovatelka George Sandová. Současná expozice nabízí areál zříceniny se zbytky hradních staveb, vyhlídkovou věž, hradní sklepení a hradní divadlo..

V r. 1279 je zmiňován jako majetek Děpolta, zakladatele rodu Švihovských z Rýzmberka. Podle některých pramenů hrad založil sám Děpolt na přání Přemysla Otakara II., aby spolu s Domažlicemi střežil zemskou stezku, vedoucí přes Všerubský průsmyk do bavorského Řezna. Hrad byl několikrát přestavován – v 1. půli 14. století, v 2. polovině 15. století po velkém požáru v r. 1448 a zejména po r. 1508 za Břetislava Švihovského z Rýzmberka. V r. 1620 hrad dobyla císařská vojska vedená generálem donem Maradessem. R. 1641 přitáhli před Rýzmberk Švédové, po krátkém obléhání jej dobyli a úplně zpustošili. V r. 1655 byl Rýzmberk na základě nařízení Ferdinanda III. o boření hradů zničen, r. 1676 je uváděn už jako zřícenina.

1260 až 1270), snad na přání samotného krále Přemysla Otakara II., Děpolt z Rýzmberka. Tento zakladatel nejdůležitější větve rodu Švihovských z Rýzmberka vládl ještě v r. 1251 na Zbirohu, ale již v r. 1279 se u jeho jména objevuje na pečeti název nového hradu, – to je také první zpráva o Rýzmberku. Děpolt patřil k předním zemským hodnostářům; v r. 1277 byl nejvyšším zemských soudcem a v l. 1279–1282 nejvyšším komorníkem. R. 1281 jej dokonce pověřil zemský sněm, aby spolu s pražským biskupem Tobiášem z Bechyně dočasně řídil správu Čech. Hrad byl postaven na koruně zmíněného kopce, jenž má na všech světových stranách, kromě východní, příkré svahy, a byl obehnán příkopem a valem. Objekt, přístupný na východě, měl tvar nepravidelného pětiúhelníka, jehož jedna strana směřovala na východ proti vstupní cestě. Na jihovýchodě zesilovala opevněný palác; obojí je dnes proměnno v sutiny. Pravděpodobně krátce po dokončení vnitřního jádra hradu nebo hned za Děpoltových potomků (nejpozději v první třetině 14. století) bylo vybudováno na jihozápadním úbočí pod hradem předhradí, které mělo přibližně tvar obdélníka. Toto předhradí zdokonalovalo opevnění hradu a bylo obehnáno příkopem a vysokou hradební zdí, která je k hradu připojovala. V jihozápadním nároží předhradí byla postavena vysoká válcová věž, mající v průměru téměř 9 m a zdi široké 130 cm; dnes je až na nepatrný zbytek zbořená. Děpolt z Rýzmberka zemřel někdy před r. 1297 a hrad přešel do společné držby pěti synů – Viléma, Břetislava, Protivy, Oldřicha a Děpolta. Kolem r. 1310 si však bratři majetek rozdělili a na Rýzmberku vládl Břetislav, jenž stál až do r. 1318 na straně odpůrců Jana Lucemburského. Nicméně král ho přesto jmenoval zemským soudcem. Je možné, že ve vládě nad hradem ho vystřídali jeho synové Břeněk a Děpolt, kteří až do 60. let 14. století vykonávali různé služby pro Karla IV. a potom byli také zemskými soudci. Syn jednoho z nich, Ojíř z Rýzmberka, vládl na hradě samostatně nejpozději od r. 1390. Patřil k předním stoupencům Václava IV., jemuž také písemně slíbil, že hrad Rýzmberk mu bude kdykoli otevřen a že sem může být v případě potřeb kdykoli dosazena královská posádka. Ojířův syn Břeněk prodal po r. 1403 Rýzmberk pravděpodobně přímo Rackovi Janovskému z Janovic, jenž do r. 1412 válčil s řezenskými měšťany, dokud mu nezaplatili dlužné peníze. Hned potom se nový rýzmberský pán dostal do sporů s Jindřichem z Rožmberka a po jeho brzké smrti začal válčit i se samotným králem Václavem IV., který ho však v r. 1414 přijal na milost. Nato začal Racek drobnou válku s pasovským biskupem a v zápětí vstoupil do služeb císaře Zikmunda. Na počátku husitství stál Racek z Janovic, na straně katolíků a při potyčce s Klatovskými zajal jejich husitského kněze Jana Nákvasu, kterého předal za značnou sumu svým bavorským spojencům a ti ho okázale mučili a upálili. Tím na sebe Racek uvalil hněv husitů, kteří ho po vítězství v bitvě pod Vyšehradem 1. listopadu 1420 zajali a ubili. Hrad Rýzmberk přešel na Rackovy bratry Bohuslava, Jana a Půtu, kteří byli rovněž nepřáteli husitů. Teprve po nich získal rýmberské panství stejnojmenný Rackův syn, který zdědil válečnickou krev svého otce. Racek mladší se pustil již v r. 1434 do bojů s Bavory a v r. 1439 vyvolal válku s bavorským knížetem Albrechtem. Albrechtovi poslové si dokonce stěžovali v r. 1441 českému sněmu, že Racek podniká z Rýzmberka do Bavor četné výpady a škodí zde. Po domluvě stavů a dlouhých jednáních i půtkách byl nakonec uzavřen v r. 1442 mír. Racek přislíbil bavorskému knížeti, že mu bude hrad Rýzmberk kdykoli přístupný, a stal se dokonce jeho služebníkem, za což dostával ročně 200 zlatých. Po dvou letech však došlo k novým potyčkám s Bavory, ale celý Plzeňský kraj přinutil Racka k míru. Brzy se však dostal do sporů s českými pány (v r. 1447 se Zmrzlíky na hradě Kašperku a r. 1448 s Burianem z Gutštejna). Dne 3. března 1448 vyhořel hrad Rýzmberk téměř do základů. Racek začal ihned s novou výstavbou, ale po týdnu příprav mu opět všechno vyhořelo. Nicméně hrad byl nakonec zřejmě opraven. Ani tato událost však neznamenala konec Rackových bojů s Bavory, neboť vzájemné vypalování statků, krádeže a plenění pokračovalo s různými přestávkami až do r. 1453, kdy byl sjednán znovu mír. Po zvolení Jiřího Poděbradského českým králem byl Racek mladší z Janovic jeho předním stoupencem. Král potřeboval mít na pohraničních hradech zkušené válečníky a proto svěřil Rackovi v r. 1459 úřad purkrabího domažlického hradu i s městem Domažlicemi. Racek musel slíbit, že domažlický hrad bude vždy v případě potřeby otevřen královskému vojsku, ale po dvou letech služby zemřel a byl pochován v domažlickém klášteře. Za Racka mladšího z Janovic došlo k vylepšení rýzmberského hradního opevnění vybudováním dalších předhradí, které obklopilo vlastní hrad na východní a jižní straně. Vedle hlavního vstupu byla postavena velká čtyřhranná věž a pod ní byla v místech dřívějšího valu vybudována v mírném oblouku další hradební zeď, zesílená čtyřmi hranolovými baštami, která se připojovala k západní nárožní věži staršího vnitřního předhradí. Bašty v hradební zdi byly otevřeny dovnitř a měly alespoň zčásti umožňovat boční palbu. Po smrti Racka mladšího z Janovic v r. 1461 přešlo rýzmberské panství na jeho dva nezletilé syny Smila a Volfa. Od poručníků převzal plnou vládu nad Rýzmberkem v r. 1477 starší Smil, za něhož došlo k obnovení drobných sporů s Bavory. Na konci r. 1479 uvěznil Smil na Rýzmberku bavorského služebníka Jana z Veselé, který mu byl dlužen peníze, o čemž se potom podrobně jednalo na schůzce obou stran v Domažlicích. Smil z Janovic se živě zajímal o veřejné dění a byl zběhlý v právních záležitostech, takže jej v r. 1485 povolal král Vladislav II. za rytířský stav do obnoveného zemského soudu v Praze. Brzy potom však Smil zemřel a hrad přešel na jeho bratra Volfa z Janovic. Koncem 15. století, za slabé vlády Vladislava II. Jagellonského, se rozpoutal politický a hospodářský boj mezi šlechtou a městy. Jeho průvodním jevem byla anarchie, právní a osobní nejistota. Na silnicích se objevovaly tlupy lapků, kteří ochromovali obchod. Na popud plzeňských měšťanů se v r. 1497 spojilo sedm měst Plzeňského a Prácheňského kraje (Domažlice, Klatovy, Stříbro, Plzeň, Písek, Vodňany, Sušice) s některými zdejšími rytíři (jmenovitě jsou známi pouze Heřman z Janovic, Petr Kaplíř ze Sulevic na Vimperku, Václav z Roupova na Roupově, Jan z Klenové, Otík Kamýcký ze Stropčic a Beneš Častolár z Hořovic na Hradišti) ve spolek ke své ochraně ke střežení kdyňské, nýrské, stříbrské a tepelské silnice. Tento dobrovolný spolek koupil od Volfa z Janovic hrad Rýzmberk s příslušenstvím za 16 000 kop grošů českých. Užitek z panství měl připadnout všem, kdo se podíleli na koupi, a také údržba majetku měla být společná; nikdo však nemohl své právo k hradu někomu prodat nebo zastavit. Takováto společná držba zemskodeskového statku byla zcela nezvyklá, a proto již ve smlouvě bylo dohodnuto, že kdyby nemohlo být rýzmberské zboží zapsáno do zemských desk celému spolku, měl je do nich Volf z Janovic zapsat na jména jeho předních členů z rytířského stavu. Spolek měli řídit čtyři starší rovnoměrně zastoupení za každý kraj a každý stav. Tito starší se měli střídat vždy po dvou letech a měli ze svého středu volit hejtmana hradu. Členové spolku se měli k sobě chovat přátelsky a případné různice měli rozsuzovat starší. Neměli dovolit válku v kraji a v případě, že by ji některý z nich vyvolal, měl být vsazen do vězení na hradě Rýzmberku. Neuposlechnutí starších mělo být trestáno stětím a propadnutím majetku. Velmi zajímavá pro tuto dobu jsou některá mravní pravidla, kterými se měli všichni účastníci smlouvy řídit: pod určitými pokutami se zapovídala hra v kostky i karty o peníze a omezoval se přílišný luxus v jídlech jak u členů spolku, tak u jejich poddaných. V případě války mohl se každý rytíř se spolku stěhovat s manželkou a dětmi do některého ze sedmi zúčastněných měst. Nejdůležitějším ustanovením smlouvy byl snad poslední bod, ze kterého je mj. patrný i hlavní účel celého spolku: „Kdyby některý ze stavu panského k nim nesousedsky se choval, tedy starší je vyzvati mají, aby od něho upustil, a kdyby toho neučinil, tedy si všichni společně proti takovému pomáhati budou.“ Plnění kupní smlouvy Volfovi z Janovic mělo začít na podzim 1497 hned po svátku sv. Havla (16. října). Peníze měli všichni účastníci vybírat mj. i u svých poddaných. K realizaci smlouvy však s velkou pravděpodobní nedošlo, protože panstvo roznášelo po Čechách pověst, že účastníci spolku pomýšlejí na vzpouru a převrat v zemi. Zemský správce Petr z Rožmberka se okamžitě rozjel do Plzně, aby osobně zjistil situaci, a na prosincovém zasedání zemského soudu se dobrovolně vypravili někteří účastníci smlouvy z rytířského stavu, aby uklidnili zemské soudce. Nicméně si král Vladislav II. psal se zemským správcem, o „puntování rytířstva i měst kraje Plzeňského a Prácheňského“ a nařizoval, aby se celá záležitost projednala na nejbližším zemském sněmu v březnu 1498. Jak se věci vyvíjely dále, přesně nevíme, ale je téměř jisté, že spolek měst a rytířů se v držení Rýzmberka neujal. Od rozpadajícího se spolku nebo snad ještě od původního majitele Volfa z Janovic, koupil rýzmberské panství rakouský pán Jindřich Puršenk ze Stetenberka, jemuž tuto koupi zprostředkoval jeho švagr Petr z Rožmberka. Protože Prušenk nebyl ještě českými stavy přijat za obyvatele království, přestože již několik let předtím získal hrad Helfenburk, dal svého neplnoletého syna Oldřicha s hrady Rýzmberkem i Holfenburkem pod moc a ochranu Petra z Rožmberka. Teprve v r. 1502 byl Oldřich přijat od krále a stavů za obyvatele země, přiznal se s oběma hrady i nově získaným Kladskem k České koruně a přislíbil řídit se zemským právem. Již v r. 1504 však prodal Oldřich (píšící se hrabě z Hardeka) Rýzmberk Václavovi Švihovskému z Rýzmberka, ale ten v době vyjednávání zemřel. Za nezletilého Václavova syna Jana Půtu uskutečnil koupi Rýzmberka v r. 1508 jeho strýc Břetislav Švihovský z Rýzmberka, čímž se hrad Rýzmberk dostal opět do rukou člena rodu, který jej založil. Krátce nato dal Břetislav hrad znovu opevnit. Nově bylo opevněno jeho raně gotické jádro a o něco mladší pravidelné předhradí, kdežto k novému opevňování druhého předhradí na jižní a východní straně se Břetislav nedostal. Obě jmenované části hradu, stojící terasovitě nad sebou, dostaly nový parkán, jehož hradební zeď měly na severu a na východě pevné válcové dělové bašty. Kromě nových hradebních zdí byl také hrad obehnán novými příkopy a valy na severu a přibyla i podkovitá bašta, vysunutá do předpolí valového opevnění. V této době patřilo k rýzmberskému panství vedle hradu a dvora pod ním městečko Kdyně a majetky ve 13 okolních vsích. Jan Půta z Rýzmberka začal samostatně vládnout na hradě r. 1524, ale hospodařil špatně, byl marnotratný a často vedl soudní spory mj. i o právo cla ve Stříbře, které patřilo k Rýzmberku. Často se přel i se svými strýci Břetislavem a Jindřichem z Rýzmberka, kteří mu dělali předtím postupně poručníky, a Břetislavovi dokonce načas pronajal hrad Rýzmberk, z čehož vznikly další třenice. Pro dluhy musel nakonec Jan Půta panství rozdělit: menší část (městečko Kdyni a majetky ve dvou vsích ) prodal své manželce Evě Švihovské ze Sudoměře a většinu panstev prodal dětem zemřelého Jana Rýzmberského z Janovic, jejichž poručníky byli jeho manželka se svým bratrem Adamem Řepickým ze Sudoměře. Za jejich poručnické vlády došlo k řadě soudních sporů i potyčkám, v nichž kdyňští měšťané ani dobře nevěděli, jakého pána mají poslouchat. Nakonec v r. 1543 koupila rýzmberské panství od Volfa Rýzmberského z Janovic za 3200 kop grošů českých vdova po Janu z Gutštejna Anna z Říčan, která zase panství spojila. V r. 1552 převzali Rýzmberk do své správy plnoletí Annini synové Jiří a Albrecht z Gutštejna, kteří na hradě hospodařili společně. Před r. 1570 přikoupili i sousední zahořanský statek, ale brzy potom Albrecht zemřel a v r. 1581 se Jiří rozdělil o panství s jeho synem Janem Vilémem. Jan Vilém dostal Zahořany, polovinu městečka Kdyně, majetky v osmi vsích a nedávno založené městečko Všeruby. Jiří z Gutštejna si ponechal hrad Rýzmberk, dva dvory, druhou části Kdyně a majetky v dalších šesti vsích. Stal se z něho zámožný muž, jenž po r. 1580 získal také hostouňský statek, na kterém podporoval na Šumavě pohodlnější tvrz. Na ní také asi pobýval častěji než na nepohodlném Rýzmberku. Po brzké smrti Jana Viléma z Gutštejna (v r. 1584) připojil zpět k Rýzmberku polovinu jeho pozemkového majetku, druhou polovinu získala Jiřího neteř Sidonie, provdaná Šternberková. Ta prodala v r. 1585 proti jeho vůli Záhořany Janu II. Vidršpergárovi z Vidršperka k Mutěnínu, z čehož vznikly různé spory. Jiří z Gutštejna se dožil vysokého věku 78 let a zemřel v r. 1597. Ve své poslední vůli odkázal Rýzmberk s Koutem svému strýci Jindřichovi Burianovi z Gutštejna a Hostouň jeho mladšímu bratru Jindřichu Lorencovi. Nový pán na Rýzmberku se postavil v r. 1618 na stranu povstalých českých stavů a přijal na svůj hrad Rýzmberk mansfeldskou posádku, která měla z této pohraniční pevnosti mařit jakékoli spolčování Plzně s bavorským vojskem. V r. 1620 se však podařilo císařskému vojsku dobýt řadu měst v Prácheňském kraji a hned potom se Don Baltazar de Marradas spolu s Bavory obořil na hrad Rýzmberk. Španělský vojvůdce však brzy poznal, že se mu jej nepodaří získat přímým útokem, a proto použil lsti. Začal předstírat, že na hrad zaútočí v noci velké množství pěšího vojska, posádka jej tedy vydala 12. října 1620 bez boje a byla propuštěna s možností přejít na stranu císařských. Na Rýzmberku potom vládli Bavoři, kteří pustošili široké okolí. Plenění skončilo až po Bílé hoře, kdy již majitel Rýzmberka Jindřich Burian nebyl mezi živými. Celé rýzmberské panství i s Koutem Gutštejnové při pobělohorských konfiskacích ztratili; bylo oceněno pouze na necelých 41 000 kop grošů míšeňských a královská komora je předala císařskému komorníku a plukovníku Janu Filipu Kracovi ze Šarfenšteina. Nový majitel získal zpět k rýzmberskému panství i Záhořany a na Rýzmberku ponechal pouze kanceláře a byty úředníků; sám občas bydlel na koutské tvrzi. Krac získal ještě jiné statky v Čechách a byl povýšen na hraběte, ale nakonec císařské zradil a přešel na stranu Švédů. V září 1634 byl však v bitvě u Nördlingenu zajat a v následujícím roce odsouzen vojenským soudem ke ztrátě hrdla a statků. Po Kracově popravě získal zadlužené rýzmberské panství Vilém Colonna z Felsu, jemuž je postoupila jeho sestra Anna Alžběta, vdova po Kracovi, aby splácel dluhy věřitelům. V r. 1641 vtrhli do okolní krajiny Švédové a 1. července hrad Rýzmberk dobyli. Během několika dní jej tak zpustošili, že hrad mohly zachránit jen velké opravy. Po skončení třicetileté války bylo však rýzmberské panství stále zadlužené a navíc jeho držitelé Eleonora Barbora Marie, dcera vdovy po Kracovi, provdaná za říšského hraběte Jana Augusta ze Solmsu, a po r. 1670 Jiří Václav Černín z Chudenic sídlili jinde. Také Jiří Václav se zadlužil a musel proto v r. 1676 prodat rýzmberské panství Volfu Maxmiliánu Lamingenovi z Albernreutu, který se neslavně zapsal do českých dějin v době bojů Chodů o privilegia jako Lomikar. Prodeji předcházel odhad panství, v němž je popisován Rýzmberk jako „dokonce pustý, na vysokém vrchu ležící, se třemi placy, v něm ještě podzemní sklepy, též také některé při zemi suché sklepy, hlavní pak zdi na díle dobré se vynacházejí“. Z mocného hradu zbyla tehdy pouze zřícenina, která byla tehdy oceněna na pouhých 150 kop míšeňských!

Další osudy zříceniny hradu Rýzmberka byly pevně spojeny s dějinami koutsko-trhanovského panství, jehož budovatelem byl právě Lamingen a po němž je získali v r. 1697 Stadionové. Ti také v 19. století zasáhli do podoby zachovaných zřícenin, když v r. 1834 začali s parkovou úpravou západní části, kde byla postavena v l. 1846–1847 nad oběma baštami nová čtyřhranná rozhledna a dřevěná výletní restaurace. Při úpravě byla část zdiva srovnána se zemí a pobořená velká věž posloužila jako základy zahradního altánu. V nové době bylo na západním svahu Rýzmberka vybudováno přírodní divadlo pro tisíc návštěvníků..

K útokům na hrazená místa se sice neodvážili, zato týrali bezbranné obyvatelstvo bez ohledu na to, přiznávalo-li se k víře podobojí, či bylo-li věrně katolické. Zle řádili zvláště na Plzeňsku. Když se doslechli, že se proti nim šikuje početné vojsko české, odtáhli směrem k Domažlicům, aby byli poblíž českých hranic. Husitské vojsko se seřadilo ve válečný šik a táhlo za křižáky, přichystáno svésti s nimi rozhodnou bitvu. Křižáci se rozložili táborem mezi Horšovským Týnem a Domažlicemi. Kardinál Julian vystoupil na vysoký kopec, aby odtud přehlédl krajinu a rozložení křižáckého vojska. Rozhodl se obsaditi ten kopec vojskem, i poslal vzkaz vrchnímu veliteli, neboť ho došly zprávy, že se nepřítel blíží. Husity ještě viděti nebylo, z dálky sem však zaléhalo rachocení husitských vozů jako blížící se bouře a zanedlouho se rozhlaholil krajem mohutný husitský chorál „Kdož jste Boží bojovníci“ – píseň stejně velebná jako hrozivá. Kardinál Julian, pohlížeje do dálky, byl jat pojednou vážnými obavami. – Proč jen nepřichází křižácké vojsko obsaditi kopec, proč se neplní jeho rozkazy? – Zamračeně přešel na opačný okraj temene, zahleděl se na křižácký tábor. V táboře zavládl pojednou nevysvětlitelný ruch a zmatek. Všecko tam bylo v pohybu jako ve velikém mraveništi, řady se trhaly, jezdci se rozjížděli, pěšáci se dávali na pochod v nespořádaných hloučcích, vozy se hnuly…Všecko se dávalo na ústup směrem k Domažlicům, ústup se změnil ve zmatený útěk. Kardinál zbledl, sestoupil rychle s kopce mezi vojsko, snažil se zadržeti prchající, nakonec však byl i on nucen k nim se připojiti. Hlavní proud uprchlíků zamířil k Rýzmberku. Tu se objevili na obzoru husitští „honci“ – lehká jízda – a obořili se prudce na prchající křižáky. Nastala nepopsatelná vřava a panika. Křižáci zahazovali zbraně a prchali od děl a vozů, vozy tarasily vestu, bránily pěším v ústupu – pohroma křižáckého vojska byla dokonána. Kardinál Julian se ještě jednou – před vstupem do lesů – pokusil přiměti křižáky, aby se postavili husitům na odpor, marně je však zapřisahal, jen je proti sobě popudil, takže – aby ušel jejich pomstě – musil uprchnouti v přestrojení. V rukou vítězů zůstala ohromná kořist. Ze 4 000 vozů, které vezly zásoby křižáků, vrátilo se sotva 300 do Bavor. Nemalou radost způsobili husitům, že se jim dostaly do rukou kromě papežské bully, jíž byli věřící vyzíváni do boje proti českým „kacířům“, i kříž, oblek a čepice kardinála Juliana. Tak se stal Rýzmberk svědkem oné nezapomenutelné chvíle, kdy nad mraky nepřátel zvítězila velebná husitská píseň..

Roku 1620, kdy se střídavým úspěchem válčil v jižních Čechách proti stavovskému vojsku, přitáhl k Rýzmberku a chtěl se ho zmocniti. Poznal, že je to tvrdý oříšek, na němž by si mohl vylámati zuby. Proto odtáhl se svým nečetným vojskem dále k Domažlicům. Necítil se tam však bezpečným, neboť mu zůstal v zádech pevný Rýzmberk. I rozhodl se, že se pokusí zmocniti se hradu lstí. Dne 12. října o půlnoci byla rýzmberská posádka nemálo vyděšena. Všude na cestách pod hradem se ozýval hluk, bubnování, troubení, křik, práskání biči – jako by se valila k hradu celá císařská armáda s pěchotou, jízdou, obozem a děly. A zanedlouho nato se objevili pod hradbami první útočníci. Hradní posádka se sice chápala zbraní, avšak velice poklesla na mysli a veliteli se třásl hlas, když jí uděloval rozkazy. Neboť, co zmůže hrstka posádky proti takovéto přesile?

„Vzdejte se, vydejte hrad bez boje!“ zavolali Marradasovi vyjednavači. „Chcete snad, bloudi, vzdorovati celé armádě?“

Obhájci neodpovídali, stále ještě váhajíce, avšak nový hluk, který se právě pod hradem rozpoutal, otřásl i těmi nejstatečnějšími. „Nevzdáte-li se, stihne vás osud Píseckých!“ pohrozili oblehatelé. Osud Píseckých! Z kvetoucího města – jež bylo v té době dobyto císařským vojskem – zbylo jen černé spáleniště. Konšelé, měšťané, všichni muži v městě až na dvanáct byli povražděni vítězi…

Pohrůžka působila jako podkop pod hradební zdí. Velitel začal vyjednávati, posádka složila zbraně, otevřela brány. Don Marradas vtáhl do hradu s hrstkou vojáků a opanoval jej. Jeho trubači a bubeníci slavili své lehké vítězství nad mocným, pevným hradem..

Byl unaven, sotva nohy vlekl, rty měl žízní zprahlé. Konal se velký hon a Janovi připadl při něm nejobtížnější úkol. Čestně obstál, stržil pochvalu svého pána, leč přepjal síly tak, že nyní klesal únavou. Zahleděl se toužebně na šťavnaté, zardělé plody, pod jejichž tíží se skláněly větve jabloně hluboko k zemi. Krásná Apolena utrhla jedno jablko a držíc je za stopku otáčela je zvolna na slunci a kochala se pohledem na jeho krásu. Tu stanul před ní Jan a počal ji prositi:

„Daruj mi jablko, krásná panno! Od hladu je mi mdlo a hrdlo prahne žízní.“

Pohlédla na něho nevlídně, zavrtěla odmítavě hlavou. „Příliš sobě dovoluješ, mládenče Jene,“ řekla pyšně. „Zajdi si do vsi a neobtěžuj dceru svého pána!“

„Nedáš-li, vezmu si sám,“ prohlásil Jan, zahořev v lících, a chystal se utrhnouti si jablko. V tu chvíli ucítil na tváři políček. Ruka mu bezděky sjela k pasu, na slunci se blýskl břitký tesák, Apoléna poděšeně vzkřikla a pádila dovnitř hradu. Shrnuli se kolem ní, vyptávali se, co ji tak poděsilo. „Jan, myslivec Jan tasil na mne zbraň…Och, ztrestej, otče, zpupníka! Vsaď ho do věže anebo ho dej stíti. Nebudu míti pokoje, dokud bude žíti,“ žádala otce, planouc v tvářích bezmezným hněvem. Jak si pyšná, bezcitná Apoléna přála, tak se i stalo. Jan byl jat, vsazen do věže a umořen hladem k smrti. Však, ku podivu, jabloň, která byla pýchou zahrady, počala chřadnouti, usýchala, až z ní konečně zbyl jen suchý pahýl. A rovněž na kořeni zdraví lakomé Apolény hlodal jakýs červ. Bledla, malátněla, oči jí zapadaly…Stihla ji kletba nešťastného myslivce, byla odsouzena k předčasné smrti jako jabloň v sadě. Než se rok setkal s rokem, byla panna Apoléna pod drnem. Smrtí však nesmyla svého provinění. Stižena kletbou vstává prý po uplynutí jednoho století z tmavého hrobu a bloudí hradem jako světlý přízrak, držíc v ruce zralé, zardělé jablko. Čeká na chvíli, až potká mysliveckého mládence, který by přijal z její ruky osudné jablko…Jen jedenkráte se jí poštěstilo, že se setkala v hradních rozvalinách v pravé poledne s mladým myslivcem, podobným nešťastnému Janovi, ten však odmítl její dar a prchl před ní v bázni.

Jako do „sence“ vítala příchozí, prováděla je hradem a podávala o všem zevrubný výklad. Každá zeď, každý kout hradu měl pro ni nesmírný význam… Ovšem, srdečnost za srdečnost! A proto i návštěvníci hradu otvírali ochotně svá srdce dobré stařeně, filosofce z lidu, a rádi odpovídali na její otázky, odkud jsou, čím jsou, jak se jmenují. Tak během let vyrostla klíčnici Peškové řada upřímných přátel, kteří na ni nezapomínali, ani když jim zříceniny Rýzmberka zmizely dávno za zády. Mohla se pochlubiti fotografií doktoraPodlipného, doktoraThomayera, listy Stadionů a písemnými vzpomínkami mnoha veřejných pracovníků. Spisovatel K. V. Rais zvěčnil ji zvláštní črtou. Zajímavý, hluboce promyšlený jest její výrok, jímž odsuzovala znešvařování přírody a památných míst papíry a jinými odpadky. Zaznamenala jej paní H. Štěpánková, sběratelka chodských zkazek. „Kdyby sem takové věci patřily, padaly by se stromů, nebo rostly ze země… Lesní cesty jsou vystlány listím – tak to chtěl Pánbůh – a nesluší se míchati mezi ně papíry a různé barevné smetí!“

Je mnoho krásných míst v naší drahé vlasti, která volají po své „stařence Peškové“ – a kde by si návštěvníci potřebovali vzíti k srdci její zlatá slova..