zámecká budova od kamenného mostu přes řeku
© Pavel Zany Komárek 9/6/2002
Krajina kolem pozdějšího hradu Rabštejna patřila potomkům Milhosta, který založil r. 1193 klášter v Mašťově, později přeložený do Oseka. Po r. 1321 koupil rabštejnský statek od Lidéře z Rabštejna Oldřich Pluh, předek významného rodu Pluhů z Rabštejna.
Oldřich držel Pluhův Žďár a sloužil pánům z Hradce. V I. 1319–1341 byl královským podkomořím, stal se oblíbencem krále Jana Lucemburského, který jej bohatě odměnil, takže podle soudobého kronikáře „z chudého boháče učinil". Oldřich Pluh získal od plaského kláštera ještě některé vsi a vystavěl si na počátku 30. let 14. století na nepřístupném ostrohu řeky Střely pevné sídlo a pod ním založil městečko Rabštejn nad Střelou. Hrad i městečko byly spojeny v jeden celek hradbami, z nichž dosud zbyly některé části a dvě okrouhlé věže. Rozvržení hradu a jeho výstavnost neznáme, neboť zmizel v pozdějších přestavbách a archeologický průzkum tu nebyl podniknut. Hradní kaple byla později přestavěna ve farní kostel, který byl zbořen r. 1787; stával me/i dnešním kostelem a zámkem.
V rodu Pluhů Rabštejn dlouho nezůstal, neboť Oldřichovi synové se r. 1357 z neznámé příčiny postavili proti císaři Karlu IV., který poslal proti Rabštejnu vojsko. Bratři se před obléháním poddali a přistoupili na panovníkův požadavek, aby mu hrad za 3000 kop grošů míšeňských prodali. Karel IV. si byl totiž vědom, že hrad má pro okolní krajinu velký význam a chtěl jej mít ve svém majetku. Tak se stal Rabštejn královským zbožím, kolem něhož Karel IV. vytvořil manský systém a připojil k němu ves Vysočany, tři dvory ve vsi Mezí a jeden v dnes zaniklém Čihanově. Hrad spravoval purkrabí, Karel IV. na něm často pobýval a výnosy z něho daroval své manželce Elišce Pomořanské. V r. 1397 postoupil Václav IV. hrad Benešovi Čertovi z Hořovic jako zástavu za 1600 kop grošů českých. V r. 1419 se Rabštejna zmocnil Jindřich Plavenský, pán na Kynžvartě, Bečově a Bochově, který se sice zprvu spojil s husity, ale brzy nato proti nim bojoval. Kdy Rabštejn ztratil, není známo. Hrad získali synové Beneše Čerta, ale již r. 1428 se jako jeho držitelé uvádějí bratři Bušek a Jan Calta z Kamenné Hory. Když Bušek r. 1433 zemřel, stal se poručníkem jeho nezletilého syna Jana Burian z Gutštejna, který se pak psal seděním na Rabštejně. Jan zemřel r. 1464 a poručnictví nad jeho nedospělými dcerami se ujal Burian mladší z Gutštejna, třebaže k tomu nebyl plně oprávněn. Spor o správu Rabštejna byl také jednou z příčin, proč se Burian stal nepřítelem krále Jiřího z Poděbrad a členem jednoty zelenohorské. Burian vlastnil jedenáct panství a současníci jej nazývali Burian Bohatý. V těsné blízkosti hradu dal r. 1483 vystavět klášter karmelitánů, který byl při bouři nekatolických rabštejnských měšťanů r. 1532 vybit a spálen. Po Burianově smrti r. 1494 držel Rabštejn jeho nesnášenlivý a výbojný syn Kryštof. Pro spory se Šliky a jiné výtržnosti byl předvolán k zemskému soudu, ale nedostavil se k němu a byl proto odsouzen ke ztrátě hrdla, cti a statků. V r. 1509 byla proti němu podniknuta pod vedením samotného krále Vladislava II. vojenská výprava. Kryštof se zalekl a žádal krále o milost. Za trest musel vydat statky Točník, Žebrák, Příbram a Rabštejn. Rabštejn držel 9 let sám král Vladislav II.; jeho syn Ludvík jej r. 1518 zastavil Šlikům. Sídlil na něm Lorenc Šlik, který už značně sešlý hrad opravil, a když r. 1532 vyhořel, postavil tu nové hradní stavení. Některé části zmíněné nové stavby jsou dosud viditelné za zámkem na konci ostrohu. Na jedné části tohoto hradu byl však postaven nový zámek, v jehož zdech je patrné zdivo ze 16. století.
Lorenc Šlik musel pro dluhy postoupit hrad svému bratrovi Jeronýmovi Šlikovi, který se zúčastnil povstání proti Ferdinandovi I. v r. 1547, byl proto odsouzen ke ztrátě Lokte a přestěhoval se na Rabštejn. Ke svému statku přikoupil ještě nedaleký Manětín. Po Jeronýmově smrti r. 1556 zdědil Rabštejn syn Jáchym, rabštejnské zboží bylo však stále majetkem krále a Šlikové je měli pouze v zástavě. Jáchym sice usiloval o jeho dědičné získání, ale nepodařilo se mu to. Od r. 1564 drželi Rabštejn Švamberkové (Jindřich, Zdeněk, Jáchym), ale r. 1574 jej zase postoupili Šebestiánovi Šlikovi. Výměnou s císařem Rudolfem II. získal Šlik r. 1577 Bečov a přenechal císaři Rabštejn, ale po r. 1578 Rudolf II. se svolením stavů prodal zdejší zboží Jaroslavovi Libštejnskému z Kolovrat a Jiříkovi Kokořovcovi na Šťáhlavech a na Žlutících. Tím se Rabštejn stal opět svobodným zbožím. Od r. 1584 byl zcela v držení Libštejnských. Po Jaroslavovi tu od r. 1595 vládl syn Jáchym. Když se ujímal svého dědictví, byl v zápisu uveden i popis hradu; měl sklepy, pokoje podzemní i nadzemní, obydlí hejtmana a kuchyně; mlékárna, konírna a zahrádka byly před hradem.
Jáchym se zúčastnil českého stavovského povstání z l. 1618 až 1620 a byl proto odsouzen ke konfiskaci třetiny statků; zemřel r. 1635 úplně zchudlý.
R. 1638 vlastnil Rabštejn Leonard Helfried z Meggau, jehož vnučky jej r. 1665 prodaly hraběti Janovi Šebestiánovi z Pöttingu. Nový majitel dal v blízkosti hradu postavit r. 1666 klášter servitů, a to na místě kláštera karmelitánů zaniklého r. 1532. Janův syn František Karel si zde postavil r. 1705 zámek, neboť starý hrad byl již sešlý. Některých částí zdí bylo použito k nové stavbě. Zámek je obdélná barokní jednopatrová budova s podstřešním polopatrem. Prostou fasádu zdobí barokně zalamované římsoví nad okny pater, v polopatře kolem oken nesou jednoduché, konzolovitě zakončené pilastry rovnou římsu nad okny. Na jižní straně zámeckého areálu je kostel v dnešní podobě postavený v l. 1766–1767 asi podle návrhu architekta A. Luraga, k němuž přiléhá bývalý klášter servitů, zrušený r. 1767. Kostel se stal v té době farním a původní farní kostel, který stával mezi dnešním kostelem a zámkem, byl v r. 1787 zbořen.
František Karel z Pöttingu prodal r. 1714 Rabštejn za 216 000 zlatých Františkovi Josefovi Černínovi; po jeho smrti koupila panství r. 1733 Anna Barbora Krakovská z Kolovrat, rozená Michnová z Vacínova, a od ní je v r. 1748 získal Maxmilián Václav Lažanský, jenž držel i nedaleký Manětín. V rodu Lažanských zůstal Rabštejn až do r. 1945, poté zámek sloužil rekreačním účelům.
O původu RabštejnaPřispěchali sloužící, postavili knížeti stan ve stínu starého dubu a opodál rozbili stany pro jeho rytíře. Přišli psovodi, vedoucí na svoru lovecké psy, za nimi sokoláři s cvičenými dravci na ramenou a nakonec i čeleď s ulovenou zvěří na plecích. Tiché, ztracené údolí ožilo hlukem a shonem a plnilo se hlučným hlasem. Hejno vran, sedící na stromech na skále, vzlétlo poděšeně do výšky a zakroužilo nad údolím. Jeden ze cvičených sokolů, který právě nebyl připoután, vznesl se jako střela za vranami. Vřítil se mezi ně, uchvátil černého havrana. S kořistí se vrátil do tábora a počal ji rváti zobákem. Lovci, kteří se na něho dívali, rozšířili pojednou zornice a vzkřikli překvapením. V útrobách havrana zazářil vzácný drahokam. Zmocnili se ho a odevzdali jej knížeti. Kníže se podivil vzácnému kameni, jemuž podobného dosud neviděl. Byl neobyčejné krásy a takového lesku, že oči od něho přecházely. Dal jej oceniti mudrcům, kteří dleli v jeho průvodě, a mudrci prohlásili, že je to kámen zázračný, v němž jsou ztajeny mocné, čarovné síly. Zpráva o čarovném kameni se rozšířila po širém kraji. Krátce nato přijel do tábora rytíř ze sousední země a požádal lovce, aby ho dovedli ke knížeti. Poklonil se rytíř knížeti a takto k němu promluvil:
„Jasný, vzácný kníže! Odpusť cizinci, který se osmělil před tebe předstoupiti, aby k tobě vznesl svoji snažnou prosbu. Měl jsem na svém hradě vzácný klenot, čarovný kámen, svěřený mi mocným čarodějem. Ten drahokam se mi ztratil v komnatě, když jsem odjel na návštěvu na sousední hrad. Podezíral jsem své služebníky i kázal jsem je uvrhnouti do vězení na tak dlouho, dokud mi ten kámen nevrátí. Po celý rok jsem se rmoutil pro jeho ztrátu, po celý rok úpěli sluhové v žaláři. Leč nyní jsem uslyšel přeradostnou zvěst, že byl kámen nalezen, že jej odnesl a spolkl starý havran, který býval u mne stálým hostem. I přicházím k tobě, vzácný kníže, se svou smělou prosbou, bys mi kámen, jejž našla čeleď tvá v útrobách havrana, milostivě vrátil. Neboť jenom v mých vlastních rukou má čarovnou moc, kdežto v cizích odpočívá ladem.“
„Pravdivá se tvá řeč zdá,“ řekl kníže, „leč abych měl důkaz, žes jeho pravým majitelem, připoj k svým slovům ihned skutek!“
Rytíř vzal drahokam z knížecích rukou a podržel jej v dlani. Pronesl přitlumeným hlasem tajemnou formuli a v tu chvíli se zatměly nad údolím těžké, černé mraky, zaburácel hrom a počaly se křižovati blesky. Nad skálu se vzneslo poděšeně hejno vran, avšak v zápětí zřítilo se k zemi, zasaženo blesky. Tu rytíř zatočil drahokamem – a hle, mraky se rozplynuly jako pára, slunce zasvitlo do údolí a po bouři nebylo slechu. Kníže déle neotálel a vydal rytíři jeho drahokam. Rytíř se zaradoval a pravil: „Děkuji ti srdečně za tvoji velkodušnost. Nechci však zůstati dlužníkem. Na památku havrana, který byl v těchto místech dopaden sokolem, nechť vyroste na skále pevný, krásný hrad, který ti bude sloužiti ke cti i ku pohodlí, až opět se svou družinou v tyto končiny na lov zavítáš!“
Rytíř zatočil čarovným kamenem, pronesl novou tajemnou průpověď – a hned ze skály, černající se nad táborem, vyrůstaly hradby a tyčily se věže a do rána stál tu nový, krásný hrad. Kníže se uvázal v jeho vlastnictví, a že byl havran původcem jeho vzniku, nazval jej „Havraní kámen“ (německy Rabenstein – Rabštejn)..
|
Přihlášení |
