Prostiboř

Prostiboř se uvádí již v zakládací listině Kladrubského kláštera (r. 1115). Hrad zde byl postaven Habartem ze Svržna a Tasnovic. Roku 1372 povolil Karel IV. prodej Prostiboře Kladrubskému klášteru. Kladrubští užívali hradu jako úkrytu pro své poklady v nebezpečných dobách i jako vězení. Roku 1403 byl hrad již majetkem výbojného feudála obléhán od června až do zimy královským vojskem. Roku 1427 držela Prostiboř Markéta ze Šternberka, vdova po Jindřichovi z Elsterberka, jenž hrad na husitech dobyl. Po nich jsou majiteli páni z Vrtby. Roku 1624 je Prostiboř majetkem Volfingara z Ploskovic a po roce 1720 v rukou rodu Širntyrkarů. V roce 1845 je zdejší statek o výměře 2140 jiter koupen Löwensteiny a připojen k panství Bor. Ve vstupním křídle po obouch stranách vstupní brány, nad dosud hlubokým hradním příkopem zachována gotická hrotitá okénka, sklepy; v nárožní věži portál bývalé kaple. V hospodářském předdvoří zámku, od 18. století zvaného též Kopec, stojí empírová sýpka z roku 1816. V patře vstupního křídla bylo torzo raně renesančních fresek s církevní tématikou a s erbem majitelů – Ronšperků. Nyní jsou tyto fresky přemístěny na hradě Horšovský Týn. Další zajímavostí je dochovaná část dřevěného stropu, sestaveného z otesaných dubových trámů a půlkuláčů. Podle dendrochronologického rozboru byly totiž duby použité na stavbu stropu pokáceny roku 1307, a jedná se tak o jednu z nejstarších dochovaných dřevěných konstrukcí v českých zemích. Nezbývá než doufat, že se v rámci v současnosti probíhajících oprav hradu podaří zachránit i tento unikát. Zájemcům o podrobnou historii doporučuji článek Zdeňka Procházky "Hrad Prostiboř: historie sídla – popis – stavebně historický vývoj" ve sborníku Castellologica bohemica 9.

Hradní prostor byl od ostatní výšiny oddělen na jihu hlubokým příkopem vytesaným do skály a překlenutým padacím, později kamenným mostem s balustrádou a dvěma barokními sochami. V hradišti byla skála pouze v nejnutnější míře přitesána a na ní byly postaveny do nepravidelného čtverhranu hradní budovy. Z gotického hradu se zachovala část základů, zejména ze čtyřboké věže v jihovýchodním rohu, jež chránila bránu. Gotická sklepení (A. Sedláček hovoří – zřejmě mylně – o kapli) mají několik stylových gotických okének a portálek. Ves Prostiboř je uváděna již v tzv. zakládací listině kláštera kladrubského, hlásící se do r. 1115, ale pocházející ze 13. století. V l. 1235–1251 ji drželi bratři Radoslava Bohuš z Prostiboře, ale již Radoslavovi synové Jindřich a Vintíř, připomínaní r. 1248, přesídlili do východních Čech a stali se tam předky pánů z Brandýsa. Hrad Prostiboř postavil asi na počátku 14. století rod pocházející ze Svržna a Tasňovic. Jeho prvním známým příslušníkem byl Habart z Prostiboře, jehož dceři Fětě postoupil kladrubský klášter r. 1333 do doživotního užívání ves Tuněchody. Habart

se naposledy objevuje v pramenech r. 1362. Měl několik synů, z nichž Racek Prostiboř zdědil. Ten také prodal r. 1368 kladrubskému klášteru nějaké pozemky a r. 1372 získal dokonce svolení císaře Karla IV. k prodeji poprvé výslovně zmíněného hradu Prostiboře. Stalo se tak o rok později a klášter za správy opata Racka, pocházejícího patrně rovněž z rodu Prostibořských, tak získal Prostiboř, Darmyšl a Telice. Kladrubští užívali hradu jako úkrytu pro svůj movitý majetek v nebezpečných dobách a také jako vězení. Klášter však asi Prostiboř brzy zastavil nějakému bojovnému šlechtici, protože od června až do zimy 1403 obléhalo hrad královské vojsko, kterému Stříbrští posílali zásoby i peníze pro puškaře Erharta. Jako zástavní páni hradu se pak uvádějí r. 1407 Vrš mladší z Modřejovic, r. 1410 Beneda z Volfštejna na Prostiboři a r. 1412 Slavibor z Modřejovic. V době oslabení moci kladrubského kláštera za husitských válek držela Prostiboř r. 1427 Markéta ze Šternberka, vdova po Jindřichovi z Elsterberka a na Plané, jenž asi hrad na kališnících dobyl. Když se klášter znovu začal ujímat svých majetkových práv, zastavil opat Bušek z Vrtby Prostiboř asi r. 1438 svému příbuznému Janovi z Vrtby. Po Buškově smrti usiloval klášter o vyplacení Prostiboře, ale zdá se, že neúspěšně, neboť po Janově smrti (asi r. 1475) se stal pánem na Prostiboři (zhruba do r. 1490) Sezema z Vrtby a po něm Burian z Vrtby, který se zde vyskytuje ještě r. 1510. R. 1513 tu měl zapsán plat Petr Ebrzvín z Hradiště, jenž ho odkázal Alexandrovi z Ronšperka a bratrům Burianovi a Sezemovi z Vrtby. Pak se již Prostiboř stala dědičným vlastnictvím. Z jejích majitelů známe r. 1526 Alexiho Dobrohosta z Ronšperka, jehož syn Václav zdědil statek před r. 1528 a v r. 1537 prodal hrad, dvůr a ves Prostiboř, dvůr a ves Darmyšl, Telice a pustou ves Sovolusky Kryštofovi Točníkovi z Křimic. Po něm je zdědil jeho bratr Václav, připomínaný na Prostiboři v l. 1545–1570. Po jeho smrti připadla Prostiboř jednomu z jeho synů, Janovi, jenž však zemřel již r. 1573 a odkázal ji Václavovu synu Purkartovi Točníkovi z Křimic, který byl od r. 1603 císařským radou, podkomořím a zemským soudcem. Jako katolík se Purkart Točník otevřeně nezúčastnil stavovského povstání z l. 1618–1620. Protože byl bezdětný, získala Prostiboř po jeho smrti svobodná sestra Lidmila. Ta prodala r. 1624 hrad, označovaný už od r. 1537 jako zámek, dvůr a ves Prostiboř, vesnice Darmyšl, Telice a pusté Sovolusky Janovi Rudolfovi Volfingarovi z Ploskovic a Volfspachu a jeho manželce Zuzaně. Volfingar si získal velké uznání jako plzeňský primátor, který dal při dobytí města Mansfeldem v r. 1618 uschovat kostelní klenoty a městská privilegia. Byl mu za to r. 1626 potvrzen vladycký stav, polepšen znak a udělena hodnost královského rady. Jeho potomci zůstali na Prostiboři až do r. 1720, kdy získali statek Širntyngarové ze Širntyngu a po nich r. 1755 Renata z Opršdorfu, rozená ze Širntyngu. Od 20. let 18. století se setkáváme s novým jménem zámku, nazývaného napříště většinou Kopec (poprvé je tento název zachycen na Müllerově mapě Čech). Za vlády Opršdorfů byly znovu spojeny všechny tři původní statky, jež měly mezitím různé majitele a po smrti hraběte Františka z Opršdorfu r. 1789 byly prodány v dražbě. Jejich majitelem se stal Václav Hora z Ocelovic, od něhož je r. 1799 koupil Jindřich z Grafenreutu. Ten dal r. 1799 zbořit okrouhlou věž při západním křídle a v r. 1803 prodal statek Janu Vavřinci a Michalovi Volfovi. R. 1845 jej koupili Löwensteinové a připojili k panství Bor. Zámek, v jehož stavebním vývoji zůstává zatím mnoho nejasného, vznikl přestavbou gotického hradu nejspíše někdy ve druhé polovině 17. století a jeho dalšími úpravami. Je to dnes jednopatrová budova, jejíž čtyři křídla vytvářejí lichoběžníkové nádvoří skosené v severozápadním rohu a na severu opatřené jen spojovací chodbou. Přízemí je valené sklenuto, průjezd má křížovou klenbu bez žeber. Vedle raně barokních prvků naznačujících zejména na vstupním křídle dobu prvních stavebních zásahů, ukazují další architektonické příznaky na pokračující barokní úpravy v 18. století, snad kolem r. 1738. Patrně tehdy byla uvnitř nádvoří přistavěna zděná pavlač na segmentových obloucích, vytvářející v přízemí krytou chodbu, zčásti zazděnou, opatřenou na západě dvěma venkovními schodišti do poschodí. Ve stejné době byly upraveny vnitřní zámecké prostory, jimž byly ponechány ploché stropy. Ještě počátkem 20. století stávala v jednom pokoji bílá, bohatě zdobená kamna z první poloviny 18. století. Třetí etapu ve stavebním vývoji zámku tvoří přelom pozdního baroka a raného klasicismu na konci 18. století, jejž snad můžeme spojovat s odstraněním věže, úpravou severní strany nádvoří a vstupního průčelí. Při průzkumu objektu v r. 1982 byly objeveny tři renesanční fresky (Večeře Páně, Madona s děckem a třetí ne plně odkrytá). Všechny fresky byly v prvním poschodí vstupního křídla, a to v jedné místnosti, která byla v období barokních přestaveb rozdělena příčkou na dvě místnosti. Byl to patrně reprezentační renesanční sál. Fresky podle erbu pánů Dobrohostů z Ronšperka, který byl odkryt pod Madonou, lze datovat do doby 1528–1537..