Ostrý

Jiná část této skupiny se opevnila v mokřinách pod vrchem Boreč, kde vybudovali palisádové opevnění obklopené bažinou, posléze vodní tvrz. Další historii těchto míst lze již podrobně vysledovat až do dnešní podoby chátrající národní kulturní památky zámku Boreč a turisticky atraktivní ruiny hradu Ostrý. Z některých zajímavostí lze připomenout nejméně dvě století trvající odboj obyvatelů tvrze Boreč i hradu Ostrý v období 9.–11. století, kdy s postupně rozšiřující expanzí moci pražských knížat a posléze českých králů docházelo k pacifikaci původních obyvatel tohoto drsného kraje až mnohem slabší vojenské družiny a obyvatel z Ostrého a Borče zcela podlehly tomuto tlaku. Živě si lze představit situaci, kdy pražský mocipán zakládá na jednom konci vesnice Boreč klášter, pobočku svého kláštera sv. Jiří na Pražském hradě a na druhém konci obce v bažinách okolo vodní tvrze a na kopci Ostrý tomu, patrně nikoliv nečinně, přihlíží místní vojenská síla původních obyvatel. Jistě docházelo k bojům s mnichy a snaze je z kraje vypudit (nic nového, z nedávné minulosti to známe dobře – při obsazování kolonií také vždy předcházeli svatí misionáři a po nich armáda). Proto také původní zemani a vladyka (Smil a jeho předchůdci?) tohoto kraje se nakonec raději dali do služeb českých králů a tak přežili do dnešních dob. Je velmi málo známo, že z popisovaných míst pochází velmi stará česká vladycká rodina rytířů z Borče a svobodných pánů na Wostrém (Ostrém), jejíž poslední potomek žije dodnes na Moravě (podrobně viz historik Sedláček). Řadu událostí můžeme vyčíst také z jejich rodových erbů, často panovníky povyšovanými. Nalezneme českou královskou korunu za dobré služby rytířů z Borče králi, koně ve skoku nad hradbami (stínkami) označující vojenskou činnost držitele, středověkou a později barokní rytířskou helmici, ale také jindřichohradecké růže od palatina Slavaty nebo dokonce postavu Turka s tasenou šavlí od Marie Terezie. Na jednom z erbů je zobrazena patrně dobrodružná povaha jednoho z členů rodu – kotva. O čem asi vypovídá?

Činily se patrně i ženské členky rodu, v erbu Lidmilly Tumlířové z Borče nacházíme hraběcí korunku s pěti perlami. Jak se zdá, rod byl spřízněn s jinou, dodnes slavnou rodinou Kinských (Vchynských), což je s ohledem na geografickou vzdálenost Borče, Ostrého a Vchynic více než pravděpodobné. Také příbuzenská spojitost s rodem rytíře Střelovce ze Střely je písemně dostatečně zdokumentována (tento rod neměl to štěstí a vymřel po meči a jeho majetek přešel právě na rytíře z Borče). V průběhu dějin byl rod rytířů z Borče a svobodných pánů na Wostrém, později s příjmením Tumlíř, tak jako jiné české šlechtické rody, pronásledován přízní i nepřízní osudu. Jak vyprávějí písemné listiny z rodového archivu, zastávali vysoké královské a císařské funkce purkrabích, senátorů, zemských tumléřů, bojovali s Turkem, zchudli ve třicetileté válce, aby se zase domohli majetku, u Mělníka založili stejnojmenné osady (dvory) Boreč a Ostrý, vybudovali chemickou továrnu v Kolíně, financovali Sokol a Kmochovu kapelu i moravské prvorepublikové umělce bratry Úprkovy a Umělecký dům v Hodoníně, aby nakonec o všechno přišli po únoru 1948. Nabízí se slovo "definitivně", ale naštěstí to je jinak. Poslední potomek tohoto rodu, (rodu, který žije na území českého státu více než tisíc let), obývá nyní se svojí matkou zámeček La Veneria na Jižní Moravě, když jej získal z Liechtensteinského majetku jako ruinu po "péči" všem dobře známého OPBH (pro mladší, byla to bohulibá státní organizace Okresní podnik bytového hospodářství, která pečovala o svěřené budovy a byty opravdu tak svérázně, jak dnes můžeme vidět, nebo již spadly). Jeho Excellence Karel Dominik, rytíř z Borče, svobodný pán na Wostrém, rytíř sv. Rostislava a Kolumbana, rytíř Moravský je mladý šlechtic, který opětovně pozvedl korouhev rodu. Jeho šlechtické tituly a erb byly potvrzeny a doplněny ve slavnostním aktu investitury na znojemském hradě Jeho Královskou Výsostí Michaelem Alexandrem Stewartem, skotským princem. Šlechtictví není výsadou, je závazkem. Občan i šlechtic jsou si rovni, jen šlechtic má navíc výsadu, že zná své předky a historii, aby se z ní poučil. Co bude dál v historii lidstva, poučili jsme se? Poučili se nejen šlechtici, ale i občané? Nebo rozbouráme zbytek toho, co nám zbylo po předcích a spadne i ten zbytek hradů a zámků co nám ještě zůstaly? Bude opravdu hrad Ostrý jen hromada černého kamení a zámek Boreč jen ruina zasypaná odpadky v bažinách okolo nynějšího ubohého potoka?

Jestli se najde někdo, kdo mi může doplnit nové informace o místech zvaných Boreč či Ostrý (u Lovosic i u Mělníka) historii kraje skvělých hrušek a dříve i vína, jeho obyvatelích, budu za to vděčen a rád jej pozvu do svých vinných sklepů na jižní Moravě, na nejednu sklenku vína do vinných sklepů v podzemí zámečku v areálu Unesco, kde najde také několik zazděných kamenů z rozpadlých hradeb Ostrého a zámku Boreč a také zdravě rostoucí a rodící keř vinné révy ze svahů mnišských zahrad okolo Borče... "To víno zprvu trpké zdá se...".

Nacionalisticky laděný popis děkana svatovítské kapituly je však spíše dodatečnou oslavou jeho zaměstnavatele, českého krále a velmi málo má společné s drsným životem oněch „jižanů“, kteří tlačeni jinými kmeny a panovníky, byli nuceni se posunout mnohem severněji a v pustině začít svůj nový život, založit nová obydlí a zajistit si obživu. I když máme velmi málo zpráv o jejich životě z onoho období mezi 6.–9. stoletím, určitě jejich život neoplýval jen „mlékem a strdím“, jak píše Kosmas. Jiný historik, řecký Prokopius, mající zprávy o těchto lidech tak říkajíc z prvé ruky, neboť v té době žil, ve své zprávě napsal: „Tito národové, Slované a Antové, nejsou jedním mužem ovládáni, nýbrž odedávna žijí demokraticky… Bydlí v bídných chýších roztroušeni daleko od sebe… vedou život drsný a zanedbaný… když se pouštějí do boje, postupují na nepřítele ponejvíce pěšky, držíce v rukou malé štíty a oštěpy… někteří ani plášťů nenosí, nýbrž jen nohavice sahající až na ledví… Tak se to asi má s tímto národem“. Pěkný popis našich předků, že ano. A ještě trochu z pozdější doby, z tzv.“Kristiánovy legendy“ z konce 10. století, tedy o pět set let později: „...Slované čeští žili jako kůň neovládaný uzdou, bez knížete nebo vládce a bez města, potulujíce se roztroušeně jako nerozumná zvířata, toliko širý kraj obývali… když byli konečně vysvobozeni z rozličných ran morových, stavěli si v čelo... vladaře neboli vévody…" atd. To již jsme v konci 9. století, kdy došlo ke sjednocování kmenů, které žily tehdy na území dnešních Čech. V té době se jednotlivé roztroušené rodiny a skupiny objevili i v jícnu čedičové sopky na kopci Ostrý a počali doplňovat existující hradbu, kterou kdysi vytvořila sama příroda. Vrchol Ostrého navíc nabízel široký přehled o pohybu zvěře i lidí v krajině Českého středohoří i přes bujné zalesnění okolní krajiny. Je více než pravděpodobné, že již v této době byla na vrchu Ostrý vybudována obydlí skrytá za přirozenou kamennou hradbou, později spojena v tvrz a v roce 1433 zde byl vybudován středověký hrad (Václav ze Sulevic). Ze starého hradu dnes zbyly jen zdi a než se k němu dostaneme, musíme projít mohutnou sutí kamene, v horkých letech obývanou zmijemi. Pod vrchem dorazíme na malou plošinu, odkud cesta strmě stoupá a je místy doplněna schody, vytesanými ve skále. Projdeme obloukovým podchodem brány ve které stále vidíme otvor pro závoru. Při zdi brány bývala malá světnička (vrátnice), ze které zbylo jen vybourané okno. Další těsný vchod byl mezi hrubými zdmi na dlouhé a nízké nádvoří. Hrad se dělil na dolní a horní. Od brány se přišlo v dolním hradě na skalní vyvýšeninu pod kterou je čtyřhranné místo jako věžiště a napříč až k průjezdu, kde se sestupuje mezi dvěma zdmi po několika schodech na konec hradu, kde je věžovitá nepravidelná stavba bez oken a o silných zdech. Na nejvyšší skále je obdélná zakulacená dnes již jen kamenná ohrada, bývalý palác. Některé zbytky staveb pocházejí z pozdější doby (18. století), kdy byl na hradě vystavěn také pivní šenk (1784). Hrad zpustl již v roce 1535 a ještě v roce 1601 je připomínán jako „hrad Wostrey, zpustley“. Pivní šenk zde vystavěl s povolením milešovského hraběte jakýsi zedník a čepoval zde ve dne občerstvení pro návštěvníky. V noci však pilně kopal a hledal poklad, nalezl však jen staré ostruhy a jiné železné věci. Marně jsme hledali zdroj vody, studnu. Snad bude mít někdo větší štěstí a studnu objeví a tento stručný popis hradu doplní o tuto informaci. Zajímavostí z dnešní doby je, že Karel Dominik, doposud žijící potomek pozdějších svobodných pánů na Wostrém, rytířů z Borče, po více než jednom tisíciletí navštívil místa, kde žili jeho předkové. Kolo dějin se tak na chvíli zastavilo spolu s ním na kamenných schodech, aby dále pak dále pokračovalo ve svém neměnném chodu dějinami lidí, kteří zde kdysi žili, pracovali, bojovali i umírali. Nic nového pod sluncem, jen nevím, zda oni dávní předkové náhodou nežili ve větší demokracii, i když neměli auta a televizi a byli asi také trochu nemytí..

Cesta vedla k první bráně, jejíž malé zbytky se zachovaly. Pokračovala předhradím, otáčela se k východu, kde byla druhá brána, z níž se rovněž zachovaly zbytky, a vedla na malé prostranství. Přímo nad druhou branou bylo jakési stavení, z něhož se částečně zachoval jen sklenutý sklep. Odtud se otáčí cesta se schody na jih k dosud dobře patrné zdi, kde je třetí klenutá brána. Za branou byla pak asi malá vrátnice, kde bývalo donedávna vidět původní okno. To je již prostor dolního hradu, kde je na východě nad příkrým svahem kuželovitá skála, na níž snad stávala věž. Cesta pokračuje dále na západ, stoupá po schodech ke čtvrté bráně, vedle níž probíhaly hradby vlastního hradu. Na západní straně byla hlavní poloválcová věž, která stála na skále nad první branou, kterou tak střežila. Hlavní věž bez oken je nejlépe zachovanou částí hradu. Od ní se stoupalo po schodech v protisměru dále na východ, kde byl hradní palác. Měl nepravidelný obdélníkový půdorys, jehož severovýchodní roh vybíhal patrně v nárožní vížku. Hrad Ostrý postavil kolem r. 1433 Václav Kaplíř ze Sulevic a založil tak tzv. osterskou větev Kaplířů. Václav (1420–1436) se založením Ostrého oddělil od svého bratra Kerunka (1420 až 1455), který vlastnil Milešov a určitou dobu i Dlažkovice. K hradu patřila i tvrz v Újezdě pod Ostrým (dnes Bílý Újezd). Kaplířové drželi hrad až do r. 1505, kdy Kamarét Kaplíř ze Sulevic prodal, či spíše jako věno postoupil hrad Ostrý s jiným zbožím své dceři Martě, která se stala manželkou Jindřicha Vencelíka z Vrchovišť. Pak se majitelé rychle střídali (Šlejnic, Valdštejnové). Vl.1528–1535 byl hrad Ostrý sídlem Albrechta z Valdštejna, který ho pak prodal svému bratru Janovi, držiteli tvrze v Bílém Újezdě. Nový držitel zůstal již na své pohodlné újezdské tvrzi a hrad Ostrý byl od té doby opuštěn. R. 1565 prodal jeho syn Jan mladší z Valdštejna pustý hrad s újezdskou tvrzí a vesnicemi Janu Černínovi z Chudenic. Černíny pak vystřídala markrabata z Badenu a od té doby patřil Ostrý k panství Lovosice. Opuštěný hrad stále chátral a před r. 1784 byl již silně poškozen. Jakýsi zedník se zde tehdy pokoušel hledat poklady a vystavěl si tu s povolením vrchnosti pro návštěvy pivní šenk. Pátrání po pokladech skončilo bezúspěšně, ale hrad byl ještě více poškozen. Vichřice brzy potom zničila zedníkův domek a od té doby je hrad trvale opuštěn..