Michalovice

Jeho rod držel hrad až do roku 1468, kdy byl objekt připojen k Mladé Boleslavi, přestal být udržován a v průběhu 16. století byl již pustý. V 19. století byla podkopána jeho věž, v důsledku toho se šikmo roztrhla a její horní části se vcelku sesula o patro níž. V této šikmé poloze zůstala dochována..

Jedním z příslušníků tohoto rodu byl i Jan, který se od r. 1281 uváděl v pramenech „z Michalovic", a lze proto soudit, že nedlouho předtím vznikl stejnojmenný hrad. Páni z Michalovic patřili mezi přední české šlechtické rody a četní jeho příslušníci zastávali důležité funkce při panovníkově dvoře. Jan z Michalovic patřil k oblíbencům krále Václava II. (1278–1305) a proslul jako skvělý účastník rytířských turnajů nejen v Čechách, ale zvláště v Porýní a ve Francii. Jeho hrdinské činy byly opěvovány v současné německé básni Ulricha z Freiberka. Po Janově smrti (1306) připadly Michalovice jeho synu Benešovi z Michalovic (+ 1322). Ten stál zpočátku v řadách odbojného panstva proti králi Janovi Lucemburskému (1310–1346), ale později se mu poddal a od r. 1315 byl pražským purkrabím a zasedal též v zemském soudě. Také Benešův syn Jan (Ješek) z Michalovic patřil ke stálým členům družiny krále Jana Lucemburského a později Karla IV. V r. 1336 provázel krále Jana na Litvu, později bojoval v jeho službách s míšeňským purkrabím Menhartem. Již v r. 1334 vydal Jan z Michalovic Boleslavským listinu o přenesení tržní osady v podhradí hradu Boleslavi na výšinu v jeho sousedství, a položil tak základ pozdějšího rozvoje města Mladé Boleslavi. Po Janově smrti v r. 1354 spravoval michalovické zboží za nezletilého syna Petra jeho poručník Petr z Rožmberka. V r. 1361 se Petr z Michalovic ujal svého majetku, k němuž kromě hradu Michalovic a města Mladé Boleslavi patřil i Brandýs nad Labem, Úštěk, Velešín, Ostrý (u Benešova nad Ploučnicí) a některé další statky. Petr z Michalovic zemřel v r. 1368 v Itálii, kam následoval družinu císaře Karla IV. Po desetileté poručnické vládě se ujal v r. 1378 Michalovic Petrův syn Jan z Michalovic, který se však většinou zdržoval při dvoře Václava IV. a správu svého hradu svěřil purkrabímu Pesíkoví z Bukovna. V r. 1396 se stal Jan z Michalovic hejtmanem v Budyšíně a v Lužici. V husitském revolučním hnutí stál Jan z Michalovic na straně nepřátel kalicha. Při pokusu zásobit obležený Pražský hrad v r. 1420 sotva zachránil holý život; v témže roce padl pod Vyšehradem jeho syn Jindřich. V r. 1425 dobyla husitská vojska hrad Michalovice a tím také z pramenů mizí i Jan z Michalovic, který se však předtím uchýlil na pevný hrad Bezděz. Na Michalovicích vládli husitští hejtmané, nejprve Kunata z Počapl a po něm asi až do r. 1436–1437 Bohunek z Klinštejna. Nástupce Jana z Michalovic (asi od r. 1425) Petr z Michalovic byl nucen setrvávat na Bezdězi ještě i po lipanské bitvě (1434). V r. 1436 odtud vydal Boleslavským privilegium, v němž se smířil s odbojnými měšťany a přiznal městu řadu důležitých svobod, mimo jiné i právo náboženské svobody s výhradním postavením náboženství podobojí. V r. 1436 došlo k dělení panství; Petr z Michalovic si ponechal Brandýs nad Labem, Toušeň a polovinu Bezdězska, zatímco jeho bratr Jan z Michalovic obdržel Mladou Boleslav, Michalovice a druhou část Bezdězska. Po smrti Petra z Michalovic v r. 1437 došlo opět ke spojení všech michalovických držav a jejich jediným majitelem se stal Petrův synovec Jindřich Kruhlata z Michalovic. Nový pán sice sídlil ponejvíce na Boleslavi, ale rodový hrad Michalovice byl nadále udržován. Také Jindřich Kruhlata, podobně jako jeho předkové, náležel k předním českým pánům a účastnil se pravidelně zemských sněmů. V r. 1455 se stal nejvyšším komorníkem a o dva roky později vedl české poselstvo do Francie. Po volbě Jiřího z Poděbrad českým králem v r. 1458 se stal jeho oddaným stoupencem a provázel jej při jeho taženích doma i v cizině. V r. 1468 padl v bitvě u Turnova a jeho rod tak vymřel po meči. Sňatkem Jindřichovy sestry Magdaleny s Janem z Cimburka a Tovačova připadly Michalovice tomuto neméně slavnému rodu. Tovačovští však na Michalovicích vůbec nesídlili, hrad postupně podléhal zkáze a v r. 1513 se již o něm píše jako o pustém. Další osudy michalovického zboží pak úzce souvisejí s dějinami boleslavského, později kosmonoského panství. Zříceniny hradu Michalovic stojí na strmém, trojúhelníkovém ostrohu, jehož svahy spadají k Jizeře a do příčné rokle. O jeho stavebním vývoji se žádné podrobné údaje nezachovaly. Jádro hradu bylo obklopeno parkánem s dvojitou hradbou, jejíž zbytky se zachovaly dodnes. Hradní palác, z něhož zůstaly pouze části, byl asi jednopatrový s gotickými arkýři. Na konci ostrohu jsou zbytky základů patrně staršího hradního paláce či jiné stavby, která byla součástí hradního areálu. Dominantou hradu byla bezpochyby válcová obranná věž, postavená z pravidelného, téměř kvádříkového zdiva. Pro svůj charakteristický tvar ji lidové podání pojmenovalo Putna. Nově vyzděný oblouk v přízemí je otevřen do kruhové místnosti zaklenuté nízkou kopulí. Věž je zpřístupněna vnějším železným schodištěm, které nahradilo původní schodiště dřevěné, z prvního patra pak vedou na vrchol točité schody. Věž byla kryta kuželovitou helmou. Při hledání pokladu v 19. století se věž naklonila a částečně zřítila, později však byla její stabilita zabezpečena a dnes je veřejností přístupná. Je odtud krásná vyhlídka na údolí Jizery i na krajinu směrem na sever, jíž ocenil při své návštěvě v r. 1835 i Karel Hynek Mácha. Západně od vlastního hradu se nacházelo předhradí, které mělo samostatné opevnění a od hradu je dělil hluboký, ve skále vytesaný příkop. Stála zde brána, kterou byl jedině možný přístup do hradu. Celý hradní komplex byl obehnán hradbami, jež jsou dnes na jižní a severní straně zcela zničeny. Na západní straně hradních zdí stála hranolovitá věž jako součást opevnění hradu. V sousedství hradu Michalovice se nachází stejnojmenná osada s kostelem sv. Michala, jehož románské základy svědčí o tom, že byl vybudován patrně s hradem, ne-li dříve..

Za ním bylo předhradí, návrší nyní prázdné, skorem asi čtverhranné, jehož boky se na všechny strany strmě sklánějí, tak že se nahoru jen s obtíží vystoupiti může. Ještě lze uzříti základy zdí, které předhradí na všech stranách zavíraly, a místo čtverhranného stavení na způsob nějaké věžě; také znáti dobře, že tu byly ještě některé jiné stavby kamenné, ale méně pevné než vlastní hrad, neboť všecko již zmizelo s povrchu a pouze rum chudou travou obrostlý pozůstal. Mezi předhradím a hradem jest hluboký a široký příkop, od zakladatelů velikou prací ve skále vytesaný; boky jeho jsou tudíž tam, kde je ssutiny nebo prsť spláchnutá nezakryly, jako stěny. Nyní arci se místo najde, kudy se může do hradu vstoupiti, ale za dob starých, když most zvoditý zpodjat (natažen) byl, nebylo ke hradu naprosto přístupu. Hrad vlastní, mající podobu trojhranu se dvěma stranami vypouklými, skládá se z dolní a horní ohrady a postaven byl docela po způsobu německém. Velká věž, hlavní čásť jeho, stála tři sáhy daleko za hradbou, kteráž jde podlé příkopu, jsouc hlavní záštitou brány, jež se někde pod ní nacházela, jakož i všech jiných bližších místností, nad něž jak výškou tak i tvrdostí svou vynikala. Sloh její jakož i plán celého hradu, zejména však skrovné místnosti pro obydlí panské ukazují k tomu, že hrad postaven ke konci 13. století a že ve stavu svém původním až do spuštění potrval. Nynější stav věže je žalostný, anobrž děsný a hrozný, poněvadž se pozorujícímu zdá, jakoby každou chvíli naň spadnouti a všecko pádem svým rozdrtiti měla. Spodní čásť totiž bezpochyby podkopáváním byla proražena, tak že tu nesmírnou tíži na své straně snésti nemohla, tudíž svrchní čásť zvýší hořejších tří pater se odtrhla a na stranu podkopanou svezla, ale na zem spadnouti nemohla, poněvadž na jedné straně na zem dopadla a na druhé straně o jeden kus přízemí dobře zachovaného se opřela a tak vlastně nyní kromě dotčených dvou opor ve vzduchu visí. Zdi velikánu tohoto připevněného mají více než jeden a půl sáhu hrubosti a jsou po způsobu všech těchto staveb jako ulity. Dole v ní je viděti jest místnosť podoby džbánovité, bývalé to vězení, ale horního otvoru není; z těch příčin jest nám hádankou, kudy tam vězně spouštěli, neboť v přízemí dvéře býti nesměly. O klenuté světnici nahoře (u okna) a schodech točitých v hrubosti věže udělaných (v tu stranu k Boleslavi) vypravují odvážliví lidé, kteří byli ze zvídavosti na vršek ssutiny vylezli. Na stranu jižní od věže viděti jest vysoké zdi bývalého paláce s okny vylámanými, a odtud dále v rovné čáře jdou zdi nižší, které nádvoří horní ohrady zavíraly. Hradby a zdi na straně západní a severní již nadobro se ztratily. Zdi dolní ohrady na východ v úhel se zbíhající také na severní straně se již dávno dokonce sesuly, ale na této straně zachovala se čtyřhranná věž z ohrady povydaná a již na svahu se nacházející, ve kteréž byla bezpochyby studně. Veškeré stavby na Michalovicích byly úpravně z hrubého kamene zřízeny, ale vzaly zkázu nejdříve na západní a severní straně, poněvadž větrům a dešťům odolati nemohly. Ale svědčí o pevné a důkladné stavbě, že přes spoustu kolika věků trvající přece zbytky kolik sáhů vysoké pozůstávají. O staré šíji, kteráž pod Jizerou jdouc Boleslavě docházela, bájí se zde, jako na jiných hradech. Dějiny hradu Michalovského shodují se zcela s osudy rodu, kterýž jej postavil a až do svého vymření držel, větve z bohatého rodu Markvarticů, kteří snad v okolí Boleslavě a Turnova tolik statků měli, jako ostatní šlechta dohromady. Beneš Okrouhlý neb Okružený (poněvadž si dával vlasy po starém způsobu do kruhu střihati) syn Beneše Markvartice (r.1217-1222), seděl ještě na nějakém dvorci, ačkoliv kolika vesnicím poroučel; syn jeho Beneš Pyšný seděl na hradě Velešíně v jižních Čechách, jejž potomci jeho větve mladší až do svého vymření drželi. Tehda pečetil on a ještě syn jeho znakem lva, ale potomci jeho přijali za znak štít na pole černé a bílé rozdělený a nad helmou křídlo orličí. Buď Beneš Pyšný nebo syn jeho Jan vyhlídli si na statku svém příležité místo a založili na něm nový hrad po způsobu západním; také jméno domácí, kteréž posud dvůr a starodávný kostelík při něm měl, neponechali, nazývajíce hrad nový Michelsberg a sebe pány z Michelsperska. Teprve jejich potomci znali se zase ke starému názvu. Jan z Michalovic připomíná se poprvé roku 1281; tehda získal od krále tři znamenité hrady, vyměniv si je za menší některé statky, a zavázal se proto králi stále sloužiti. Král Vácslav daroval jej nad to úřadem nejvyššího číšníka (asi r. 1289). Od těch dob býval častěji při dvoře královském, zejména byl i téhož roku přítomen, když kníže Kazimír zemi svou Bytomskou králi v manství a pod léno poddal. Byl přívrženec veliký nově zavedených turnajův a klání, i vydal se na cestu, aby této kratochvíle hodně užil, a klav v Porýní a ve Francii, zase šťastně se domů navrátil, což asi v l. 1293-1296 vykonáno. Manželku měl rodu vznešeného, Johanku z Rožemberka, kteráž jej přečkavči r. 1317 dne 3. února zemřela a v klášteře Vyšehradském pohřbena byla Janův syn Beneš, pán na Michalovicích, Velešíně a jinde, měl příjmí „Věrný“, ale komu věrným byl, paměti naše nevypravují. Mezi věrnými krále Janovými se aspoň vždy nenacházel. Záhy povýšen byl k vysokým úřadům. Roku 1315 jsa purkrabí Pražským držel ještě s králem a válčil se Hronovci, když se byli po zajetí Jindřicha z Lipého proti králi zdvihli; svedeno několik bitev, ale Hronovci všude vítězili. Sotva byly různice tyto uklizeny, nastaly (r. 1317) zase jiné mezi královou Eliškou a Hronovci, v nichž Beneš těmto pomáhal a nepřátele své udatně potíral. Ke sklonku roku zachovávaje spolčení s Hronovci válčil podlé nich s vojskem německým, kteréž byl král přivedl do země. Konečné smíření stalo se r. 1318 v Domažlicích, kdež král Jan pány zase na milosť přijal a některé z nich statky a milostmi daroval. Za to mu obnovili páni přísahu věrnosti a Beneš zejména vyznal (24. prosince roku 1317), že se zpronevěřil králi „neznaje dobrotivosti jeho“, ale že chce jemu za to, že mu dáno bylo podhradí Boleslavské, se všemi hrady svými sloužiti. Kromě toho byl obdržel od krále clo v Kněžmostě a Sovynicích, pro něž se soudil s těmi pány, kteří místa tato drželi. Času toho Beneš, pokud v Praze nebýval, obyčejně na hradě svém Michalovském sídlel. Roku 1320 sedal na soudě zemském, a ještě do r. 1322 paměti naše o něm sahají. Benešův syn byl Jan Správný z Michalovic, pán mocný a bohatý, neboť kromě Michalovic držel zboží Boleslavské, Brandýsské, Šarfšteinské a Úšťské; jiná menší zboží, zejména však Velešín, držel Jindřich, tuším, bratr jeho. Roku 1334 dne 24. února vysadil město Boleslav, jež bylo posud pouhým podhradím, založiv je znova na místě nynějším; v letech 1337-1351 sedal často na soudě zemském. Miloval války a hry rytířské. Roku 1336 provázel krále Jana do Litvy a býval na dvoře královském u něho i u syny jeho Karla, a roku 1345 ukončil válku s Menhartem, purkrabí Míšenským. Smrť jej zachvátila záhy, r.1354 času letního, nežli ještě syn jeho Petr let svých dosáhl. Správu statkův ujal nyní poručík mladého pána a příbuzný jeho Petr z Rožemberka a vedl ji až do r. 1361. Ovdovělá manželka Janova Maruše, jinak Kunka, měla celý rok pře s tímto pánem, kterýžto zaručení svému, že jmění sirotčí „neumenšovati, ba spíše přivětšovati bude“, přísně až do úzkostlivého rozuměl. Maruše majíc věno své na Boleslavi zapsané táhla se ještě k některým dědinám a věcem, jichž za živobití svého užívala, na něž však věnného zápisu neměla. Konečně rozsouzena pře ta (r.1355, 3.října) na soudě zemském tak, aby jí Petr postoupil mostu přes řeku Jizeru pod Michalovici (rozuměj i se clem) a všeho toho, co v Boleslavi přikoupeno, ale toliko do své vůle a dalšího rozeznání panského. Paní Kunka potom práva panská i na panství Michalovském vykonávala, podávajíc r. 1359-1363 kněží ke kostelu v Michalovicích, kaplanství tudíž a k faře v Debři. Ledva mladý Petr let svých dosáhl, již jmění své (Michalovice, Boleslav, Úšť, Ratný, Brandýs) o veliké panství rozšířil; s povolením zajisté císaře Karla vešel ve spolek s tetou svou Markétou, jedinou dědičkou hradu Velešína, od kterýchžto dob práva panská tudíž vykonával, a to také proto, poněvadž si společnice život panenský v klášteře byla oblíbila. Roku 1367 ke dni 1. dubna a 22. listopadu připomíná se Petr náš jako patron kostelů v Michalovicích a Debři. Příštího roku (1368) prodal Petr jakési zboží kapitule kostela Pražského, ale jak se zdá z následujícího, nebyla mu smlouva ze strany kupujících vyplněna. Když totiž císař Karel vyjel ze země a na jízdu do Vlach se vydal, táhl mladý Petr za ním se svým lidem a činil prý na statcích kostela Pražského, kudy se bral, škody takové, že nářek a pláč chudého lidu do nebe o pomstu volal. Podobněž činili i někteří jeho přátelé, jako byl obyčej v takových příhodách, když se vedl lid válečný. Po odjezdu Petrově učinila manželka jeho Eliška slib, že šťastné navrácení svého muže putovati bude do Prahy ke svatým dědicům českým, i přišedši obešla celý kostel kolem, až pak chtěla vejíti do kaple sv. Vácslava a se pomodliti. Tu však shledali býti kapli tak silně zavřenou, že kaplan, mající klíče od ní, nemohl nijakž otevříti, tak i děkan Vrativoj, jejž k tomu zavolali, a jiní kanovníci a duchovní, konečně i zámečník, kterého zjednali. Paní nedostala se tedy do kaple; jakmile však odešla, daly se dvéře otevříti jako kdy jindy, beze vší těžkosti. Hned prorokovali z toho zlé, i umřelť pan Michalec ve Vlaších právě té chvíle, když se toto dálo v Praze, a přivezen potom mrtev do Čech. Po krátkém čase nastala zase poručnická vláda. Ovdovělá paní Eliška panovala potom na Brandýse, jejž u věně svém držela. Poručníkem mladého Michalce byl až do konce r. 1377 pan Těma z Koldic a spravoval jeho jménem rozsáhlá panství rodinná, jako Michalovice, Boleslav, Velešín, Šarfštein, Kamenici a Úštěk. Roku 1378 ujav správu statků svých Jan Michalec z Michalovic povolán jest brzo potom do soudu zemského, kdež jej v letech 1383-1419 na lavicích panských sedícího nacházíme. Roku 1387 prodal hrad Velešín s panstvím od jiných statků příliš vzdálený; při vyjednávání o prodej tento provázeli jej jako nějaké kníže služebníci jeho, zejména Zdislav, vladař vrchní a písař páně, Dmychl z Chlumku, Ustač, Petr ze Stakor, Budislav ze Vtelna a jiní. Pak se stal dvořenínem u krále Vácslava a proto mu snadno bylo, pro město své Boleslav trh výroční vyprositi. Také poukázal r. 1394 faráři u svatého Jana v Boleslavi nový úrok na místě starého, při čemž svědčil Pešík z Bukovna, purkrabě Michalovský. Ale nedlouho potom připojil se Jan k jednotě panské, kteráž nespokojena jsouc s vládou královou mocně chtěla dosíci většího působení ve věcech zemských. Roku 1394 dne 5. května Jan sám desátý přivěsil pečeť svou k listu, jímž páni zapsali se spolu věrně beze lsti držeti, zemského dobrého hleděti a j. v., a tím zakrývali vlastní své úmysly. Páni docílili r. 1396, po čem toužili, když se král ve při s nimi podal na výrok krále Zikmunda a markrabí Jošta a tito pánům ve všem za právo dali (2. dubna). Nejdůležitější nařízení nálezu tohoto týkalo se osazení zemského soudu; v něm Michalec místo své předešlé zase zaujal, kromě toho stal se r. 1396 hejtmanem Budišínské a Lužické země a r. 1397 dostal ke správě úřad Domažlický. Při korunování králové Žofie (r.1406) nesl za ní a za pány, kteří měli korunu a žezlo, sám třetí jablko říšské s křížem. Roku 1405 učinil jej král Vácslav popravcem kraje Boleslavského. Ustavičné jeho jízdy po zemi tu k jednáním jednoty panské, tu zase v potřebách zemských a dvorských, stály jej mnoho peněz, pročež i r 1406 dvě veliká panství Šarfšteinské a Kamenické prodal. Hrad jeho Michalovský v těch dobách (r. 1405) spravoval ještě purkrabě Pešík z Bukovna. Jan byl z rodiny přísně katolické a církvi oddané, proto také byl velikým nepřítelem novot husitských. Brzo po upálení Husově sešel se s ostatními předními katolíky v Brodě Českém u arcibiskupa Kunrata (r.1415, 1. října) a tu zapsali se k jednotě, že budou poslušni krále, církve Římské a sboru církevního. Jako někteří nábožní páni z okolí měl i Jan oltář rodinný, sv. Dorotě zasvěcený ve Staré Boleslavi; r. 1417 v lednu, když se na hradě Michalovicích zdržoval, velice si toho žádal, aby oltář tento do kaple sv. Klimenta blíže kostela sv. Kosmy a Damiana ležící a od některého času pusté byl přenesen. Kapitula Boleslavská přání tomu velmi ráda vyhověla, nazývajíc Jana dobrodincem a ochráncem svým zvláštním. Vůbec se Jan tehda na svém tvrdém hradě Michalovském raději zdržoval než v kacířské Praze. Na Michalovicích udělil téhož roku výsady Boleslavským a dal jim to na list, který tři synové jeho, Petr, Jan Kruhlata a Jindřich a starý Pešík, posud purkrabě páně na Michalovicích, spečetili. Čím více se znímalo vlnobití husitství, tím účinnějším byl starý Michalec, jehož tehda na rozdíl od syna zrostlého Janem starším nazývali. Na počátku r. 1419 byl na úmluvách Lineckých mezi králem Zikmundem a posly krále Vácslavovými. Po smrti Vácslavově zapsal se (r. 1419, 6.října) s předními pány katolickými pomáhati králové Žofii proti každému, kdož by na ni mocí sahati nebo pokoj země rušiti chtěl, arci tedy proti kališníkům. Sám také potom do pole vytrhl. Dne 22. května r. 1420 chtěl Jan sám pátý královským na hradě Pražském obleženým dáti posilu; když však s lidem svým a vozy nákladnými se ke hradu blížil, Žižka se svými obořil se naň náhle v poli nad Ovencem u tehdejší křálovské obory, porazil a rozprášil je tak, že pan Michalec s několika brannými sotva na hrad utekl a vozy s kořistí bohatou vítězům se dostaly. Po této ráně stihla jej téhož roku druhá bolestnější; při veliké porážce, kteráž stihla vojsko Zikmundovo u kostela sv. Pankráce (r. 1420, 1. listopadu), padl syn jeho Jindřich. Ale ještě i jiné nehody vysuly se na hlavu Janovu. V prosinci téhož roku osadili Pražané hrad jeho Brandýs, příštího roku v lednu ztečena blízká jeho tvrz Toušeň, a Boleslavští odpadli také od svého pána. V srpnu r. 1422 již se strachoval svých nepřátel a utekl proto na vysoký a tvrdý hrad Bezděz, jejž měl v zástavě. Donášely se pověsti, že kníže Zikmund Korybut s kališníky se hýbe od Opočna, aby válčil s Moravany a Slezáky, ale napřed že se chce položiti před Michalovice a hradu dobývati. Dne 21. srpna dával o tom Jan zprávu Žitavským a prosil jich, aby mu rychle pomocí přispěli. Ale, jak se ukázalo, byly obavy tyto plané. Rok 1423 přinesl Janovi něco úlevy. Usilováno tehda o to pilně, aby strany jak samy mezi sebou tak i s církví Římskou opět se smířily a země zase v dobrý řád uvedena byla. Držány o to několikeré sjezdy a uložen pak stranám sněm obecný a valný ke dni sv. Havla roku 1423 do města Pražského. Přítomen byl tu také Jan starší se synem svým Janem mladším; oba vstoupili dne 1. listopadu v čele strany své v příměří se stranou kališnickou, jež oo sv. Martina do roka trvati mělo. Jan sám šestý ze své strany a vůbec dvanáctý zvolen jest za mocného správce a hejtmana a dána mu vedlé jiných moc k řízení a uspokojení celé země České; rozkazů jejich měli poslušni býti všickni bez výminky. Kromě toho tu ujednány ještě mnohé jiné věci, jež ke smíření stran a uspokojení země vísti měly. Konce dotčeného příměří se Jan dočkal. Roku 1424 dne 17. srpna podával faráře katolického ke kostelu Michalovskému, příštího roku (1425 dne 29. června) potvrzen k jeho podání farář Brandýsský, ale, jak samo se rozumí, úřad svůj ujíti nemohl. Jest to poslední zpráva o Janovi, o němž nevíme, dočkal-li se dobytí původiště rodu svého a na kterém místě šedivou svou hlavu k věčnému spánku uložil. Po tolikerých škodách, ketréž Michalovští kališníkům činiti nepřestávali, došlo konečně i na Michalovice. Páni to dobře vědouce byli Šestiměstí Lužických za pomoc žádali, ale nic takového nedosáhli. Kališníci přitáhli v létě r. 1425 před Michalovice a hrad ten opanovali, vzavše jej bezpochyby úmluvou. Synové Janovi Petr a Jan drželi tedy jen Bezděz a Bělou, a na Michalovicích poroučel nyní Táborský hejtman Kunata z Počapl. Mezi poddanými těchto panství a jich bývalými pány zběhly se za devíti let následujících asi mnohé půtky, o nichž nám paměti nic nevypravují. Roku 1434 schylovalo se k rozhodnému boji mezi stranami v Čechách a k brzkému ukončení domácích válek. Když se setkali obojí u Lipan, bojovali tu také úředníci a lid Vácslava z Michalovic, od r. 1430 mistra Strakonického. Když pak následovalo potom smíření a navrácení všeho toho, co ve válkách bylo vzato, přišlo také k tomu, že město Boleslav s Petrem z Michalovic v příměří vstoupilo a od něho odpuštění všech protivenství ve válce činěných obdrželo (r. 1436). Bylť tehda pánem na Michalovicích Bohuněk z Klinšteina, maje jej bezpochyby od Táborů postoupený, ale neobdržel posud od pánů výplatného, aby jim hradu postoupil. K panství se táhl tehda Jan mladší z Michalovic, podávaje r. 1434 dne 10. září faráře do Debře, ale právo toto vrchnostenské a uvedení nového faráře stalo se jen na vysokém Bezdězi. Když však k urovnání mnohých neshod přišlo, zůstal Petr v držení Brandýsska, Toušeňska a polovice Bezdězska, a Jan nebo jeho potomci podrželi Boleslav, Michalovice a druhou polovici Bezdězska. Statky rodinné spojeny záhy v jedno Jindřichem Kruhlatou z Michalovic, jenž byl pravou ozdobou rodu svého. Petr totiž dětí nemaje odkázal s povolením císaře Sigmunda († r. 1437) všecko zboží své movité a nemovité jakož i práva svá Vácslavovi z Michalovic, tento převedl pak všecka práva ta na dotčeného Jindřicha. Pán tento, jak se zdá, přebýval nejraději na Boleslavi, ale proto přece hrad Michalovský v úpravě patřičné udržoval. Roku 1440 dne 29. ledna byl Jindřich na sněmě obecném, který jednal o dobré zemské, téhož roku dne 10. března byl na krajském sjezdu v Nymburce, kterýž ustanovil mír v kraji Boleslavském. Podobně býval i na potomních sněmích a sjezdech, zejména na důležitém sněmě Pelhřimovském, a ve všech písemních ujednáních a zápisech jmenován býval mezi předními pány. K panu Jiříkovi z Poděbrad a straně jeho táhlo jej přesvědčení vlastenecké, ale úžeji s ním jej spolčovaly svazky příbuzenstva. jindřichova manželka, totiž Anna z Hradce, byla vdovou po znamenitém náčelníku strany pod obojí hynkovi Ptáčkovi z Pirkšteina, a pastorkyně jeho, Žofka z Pirkšteina, která v Jindřichovi ctila svého druhého otce, stala se manželkou Viktorina, syna Jiříkova. Nacházíme jej v jednotě Poděbradské ve všech důležitých jednáních. Roku 1455 udělen mu důležitý úřad nejvyššího komornictví, r. 1457 je s vyslanectvím do Francouz pro Majdalénu, nevěstu krále Ladislava. Když tu s poselstvím v Turonech přebýval, stihla jej smutná zpráva o smrti mladého krále. Král Francký kázal potom posly všude čestně provoditi skrze říši jeho. Proto vítáni jsou s velikou slavností zvláště v Paříži od předních mužů města a university, ukazovány jim všeliké pamítnosti a poklady, ale obdivováno se ještě více krojům a obyčejům jejich. bylať právě zima i sněhu mnoho po ulicích, saně však na kterých se vozili po městě, byly s řetězy a náklady jako k bitvám a ostříháni dnem i nocí na způsob táboru někdy Žižkova; i přes tu zimu třeskutou nepřestávali zvědaví Pařížané hrnouti se valně k divadlu takovému. Když byl Jiřík zvolen za krále (r. 1458), byl Jindřich jeden z těch, kteří se radostí rozplakali, ačkoliv katolickou svou víru nikdy nezapřel. S králem svým táhl téhož roku do Rakous, aby pomohli stísněnému králi Bedřichovi. Za doby té byl jindřich jeden z prvních pánů, jenž i za hranicemi chvalně znám byl; nemalým toho dokladem jest psaní papeže Pia II. (r. 1459, 19. dubna) pánům Janovi z Rožemberka, Zdeňkovi ze Šternberka, Jindřichovi z michalovic, Zbyňkovi z Hazemburka „i ostatním šlechticům království Českého“ poslané. Když se utvořila jednota panská, zastírajíc nechvalné své úmysly za rouškou náboženskou, prohlédl Jindřich cele obmysly její a králi věren zůstav život i hrdlo zaň nasadil. Roku 1468 táhli zpronevěřilí poddaní s lidem ze všech končin sebraným, jemuž děli „křižáci“, od Žitavy do Boleslavska, páchajíce na cestě nešlechetnosti a ukrutnosti takové, že o nich i katolíci mluvili s ošklivostí. Dne 2. června dorazili k Turnovu a otočili se hradbou vozovou na samém břehu Jizery; na druhém břehu opodál zavřel se Jindřich v podobné hradbě s lidem svým a pana Šťastného z Valdšteina, jichž obojích bylo prý do 3000, nejvíce sedláků. Nazejtří křižáci protivůli vůdců svých přepravivše se přes Jizeru, učinili útok na ležení české, ale odraženi s bolestnou a velikou ztrátou. Nicméně v sobotu 4. června podařilo se jim vypáliti nejen Turnov ale i vesnice všechny na míli v okolí. Mezi tím uslyševše, kterak lid český, podrážděný ukrutností jejich, sbíral se k panu z Michalovic ze všech stran, a také vojsko řádné, kteréž stálo u Hradce Králové, blížilo se, i chtějíce také uchrániti hojný počet svých raněných, mínili ustoupiti s pole a vrátiti se domů v neděli svatodušní 5. června. Ale když přepravovali se přes Jizeru zase, pan Michalec dav skopati tři rybníky na blízku, tak rozvodnil řeku, že nejen utonulo jich mnoho, ale potopeno i celé ležení jejich. Potom Čechové stíhajíce nepřátele couvající a nabíhajíce na ně po stranách, pobili jich veliké množství a odebrali jim kořisti, až sotva polovice jich vrátila se domů zase ve stavu bídném. Z české strany bohužel hrdinský vůdce raněn tak těžce, že z toho již nepovstal. zemřel ještě v témže roce, zůstaviv vdovu N. z Cimburka, jež se vdala potom za Jiříka Tunkla z Brníčka. Slavná korouhev pánů z Michalovic a rod jich starožitný zhynuly, neboť on poslední byl a dětí s paní svou neměl. Jeho statky všechny se dostaly nyní sňatkem Janovi z Cimburka a z Tovačova. On a potomci jeho sídleli na Boleslavi a jiných hradech svých, ale Michalovice opustili docela. Neveliká prostora místností hradských, zejména malý počet světnic, které se v hlavním jeho domě nacházely, příčinou toho byly, že se pánům bydlo na hradě Boleslavském na kraji veselého a živného města lépe zalíbilo, ani tu také bezpečnosť tak nacházeli, jako na Michalovicích. Na starý hrad nedávány opravy žádné, tak že se brzo střechy protrhaly a potom dokonce rozpadaly. V takovém asi stavu byl „Michalovice zámek pustý“, když se panství Boleslavské r. 1513 Kunratovi z Krajku dostalo. Od r. 1580 se ani mezi pustými hrady nepřipomíná. Snad se sem vztahuje zpráva, že hrabě Černín starý pustý zámek nějaký na panství Kosmonosském obehnal zdmi a nakázav, aby každý sedlák do roka 30 šneků přinesl, tu jednoho ustanovil, aby je hlídal a do Prahy prodával..