Komařice

Vstup je orámován bosovaným portálem se znakem Jiřího Kořenského z Terešova a jeho manželky Kristýny z Dráchova. Na několika místech vidíme zbytky renesančních sgrafit. Nádvorní strana je zdobena arkádami, které však byly v 19. století zazděny. Vynikají tu ovšem sluneční hodiny jako součást fresky Panny Marie. Vížka, která zámek ukončuje na severozápadní straně, obsahovala také kapli zasvěcenou sv. Bernardovi (zřízena kolem 1650). Před zámkem stojí barokní socha Immaculaty a rostou dva vysoké památné zeravi. Několik dalších památných jehličnanů potom obklopuje mohutnou budovy sýpky na druhé straně silnice.

Zámek v roce 1598 vyhořel a v roce 1621 tu opět plápolaly ohnivé plameny – do stavby totiž uhodil blesk. Kořenští zpustlý zámek raději prodali vyšebrodskému klášteru; stalo se tak roku 1623. V minulém století sloužil různým podnikům a institucím např. jako sklady, byla zde však také škola, byty či pohostinství. V restituci byl zámek navrácen rodině Chalušově..

Nade vsí jest dvůr a při něm tvrz, v 16. století v úpravný zámek v čistém ušlechtilém slohu renaissančním přeměněná. Nemaje již ohrady, přístupen jest zámek ze dvou stran: ze strany dvora, kdež se potěšíme spanilou jeho způsobou, i z druhé strany, kdež nám portál staro dávnný vlastní vchod ukazuje. Nápis nad touto branou sklenutou a štukovím obloženou ukazuje nám, že dokonali stavbu zámku r. 1566 Jiřik Kořenský z Terešova a manželka jeho Krystyna z Dráchova. Venkovská tato strana nemá kromě toho nic pamětihodného; hezčí jest vnitřní strana, kdež se spatřují v prvním a druhém patře bývalé chodby se štíhlými sloupy, bohužel docela zastavené. Nelze vypsati, jak nemile na příchozího působí, vidí-li elegantní sloupy v přirozené své barvě vmačkané a vtěsnané mezi zdi barvy přižloutlé a mezi nimi k tomu okna. Nad tím by se zajisté zhrozili zakladatelé, jichž znaky (kohout a hlava s oslíma ušima) pěkně a řemeslně v kameni vytesané s číslem 1565 v prvním patře se spatřují. V přízemí viděti pěkné dvéře renaissanční. Při zámku jest věž a v něm kaple sv. Bernarda s oltářem r. 1653 posvěceným. Zámek nyní 2 patra vysoký býval prý kdysi vyšší, ale jednou po ohni třetí poschodí pobořili. Ve 14. století seděl na Komařicích rod, jenž nosíval na štítě svém střelu, jsa jednoho původu s pány ze Strakonic. K nim patřil také Beneš z Komařic, který se r. 1346 a 1359 připomíná. Týž splodil s manželkou svou Vojslavou dva syny, Vernéře a Beneše, z nichž tento byl již r. 1365 při letech, onen tehda i s mateří mrtev. Na spásu duší obou daroval starý Beneš roku 1365 jeden lán svůj v Trutmani klášteru Vyšebrodskému, aby mniši každý rok zádušní mše za dárce, jeho příbuzné a předky sloužili. Naposled čteme starého Beneše r. 1369. Toho roku 13. července vyznal totiž spolu se zetěm svým Odolenem, že jest dlužen 5 kop gr. Pr. klášteru Vyšebrodskému. Mladý Beneš zavázal se r. 1368, 12. března svrchu řečenému klášteru, že jim bude platiti úroky dotud, dokud by jim dluh 3 kop gr. nezaplatil. Ujav později Stradov i Komařice, nazýval se Stradovcem z Komařic. Roku 1380 vložil oboje zboží k věrným rukám pánům z Rožemberka, naproti čemuž tito 14. listopadu se zavázali, že ihned zboží ta z desk propustí a dědicům Benešovým navrátí, jestli že by Beneš dříve než oni zemřel. Na začátku 15. století čte se Beneš z Komařic častěji v zápisech jižních Čech, užívaje erbu orlice. Roku 1402 vyměnil si s klášterem Třeboňským plat svůj ve vsi Stropnici za plat ve vsi Doňové. Roku 1402 daroval půl lánu u vsi Střížova tamnímu faráři. O jeho přátelství s Dvořeckými z Olbramovic dá se souditi z toho, že byl roku 1414 poručníkem sirotkův Maršových z Olbramovic. Z pozdějších památek se dovídáme, že chtěli jistí zločinci na početí husitských válek tři vsi, Komařice, Pašinovice a Nežetice vypáliti, poněvadž jim držitelé jistou odměnu zaplatiti nechtěli. Beneš se uvodí naposled r. 1425. Odolen z Komařic připomíná se častěji uprostřed 15. století, užívaje v erbu orlice, čímž se nejen původ jeho z Janovicův, nýbrž i styky Komařických s Dořeckými vysvětlují. Čí byl syn, zdali pocházel od Beneše aneb snad od svrchu řečeného Odolena, není nám známo. Poprvé se připomíná r. 1436. Později nabyl také zboží Slavkovského, pročež brzo ze Slavkova, brzo z Komařic se psával. Manželku měl podlé poznamenání Březanova Ka teřinu z Michnic. Roku 1452 byl on a syn jeho Beneš a Jan z Komařic mezi těmi, kteří v Krum lově opověděli císaři Fridrichovi. Roku 1454 obdržel Jan od krále Ladislava zboží odumřelé v Mostečném. Zemřel asi roku 1457 a zboží jeho všechna, dvůr popl. v Komařicích a ves celá s platy a platy v Petrovicích, Nedabylicích a Straňanech spadly na krále Ladislava, který je udělil roku 1457 Benešovi z Komařic. Tento vyznačiv se již roku 1452 jako odpovědník císaře Fridricha, zdědil ke Komařicům jak se zdá zboží Pašinovské, neb roku 1460 dne 11. listopadu daroval za duše předků svých a Oldřichovu z Pašinovic jednu kopu gr. platu ročního na svém dvoře v Komařicích Vácslavovi faráři a kostelu sv. Martina ve Střízově, při čemž svědčil Matuš z Komařic a ze Slavkova. Podruhé odpověděl císaři Fridrichovi vedlé mnohých sousedů svých roku 1468, 13. dubna. Roku 1496 byl již mrtev a žil syn jeho Mikuláš. Benešovi bratří byli Vácslav, Řehoř, Jan a Mikuláš. S těmi (bez Jana) byl Beneš roku 1472, 24. dubna smlouvu učinil, tak že ze všeho zboží, které spolu po otci měli, totiž ve Slavkově, Cipíně, Veveří, Doudlebech, Radosticích i za nápad ten, který očekával od Anny z Heršlaku, macechy své, přijal za svůj díl 60 fl. uh. A poněvadž jak Beneš tak i Řehoř někdy příjmí Odolen užívali, soudím, že byli syny Odolenovými (r. 1436-1447), Beneš z první, Řehoř z druhé manželky. Buď na konci téhož buď na počátku 16. století vyšly Komařice z držení původního rodu svého a dostaly se Lipoltovi Komařickému z Hřebena, jenž se jako pán zdejší roku 1525 uvodí. Ale i titulář r. 1534 jej tak uvádí, ačkoliv nevíme, byl-li ještě tehda pánem na Komařicích. Po něm byl zde pánem Volf mladší Krajíř z Krajku a ten prodal kdysi před r. 1541 celé zboží Ctiborovi Dráchovskému z Dráchova, a to Kamařice tvrz, dvůr poplužní a ves celou, vsi Pašiněvice, Stropnici, Rankov a dvory kmecí v Petrovicích za 1750 kop. Ctibor získal k tomu ještě ves Sedlo a ves Jedovary, již mu Vincent Hungr z Čeřejova, měštěnín Budějovský, r. 1541 ve středu po nalezení sv. Štěpána postoupil, a zemřel r. 1545. Pořízením svým učinil poručníky dětí a statku svého Jindřicha z Dráchova strýce svého a Voršilu ze Skuhrova manželku svou; statek svůj odkázal synu svému Adamovi, však tak, aby vydal sestrám Krystyně a Anně po 100 kop. Jak se zdá, zemřel Adam v mládí, dědicův po sobě nezůstaviv, pročež statek na sestry jeho připadl. Ty se napřed o statek rozdělily; ale r. 1555 prodala Anna díl svůj, dvůr a ves Sedlo, ves Kosov a části vsí Strážkovic a Stropnice s mlýnem nad Malší sestře své, začež jí tato 40 kop ročně vydávati připověděla. Krystyna vdala se za Jiřika Kořenského z Terešova, jenž r. 1561 od Viléma z Rožemberka přijal v nájem platy v Kojakovicích, Zvíkově, Suchdole, Cepích a louky jisté v 1500 kop. Oba manželé v letech 1565 a 1566 tvrz zdejší obnovili a v nynější zámek přestavěli. S manželkou svou splodil Jiřík 4 syny, Petra, Ctibora, Viléma a Karla, a mimo to ještě patero dcer. Zemřel r. 1568 a pochován jest ve Střízově. Krystyna odkázala (r. 1568 v pondělí po sv. Jiří) všechen statek svůj dotčeným čtyřem synům svým, nad nimiž učinila poručníky Kryštofa Kořenského z Terešova a ve Svinech Trhových, Jana Kunaše z Machovic seděním tudíž a Adama Boubínského z Újezda sed. na Třebomyslicích. Zemřela r. 1573. Zboží bratřím po matce připadlé obsahovalo tvrz a ves Komařice, vsi Pašinovice, Rankov, Hůrku, Petrovice, dvůr popl. a ves Sedlo, vsi Kosov, Stropnici, Malši, Strážkovice, v Todni, Něchově, Čeřejově a Doudlebích dvory kmecí. O to všecko zboží rozdělili se bratří a r. 1580 sebe dskami zemskými ze všech nároků propustili. Petr a Ctibor dostali Komařice s vesnicemi některými. Vilém obdržel dvůr Sedlo a ves s dílem Rankova a Todně, Karel konečně Hůrku a Kosov ke zboží svému Zborovskému. Čeřejov před tím odprodán k Újezdci. Z bratří těchto zemřel Karel nejpozději (r. 1619) a Petr, jenž se nejstarším nazýval, nejdříve. Roku 1585 učinil ještě poručenství o dítkách svých a roku 1586 již zemřel v 35. roce věku svého i pochován jest v Praze v kostele sv. Jindřicha na Novém městě Pražském. Z manželství jeho s Markétou ze Žeberka pošli synové Jozue, David, Lukáš, Jáchym, Jan a Ruprecht Petr. Markéta ovdověvši odebrala se do Svin Trhových a tu bydlíc v domě Alžběty Kořenské z Kovanína, zemřela na morní bolesť asi r. 1596 v sobotu před sv. Kateřinou. Pohřbena jest tu ve Svinech. Před svou smrtí prodala roku 1591, 11. března díl sirotkův na Komařicích strýci jich Ctiborovi. Tento Ctibor řečený starší (později nestarší), seděním na Komařicích a Sedle (toto měl tuším po Vilémovi), pojal za manželku Lidmilu Hřebenářku ze Hřebena. Zemřel bezdětný r. 1592 a v Střízově pochován; statek jeho, jakož zemřel bez pořízení, připadl právem na bratra Karla. Karel zemřel v Třeboni roku 1619, zůstaviv 3 syny, Jiříka, Ctibora a Karla, kteří roku 1623 dne 10. února o statek otcovský se rozdělili, tak že dostali Jiřík Zborov, Ctibor Komařice a Karel Sedlo. Týž Ctibor prodal r. 1623 dne 16. října ves Komařice s tvrzí a dvorem popl., pivovárem, příslušenstvím a krčmou, vsi Pašinovice, Stropnici, mlýn Hanzlovský s krčmou, Strážkovice s krčmou, Petrovice s dvěma krčmami atd. knězi Gangolfovi Scheitingerovi opatu, Jiříkovi převoru a všemu konventu kláštera Vyšebrodského za 45.000 kop míš. Gangolfův druhý nástupce Jiří Wendschuh (r. 1641-1668) v kapli sv. Bernarta, která na tvrzi se nacházela, oltář r. 1653, 9. listopadu posvětil. Klášter přikoupiv ke Komařicům také Sedlo, Strádov, Habří a Čákovec, to vše podržel až do dnešního dne..

Že však při rozličné formě smýšlení a tužby lidstva se nemění, dokazují níže položené dva listy poselací. Uroz. p. p. Joštovi z Rožumberka a na Krumlově, pánu mému milostivému. Uroz. p. p. můj milostivý. Vaší Milosti službu svú vzkazují a Vaší Mti. ve zdraví ščastnýho příjezdu přiji jako pánu svému milostivýmu. Amiley pane V. Mti. prosím, že to ráčíte pro mne učiniti, jestli že jest jí věc možná, že ráčíte sestru mou Johanku do některýho času paní Jí. Mti. za služebnici přijíti a já V. Mti. chci toho po všecky časy zasluhovati chci, půkad má možnost naj veyše postačí. Stím dajž se pán Bůh V. Mti. dobře míti. D. v Komařicích tu sobotu po památce boží l. 1530. Lipolt z Hřebene. Uroz. vladyce Lipoltovi z Hřebena a na Komařicích příteli milému. Službu svú etc. Oznámeno jest nám, kterak by ty Voldřichovi zen San jeho noční služebnici Markýtu, kteréž jest on statku svého věřil a jemu i škodu učiniti na něm měla, a ty že by ji při sobě míti měl, ježto jest nám s podivením, poněvadž ty svú dobrú, poctivú, šlechetnú, oddávanú manželku, jak zprávu máme, máš, a při tom prosil nás týž Voldřich za opatření. Protož abychom my té věci vyrozuměti mohli, a v tom pokudž ouřadu našemu náleží, slušně a spravedlivě se zachovali, tobě toho den pokládáme ten čtvrtek po sv. třech králích najprve příštích, aby ty túž Markýtu před námi a pány a vladykami, radú krále JMti. na týž den v hodin 18 postavil a tu vyslyšíce my obě strany v tom se spravedlivě zachováme. Nepochybujem, než že tak, jakžť píšem, se zachováš. D. v Praze v sob. po sv. mláďátkách l. 1531. Jindřich Berka z Dubé. Volfart Plauknar z Kynšperka. Ze všech pánův Komařických snad byl nejtišší a nejmírnější Ctibor Dráchovský z Dráchova, a to snad proto, že zdráv nebyl. Již roku 1531 psal panu Petrovi z Rožemberka, že byl u doktora páně z Pernšteina, který „daleko mu líp měšec vyprázdnil, nežli hlavu. „ Ale přibytím Kořenských do krajiny zdejší nastaly nepokoje a sváry nejen na Komařicích, nýbrž i v okolí. Jak jsme již jednou propověděli (I. 215), byli Kořenští velmi bujné mysli, tak že muži zbraněmi a paní zlolajnými jazyky často sousedům svým byli na postrach. Kryštof Kořenský z Terešova byl náruživý lovec a často psy zapouštěl, tenata lécel a s chrty honil, neohlížeje se na to, má-li z toho jiný škodu. Pro tu jeho myslivosť brali velikou škodu poddaní pana Viléma z Rožemberka, pročež i pán (r. 1559, 12. ledna) Kryštofovi a jiným čtyřem myslivným pánům své grunty zapověděl, neb pouhé napomínání nebylo nic platno. Kryštof uchýlil se potom do Svin, kdež si koupil nějaký dům a pole. Osobou svou nepodléhaje právu městečka, nesl nicméně jakožto držitel pozemků městských všechna břemena, jaké sousedé. Tak i manželka jeho roku 1562 dne 6. září, když Kryštof do Prahy odjel, jednoho svého čeledína a druhého souseda placeného na ponůcku vypravila. Byla asi hodina na noc a Bartoš pekař, rychtář ve Svinech, obcházeje městem podlé povinnosti své uslyšel povyk a křik. Šel totiž blázen Vácslav po dolejší straně náměstí a dotčení hlásní se Samuelem písařem páně a jední pacholíkem krejčovským šli po straně hořejší; Vácslav podlé způsobu svého bláznovského zavýskal a písař „se mu porouhal“ a na něj blekal (t. j. po jehněti křičel). Ihned přiskočil k němu rychtář řka: „Proč povyky noční činíte, sobě ani žádnému pokoje nedáte?“ Odpověděl písař, aby mu v tom nerozkazoval, že jeho pánem není, že má on pána jiného. Dí rychtář: „Pojďte do panské kázně (do šatlavy)!“ Nechtěl písař jíti řka, že nemá proč, a když ho rychtář vyzýval , aby přece šel, řekl, že vždy nepůjde. V tom jej rychtář dvakráte žilou uhodil a písař mu prchl. Kázal tedy rychtář, aby jej ten soused hlásný honil, ale ten se zpěčoval, řka, že písař nic neudělal. I jal se ho rychtář bíti a vzal jej do šatlavy, Mezi tím přiběhl i čeledín, který byl na hlásce a křik uslyšel, k šatlavě a sousedu pomoci chtěl; i s tím se strkal rychtář, poněvadž písaře honiti nechtěl, a líl oběma, že jsou zvyj. zrádci té chudé obce. Nazejtří přišel rychtář před dům Kryštofův a volal na písaře, aby šel do šatlavy, ale on jíti nechtěl. Křik ten uslyšela paní, která ležela v nemoci a nevědouc, co se děje, lekla se velice, až jí panna Kateřina pověděla, aby se nic nelekala, že jen rychtář písaře do šatlavy vzíti. I vzkázáno rychtáři, aby tak nechal až do příchodu páně. Když pán se vrátil a jednoho dne (20. září) se svými přátely za stolem seděl, přišel také rychtář do domu za jistou příčinou a sedna potom za stůl a věc svou vyřídiv, učinil pánu žalobu na písaře s tím oznámením, že povyky a neřády nočně činil, i žádal, aby jej do vězení vydal. Odpověděl pán, že se mu nevidí tak učiniti, poněvadž mu příčiny neoznámil, a podával rychtáři této cesty: „Vidí-li se Tobě, abys sobě jednoho nebo dva přátely vzal i Vojtěcha písaře, a já chci den položiti a pokudž křivého uznám s těmi přátely, chci Tobě za spravedlivé od něho učiniti.“ Cesta ta byla dobrá pro zemany mezi sebou, nikoliv však tam, kdež úřední osoba jednajíc z práva snížena býti měla na pouhou stranu před nějakým novým nebývalým právem. Proto odpověděl Bartoš: „Tehdy mi toho pane nevěříte? Vy mě nemáte oč slyšeti proti němu, neb nemám porušení od žádného, ani od JM. pána, než toliko já mám vyšší úředníky a JM. pána, aby mne slyšeli, a Vy nemáte v tom moci mne s ním slyšeti.“ Žádal ještě jednou, aby písaře vydal a nevydá-li, že v tom pána J. M. ohlédati chce a že Kryštofovi čeládku vezme kdežkoli a trestati bude. Písař stál před stolem a rychtář se naň sápal řka: „Zdá mi se, že bych tě byl roubil, kdybych tě byl dopadl.“ V tom také žilou na stůl bil. I vida Kryštof, jak se rychtář před těmi pány nenáležitě choval, napomínal jej, aby hněvu přemoci se nedal, že není dobře, když hněv rozum přemáhá, než aby rozum hněv přemáhal. I jiní jej pamatovali, když neustále se zlobil. Tu řekl Kryštof: „Abys věděl, potvorníče, poněvadž nechceš ode mne toho přátel podání přijíti, že ty se mnou ani s čeládkou mou nic činiti ani rozkazovati nemáš a ublíží-liť co, chci já každému od nich za spravedlivé učiniti.“ Rychtář již s dostatek rozlobený vstal ze zástolí a řekl tykaje pánu: „A ty také můj pán nejsi, nerozkazuj mi - v tom žilou na stůl mrštil - vím dobře, jaké poručení mám.“

Tím zahájena ve Svinech vojna mezi sousedstvem a stranou Kořenskou. Kryštof by byl rád se mstil rychtáři, ale neměl k němu jiné právní příčiny,m nežli že ponocným jeho zrádců nadaql. Poslal k němu pány s poselstvím, zná-li se k těm slovům, a rychtář jako pravdomluvný muž neodepřel (21. září). Obě strany stěžovaly se nyní u pana Viléma z Rožemberka. Následek těchto nechutí byl takový, že se sousedům zemané, kteréž i čeládku svou mimo právo městské míti chtěli, znechutili a když Vilém Chlumčanský z Přestavlk se ve Svinech zakoupiti chtěl, poslán jest k němu rychtář (dne 6. října) s tímto poselstvím od obce: „Kdež jste toho žádostivi, abyste zde sobě koupili a Vás aby za souseda přijali, i v tom jsme zůstali, že Vás ani žádného zemana zde více míti nechtí.“ Kryštof jsa přítomen - neb řeč byla v hospodě u Severynky - takto mluvi k rychtáři: „Nerad toho slyším, že sobě stav náš tak málo vážíte, ježto jsem se k vám bohdá vždycky sousedsky choval a vy mnohdykrát ledajakéhos pobudu, lotry, zloděje mezi soubou míváte a je trpíte, a toho starce, jenžto se vždy dobře choval a chová, míti nechce, ježto mu JM. pán, jakž praví, povolení dáti ráčil, aby sobě koupil na JM. panství a poněvadž pak vůle v to JMti., nebo po vůli vaší, bude po vůli JM. páně.“ Rychtář vece zkrátka: „Pán nám v městečku nerozkazuje.“

Zemanstvo okolní stálo ovšem na straně Kryštofově. Když byl Bartoš okolo sv. Havla na Žumberce u Jindřicha Pouzara, řekl tento: „Neměls toho p. Kryštofovi Kořenskému v domě jeho učiniti, zles udělal, pomni, co tobě z toho přijde.“ Ale rychtář dal odpověď na to: „Nechť mi pak z toho přijde, co chce, co jsem před sebe vzal, s ním vykonám.“ Hněvu svému ulevoval rychtář na nejedněch místech, řka na př. u Severynky, že „sem ty zemany čert nosí.“ To vše donášelo se panu Kořenskému a kyselosť rozmnožena tím, že poslal rychtář do domu jeho biřicku a posměšně mluvil, „chce-li, aby k němu biřicky neposílal, aby bydlel na tvrzi,“ dobře věda rychtář, že pan Kryštof nádherné tvrze nemá. Obě strany vedly při svou u p. Viléma, posílajíce mu své právní průvody, svědomí a j. Pan Vilém pak nemoha věc tu hned pře se vzíti, sliboval nicméně, že stranám rok na Nových Hradech položí a Svinenské, budou-li právi, zastati, nebudou-li spravedlivi, trestati připověděl. Ještě na konci toho roku žádal Kryštof cedulemi řezanými, aby mu byli postaveni na radnici někteří sousedé k obvinění, ale potom ta věc beze všech psanic dlouhých umlkla. Dostačilať bezpochyby vážnosť Vilémova, aby byl zjednán pokoj. Eliška, manželka Petra Kořenského, který seděl ve Svébozích, byla paní zlá, pánovitá, zlolajná a hašteřivá. Z neznámých příčin uvalila na sebe hněv manžela svého a kázala se sama ve věži zavříti (r. 1577). K té věži lidé chodili jako na pouť a někteří si brániti nedali, aby s ní mluvili, neb bylo skrze zeď dobře slyšeti. Eliška učinila hejtmanu Novohradskému asi troje psaní, žádajíc, aby lidem pána z Rožemberka bylo zapovědíno tam choditi a hlásným aby v tom pokoj dali; i učinil tak, ale nic platno nebylo. Psala i o Sigle rychtáře Benešovského, aby jej na rukojmě vzal, že tu také jsa, pohrůžku učinil, že ji chce dáti vylámati. V neděli svatodušní od Benešova a odjinud přišlo lidu dvou set i víc, a tak ti hlásní a ten pacholek, kteří byli na věži, poslali k hejtmanu, oznamujíce, že jim ji mocí vzíti a vylámati chtí. I poslal tam své pachole na koníku, aby přezvěděl, co se děje. A tak uhlídavše pachole jeti, utekli ze vsí, než dvě ženy z Benešova již počaly zdi těch dveří lámati a byly již vylámaly něco kamení, ale uhlídavše pachole jeti, utekly také. Mezi tím i paní vylámala mnoho zdi a kamení na hromadu snosila, chtíc v té věži poklopu dosáhnouti. V pondělí (dne 27. května) v noci přišli nějací lidé k té věži a někteří mluvili s hlásnými a jiní zatím ty zazděné dveře vylámali. Atak vzavše ji, nesli ze vsi ven a hlásní nic říci nesměli.Oblekli ji do plunder havířských, dali jí zástěru havířskou a klobouček, tak že mezi nimi skrze město šla a tu za farou na ni s vozem čekali a ji odvezli. Janek pacholek, který ji hlídal, běžel napřed k panu Kořenskému, který byl ve Svinech, ale nebylo ho doma; tak paní zbudil a když ji mimo dům vedli, na ni ukazoval, že ta to jest, aby jí klobouček sňala, že ji pozná, ale paní Kořenská toho učiniti nechtěla. Zlá žena byvši takto soustrastí lidu poddaného z vězení vybavena, nevrátila se zase do zdejší krajiny a ješte i Krčína, regenta Rožemberského, jakožto domnělého původu svého vybavení řečmi urážlivými se dotýkala. Jestliže dělívali sídlo mezi dva bratří, málo kdy mezi nimi svornosť byla, neb neurčité druhdy rozdělení statku příčinu dávalo ke svárům. Tak i Petr starší a Ctibor hospodaříce spolu na Komařicích, nejednou se přeli doma a před soudem, poněvadž se o některé dědiny sporné shodnouti nemohli. Roku 1575 přijel Ctibor s čeládkou, vozy a voly na louku Petrovu na Mlyništích u Strádova a tu trávu posekanou a v seno sklizenou pobral. Něco takového opakovalo se i roku 1577 na téže louce. Toho roku již přišlo mezi oběma ke skutkům násilným, tak že Ctibor Petra a poddáné jeho zbil okrvavil, a Petr Ctibora sekerkou v hlavu škodně zranil. Jiného času bil Petr poddaného Ctiborova sekerou tak, že na něm kabát zsekal. Jako nějaký loupežník číhal Ctibor r. 1580 dne 27. ledna na Viléma staršího Kořenského z Teršova, když jel z Doudleb skrze les Bor nad Roudníčkem a moha pokojně cestou svou jeti, přece k Vilémovi řečí se nutil a ustrojiv se k bitvě, jej potom zbil. Když pak v únoru roku 1581 s týmž Vilémem na Hřebeně se setkal, zase mu řečí příčinu ke svádě dal a jej zbil. Za nových ústrkův povstalých mezi Petrem a Ctiborem r. 1583 přišel Petr do Hůrky, kdež rychtáře škodně zbil a potkav později sedláka z Pašinovic, an nesl poselství od Ctibora, zbil jej suchými ranami, poněvadž mu týž člověk listů vydáti něchtěl. Jak se zdá, provedl Petr přece svůj úmysl a dotčenému člověku listy vzal, počíhav naň v noci u Komařic. Proto mluvil o něm Ctibor r. 1583 v Třeboni, že jest falešník a zloděj a že cti nemá. Když bylo záští mezi oběma největší (r. 1584), přiběhl Ctibor do výhně kovářské v Komařicích a volal tu na čeládku Petrovu takto: „Povězte pánu svému, ať má na mne péči; kde naň přijdu, že jeho bíti budu.“ Měl tudíž tolik rytířského ducha, že napřed záští opověděl. Pro bujnosť svou bývali Kořenští od některých nenáviděni, pročež i Jiřík Čibelický ze Soutic r. 1628 na hradě Pražském o Ctiborovi Kořenském mluvil takto: „Lepší jsou Čabeličtí než Kořenští; nejsou ještě hodni Kořenští, aby Čabelickým sloužiti měli, a kdybych ho šelmu dole napadl, pomlátil bych ho, až by z něho ..... pištěla.“.