Kynžvart

Hrad, prostírající se severojižním směrem v délce 150 m, býval přístupný pouze od severu po šíjové straně chráněné prvním příčným příkopem a dvěma vstupními, dnes již zmizelými branami, kterými se vcházelo do podélného dvora předhradí (asi 75 x 30 m). Zde se zachovaly kromě zbytků hradeb na východní straně jen nepatrné základy hospodářských budov a příkop s valem podél méně strmé západní strany. Druhý, hlubší a v žulové skále vylámaný příkop odděloval předhradí od vnitrního hradu, postaveného na skalnatém bradle na půdorysu lichoběžníka s částečně zaoblenými rohy. Vstup do horního hradu kontrolovala kdysi třetí a čtvrtá brána v jeho severovýchodním rohu. Obranu zesilovala kromě dalších, dnes již neexistujících hradeb i dosud částečně stojící silná štítová zeď nad příkopem a nepravidelná věž, zachovaná do výše patra, se zaoblenou hranou na severozápadě. Jižní části nitřního nádvoří uzavíral věžovitý palác, z něhož stojí vysoké torzo jihozápadního nároží. Fortifikace horního hradu byla ještě zesílena dnes nezachovanou nižší parkánovou hradbou nad dosud dobře patrným příkopem a hliněným valem. Zbytky hradní architektury (věžovitý palác) a hlavně půdorysu (zaoblená nároží) spolu s písemnými prameny dovolují datovat původ dnešních zřícenin do konce 14. století. Přesto byl hrad Kynžvart založen mnohem dříve. Okolí Kynžvartu vstupuje do českých dějin r. 1197, kdy se tehdejší pomezní hvozd stal předmětem sváru mezi nově vzniklým premonstrátským klášterem v Teplé a německými feudály, pány z Hohenberka, jehož obětí se stal zakladatel kláštera Hroznata. Trvalého připojení zdejší krajiny k českému království bylo dosazeno až smlouvou v Chebu r. 1242. Teprve potom zde mohlo dojít k založení pohraničního hradu (až do trvalého připojení Chebska k Čechám r. 1322 tu probíhala zemská hranice) podle jména nesporně královské provenience (Königswart, původně Kunigeswart – Králova stráž) a to patrně v době intenzivního zakládání hradů Přemyslem Otakarem II. po polovině 13. století. Nejstarší zmínka o Kynžvartě z r. 1287, kdy se po něm psal Tuto z rodu Hertenberků, potvrzuje, že hrad, o jehož tehdejší podobě není nic známo, přešel brzy do rokou soukromých majitelů. Po Tutovi, připomínaném naposledy r. 1317, zde seděli jeho příbuzní (synové?), bratři Englhart a Albert z Kynžvartu, kteří patřili mezi přívržence císaře Ludvíka Bavora proti českým Lucemburkům. Tato okolnost spolu se stížnostmi chebských měšťanů na jejich loupeživou činnosti vedla r. 1347 k trestné výpravě, k dobytí a zničení hradu Kynžvartu královským vojskem. Bratři sice uprchli do Bavorska, ale po smrti svého příznivce se vrátili, a když r. 1349 neuspěl jejich pokus o opravu hradu, podrobili se královskému zákazu jeho obnovy a přijali zdejší krajinu od Karla IV. v léno. R. 1360 prodal Englhart kynžvartské zboží i s blízký hradem Boršengrýnem v Ubočí Nothaftovi, jehož synové postoupili Kynžvart r. 1373 Borešovi z Rýzmburka (zemřel kolem r. 1385). Od jeho syna, rovněž Boreše, jej získal nakrátko (r. 1392) královský podkomoří Zikmund Huler, který již r. 1395 vyměnil pustý hrad a přilehlé panství s Hynčíkem Pluhem z Rabštejna za Orlík. Oblíbenec krále Václava IV. Hynčík dosáhl snadno r. 1398 povolení k nové přestavbě s výhradou otevřených dveří králi. Brzy po r.1400 však prodal obnovený hrad leuchtenburskému landkraběti Janovi, který jej obratem přenechal Jindřichovi I. z Plavna (připomíná se tu již r. 1402). Po smrti zakladatele české větve tohoto saského rodu před r. 1414 získal Kynžvart jeho syn Jindřich II. z Plavna, aktivní účastník soudobého politického dění. Když se r. 1418 zapletl do vystoupení Borešů z Rýzmburka proti králi, byl v Praze zajat a uvězněn na Staroměstské radnici. Po smrti Václava IV. jej husité v létě 1419 vysvobodili a propustili na svobodu za slib příjímání podobojí. Jindřich se však stal věrným straníkem císaře Zikmunda a rozhodným odpůrcem husitů. Ti také r. 1430 vyplenili Plavno a další jeho statky, ale Jindřich se zachránil před jejich pomstou na Kynžvartě. Patrně někdy v této době udělil pán z Plavna podhradní osadě Kynžvartu práva tržního městečka. R. 1435 zastavil hrad jako věno svému zeti Hynkovi Krušivovi ze Švamberka, hejtmanovi Chebského kraje, který tu často bydlel. Po Hynkově smrti (1454) připadl hrad Kynžvart opět Jindřichovi II. z Plavna, jehož aktivita se nyní zaměřil na vytváření protipoděbradské opozice (jednota strakonická a zelenohorská). Ještě za svého života přenechal Kynžvart svému synovi Jindřichovi III. z Plavna, který se zde připomíná již r. 1471. Od něho získali hrad na konci 15. století nakrátko Šlikové (Jeroným a Kašpar se zde připomínají r. 1491). Za neznámých okolností získali Kynžvart začátkem 16. století Gutštejnové (asi kolem r. 1508 Jan). Když mezi nimi došlo k rozbrojům, zmocnil se r. 1509 hradu násilím Jindřich z Guštejna a zajal zde svého nejmladšího bratra Volfa. Rodinného sporu využil král Vladislav II. Jagellonský ve prospěch koruny; bratři Gutštejnové byli v Praze pro domácí válku uvězněni a nuceni postoupit kynžvartský a také tachovský hrad panovníkovi. Tak se stal r. 1510 Kynžvart opět královským hradem pod správou Ladislava ze Šternberka. Avšak ještě za Vladislava II. (před r. 1516) byl hrad zastaven bratrům Hynčíkovi a Hanušovi Pluhům z Rabštejna, majitelům bohatého bečovského panství. Po jejich smrti (Hynčík před r. 1531, Hanuš, nejvyšší kancléř českého království r. 1537) zdědil Kynžvart Hanušův synovec Kašpar Pluh z Rabštejna, kterému Habsburkové veškerý majetek konfiskovali pro účast na stavovském odboji r. 1547. R. 1554 po stoupil Ferdinand I. kynžvartskou zástavu bratrům Jindřichovi, Zdeňkovi a Jáchymovi ze Švamberka, kteří starý hrad v 60. a ž 70. letech částečně opravili (získali na to finanční podporu od zemského sněmu). Nejmladší z nich, Jáchym královský purkrabí v Chebu, zde seděl až do svém smrti r. 1547. Jeho synové Jiří Petr a Jan Šebestián přenechali před r. 1585 zápis na kynžvartské panství chebskému purkrabímu Hanušovi Šebestiánovi z Cedvic († 1585) a jeho bratru Kryštofovi Jindřichovi († 1600). Cedvicové si sice vymohli r. 1586 na císaři Rudolfovi II. uznání Kynžvartu jako dědičného majetku, ale ne nadlouho. Kryštofův syn Kryštof Jindřich mladší se zúčastnil českého stavovského povstání z l. 1618 – 1620 a jeho majetek byl proto r. 1621 konfiskován. Hrad, ačkoliv ještě obyvatelný, byl tehdy značně sešlý a Cedvicové již bydleli v renesanční tvrzi v podhradí, která stála buď na místě dnešního zámku, či v jeho sousedství na jihozápadní straně. Po Bílé hoře získal kynžvartské panství Jan Reichart z Metternichu, Winneburgu a Beilsteinu se svými bratry Emerichem, Lotharem, Karlem a Vilémem, a to nejprve r. 1623 jako zástavu a r. 1630 dědičně. Tito důstojníci Valdštejnovy armády pocházeli ze starého porýnského rodu od Koblence a byli synovci i dědici Lothara Metternicha (1551 – 1623), arcibiskupa a kurfiřta trevírského. Na Kynžvartě sídlil občas i syn jednoho z nich, Viléma, Filip Emerich (1628 – 1698), zakladatel kynžvartského metternichovského fideikomisu a stavebník nového sídla. Zkázu starému hradu přinesla poslední léta třicetileté války, kdy byl svědkem tuhých bojů mezi Švédy a císařskými. Wrangelova armáda obléhající Cheb obsadila v létě 1647 kynžvartské sedlo i hrad a vybudovala asi 1 km na východ odtud velká pozemní opevnění (vrch Staré šance). Ačkoliv se císařskému veliteli Cornovi podařilo Švédy odtud v srpnu vytlačit, dobyli Švédové v říjnu 1647 Kynžvart zpět, přičemž hrad vyhořel. Zřícenina pak poskytovala v 80. letech 17. století materiál na stavbu zámku v podhradí..