Chodský hrad

Hrozilo-li válečné nebezpečí, podávali zprávu o něm dále dovnitř země a zdržovali nepřítele tím, že na cestách zřizovali záseky. Poněvadž měli na svém praporu namalovánu psí hlavu, přezdívali jim jejich nepřátelé „Psohlavci“. Jejich heslem bylo:

„Pro vlast a krále na stráži stále!“

Chodové byli lid svobodný, podřízený toliko knížatům, později pak králům. Kdykoliv zavítal vládce země do kraje, očekávali ho ve zbrani pod svým praporem a uctívali ho soudkem medu. Za svoji službu požívali mnohých výsad, jichž postrádalo ostatní selské obyvatelstvo, poddané šlechtě. Směli volně používati potřebného dříví z královských lesů, mohli v nich svobodně loviti a v potocích chytati ryby. Celý širý hvozd jako by byl jejich vlastním majetkem. Bylo však jen málo let, kdy mohli užívat v klidu těchto práv a oddávati se pokojné rolnické práci. Boje, které se odehrávaly na hranicích, stihly je nejednou těžkou ranou. Roku 1373 vpadli na Chodsko Bavoři a spálili většinu chodských vesnic. Za husitských válek se Chodové přiklonili na stranu Žižkovu. Museli sváděti těžké boje s pány ze Vamberka, jimž později – za císaře Ferdinanda I. – byli dáni v zástavu, z níž se jim podařilo vyplatiti teprve r. 1572. Za císaře Rudolfa II., který potřeboval peněz, byli znovu zastaveni – tentokráte Domažlickým, s nimiž pak vedli dlouholetou při o svou nezávislost a svá stará práva, zaručená jim majestáty českých panovníků. Poklesnutím významu Chodů jako strážců hranic spěla stará chodská sláva k zániku a Chodům nastal těžký, marný boj o uchování jejich výsad a práv. Nerovný, osudný byl boj, který zdvihli proti cizáku Lamingerovi. Ten koupiv Chody neuznal jejich privilegií, počal je nutiti k poslušnosti ukládal jim těžkou robotu. Hrdý, nepoddajný chodský lid nesehnul však pokorně šíji před tyranským pánem, jenž se ho proti právu zmocnil. Bouřil se, skrýval pečlivě „majestáty“, jež vrchnost násilím na něm vymáhala. Doufal pevně, že jeho svatá práva zvítězí a že mu bude svoboda navrácena. Roku 1692 se Chodové odhodlali nastoupiti cestu odboje. Vyslali k císaři deputaci, která tlumočila jejich stížnosti, a když obdrželi zprávu, že byla císařem vlídně přijata, domnívali se, že mají v něm svého zastánce. Proto odepřeli Lamingerovi choditi dále na robotu. Laminger si stěžoval u krajského hejtmana a ten sezvav Chody na trhanovský zámek oznámil jim, že jejich „majestáty“ neplatí a že je stihnou přísné tresty, budou-li se nadále protiviti své zákonné vrchnosti.-

Chodové neposlechli. Setrvali vzdorně na svých právech, i když byly před očima jejich zástupců rozstříhány a spáleny jejich pergameny. Teprve vojsko, vypravené proti nim, potlačilo krvavě vzpouru. Chodové museli slíbiti vrchnosti poddanství a zavázati se k „věčnému mlčení“. Jejich vůdcové, pokud nepadli v boji, byli krutě potrestáni. Nejvýmluvnější z nich, Jan Sladký ze vsi Oujezda, podle statku zvaný Kozina, který byl pokládán za nejnebezpečnějšího rebela, byl uvězněn v Plzni a odsouzen k smrti. Za přítomnosti 68 chodských rodin, jež byly schválně na rozkaz Lamingerův dopraveny do Plzně, aby byly svědky Kozinovy popravy, byl oběšen v Plzni dne 28. listopadu 1695. Pověst vypravuje, že jda na smrt zvolal na Lamingera, jehož jméno pozměnil lid pro snazší výslovnost v Lomikara:

„Lomikare, volám tě na Boží soud! Do roka a do dne shledáme se spolu na věčnosti!“

Od té doby prý Laminger ztratil všechnu svoji veselost. Po roce, aby dokázal, že se nijak neleká Kozinovy hrozby, uspořádal na svém zámku hlučnou hostinu. Rozveselil se, zavolal zpupně:

„Kozino, Kozino, špatný proroku! Rok již minul a dodnes jsme se spolu neshledali!“

Sotvaže dořekl, zvrátil se nazad a padl mrtev do křesla. Tak se splnila kletba neprávem popraveného Koziny. Lid jej od té doby uctíval jako světce a nosil po staletí na znamení smutku černé stužky na kloboucích. Mohutný pomník Kozinův na Hrádku opodál Oujezda připomíná Chodům i celému národu statečného obhájce chodských práv.

Přibík Jeníšek, císařský podkomoří, se horlivě přičiňoval, aby se odpřisáhli kalicha, leč jeho úsilí se míjelo cílem. I stěžoval si ve shromáždění svých přátel na zatvrzelé měšťany domažlické a prohlásil: „Pět set dukátů vyplatím tomu, kdo dokáže, aby zakrátko přijali víru katolickou.“

Don Martin Huerta, jeden z cizáckých pobělohorských katanů českého národa, který byl tenkrát přítomen poradě, chopil se těch slov. „Slyšeli jste,“ bral si přítomné za svědky, „co dává pan podkomoří v sázku. Nuže, těch pět set dukátů bude patřiti co nejdříve mně.“

Don Huerta nebyl vybíravý ve volbě prostředků, které ho vedly k cíli. Sebral kompanii vojáků, vtrhl s nimi do Domažlic a ubytoval je tu po domech. Některým radním pánům přidělil po dvaceti, jiným po deseti, měšťanům po pěti, po dvou – podle toho, jaký kdo zastával úřad a kolik měl majetku. Žoldnéři, samý otrlý, surový lid, měli dovoleno počínati si v domech, kde byli ubytováni, jako doma a bráti si, čeho se jim zachce. Měšťané, odíraní a trýznění zpustlou soldateskou, přicházeli k veliteli, ubytovanému v chodském hradě, nejdříve se stížnostmi, pak se žádostí a nakonec s úpěnlivou prosbou, aby jich zbavil nesnesitelného břemene, od něhož jim i jejich rodinám hrozí úplná zkáza. Huerta je odbýval stále stejně zatvrzele:

„Dokud se neodřeknete své kacířské víry, dotud nevytáhne vojsko z vašich domů a neopustí Domažlic!“

Což jiného zbývalo měšťanům, přivedeným na pokraj záhuby a zoufalosti, nežli zapřít své přesvědčení a býti Huertovi po vůli? Poddali se, vrátili se do církve římské. Přibík Jeníšek musel chtě nechtě vyplatiti Huertovi sázku. Sám nebyl šelma o nic lepší, nežli krutý tyran Huerta. Pět set dukátů, o něž byla ochuzena jeho pokladna, museli mu nahraditi Domažličtí, jimž uložil právě tak velikou pokutu.