Bechyně

Na místě dnešního bechyňského zámku stával původně hrad Bechyně, postavený na rozsáhlém, strmém ostrohu mezi řekou Lužnicí a Smutným potokem. Starobylost místa dosvědčuje i staročeské osobní jméno, po němž bylo pojmenováno. Již Kosmova kronika uvádí „provincia Bechinensis“ jako článek staré organizace církevní správy.

Od poloviny 12. století začíná historicky doložená, více méně souvislá řada bechyňských arcidiakonů (nejstarší známý je Dětleb v r. 1167), představitelů duchovní i hospodářské správy, kteří zastupovali pražské biskupy. Byla to rozsáhlá država zahrnující celé Bechyňsko a Vltavotýnsko a až do sklonku 13. století zůstala v rukou kléru. Snad právě rozsah této církevní državy přispěl i k přenesení sídla politické správy do Bechyně.

Koruna se snažila záhy upevnit svůj vliv v této končině. Projevilo se to zejména za vlády krále Přemysla Otakara II. (1253 až 1278). Ten usiloval nejen o posílení královské moci vůbec, ale cílevědomě se snažil co nejúčinněji proniknout právě do jihočeské oblasti a omezit odstředivé síly Vítkovců. K tomuto cíli směřovala i výměna statků pražského biskupství r. 1268, v době rozhodujícího nástupu proti Vítkovcům. Na „pusté hoře Bechyni“ dal král stavět hrad.

Oporou hradu a zárukou jeho dalšího vývoje byl zázemí. Když se r. 1268 ujímal král Přemysl Otakar II. části biskupského majetku, patřily k ní vsi Hodonice, Nuzice, Netěchovice, Vesce, Doubrava, díly vsí Vranova, Hvožďan a vzdálenějších Tuklek a Hostů, dále užitky z rybolovů, mlýnů a z přívozu. Správci královského statku byli purkrabí (první známí z nich jsou Čeněk a Dobeš v r. 1283).

Tragická smrt krále Přemysla Otakara II. v r. 1278, opakovaná bezvládí a slabá vláda krále Jana Lucemburského učinily konec snahám o upevnění královské moci. Nejenže se nepodařilo Vítkovce, zejména Rožmberky zatlačit, ale naopak výměna městečka Bukovska, vsí Neplachovic (původní název Neplachova) a Drahotěšic r. 1323 za Radětice, Hovžďany a Křídu mezi králem Janem Lucemburským a Petrem z Rožmberka Petrovo postavení spíš upevnila.

Před r. 1340 získal Bechyni Štěpán z Kunštátu a z Poděbrad Bechyni s Jindřichem Leflem z Lažan (jeho potomci užívali jména Bechyňové z Lažan) za náchodské panství. Lefl byl znám nejprve přátelským vztahem k mistru Janu Husovi, později službami králi Zikmundovi. Jindřichovo postavení nebylo ovšem snadné vzhledem k sousedství husitského Tábora. R. 1422 dobyl město Bechyni táborský hejtman Jan Hvězda z Vícemilic a spálil je. Hrad však uhájil hejtman Zdislav z Hartvíkova. Střídavě úspěšný vývoj bojů osmělil pak bechyňského hejtmana Mikuláše z Černic k výpadu proti Táboru. R. 1428 táboři pod velením Prokopa Velikého opět oblehli Bechyni a hradní posádka se musela vzdát. Hrad a město obsadil hejtman Jan Bleha z Těšnice. V těchto bojích údajně padl Žižkův bratr Jaroslav.

V r. 1477 prodal bechyňské panství Oldřich z Grafeneku bratrům Jaroslavu a Zdeslavu ze Šternberka. Jejich dědicové Adam a Jaroslav ze Šternberka prodali Bechyni r. 1530 Kryštofu ze Švamberka a na Zvíkově. Od něho koupil v r. 1569 Bechyni Petr Vok z Rožmberka, který dal na svém novém sídle provést nákladné úpravy.

Hrad s rozsáhlým předhradím se rozkládá jižně od města na ostrožně, kde bývalo již od raného středověku slovanské hradiště. Nepřímým dokladem hradu byl kostel sv. Jiří, bezpochyby románského původu, písemně doložený již 15. století. Zasvěcení kostela i jeho poloha na skalním výběžku na jižní straně předhradí (dochoval se situační plánek z r. 1776) jsou typické pro stavbu gotických hradů. Kostel byl v letech 1584 – 1585 přestavěn na bratrskou modlitebnu, v r. 1732 změněn na sýpku.

Předhradí bylo samostatně opevněno pozdně gotickým opevněním, s hradbou zpevněnou polygonálními věžemi, na severozápadním nároží kruhovou baštou. Na severu byl hrad oddělen od města příkopem, bezpochyby s padacím mostem, zprostředkujícím vstup do brány, po přestavbách zachované v jádře obytného stavení při východním konci opevnění. Na východní straně předhradí se zachoval pozdně gotický špýchar s původními prostory, s dřevěnými trámovými stropy a krovem z doby kolem r. 1500. Protější rozsáhlá budova bývalého renesančního pivovaru je dvoulodím zaklenutým renesančními klenbami do středních toskánských sloupů. V čele předhradí na severní straně se nachází jízdárna z r. 1776, novodobě přestavěná.

Vlastní hrad (pozdější zámek) byl oddělen od předhradí druhým, ve skále tesaným příkopem. Jednotlivá křídla vymezovala kdysi dvě nádvoří. Jižní díl byl původním gotickým hradem, severní část, dnes vstupní, s věží nad branou, tvoří renesanční zámek, který vybudoval Baltazar Maggi (Majo) pro Petra Voka z Rožmberka v letech 1581 – 1584. Zachovaly se zde původní renesanční klenuté prostory, síň s bohatou štukovou výzdobou snad od Antonia Melaniho. Pozoruhodná jsou vnější průčelí, členěná renesanční sgrafitovou rustikou, doplněnou architektonickým iluzivním rámováním oken, a zejména pak průčelí dvorní, obsahující bohatou malovanou výzdobu, která nemá u nás obdoby. Figurální, bitevní a biblické scény jsou doplněny dekorativními a iluzivními architektonickými motivy.

Jižní část gotického hradu s kaplí sv. Ludmily, asi součást hradu Přemysla Otakara II., byla zbořena v r. 1792. Volné prostranství je chráněno mohutnou pozdně gotickou obrannou tzv. plášťovou zdí. Zbývající části severojižních křídel hradu příčné severní křídlo se zachovaly jen zčásti v pozdně gotické podobě, dílem byly renesančně přestavěny v souvislosti s výstavbou renesančního zámku. Vyniká unikátní pozdně gotický sál klenutý na střední sloup v podobě kmene stromu, s žebry napodobujícími suché sukovité větve. Pochází z let 1510 – 1518. V západním křídle se zachovala část prostoru s žebrovou klenbou. Renesanční přestavbě náleží tzv. Jelenice ve východním křídle a nad ní je místěna Svatební síň Petra Voka s bohatou malovanou nástěnnou výzdobou. Toto dílo Bartoloměje Beránka-Jelínka z let 1599 – 1602 však vzniklo až za Šternberků. V okenních nikách jsou malby ctností a neřestí, starozákonní postavy, v čele prostoru zpodobněno pět vyšších soudců Království českého. V severním křídle je zbrojnice s kazetovým renesančním stropem, snad dílo Raimunda Paula z doby pře r. 1592. V 19. století byl do prvního nádvoří vestavěn k severnímu křídlu trakt arkád.

Nároční renesanční výstavba Petra Voka i jeho bohatý společenský život měly své stinné stránky. Petr Vok se zadlužoval a v takové situaci se obracel na svého staršího bratra Viléma o pomoc, leč marně. Po sňatku s Kateřinou z Ludanic se Petr Vok umoudřil. Jako odchovankyně jednoty bratrské Kateřina na svého manžela hluboce zapůsobila a přivedla jej k této církvi.

Po smrti bratra Viléma (1592), po němž převzal další dluhy, byl Petr Vok nucen postupně prodávat řadu panství, statků i jednotlivých vsí. A tak došlo r. 1596 i na Bechyni.

Tehdy se sem potřetí vrátili Šternberkové (Adam ze Šternberka a na Sedlci). Drželi Bechyni až do r. 1761, kdy se dědicem posledního člena rodu, Marie Terezie, stal její syn z prvního manželství s Janem Leopoldem Paarem, Jan Václav. Jeho potomci se udrželi na Bechyni až do r. 1948.

Za Paarů došlo ke změnám ve vnějším vzhledu a využití zámeckého komplexu. Předhradí bylo přeměněno v park a zbořena byla jižní část původního hradu. V podstatě v této podobě se zámek zachoval dodnes.

V bývalém špýcharu a pivovaru jsou výstavní prostory Muzea keramiky, bývalá jízdárna byla upravena k výrobním účelům.