Kaceřov

O Kaceřov v 16 stol. usiloval Florián Gryspek z Gryspeku a v roce 1539 mu byl Kaceřov zastaven na čtyři generace. Protože tvrz byla zpustlá zahájil v kolem roku 1540 výstavbu zámku. Stavba se postupně dokončovala až do roku 1562. Zámek i obec Kaceřov byly za třicetileté války vypáleny a od té doby zámek chátrá a později sloužil i jako hospodářské skladiště. V roce 1827 koupil Kaceřov hrabě Václav Kliment Metternich, ale ani on o zámek příliš nedbal a nechal jej chátrat. Roku 1875 byla snesena věž v severní části zámku a v roce 1912 zámek vyhořel a dále pustl. V držení Metternichů byl zámek až do roku 1945..

Proto shledáváme u Kaceřova příkopy a hradby s baštami, ale stavení v renesančním slohu 16. století. V příkopech jsou nyní louky aneb mokrá místa; dříve se mohly topiti z močálovitého místa zvaného Jezírka u Dobříče, odkud také voda do pivováru vedena bývala. Hradby založeny jsou do nepravidelného čtverhranu a v rozích sesíleny pětihranatými baštami; z velké části jsou již pobořeny a nejlepší bašta zbyla v jihovýchodním rohu. Ode dvora přichází se přes příkop po pevném mostě nasypaném a přes místo bývalé brány na parkán a hned proti zámeckému stavení, které je od parkánu zase příkopem odděleno. Z této strany spatřuje se nejkrásnější strana téhož stavení, k východu obrácená. Na stěnách dobře znáti rustiku, napodobující kameny s přitesanou boulí. Okna jsou vysoká a vesměs ozdobně vroubena. Poschodí má zámek dvě, avšak místy jsou troje světnice nad sebou a podle toho také okna rozdělena. Brána jest ozdobně ze štukoví vytesána; v ní jsou ještě otvory pro kladky zvoditého mostu, v pravo a v levo sloupy ozdobné a v levo od brány branka pro pěší. Z brány přichází se do veliké síně, z níž se rozcházejí chodby na všech stranách dvora do pravidelného čtverhranu založeného. Klenutí chodeb položeno jest na silných sloupech čtverhranatých a z cihel zdělaných, ale ty vyzdobeny jsou na straně dvora čtverhranatými, do tří čtvrtin ze zdi vynikajícími sloupy jonského slohu. V každém rohu je jeden takový sloup a kromě toho jsou dva a dva na východní a západní, tři a tři na severní a jižní straně. Nad tím v prvním poschodí a na stranách severní a jižní jsou ozdobené pavlače s kamenným zábradlím, někdy krásným sgrafitovým dílem ozdobené (nejlepší zbytek na jižní straně), z něhož lze rozeznati starce na delfinech a rozličné mořské bohy. Nad tím vyniká z podstavcův po pěti sloupech (dvou při stěně a třech volně stojících), nesoucích klenutí z cihle. Na východní a západní straně jsou okna ze síní. Proti předním vratům jsou zadní vrata na západní straně. Sice jest stav zámku, napolo pustého, žalostný. Okna jsou zabedněna, a jen nechány otvory pro okénka, poněvadž jest (kromě několika místností) obrácen na sýpky. Jdouce po schodech nahoru spatřujeme v pravo dvéře do místa, kde byly tří světnice na sebou; dole jest zazděný komín. Vedle jsou také světničky a vše jest pusté; jen obilí se tu skládá. Zase zpátky na tu síňku ke schodům jdouce vidíme v levo dvéře, které mají touž ozdobou jako ostatní dvéře, a přijde se do velké síně nad branou, která měla okna na obou stranách, nyní zazděná. V levo od vchodu jest ozdobně tesaný vlaský komín a na místě nosičů jsou dvě lidská poprsí, bradáč a žena. S hrdla této visí řetěz s amuletem a dlouhé vlasy splývají po pramenech. Vyzdobení stropu pochází z doby klášterské vlády; neb kromě šesti kruhovitých a květinových ozdob na podstropí jsou tu dva velké obrazy, jeden tuším Ferdinanda II., jak obnovuje jmění Plasského kláštera, druhý nějaký výjev v lese, snad souvisící se založením kláštera. Kromě toho jsou na této (východní) straně dvě pusté světnice; v jedné jest vlaský komín zazděný a na stropu novější obraz Matky Boží. Nad tím nahoře ovšem jsou také světnice. Na straně západní pod chodbou jsou schody nahoru a přijde se po nich na síňku. Rovně je pavlač a v pravo jsou dvéře do pusté světnice, v níž lze spatřiti zbytky maleb na zdi (stromoví, jezdce, stavení, lidské postavy); světlost jest bílá a stín jest udělán zelenou barvou. Dále k východu jsou dvéře do světnice, v níž jest komín, a nad dveřmi lupení, červenou barvou stíněné. Dále k východu jest světnička a v ní nad dveřmi tulipány přirozené barvy. Z dotčené síňky před pavlačí jdouce v levo nacházíme síň neb velkou světnici, kam se podle známé pověsti klade hostina, při které se všichni Gryspekové vidouce nezbytí otrávili. Na východní straně této světnice jest pěkný komín; klenutí její spadlo, že jen známky po něm viděti; pod klenutím kolem byl malovaná frys s triglyfy. K severu odtud v rohu jest světnice, v níž býval zdobně malovaný frys. K východu odtud jsou dvě světnice až k bývalé věži, která byla v severovýchodní části zámku. Věž tato byla asi r. 1875 zbořena, poněvadž se nájemce bál, aby na něj nespadla; ale měla zdi pevné, a neopatrným bouráním i část pavlače zničena. Ze světničky před věží, jakož i z dotčené síně, kde prý byla hostina, lze přijíti na pavlač na severní straně položenou, jejíž část u věže (jak již řečeno) se sřítila a nyní dřevěným kusem nahrazena jest. Ze západní strany zámku lze krásným portálem ozdobné práce kamenické vyjíti na dvorek, který jest od zadní části zámku oddělen příčkou s mnohými výklenky. I v té zdi byla ozdobná brána se čtyřmi sloupy a vedle branka, z níž se přišlo na velké prostranství zadního zámku. tu bývaly v levo pekárna a v pravo pivovár. V přízemí zámeckého stavení z části jest byt nájemcův a v části byla za naší paměti obecná škola. Pod zámkem jsou rozsáhlé sklepy a rozmanité chodby. Za naší paměti (1884) byl tu nájemcem Rudolf Bohdanecký, který si o udržení zámku nemalé zásluhy zjednal a sám některé části opravil. Spisovatel byv jím všude proveden, sepsal stav zámku, jak jej asi r. 1884 nalezl. Mnohé části zámku úplně zmizely. Za Schallerových dob (1785) byla tu kaple sv. Jana Křtitele, po níž není památky. Pod zvoditým mostem býval památní kámen, který byl od kteréhosi správce vylámán a odvezen. Nynější zámek založen teprve v 16. století, ale v starších dobách tu také bývala tvrz. Okolí patřilo ode dávna ke klášterství Plasskému, aniž jest známo, jak k témuž klášteru přišlo. Od kláštera býval v nájem dáván, a to bylo příčinou, že tu tvrz postavena. Jak se zdá, měl jej r. 1376 Ctibor ze Švamberka. Roku 1411 měl jej v nájmu Per z Terešova. Král Zikmund zastavil ves Kaceřov s jinými vesnicemi Bedřichovi a Janovi z Kolovrat a odtud držen jest k Libšteinu. Asi okolo r. 1460 podělili se Jindřich a Beneš, synové Bedřichovi, a Hanuš, syn Hanušův, o klášterství Plasské, pokud je drželi, tak že Jindřich držel dvůr Kaceřov s vesnicemi a ostatní dva po polovici Kralovic též s vesnicemi. Benešová část držena k Libšteinu, Hanušova ke Krašovu. Ostatek tvořilo nové panství Kaceřovské, a Jindřich psal se ještě r. 1475 seděním na Kaceřově. Po něm dědil bratr Beneš, jenž na sebe převedl asi r. 1484 berni a plat, který měl na Kaceřovských vesnicích Burjan z Gutšteina. Když potom Albrecht z Kolovrat hrad Libštein i se zbožím Kaceřovským koupil, učinil r. 1497 s Šebestianem, opatem Plasským, smlouvu takovou, aby z Kaceřova do své smrti splacován nebyl, začež opatovi ves Výrov slíbil. Smlouva ta jakož i vše zboží, které Albrecht ke Kaceřovu a Libšteinu držel, r. 1498 králem Vladislavem potvrzena. Když pak Albrecht zemřel, Jan opat 7000 kop Anně z Kovaně, vdově, a Janovi a Bernartovi z Valdšteina, synům jejím, vyčetl (1513), začež jim „zámek Kaceřov“ i s vesnicemi postoupen byl. Jen pět let byl Kaceřov v držení kláštera. Již r. 1518 z nedostatku peněz zastaven Albrechtovi z Gutšteina, který jej asi do r. 1531 držel a potom Vilémovi Podmoklskému z Prostiboře prodal. Tento těžce sháněl peníze na zaplacení Kaceřova a když z těch obtíží vyvázl, přišel zase o Kaceřov. Roku 1539 totiž Florian Gryspek z Gryspachu si vyprosil právo, aby mohl Kaceřov vyplatiti, a hned král. prokurator obeslal Viléma o výplatu do komorního soudu. Nežli však k nálezu došlo, učiněna téhož roku smlouva mezi Floryanem a Vilémem taková, aby Floryan Vilémovi 5300 kop míšeňských vyplnil a Vilém jemu Kaceřova postoupil. První peníze položeny asi v únoru r. 1542 a poslední r. 1543. Floryan stal se po té zápisným držitelem Kaceřova a obdržel r. 1540, 30. ledna majestát, jímž mu tato výplata do dvou životův potvrzena a 600 kop připsáno na opravu tvrze Kaceřovské, téměř všecky sešlé a zpustlé. Floryan založil nynější zámek. Bohužel není o stavbě jeho nic více známo, než že asi r. 1540 začala. Floryan byl tehda něco přes 20 let v Čechách. Přišel sem z Tyrol a vzat od Ferdinanda I. do královské služby, dílem pro svou chytrost a dovednost a snad i proto, aby správa osobních úřadův královských od stavův byla samostatná. Stavové to také cítili a Floryana nenáviděli více, nežli koho jiného. Odpor proti němu rozdmychován byl od těch, které skrze výplaty, králem udělené, o statky připravoval. Bylo by dlouhé o tom psáti, jak se proti němu bouřilo a z jakých nekalých činů byl obviňován. U krále byl v takové přízni, že si vymohl na statky své hojné mnohá obdarování. Roku 1541 připsal mu král 800 kop na zboží Kaceřovském a přidal k předešlým dvěma ještě dva životy. Roku 1543 obdržel od kláštera Plasského druhou polovici Kralovic v zástavu a od krále výplatu na několika vesnicích duchovních v okolí. Na velikém tom panství, které Floryan takto vytvořil, připsal mu král (1544) 1000 kop. A poněvadž V l. 1540-1543 na zámku a dvoře 961 kop prostavěl, uděleno mu pojištění na ty peníze; kromě toho mu dáno podrobné vysvětlení na čtyři životy, kdo totiž po kom děditi má, a připsáno zase 200 kop na prostavění (1544). Roku 1545 povoleno mu nových 200 kop prostavěti, r. 1546 obdržel majestát, aby králové na Kaceřov nikomu výplaty nedávali a jedině klášteru Plasskému (který na to peněz neměl) zůstavena výplata. Roku 1547 učiněn s Floryanem počet, co na zámku prostavěl, a tu se našlo, že v l. 1543-1546 přes 853 kop pronaložil, tak že celý náklad posud 1815 kop činil. Proto mu dáno povolení, aby ještě do 500 kop prostavěti mohl. Kromě toho mu téhož roku 500 kop připsáno. Roku 1549 připsáno mu nových 1000 kop, protože „k lepšímu a bezpečnějšímu bytu svému stavení nemalé na zámku Kaceřovském“ nedávno začal. Roku 1554 učiněno sečtení a našlo se, že v l. 1546-1554 na zlepšení panství 5479 kop vynaložil. Proto a aby ten zámek a začaté stavení k dokonání přijíti mohlo, dovolenu mu r. 1555 ještě 2000 kop prostavěti. Roku 1557 podal zase účet ke komoře, a tu našlo se že v letech 1555-1556 na stavení zámku přes 1864 kop vynaložil. Jak se zdá, byla tehda stavba dokončena a nový stav nejen zámku, nýbrž i celého panství přiměl Floryana k tomu, že dal r. 1558 sestaviti podrobný urbář celého panství. Z něho dovídáme se, že při témž zámku bylo stavení slove Bašta, v němž zespod byla pekárna a nad tím byty úředníka a písařův. Vedle toho bylo staré stavení (tvrze ?), v němž byly komory na železo, nádobí a potřeby hospodářské a byty pro čeládku. Také bývala u zámku kašna. Také tu byly staré marštale a staré stavení, v němž Vlaši zedníci bydlili. kromě toho tu byla lázeň, pivovár se vším příslušenstvím, zahrada a štěpnice. Roku 1559 vyprosil si Floryan zase majestát, aby mu bylo některých vesnicích 1000 tolarů připsáno, a protože císaři lacino dům na Hradčanech prodal, připsáno mu r. 1562 zase 500 kop na zlepšení Kaceřova. Úmrtím císaře Ferdinanda (1564) ztratil Floryan svého předního příznivce. Není nám známo, aby Floryan od těch dob byl nějakých nových milostí na Kaceřov dosáhl. Z posledních let jeho života jsou nám také známi správcové panství, totiž r. 1566 Jindřich Byšický z Byšic, hejtman, r. 1571 Albrecht Kerunk z Lomu, purkrabí, l. 1575-1576 Jan Činovský z Činova. Floryan zemřel r. 1588 dne 29. března v Nelahozevsi a pohřben v kryptě v Kralovicích, kdež jeho mrtvolu posud lze spatřiti. Byl oddán věrně katolické církvi, ale synové po něm pozůstalí Vácslav, Ferdinand, Karel, Vratislav, Jan Jiří, Jaroslav Bedřich a Blažej počeštili se docela a přestoupili k vyznání pod obojí. Roku 1588 dne 15. listopadu se pak rozdělili. Vácslav obdržel Nečtiny a Kočov, Ferdinand Mirošov, Strýčkov a Kralovice, Karel Sechutice a Lomany s částí Kaceřovského panství, Vratislav Libštein a Žižkov, Jan Jiří Rožmitál, Jaroslav Kaceřov a Blažej Nelahozeves. Při tom však si ponechali spolek před tím v květnu uzavřený, tak že statky zemřelých na ostatní bratry padati měly; proto také žádný z nich statek svůj nad míru zavazovati nesměl a dělení samo ve dsky zemské nevloženo. Roku 1595 následovalo dělení stříbra mezi bratry ještě živé (Vratislav r. 1589, Vácslav r. 1590 a Jaroslav okolo r. 1594 zemřeli) a Bohuslava, syna Vácslavova, na pět dílů, tak že každý obdržel okolo 40 hřiven pozlaceného a 80-100 hřiven nepozlaceného stříbra, tak že odtud viděti, jaké velké jmění Floryan nashromáždil. Po smrti Jaroslavově následovalo druhé dělení, jehož podrobnosti nám známy nejsou. Jen tolik je jisto, že Kaceřov po něm Karel držel a k němu zase Sechutice a Lomany připojil. Karel zemřel okolo r. 1610, zůstaviv syny Vácslava zletilého a Floryana Jiří, Mikuláše a Albrechta Ferdinanda nezletilé, kteří po mateři Libštein s Liblínem zdědili. Floryan zemřel brzo, Mikuláš po něm, a tak zůstali naposled jen Vácslav a Albrecht, z nichž onen Kaceřov spravoval. Když začalo povstání r. 1618, patřil bratří ti k nejúčinnějším strany protikatolické. Na silnicích zachycovali císařská psaní a správcům království odevzdávali, k dobývání Plzně Mansfeldovi střelbu svou (1618) z Kaceřova půjčili a po dobytí města zase domů vzali, poddané proti Plzenským ozbrojili a sami také vytáhli. Oba nedlouho potom zemřeli, a Blažej, jediný již syn Floryanův, nápad na statcích jich Kaceřově, Libšteině s Liblínem a Strýčkově pustil Florianovi a Janovi Jaroslavovi, synům n. Jana Jiří Gryspeka, proti upsání 20.000 kop míšeňských. Všechna ta ustanovení r. 1622 za neplatná vyhlášena, a všichni ti držitelé Kaceřova poslední všeho jmění odsouzeni. Statky Liblín, Žižkov a Strýčkov postoupeny Judytě z Chockova, vdově po Vácslavovi, jménem věna jí od n. manžela r. 1615 zapsaného. Panství Kaceřovské daroval císař (1623, 14. května) opatství Plasskému a za to, co bylo před tím klášterství Plasskému odňato, učinil slušnou náhradu. Klášter Plasský tím způsobem zase uveden byl v tu moc, kterou měl do r. 1420. Pro zámek Kaceřovský změna ta nebyla štěstím, protože klášteru na něm nic nezáleželo. Nechán sice, ale pro jeho zachování, zvláště v 18. století, jen málo děláno. Ještě méně o něj staráno po zrušení kláštera, a tak se stalo, že se ocitl v tom zbědovaném stavu, jak dnes spatřujeme..

Po vítězství na Bílé hoře určil jim vítěz krutý, potupný trest: měli po tři dny státi na pranýři, jejich štíty měl zlomiti kat a poté měli býti vypuzeni ze země. Gryspekové se shromáždili na kaceřovském zámku a pověřili jednoho z bratří, aby se rozjel ke knížeti Lichtenštejnovi, předsedovi konfiskační komise, a prosil za ně všechny o milost. I jel Gryspek ke knížeti a snažně ho žádal o přímluvu u císaře, o shovívavost a odpuštění. Poukazoval na zásluhy Gryspeků, odvolával se na služby, které Florián Gryspek prokázal habsburskému domu. Marné však bylo jeho úsilí o zmírnění rozsudku, marné jeho prosby o slitování. Rozsudek měl nabýti moci práva a proveden býti bez průtahu. Posel vracel se smuten na Kaceřov, zarmoucen a pobouřen jsa v duši nad nevděkem, krutostí a zlobou vítězovou. On sám i celý rod srostl se zemí Českou i jejím lidem, s nímž byl jedné víry. A jsa mu blízký smýšlením, snažil se mu býti pánem shovívavým. A nyní za to, že jednal podle svého svědomí, že poslechl hlasu svého srdce, ztrestán má býti celý rod krutým, potupným trestem! Má býti vydán ve psí, uvržen v bídu a vyhnán ze země, která se mu stala vlastí. Ještě je však na světě spravedlnost, ještě tu nad císaři a králi vládne Bůh, který vidí vše, i toto bezpráví a nedopustí, aby krutý ortel došel vyplnění! – Tak se utěšoval posel Gryspeků a do temných mraků, plnících mu duši, zasvitl paprsek naděje. U kamenného kříže za Plzní u Bolevce sesedl Gryspek s koně, padl pod křížem na kolena a sepjav ruce dlouho a vroucně se modlil. S důvěrou, že jeho prosby byly vyslyšeny, že se Bůh slitoval a srdcem vladařovým pohne, vzhlédl ke Kristově sošce. Leč Kristus oslyšev prosebníka odvrátil od něho svou tvář. Gryspek zachvácen zoufalstvím vzplál hrozným, šíleným hněvem. Uchopil pistoli, vystřelil na Kristovu sochu, roztříštil jí hlavu. Vsedl na koně a jako běsy štván uháněl ke Kaceřovu s černým praporem, znamením neúspěchu. V prostorné hodovní síni kaceřovského zámku dlel pospolu celý rod Gryspeků, jež nejen jméno, nýbrž i vzájemná láska poutala v těsný, věrný kruh. Byli tu vousáči, hoši, ženy, dívky i mladá matka s děckem v náručí. Čekali v rozechvění na zprávu o tom, jak jejich vyslanec pochodil u císaře. Jako bouře přihnal se Gryspek k zámku. Zcuchané vlasy mu divoce vlály, ztemnělé oči planuly hněvem, strhané tváře sinaly zoufalstvím. Nesesedl s koně, hnal se jízdmo po schodišti vzhůru k večeřadlu se smutnou, neblahou zvěstí. V polovici schodů zvrátil se kůň nazad a shodil jezdce, který na něm seděl. Jezdec dopadl na zem, zůstal na schodech s roztříštěnou lebkou. Gryspekové se rozhodli následovati svého bratra a raději se dobrovolně rozžehnati se světem, nežli snášeti nedůstojnou, hroznou potupu. Sesedli se k poslední hostině, přinesli víno i veliký stříbrný pohár, z kterého pívali společně o velikých hodech. Nejstarší z nich povstal a poručil naplniti pohár ten vínem. Vsypal do vína jedu, první se napil, podal svému bratru. Tak putoval pohár okolo stolu, pili z něho všichni a naposledy napila se z něho i matka s malým děckem. Pak se všichni navzájem objali a políbili a dojemně se rozloučivše zchystali se na smrt. Neminula celá hodina, všichni tu leželi mrtvi. Tak je nalezlo služebnictvo a pohřbilo je v jejich rodinné hrobce v Kralovicích. A protože nebylo již v Čechách žádného Gryspeka, byla hrobka uzavřena a zazděna. V ní dodnes odpočívá šestnáct Gryspeků v dřevěných, zasklených rakvích.