Cornštejn

Jeho poloha byla od počátku strategicky zvolená — skalní výběžek je ze tří stran chráněn vodou, což z hradu činilo těžko dobytné místo. Samotné jméno Cornštejn pochází pravděpodobně z německých slov Zorn (hněv) a Stein (kámen), tedy „kámen hněvu“, což mohlo symbolizovat jeho nezdolnost. Hrad vznikl zřejmě v první třetině 14. století, přibližně mezi lety 1320 až 1330, za vlády Jana Lucemburského. Jeho zakladatelem byl Raimund z Lichtenburka, tehdejší lenní pán nedalekého Bítova. Raimund chtěl tímto hradem posílit obranu území, které mělo pro Lichtenburky značný význam. První písemná zmínka o Cornštejnu pochází z roku 1343, kdy moravský markrabě Karel (pozdější císař Karel IV.) potvrdil rozdělení léna mezi Raimundovy syny Smila a Čenka. Původní podoba hradu byla poměrně skromná – tvořilo ji menší nádvoří, obytný palác a silná obranná zeď chránící jižní stranu. Postupem času, zejména ve 14. a 15. století, byl hrad postupně rozšiřován a opevňován. Přibyly nové hradby, předsunuté bašty a nižší nádvoří s hospodářskými budovami. Lichtenburkové v té době patřili mezi významné moravské rody a Cornštejn byl jejich důležitým sídlem. V bouřlivém 15. století se hrad stal dějištěm dramatických událostí. Roku 1422 byl napaden husitskými vojsky, což vedlo k posílení opevnění. Nejznámější epizoda však přišla o několik desetiletí později, za vlády krále Jiřího z Poděbrad. Tehdejší majitel hradu, Hynek z Lichtenburka, se totiž odmítl králi podřídit a přidal se k odpůrcům, podporovaným papežem Piem II. Na Cornštejn bylo poté vysláno zemské vojsko, které jej v letech 1464–1465 obléhalo neuvěřitelných jedenáct měsíců. Hrad nebyl nikdy dobyt násilím – obránci se vzdali teprve tehdy, když jim došly zásoby. Po tomto povstání byl Cornštejn zabaven a král jej udělil pánům Krajířům z Krajku. V 16. století se hrad opět vrátil do rukou Lichtenburků, kteří jej krátce obnovili a kolem roku 1542 zpevnili kvůli hrozbě tureckých nájezdů. Přesto už ztrácel svůj vojenský význam a postupně chátral. Po vymření Lichtenburků roku 1576 přešel na rod Štrejnů ze Švarcenavy, kteří však sídlo neudržovali. O necelé půlstoletí později, v roce 1617, je Cornštejn uváděn jako pustý – opuštěný a v troskách. V následujících staletích se hrad stal jen tichým svědkem dějin. Jeho zdi obrůstaly lesem a zřícenina lákala romantické poutníky i milovníky historie. Na počátku 20. století patřil Cornštejn rodu Haase von Hasenfels, po druhé světové válce byl však, stejně jako mnoho jiných statků, zestátněn na základě Benešových dekretů. Od roku 1987 spravuje hrad Jihomoravské muzeum ve Znojmě, které se stará o jeho zajištění a částečnou rekonstrukci. Dnes je hrad veřejnosti přístupný, pořádají se zde historické slavnosti, šermířské souboje i kulturní akce, které připomínají jeho slavnou minulost. S Cornštejnem se pojí i několik pověstí. Jedna z nich vypráví o sudu s pokladem, který měl být ukryt ve studni během obléhání; prý se jednou za rok, na Květnou neděli, zvedá ze dna. Jiná pověst hovoří o Bílé paní – manželce Hynka z Lichtenburka, která po jeho smrti skočila z hradeb a její duch se od té doby občas zjevuje v nočních mlhách nad Dyjí..

Zbytky zdi a palácové sklepy se dochovaly dodnes. Tak vypadal hrad v době zeměpanské, kdy byl strategickým opěrným bodem v rámci zajištění jižní moravské hranice. V r. 1343 byl Cornštejn udělen lénem Smilovi, Čeňkovi a Janovi z Lichtenburka. Před r. 1348 držel Cornštejn, městečko Štítary a Příblovice (zanikly) Jindřich z Lichtenburka. Mezi ním a Janem Jiřím z Lichtenburka na jedné straně a pány z Hradce na straně druhé vznikl v polovině 14. století o Cornštejn spor, nicméně Lichtenburkové se v r. 1363 zase uváději jako držitelé hradu. Jejich majetkem pak zůstal dlouhou dobu. Tehdy byl hrad podstatně rozšířen, zejména jeho předhradí, a byla vylepšena gotická ostění oken a dveří; hradní palác se stal pevnějším a nedobytnějším a současně byl pohodlnější k obývání. Po husitských válkách přistavěli Lichtenburkové k severní straně hradu u věže nový palác se sálem ve druhém patře. Jelikož novostavba zabrala část parkánu, byl severní úsek parkánové zdi přesunut a zpřístupněn branou, připojenou k jihovýchodnímu nároží nové budovy. V téže době bylo hradní opevnění obehnáno silnou zdí se dvěma branami na severu a jihu. Od r. 1460 náležel Cornštejn Hynkovi z Lichtenburka na Bítově, který pro rodovou řevnivost s Kunštáty odmítl přísahat věrnost králi Jiřímu z Poděbrad. Podporován papežem Piem II. zahájil v r. 1463 otevřenou vzpouru, o jejíž urovnání se moravští stavové marně snažili, ačkoli se králi poddal i Hynkův bratr Štěpán z Bítova. Proto se Jiří z Poděbrad rozhodl zakročit proti rušiteli zemského míru zbraní. Odebral Hynkovi v r. 1464 nejprve městečko Strachotice a pak oblehl hrad Cornštejn. Jeho dobývání, řízené hejtmanem Oldřichem Mládencem z Miličína, trvalo téměř rok. Hynek se dovolával pomoci papeže, který nařizoval olomouckému biskupu Tasovi, aby nepodporoval Jiřího, a Jiřího vyzýval, aby upustil od obléhání; nakonec byl ochoten sám při rozsoudit, neboť prý Jiřímu jako králi nekatolickému nepřísluší soudit katolíka Hynka z Lichtenburka. Hrad, jehož obranu prý vedl rytíř Jan Šarovec, byl nakonec v polovině r. 1465 dobyt. Zbytky ležení obléhatelů jsou dodnes patrné na hřebenu jižně proti hradu. Poraženému Hynkovi Bítovskému z Lichtenburka král Jiří z Poděbrad Cornštejn odebral a předal jej Jindřichu Krajíři z Krajku. Jeho syn Volfgang hrad poškozený obléháním opravil a zčásti jej přestavěl, aby opevnění vyhovovalo tehdejší moderní vojenské technice. Dal zbořit starou věž, místo ní přistavěl k severnímu paláci vřetenové schodiště a po jeho boku hradní kapli. Také starý jižní palác byl upraven a rozšířen. Když na počátku 16. století vyspěla dělostřelecká technika natolik, že se hřeben na jižní straně mohl stát nebezpečným opěrným bodem pro obléhatele, rozšířila hradní opevnění na jihu obrovská bašta se štítovou zdí. Druhá bašta vznikla na jižním okraji šíjového příkopu a přístupovou cestu po jejím boku měla chránit hradební zeď. Na protilehlé výšině, uprostřed bývalého ležení, byla vystavěna čtyřhranná věž jako předsunuté hradní opevnění. V době tureckého nebezpečí doplnila opevnění (v r. 1542) nová vstupní brána v západní parkánové zdi vnitřního hradu a cestu po západním svahu uzavřela zeď s branou. Nedlouho nato, v r. 1576, změnil Cornštejn majitele a připojením panství k Bítovu zanikla potřeba udržovat toto rozsáhlé sídlo. Neobydlený hrad rychle pustl a změnil se ve zříceninu. Zbytky Cornštejna dodnes tvoří malebnou siluetu v zalesněné stráni.