Andělská Hora

Podél přístupové cesty k druhé bráně bylo opevnění tvořeno pouze dřevěnou stěnou. Druhou branou, která byla průjezdem vstupního křídla, se vcházelo na nádvoří jádra hradu, ohrazeného hradbou se střílnami. V zadní části nádvoří stál dvoutraktový palác lichoběžného půdorysu. Jeho druhé patro bylo zaklenuto sklípkovou klenbou. Palác vznikl v mladší fázi. I zde opevnění původně – díky příhodné geomorfologické situaci – tvořila pouze dřevěná stěna. Od paláce stoupá hradba s polookrouhlou baštou na nejvyšší bod skály. Zde stával čtverhranný plochostropý donjon, do něhož bylo v dalším vývoji prolomeno větší množství rozměrných oken. Před touto věží, na plošince nad přístupem do hradu, stála další podsklepená budova. Poznání stavebního vývoje hradu jsme doposud mnoho dlužni. Nejstarší fázi by mohla nejspíše příslušet čtverhranná obytná věž, eventuálně spolu s budovou na vrcholu skály. Podoba opevnění nádvoří jádra a prvé brány napovídá, že vzniklo nejspíše až za přestavby v 60. letech 15. století, zatímco palác je dílem pánů z Plavna a stavěl ho nepochybně sasky orientovaný mistr. Protože strmá, osamělá skála byla v podmínkách dělostřeleckého vedení boje velmi výhodná, mohlo i opevnění hradu získat svébytnou podobu, maximálně těžící z geomorfologické situace a zaručující tak hradu potřebnou bezpečnost..

Upravován byl v 60. letech 15. století za Zbyňka Zajíce z Házmburka a koncem století za pánů z Plavna. Po dobytí Švédy v roce 1635 byl již udržován pouze nouzově. Andělská Hora byla definitivně opuštěna po požáru roku 1718..

Nejstarší zmínka o hradu Andělské Hoře (tehdy Englburgu) pochází z r. 1402, kdy byl majitelem bečovského panství Boreš Hrabě z Rýzmburka. Vlastním držitelem hradu byl ale jeho bratranec Boreš mladší z Rýzmburka, příslušník panské jednoty a odpůrce Václava IV. Zemřel kolem r. 1403 a zanechal dva nezletilé syny, opět Boreše, jejichž poručníkem byl již zmíněný strýc Boreš Hrabě. Bratři Borešové postoupili r. 1406 se souhlasem krále Václava IV. bečovské panství i s Andělskou Horou Oldřichu Zajíci z Házmburka, bratrovi pražského arcibiskupa Zbyňka Zajíce, pravděpodobně výměnou za zástavní královský hrad Přimdu. Oldřich Zajíc prodal již r. 1411 Bečov pánům z Plavna, ale Andělskou Horu držel do své smrti r. 1414. Poté připadla jako odúmrť královské komoře; r. 1415 už zde vládl královským jménem loketský purkrabí Janek Maleřík. O tehdejší podobě hradu nejsou zprávy, je však možné, že se jednalo jen o provizorní, snad dřevěnou stavbu (Menclová). V r. 1430 se zmocnil tohoto královského hradu známý husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic, který sem dosadil silnou posádku. Ještě téhož roku zde přijímal výpalné od bamberského biskupa. Později podnikal z hradu četné výpady do okolí. R. 1433 odtud dokonce vyrazil se svými lidmi proti valdsaskému klášteru do Bavorska, který rozbořil. Když pak císař Zikmund zapsal r. 1437 Loketsko svému kancléři Kašparu Šlikovi, dostala se do jeho držení i Andělská Hora, kterou krátce předtím Jakoubek vrátil královské komoře. Hrad byl tehdy tak sešlý, že sám císař přispěl na jeho opravu, aby nemusel být zbořen. Po Kašparově smrti (1449) se ujal šlikovského panství, a tedy i Andělské Hory, jeho bratr Matyáš. Patrně teprve za Šliků byla postavena dnes nejstarší část hradu, čtverhranná obytná věž na nejvyšším místě hradní skály. Andělská Hora představovala také strategicky významný opěrný bod při cestě z českého vnitrozemí do Karlových Varů a středního Poohří. Proto král Jiří z Poděbrad přiměl r. 1461 Šliky, aby mu hrad postoupili; za to jim uznal a potvrdil jejich zápisy na Loketsko. Andělskou Horu pak postoupil jako doživotní zástavu katolickému magnátovi Zbyňkovi Zajícovi z Házmburka, kterého si chtěl tak zavázat. Andělská Hora, která byla již v l. 1411 – 1437 dočasně odtržena od bečovského panství, se nyní stala samostatným zbožím. Po brzké Zajícově smrti (1463) dal král Jiří hrad svému synovi Hynkovi, knížeti müsterberskému, a při té příležitosti rozšířil zdejší, nepříliš rozsáhlé panství o Radošov, Šemnici a osm dalších vesnic, které získal od kláštera v Oseku. Ovšem Hynek ještě téhož roku postoupil Andělskou Horu královskému komorníku Janovi ze Štampachu s podmínkou, že hrad, vyňatý v té době z pravomoci loketského manského soudu, bude vždy otevřen Poděbradským. Jan ze Štampachu a jeho bratr Jiří však dlouho hrad nedrželi. Po vypuknutí nové domácí války mezi panovníkem a jednotou zelenohorskou se zmocnil Andělské Hory kolem r. 1466 přední člen jednoty, míšeňský purkrabí Jindřich II. z Plavna. Jindřich patřil k saskému rodu pánů z Plavna, kteří získali pozemkové vlastnictví v západních Čechách již v první polovině 15. století (Bečov). Král Jiří musel proti tomuto rozhodnému odpůrci poměrně dlouho bojovat, a spojil se proto se saskými knížaty. Teprve r. 1469 dobylo královské vojsko Andělskou Horu zpět. Později byl Jindřich zajat saskými knížaty, která si rozdělila statky Plavenských podle předchozí dohody s Jiřím Poděbradským. Po nástupu Vladislava II. na český trůn (1471) obnovil rodové národky na Andělskou Horu Jindřich III. z Plavna. K narovnání došlo r. 1482 na sjezdu v Mostě za přítomnosti krále, nejvyšších zemských úředníků, Jindřicha III. z Plavna i saských knížat. Jindřich sice ztratil v Sasku Plavno, ale získal v Čechách nazpět jako dědičný majetek kromě dalšího zboží také Bečov a Andělskou Horu, nyní opět spojené načas do jednotného bečovského panství. Jeho vláda byla pro hrad mimořádně významná. Někdy v 80. letech 15. století založil pod ním městečko Andělskou Horu, jemuž udělil různé výsady. A když před r. 1496 prodal Jindřich hrad Bečov Pluhům z Rabštejna, stala se Andělská Hora střediskem samostatného plavenského panství. Nový, sídelní význam hradu bezpochyby motivoval rozsáhlou pozdně gotickou přestavbu na přelomu 15. a 16. století. Hrad byl tehdy podstatně rozšířen o nové opevnění vnitřní části a o předhradí s branami. Nákladná stavební činnost Jindřicha III. způsobila, že když r. 1519 zemřel, zanechal svému synovi Jindřichu IV. nejen přestavěný hrad, ale také četné dluhy. Nový majitel Andělské Hory často na hradě pobýval se svou rodinou. (Jeho sestra tu žila nedaleko podhradí jako poustevnice až do r. 1541.) Tento významný šlechtic patřil k oblíbencům Ferdinanda I. Habsburského a od r. 1542 až do své smrti v r. 1554 zastával úřad nejvyššího kancléře Království českého. Za věrnost a vydatnou pomoc Habsburkům ve šmalkaldské válce r. 1547 získal knížectví anhaltské a r. 1549 i dědictví po svých protestantských příbuzných v Sasku (Gera). Své državy rozšiřoval i v Čechách, kde r. 1551 získal panství Litomyšl. Za Jindřicha IV. došlo k poslední významné stavební činnosti na hradě; na jeho východní straně byl vybudován v polovině 16. století renesanční dvoupatrový palác. Kancléřovi synové Jindřich V. a Jindřich VI., poslední příslušníci české větve plavenského rodu, byli nuceni rozprodávat rodinný majetek zadlužený otcovou velkorysou politikou a navíc je tísnily i dědické nároky Lobkoviců, kteří byli spřízněni s německou větví pánů z Plavna. Konečně r. 1565 postoupili oba Jindřichové Andělskou Horu Mikuláši Hasištejnskému z Lobkovic. Ten ji r. 1567 prodal svému švagrovi Jindřichu z Fictumu. Po Fictumově brzké smrti spravovali Andělskou Horu poručníci jeho dětí v čele se zmíněným Mikulášem z Lobkovic. Ti prodali v r. 1570 toto panství za 32 500 kop míšeňských grošů Kašparu Colonnovi z Felsu. Tento šlechtic procházející z Tyrolska byl komorníkem a tajným radou arciknížete Karla Habsburského. R. 1562 byl v Čechách přijat do panského stavu a stal se zakladatelem české větve tohoto rodu. Kašpar držel nějakou dobu Andělskou Horu společně s příbuzným své manželky Anny Karoliny, rozené Šlikové, Kryštofem Šlikem († 1578). Po smrti Kašpara Colonny (před r. 1594) a jeho manželky (1594) převzali panství jejich dva synové, Linhart a Bedřich. Bedřich koupi.r. 1602 od Šliků Nejdek, kam se také odstěhoval. Spolumajitelem Andělské Hory však zůstal až do své smrti v r. 1614. Ale ani Linhart Colonna se na hradě trvale neusídlil. Od r. 1598 žil na novém zámku v Kysibelu (dnes Stružná) a pouze v dobách moru (1605, 1607) bydlíval s rodinou na nepřístupném, ale nepohodlném hradě. R. 1609 rozšířil svůj zdejší majetek přikoupením sousedního panství Hartenštejna. Linhart Colonna z Felsu patřil k předním osobnostem české stavovské opozice a k nejenergičtějším organizátorům stavovského povstání z l. 1618 – 1620. Již r. 1617 se na zemském sněmu postavil proti přijetí arciknížete Ferdinanda za českého krále. 23. května 1618 se zúčastnil defenestrace místodržících na Pražském hradě a krátce nato byl jmenován vedle Thurna nejvyšším polním maršálkem stavovského vojska. Snažil se získal pro stavy spojenectví a pomoc saského kurfiřta Jana Jiřího, jehož kandidaturu na český trůn marně v srpnu 1619 prosazoval. 13. dubna 1620 byl v bitce s Buquoyovými a Dampierrovými vojsky u rakouského Sinzendorfu smrtelně raněn a o několik dní později zemřel. Jeho pozůstatky byly převezeny do Prahy, kde mu byl vystrojen nákladný pohřeb za účasti předních stavovských vůdců, a odtud dopraveny do rodinné hrobky v žalmanovském kostele nedaleko Andělské Hory. Majetek převzal jeho nejstarší syn z prvního manželství s Voršilou Kramářovou z Krajku, Kašpar. Záhy po bělohorské porážce, na jaře 1621, byl však Linhart dodatečně odsouzen ke ztrátě cti i všeho majetku a Kašpar musel emigrovat i s druhou manželkou svého otce Alžbětou z Lobkovic a jejími dvěma syny a dvěma dcerami. Kašpar Colonna z Felsu později bojoval ve švédských službách, na panství se už nevrátil a zemřel někdy po r. 1656 ve Slezsku. R. 1622 koupil Andělskou Horu spolu s blízkým Hartenštejnem a Činovem od královské komory císařský rada Heřman Černín z Chudenic, který za tato tři bývalá colonnovská panství zaplatil 98 000 kop míšeňských grošů. Nový majitel, který se proslavil svými dvěma diplomatickými cestami do Turecka, byl rozhodný katolík a prováděl na svých panstvích tuhou rekatolizaci. Také on, pokud byl přítomen, sídlil už na novém kysebelském zámku, zejména když Andělskou Horu r. 1635 Švédové obsadili, vydrancovali a zpustošili. Ale ještě r. 1681 byl hrad podle Bohuslava Balbína zčásti obyvatelný. Obecnou jeho zkázu znamenal velký požár v r. 1718, který se větrem přenesl z městečka na hrad. Hrad Andělská Hora však již tehdy dávno neplnil jen sídelní, ale ani správní funkci. Skutečným střediskem panství a patrimoniální správy byl již od konce 16. století nový zámek v Kysibelu, i když název panství Andělská Hora se udržoval ještě v první polovině 17. století. Černínové spojili po r. 1622 své zdejší statky v jednotné panství s novým názvem Kysibel, které se až do r. 1848 výrazně neměnilo a zahrnovalo vedle hradů Andělské Hory a Hartenštejna zámek v Kysibelu, městečka Andělskou Horu a Bochov a na 30 vesnic. Po Heřmanovi Černínovi zdědil r. 1652 kysibelské panství jeho prasynovec hrabě Humprecht Černín z Chudenic, který sem rovněž příliš často nezajížděl. Černínové vlastnili toto panství až do r. 1734, po nich Hartigové (do r. 1794). Později se zde vystřídala řada majitelů, až se r. 1868 dostal kysibelský velkostatek s Andělskou Horou opět do majetku Černínů, kteří jej drželi do r. 1945, kdy se stal majetkem československého státu. Hradní zřícenina zaujímá vrchol čedičové homole a je pro svou vysokou polohu dominantou celého okolí. Jádro hradní stavby tvořil vnitřní či horní hrad na nejvyšším místě skalnatého hřebenu. Z původního rýzmburského hradu se však nic nezachovalo. Zbytky hranolové obytné věže pocházejí asi až z doby první šlikovské přestavby ve 30. – 40. letech 15. století. Z této stavby zbyly už jen valeně klenuté sklepy a část obvodových zdí. Nejvýrazněji ovlivnila podobu hradu druhá pozdně gotická přestavba z pánů z Plavna na přelomu 15. a 16. století a z této doby pochází většina zbytků hradní architektury. Areál vnitřního hradu, tehdy nově opevněný, měl tvar protáhlé elipsy orientované západovýchodním směrem o délce asi 80 m a šířce 40m. Starý věžový palác stál přibližně uprostřed. Na západní straně byla postavena ještě jedna čtverhranná obytná budova pozdně gotického původu, později renesančně upravená (omítky, okna), ze které se zachovaly zdi do výše prvního patra. Z fortifikace vnitřního hradu zůstala zachována i část jižní hradby. Na vnitřní hrad navazovalo na severozápadní straně předhradí, postavené ve svahu na trojúhelníkovém půdorysu přibližně o základně 30 m a přeponách 50 m. Západní, kratší stranu předhradí tvořila kamenná hradba s půlkruhovým bastionem na jižním konci a vstupní bránou na severním okraji. Tato důkladná fortifikace, dodnes celkem dobře zachovaná, kontrolovala jedinou přístupovou cestu k hradu z městečka v podhradí. Zajímavé je, že severní strana předhradí byla chráněna kromě příkrého skalního srázu pouze dřevěnou palisádou, dnes dávno zmizelou. Přístup z předhradí do nádvoří vnitřního hradu ovládla druhá brána, která na rozdíl od první, jednoduché brány byla postavena jako jednopatrová vstupní věž s křížově zaklenutým průjezdem a menší vrátnicí na jižní straně. Z hranolové stavby zůstaly však jen obvodové zdi s vnitřním i vnějším segmentovým obloukem vchodu. Těsně za bránou po pravé straně stával zděný přístavek, ve kterém bývala ve skále vytesaná cisterna. V hradních zdech předhradí i vnitřního hradu byla umístěna řada střílen, z nichž některé si uchovaly původní pozdně gotické ostění. Vedle obvykle tvarovaných ostění ve formě klíče s vodorovně položeným průhledítkem v horní části se tu však objevují i střílny lopatkového tvaru se sklopenou spodní hranou, příznačné pro hornofalckou pozdně gotickou architekturu, reprezentovanou na Loketsku chebským stavitelem Ergartem Bauerem. Bauer, který stavěl obdobné fortifikace v Lokti, byl v 80. letech 15. století povolán Jindřichem III. z Plavna k výstavbě farního kostela sv. Michaela archanděla v podhradním městečku a je zřejmé, že se podílel i na rozšíření hradu (Menlcová). Pozdně gotickou podobu hradu nenarušily ani renesanční adaptace v polovině 16. století. Tehdy byl kromě drobných vnějších úprav (omítky, okna) postaven nový obytný palác na východním konci vnitřního hradu. Neobvyklý pětiúhelníkový půdorys této stavby byl dán tvarem terénu. Z původně dvoupatrového stavení s renesančními křížovými a valenými klenbami v přízemí zůstaly opět jen obvodové zdi do výše prvního patra s částečně zachovanými okenními otvory. Celý hrad byl postaven z lomového čedičového kamene, pouze nárožní kvádry a některé architektonické detaily (ostění) byly zhotoveny z pískovce. Od 17. století nebyl již hrad udržován. Teprve v r. 1899 dal hradní rozvaliny zajistit a upravit tehdejší majitel kysibelského velkostatku hrabě Jaromír Černín z Chudenic. Byly především zpevněny a zabezpečeny zbytky obou hradních bran a část hradního zdiva. Hrad, kdysi přístupný z podhradí zděnou rampou s dávno zaniklým dřevěným mostem, byl tehdy nově zpřístupněn veřejnosti vybudováním nového schodiště, vytesaného ve skále na horním konci městečka..

V zemi za mořem žil Tristan, potomek slavného krále Artuše. Když se mu narodila dcera Alvina, vyšel si do lesů naloviti zvěře na křestní hostinu. Jak se tak lesem plíží, zaslechne pojednou v dáli dětský pláč. Pustil se tím směrem – a tu vidí, jak veliký medvěd drží v prackách malého hocha a pohrává si s ním jako s vlastním mládětem. Nemeškal, napřáhl kopí, proklál zvíře dobře mířenou ranou. Přiběhl k dítěti a s úžasem zpozoroval, že opodál leží rozsápaná mrtvola ženy. Byla to matka, která byvši přepadena medvědem, obětovala život, aby zachránila své dítě. Tristan se ujal sirotka a přijal ho za vlastního. Jeho manželka věnovala mu péči jako vlastnímu dítěti. Protože bych hoch zachráněn z drápů medvěda (latinsky ursus), nazvali ho Ursinus. Když Ursinus dospěl, zatoužil po královské hodnosti. Aby toho dosáhl, obloudil srdce královy dcery Alviny, jež zatím vyrostla v krásnou pannu. Protože král nedal svolení k nerovnému sňatku, rozhodl se Ursinus, že královskou dceru unese. Srdce Alvinovo bojovalo těžký boj. Láska k otci ji držela pevným poutem k domovu, avšak milencova hrozba, že se před jejíma očima probodne dýkou, nebude-li mu po vůli, ji donutila, že se s ním vydala v dálnou cizinu. Přeplavili se přes moře, spěli přes hory doly dále a dále k východu, aby jich královi poslové nedostihli. Tak se dostali až do údolí řeky Ohře. Vystoupili spolu na horu, s jejíhož temene se naskytal široširý rozhled. Rozhodli se, že tu zůstanou. Ursinus zde vystavěl pevný hrad, z hradu dal kopati tajnou chodbu až k úpatí hory, aby tudy mohl prchnouti, kdyby král Tristan přilehl k hradu. Protože mu byla krásná Alvina trpělivou společnicí, nazval jej hradem Andělským. Ačkoliv se brzy ozýval hradem dětský pláč i smích, nezněl tu dlouho tlukot manželských srdcí v ladném souzvuku. Sotvaže přešlo několik roků, odcizili se oba uprchlíci sobě docela. Ursinus myslel na to, jak se usilováním o královskou dceru připravil o tolik různých radovánek, o veselé šarvátky, turnaje a pitky, Alvina zas vzpomínala na domov, na otce, proti němuž se provinila, na život v nádheře a v královském bohatství, který je navždy ztracen. Když pak časem i hrubá slova sklouzla se rtů mužových, tu jeho choť, pobledlá žalem, hledala útěchu v tom, že jak jenom mohla, pomáhala nešťastným lidem, kteří přišli na hrad prositi. I chovali ji lidé v úctě a lásce, nazývajíce ji andělem. Neméně soužil se pro ztrátu dcery Alvinin otec Tristan. Vyslal posly po širém okrsku země, aby vyhledali ztracenou. Marně však po dvacet let pátral po jejím sídle. Tu v zoufalosti povolal k sobě mudrce, aby vyčetli z hvězd osud jeho dcery. Přišel věštec Arab. Zapálil hromádku kouzelných bylin, provedl v jejich kouři podivné kejkle a pak vztáhl svou pravici věštecky k východní straně. „Vidím daleko za mořem zemi, podobnou růži. Od jejích hranic se sklánějí hory, čím blíže středu stále menší a nižší jako plátky růže. Tam, kde na jejím pokraji ze země tryská vřelá voda, zvedá se nad krajem mocná hora, na jejím temeni čnějí hradby hradu. Tam dlí a truchlí pro svou vlast a pro svého otce tvá ztracená dcera!“

Král se ihned vypravil na cestu s četným průvodem vojska, přeplavil se na korábech přes moře na břehy protější země a táhl odtud stále k východu, až přišel do země, podobné růži, do neznámé mu země České. Našel horký pramen, uzřel horu s hradem na temeni. Poručil svému vojsku, aby se skrylo v údolí řeky, sám se oblékl v šat chudého poutníka a zamířil k hradu. Lid, mezi nějž se nepoznán vtrousil, mu prozradil, že tam žije paní andělsky laskavá a milosrdná, kterou sem poslal Bůh z daleké zámořské země. S tlukoucím srdcem stanul král před hradní branou. „Kdo jsi a co žádáš?“ zeptala se ho paní hradu, nepoznavši, že tu stojí otec v přestrojení. „Jsem poutník ze zámořské země,“ řekl král rozechvělým, sklíčeným hlasem. Tu se k bráně přiblížil Ursinus. Zaslechl starcova slova i ulekl se velice, není-li to snad zvěd krále Tristana. Poručil Alvině, aby dala zavříti bránu a starce od hradu odehnala. Nerada, s těžkým srdcem tak učinila, bojíc se mužova hněvu. Nešťastný otec se vracel k svému táboru, maje srdce zkrušeno žalem. Štván smutnými myšlenkami šel tak dlouho, až cestou únavou padl. Našli ho lidé z okolí a dovedli ho do tábora. Když se jim svěřil, co ho zarmoutilo, ujistili ho, že ho paní hradu odbyla na rozkaz svého muže, jehož rozmary velice trpí. Otec se zaradoval, že se dceřino srdce nezatvrdilo. Rozhodl se, že se zmocní hradu útokem a svoji dceru si odvede domů. Ursinus zvěděl o příchodu krále Tristana a o jeho vojsku, tábořícím v lesích u říčky Teplé. Tušil, co se proti němu chystá. Rozhodl se, že uprchne tajnou chodbou z hradu, avšak dříve ještě vykoná svou pomstu – otráví Alvinu, by ji otec živou neodvezl. Vyjasnil čelo a s úsměvem na lících, které bývali jen posupně zamračené, vešel do síně k Alvině. Mluvil k ní laskavě, sliboval jí, že jí nahradí všechno utrpení. Alvina šťastna, že našla opět mužovu lásku, byla ochotna vypíti s ním na usmířenou číši vína. Netušila, že se pod pláštíkem laskavosti skrývá had úkladů o její život, že Ursinus do její číše tajně nasypal jedu. Vtom se ozval na hradbách křik a hradem zahlaholily polnice. Ursinus uchopil číši, vypil ji rázem a pobídl ženu, aby i ona tak učinila, když i lid nyní jásá z radosti nad jejich smířením. Napila se a Ursinus, déle nemeškaje, vyřítil se ze síně a spěchal k tajnému východu z hradu. Tu již vojsko Tristanovo vniklo do hradu a Tristan sám vkročil do síně, kde stála jeho dcera, ztrnulá překvapením. Rozpřáhl proti ní náruč. „Jdu si pro tebe, Alvino, vysvobodil jsem tě z moci krutého, nevděčného muže,“ řekl, očekávaje, že se mu dcera vrhne na šíji. Alvina smutně zavrtěla hlavou. „Miluji tě, otče, avšak odejíti s tebou nemohu, neboť právě před chvílí jsem se s mužem usmířila a znovu k němu pocítila lásku.“

Sotvaže dořekla, přispěchali královi dvořané se zprávou, že našli Ursina mrtvého ve sklepení, z něhož vede vchod do tajné chodby z hradu. Nedošel, neunikl ruce spravedlnosti. Dříve, nežli dostihl chodby, byl sklán k zemi jedem, který chystal své trpící ženě – a jejž ve spěchu vypil místo ní. Alvina se přesvědčila o mužově zradě, pohřbila květ lásky, klamem v srdci zkvetlý. Ráda pak odešla s otcem a dítkami do daleké, zámořské vlasti. Hrad, který jí přinesl tolik utrpení, zůstal opuštěn a ponechán na pospas zhoubným, ničivým živlům..