KOMÁROV ZÁMEK.

Graficke pismenko Komárov prostírá se v příjemném údolí mezi vysokými vrchy podlé Červeného potoka, jsa zakryt pěkným stromovím. Moderní jeho a pyšně se vypínající stavení dávno již překonala staré sídlo vladyk Komárovských, odkudž se této osadě a jiným sousedním osadám poroučelo. Na ten čas spatřuje se ze Starého zámku jen spodek, stavení starožitné tvářnosti, osmahlé, z větší části bez omítky, jež se odráží od okolní zahrádky. Skládá se ze dvou domů do rohu se stýkajících tak, že roh obrácen jest ke straně severozápadní. V těch místech, kde jest nyní dotčený roh, bývala prý zvenčí okrouhlá věž, kteráž se docela sřítila r. 1799 dne 24. července za bílého rána, když lidé již na blízku chodili a obecný pastýř jen tak tak stádo přehnal. Za starých dob bývaly čtyři takové věže. Na stranách severní a západní obklíčeny jsou zámek a zahrada Červeným potokem; na východní straně býval hluboký příkop, který jest zasypán, podobněž bývaly také na ostatních stranách příkopy, tak že voda Červeného potoka do nich vpadávala a druhou stranou zase odcházela. Z toho viděti jest, že byl zámek založen do čtverhranu; na dvou stranách byly dotčené domy, na ostatních dvou hradby, které s dvorkem i studni zavíraly. Před časy stával také zámek níže než nyní; neboť za neznámé doby navezena byla země na dvorek mezi oběma křídly, tak že tím některé dvéře do přízemních sklepů vedoucí do polovice, ano i více zasypány.

 
Graficke pismenko V místnostech přízemních (jichž jest nachází se škola. Nad tím jsou 4 malé, z části teprve v pozdních dobách oddělené světnice, pod přízemím jsou sklepové suší se zdmi hmotnými a pevným klenutím, k nimž jest přístup jen ze zahrady níže položené a jichž se užívá dosud jako konic a skladišť. Kuchyně v hořejším patře a schody k ní vedoucí nacházejí se v místnosti klenuté, kteráž se za bývalou kapli vydává, poněvadž jest nahoře zavřena klenutím na způsob hvězdy routové, ale bez prutů, jakož vídati jest zhusta ve starých staveních. Okno do této místnosti, v rohu vnitřním obou stavení se nacházející, jest do polovice zazděno a nahoře ozdobeno dvěma štíty, totiž brněnou nohou (Kunaty Pešíka z Komárova) a třemi parohy (Kateřiny Pešíkové z Vrtby), na znamení, že jimi stavení toto vyzdviženo a vyzdobeno. Pod kaplí jest do sklepa okno (bývalé dvéře) s pěkně tesanými veníři a andělskou neb lidskou hlavou. V pravo odtud jest okno (vlastně také branka zazděná) do polokruhu sklenuté, které jest na vrchu znamenáno ozdobou liliovitou. Na druhé venkovské straně tohoto stavení jest též starožitné okno, na jehož obrubě se ostrvy (větve sukovité) spatřují; ozdoba tato upomíná bezpochyby na nějakou paní Pešíkovou, která byla z rodu pánů z Klinšteina. Ostatní dvéře a okna pocházejí z dob novějších, a jen zdi hrubé a přepevné ukazují na doby minulé. Na ten čas nachází se v tomto stavení škola. Budiž ještě ke konci připomenuta pověsť, že se nachází na zámku jisté znamení, poukazující na místo stráně protější z Mrtník se táhnoucí, kde prý v lese zakopán jest poklad; přes to, že po něm již nejednou hledáno, přece na světlo boží nevynesen. O tom, jak povstal znak takový, jako měli Pešíkové z Komárova, vypravovala se v Polsku pověsť tato : Bojovali někdy Slované s Vlachy a Francouzi. Když Slovanům štěstí času jednoho stálo na odpor, zajat byl hejtman jejich, vysoce vznešený, a jeden bojovník spolu s ním, kteří oba dáni do vězení a pouty těžkými okováni. Nebylo naděje k vysvobození, a proto bojovník z toho maje rozum, přemýšlel, kterak by mohl aspoň pána svého vyprostiti, aby mohl déle vlasti své ve správách vojenských sloužiti a ji před nepřátely chrániti. Poněvadž byl k hejtmanu přikován pouty velikými, nebylo jiné pomoci, než uřezati nohu svou a hejtmana oknem s oběma pouty vypustiti. I učinil tak, a hejtman vysvobozený dnem i nocí ke svým pospíchal. Věrný pak onen služebník položil se u díry, kterouž jídlo věžňům dávali, zastíniv schválně okno, kterým hejtman vyšel. Třetího dne porozumívaje, že již pán jeho daleko ujíti mohl, volal žalostně, aby vypuštěn byl k bradýři aneb aby aspoň rychle byl usmrcen, poněvadž se již k ničemu nehodí a bolesť nevymluvitelnou trpí. Vyzvěděl od něho strážný, což se dálo, a hned běžev k hejtmanu svému oznámil mu, co se přihodilo. Tento podivil se velice nad láskou a věrností, kterou služebník pánu svému prokázal, a proto netrestav ho dal mu ránu zahojiti a potomně i svobodného propustil. Přišed domů přijat jest od hejtmana s radostí velikou, nejináče jako vlastní syn, a od knížete svého obdržel nadání, aby nosil na štítě nohu brněnou s ostruhou.
 
Graficke pismenko Pověsť tuto přinesl Paprocký do Čech, a maje za to, že všechny rodiny české a polské jednoho erbu jsou také jednoho původu, položil ji do dávnověkosti, kdež ještě Čechové a Polané byli jedním národem „Slováky.“ Vskutku asi byl průběh této věci jednoduchý a nekrvavý. Čeští páni a vladykové přijímali znaky nejpozději na počátku 13. století, napodobujíce mnoho znaků bavorských, které zase podlé starších západních byly povstaly. Při patrné snaze míti znamení jednoduché a přece lišiti se znakem od jiné rodiny jde na jevo, že nebylo potřeba dlouho hledati někomu, aby nenašel jednu neb tři nohy brněné. Jiná pověsť, která byla v rodu Komárovských, vypravuje, že erbové (potomci) jednoho času spáleni ohněm na Komárově.
 
Graficke pismenko Bezpochyby honosil se týmž znakem již Bohuslav z Komárova, který byl přítomen r. 1263 posvěcení kláštera sv. Dobrotivé. Uprostřed 14. věku žili z tohoto rodu Bohuslav, Bohuněk a Štěpán bratří z Komárova a Štěpán (roku 1358-1361), Přibík (r. 1358 až 1377), Jiřík (r. 1358-1361) a Bohuslav (r. 1358-1377) z Mrtník, kteří se dělili o podací při kostele Mrtnickém. Komárovští byli páni velice nábožní. Bohuněk a Štěpán či Štěch, již sami živi, darovali r. 1362 kostelu Bnečickému dvě země ve Lhotě na záduší mateře své Bohunky a předkův svých Alberta, Přibyslava, Nevlasa, Vojslava a Vznaty. Štěch přečkav živobytím bratří své nadal r. 1364 oltář svatého Ondřeje při kostele Mrtnickém rolemi u Mrtník a Třenice a hájem u Sokolovic5) a klášteru sv. Dobrotivé udělil mlýn. Zemřel r. 1377. Po těchto bratřích vyskytuje se v držení Komárova syn jednoho z nich jménem Petr, ale doma a mezi lidem říkávalo se mu Pešík, a jméno to zalíbilo se potomkům jeho tak, že je obrali za heslo rodové. Roku 1386 hospodařil ještě s otčimem svým Otíkem7) a oba prodavše role u Sokolovic, z nichž šel užitek k oltáři Mrtnickému, oddali za to jiné role u Mrtník. Roku 1388 prodal Kralovice a koupil za to dům v Praze na Hradčanech, který jen dvě léta držel. Roku 1390 spolčili se Pešík a Otík s Vácslavem biskupem Nikopolským a Janem bratrem jeho a darovali klášteru sv. Ducha v Plzni monstrancí, kalich, ornát a platy v Tatinné a komárově. S Otíkem hospodařil ještě r. 1391. Naposled se připomíná r. 1405. Zůstala po něm vdova Eléna, která z věna svého v Otmiči nadala r. 1407 kostel a oltář Mrtnický. Pešíkův syn Kunata připomínná se od r. 1408 několikráte. Když se r. 1420 královská posádka na Vyšehradě zavřela a proti kališníkům udatně bránnila, nacházel se mezi nimi i Kunata. V bojích z toho vzniklých padl i Kunata. Druh jeho a přítel Petr Chlumek z Chlumu byl s ním tu, a když se Vyšehrad vzdal, uvázal se ve zboží Komárovské a dobře je spravoval; po jeho smrti seděla tu ještě manželka jeho Barbora. Po Kunatovi zůstali tři synové, Mikuláš, Pešík a Boheš, kteří se připomínají od r. 1437 a po příbuzných svých drželi také Spálené Poříčí a Svojšice u Chrudimě; kromě toho měli mladší dva (r. 1454) spor o zboží manské v Klukovicích.16) O Mikuláši není zmínky po r. 1437. Boheš žil ještě roku 1476, Pešík snad také se toho roku dočkal. Týž připomíná se často v pamětech doby tehdejší, maje jednání mnohá v tehdejších bězích a když Češi se r. 1470 ubezpečiti chtěli proti uherskému loupežení, vydán jest z kraje Rakovnického a Podbrdského ke zřízení pole.17) Zůstali po něm dva synové, Kunata a Jan, kteří přikoupili roku 1491 ves Kařez od pánů ze Šternberka. Kunata byl pán vzácný, králi Vladislavovi pro služby prokazované milý, který proto přibírán byl k rozličným jednáním veřejným; jakožto dávný a starý služebník králův navržen jest r. 1512 k úřadu nejvyššího písaře, ale neobrdržel ho. S manželkou svou Kateřinou z Vrtby dal tvrz v Komárově znova vyzdvihnouti a štíty obou ozdobiti. Když byl bratr jeho Jan, jenž byl hejtmanem na hradě Brněnském, zemřel, daroval 150 zlatých do kláštera sv. Jana v Brně, začež podvolili se bratří menší tudíž ročně sloužiti čtyři mše za veškeren rod Pešíkovský. Po smrti jeho zůstali čtyři synové, Jan starší, Vácslav, Petr a Jindřich, a po Janovi syn Jan mladší. Mezi dotčenými strýci stalo se pak rozdělení takové, že onino obdrželi hrad otcovský Valdek a panství Příbramské, Jan pak panství Komárovské a polovici městečka Radnice. Radnickým udělil r. 1547 výsady společně se strýcem svým Petrem;3) nedlouho potom prodal svůj díl Alžbětě z Vrtby. Ke Komárovu, kdež byla tvrz a dvůr, držel vsi Mrtník, Kařez, Kařízek, Osek, zámek pustý Hrádek, Hvozdec, Rpety a Třtenici, což si vše r. 1543 (i s přikoupenou vsí Lhotou pod Plešivcem) v obnovené dsky zemské vložil. Za oněch dob dolovalo se již v okolí na železnou rudu, a Pešíkové měli huti v Komárově. Manželku měl Kateřinu z Brloha, jíž na zboží Komárovském 225 kop věnoval. Někdy po roce 1549 zemřel, a Komárov dostal se synům jeho Bořivojovi a Adamovi. Bořivoj, jenž statek spravoval jako starší a také u sebe choval Adama bratra svého na rozumu nedostatečného, měl nejednou ústrky se sousedy svými, jako na př. r. 1551, kdež seno, které Zbirožský pán na úvratech při poli Zástavním u Kařízka poséci, usušiti a shrabati dal, pobral. Od r. 1552 měl stálé spory. Se strýcem svým Janem Valdeckým soudil se proto, poněvadž mu tento nadal zvyj. lhářů. Sestra jeho Afra z Komárova vdána byla za Daniela Tatousa z Vraního seděním v Brounech, ale bezpochyby že s ní Daniel nenáležitě nakládal. Tedy r. 1553 na den Hromnic, když Daniel doma nebyl, přijela do Broum Eva z Chrastu, manželka Bořivojova, vzala Afru, čtvero dítek a nějaké svršky i nábytky na vůz a to všecko na Komárov přivezla. Všecko jmění Afřino převezeno sem, zejména kožichy, obojek sobolový, sukně, 16 kusů zlatohlavu strunkového, mnoho aksamítu černého, tlumok zelený, prostěradla kmentová a plátěná, cíšky kmentové, ubrusy, ručníky, peřiny, mísy, konvice, žejdlíky, truhlice bílá, truhlička černá, žlutá (fládrem malovaná), zelená (na nohách se 2 hlavama), zelená (kořenná slove), kolovrátek, jak na něm předou kosti jednorožcovy, a 13 slepic. Z toho měl první soud s Danielem, jenž naň žaloval u soudu zamského, že manželku a děti u sebe přechovává. Po nějakém čase navrátila se Afra k manželu svému a nechala ty věci v pokojích zamčitých na Komárově, a když se jí zase zalíbilo u muže, žádala na Bořivojovi přátelsky, aby jí dotčené svršky a nábytky vrátil; ale tak se nestalo ještě r. 1560. Když pak o tu věc na soudě stáli, zhádali se před samými kmetskými lavicemi, poněvadž mluvila k němu Afra : „Dáváš Jich Milostem o mně zprávu nepravou a suplikací jsi na mne sepsal; což si psal v též suplikací, nepravdu si psal.“ Se strýcem svým Mikulášem Jineckým soudil se r. 1561 proto, že mu byl Mikuláš peníze dlužen, a o hranice v lese Ostrém také se nemohli shodnouti; neb pravil k němu Mikuláš : „Pane strýče ! podali jste na mne spisu : některým artykulům neodpírám, aby neměly pravdy, a některým odpírám, že jsi nepravdu psal a jich za pravdu neučiníš.“ Když byl Bořivoj r. 1561 jednoho dne hospodu v Hořovicích, přišel tam také Martin Čulík, soused, a mluvil k Albrechtovi Jalůvkovi z Malovic : „Že mne chce lháře udělati a bude sám zvyjeb. lhářem.“ Bořivoj věda, že naň bije, hned se ohlásil a Čulíka se dotazoval, na koho by to mínil, na něho-li či na koho jiného, a tu pověděl, že na něho Bořivoje. Po roce 1561 všechny ty soudy přestaly; zdá se, že Pán Bůh vzal Bořivoje do své kázně a potom před svou soudnou stolici povolal. Nad nezletilými syny Janem a Jiříkem měla poručenství máti jich Eva až do r. 1574; když pak tehda Jan dorostl a let svých dosáhl, sám statek ujal a s mateří svou pěkně po staročesku a synovsku se porovnal, ana mu z mateřské lásky i některé peníze povinovaté odpustila. Roku 1578 dorostl i Jiřík, a tuť se bratří rozdělili tak, že Jan podržel Komárov a uvolil se bratru svému za díl jeho 5250 kop míš. vyplatiti. Jan některý rok potom buď zemřel buď u veliké dluhy upadl, tak že statku jeho se ujal soud zemský a pustil jej smlouvou trhovou, r. 1586 dne 14. října učiněnou, dotčenému Jiříkovi Pešíkovi z Komárova za 14.500 kop míš. Ke zboží tomu patřily tvrz Komárov se dvorem poplužným, Hrádek zámek pustý se dvorem poplužným, mlýny, mlýniště, pivovár, chmelnice, hamr, rudy železné, vsi Komárov, Mrtník s podacím a lidmi ve vsi Třtěnici, kteří k témuž záduší příslušeli, Osek, pustiny Kleštěnice, Sokolovice a Pohoří a vsi celé a necelé, avšak zastavené, Rpety, Myslín, Velká a Malá Kuška. Jiřík nemoha všechno vyplatiti, prodal Rpety s lesy Batiny strýci svému Mikuláši Jineckému, jenž je posud zástavně držel a hospodařil, jak mohl. Zemřel r. 1601 a pochován v kostele Mrtnickém. Zde se spatřuje posud náhrobek jeho, z červeného mramoru postavený a znakem jeho ozdobený, avšak tak ošlapaný, že nápisu jeho přečísti nelze. Podobně se to má s jiným náhrobkem nějaké paní z Hazemburka, bezpochyby mynželky Jiříkovy, která snad r. 1597 zemřela. Po jeho smrti nebylo možno panství pro množství dluhů pro sirotky Bořivoje Zdeňka, Šebestiána a Kryštofa udržeti; z té příčiny prodán jest Komárov skrze kommissaře k tomu vydané (r. 1602) Jindřichovi Otovi z Losu.
 
Graficke pismenko Jindřich Ota z Losu učinil r. 1610 pořízení takové, aby se dostalo panství Komárovské po něm manželce jeho Elišce ze Vchynic a po její smrti aby spadlo na Kateřinu Pětipeskou z Losu, dceru jich. Když přišel rok 1618, kdež se dali stavové pod obojí, lačníce po ztenčení moci královské, veštvati od unie německé v osudnou a záhubnou vzpouru, stal se Jindřich jedním z 30 správců zemských, dal se potřebovati v rozličných úřadech a poselstvích a činně jednal proti volenému králi Ferdinandovi II. Po bitvě bělohorské dal se hned na mislosť císaři nicméně však na poručení knížete z Lichtenšteina dne 20. února r. 1621 byl jat a na hradě Pražském uvězněn. Byv vyslýchán při kommissi hrdelní dne 15. dubna, neomlouval jednání své za času vzpoury, jak to ostatní činili, nýbrž ke všemu se znal. Výpovědi jeho svědčily o tom, že byli stavové nejen hotovi náboženství své brániti až do přemožení, nýbrž i svobody své, rozšířené posledních 200 let na újmu moci královské. V tom však a zejména, že Ferdinanda nepokládal za krále řádně zvoleného, nýbrž jen proti reversu Rudolfa II. a Matyáše přijatého, že Bedřich falckrabě zákonitě za krále zvolen a že Ota Ferdinanda uznává proto za svého krále a pána, že mu Bůh vítězství udělil, spatřovali soudcové zvláštní tvrdošíjnosť a zlomyslnosť, a odsouzen jest Ota cti, statkův a hrdla, tak aby mu ruka pravá byla uťata, tělo za živa čtvrceno a veřejně rozvěšeno a hlava jeho na věži mostecké vystrčena. Ale vedlé výpovědi královské byl sťat a potom čtvrcen. Zemřel bez posluhování svátostmi, poněvadž byl viry bratrské a správce té víry k němu nepřipuštěn. Jmění jeho veškeré i statek Komárovský, manželce patřící, zabráno a za to paní Elišce na vychování její po 600 kopách míš. vydáváno. Statek Komárovský hned připojen k panství Hořovskému a prodán r. 1623 Maří Eusebii hraběnce z Martinic, roz. ze Šternberka.
 
Graficke pismenko Páni Hořovští nepotřebovali skalopevného zámku Komárovského k ničenu a proto také na opravení jeho nic nevykládali. V urbáři téhož panství, r. 1648 sepsaném, děje se o něn takto zmínka : „V té vsi jest zámek spuštěný, z kteréhožto páni Pešíkové se píší, neb před léty bývalo to jejich dědictví.“ Za Balbína spustly zámek i dvůr, tak že tento ctihodný badatel měl jej (r. 1681) za zříceninu, ve které se v minulém věku bydlívalo. Že pak vrchnosť asi tehda přece se o malou opravu postarala, o tom svědčí jiný popis z roku 1709, kdež se čte : Dvůr Komárov, kdež zámek starý s 4 věžemi, však od času ohně spuštěný zůstává, a téhož dolejší příležitosti, to jest sklepy klenuté tři nyní za marštale a chlívy, hořejší pak příležitosti za sypání obilí se užívají.

Text: historie
16.11. 2020 - August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze české, kniha 6