Graficke pismenko Mohutný čedičový ostroh nad říčkou Smědou poskytl příhodné místo ke stavbě hradu v kraji pod Jizerskými horami, jehož níže položené části při Smědé byly již v období raného feudalismu osídleny slovanským obyvatelstvem. Hradu připadla významná strážní úloha při křižovatce starých cest. Přes Frýdlant mířila cesto od Žitavy a pokračovala na severovýchod do Slezska, jiná vedla do Zhořelecka a další směřovala na jih přes Jizerské hory do Ponisí. Frýdlantskem vedly stezky již v době římské, což dokazují nálezy římských mincí v této oblasti.

 
Graficke pismenko Ve . století drželi Frýdlantsko, zřejmě spolu s Žitavskem, Ronovci. Kdo z nich se stal zakladatelem hradu Frýdlantu, písemné zprávy neuvádějí. Přídomek „z Frýdlantu“ užíval už v r. 1257 příslušník tohoto rodu Častolov. Je-li tím míněn tento Frýdlant – protože jiný hrad tohoto jména byl na Českolipsku – spadaly by jeho počátky nejspíše do doby kolem r. 1241, kdy české země byly ohroženy vpádem Tatarů a kdy přechody přes pohraniční hory zajišťovaly nově postavené hrady. K nim patřil například i Lemberk nedaleko Jablonného v Podještědí.
 
Graficke pismenko Na historicky pevnější půdu se dostáváme v r. 1278, kdy latinská listina datovaná 7. února dokazuje, že Rudolf z Biberštejna koupil „hrad Frýdlant se všemi právy a příslušenstvím za 800 hřiven stříbra do dědičného vlastnictví“ od krále Přemysla Otakara II. Listina nevypočítává, co všechno k hradu patřilo, a ani nepopisuje hrad samotný. Jisté je, že jeho prodejem získal král do svých služeb tehdy známého válečníka, na němž mu vzhledem k blížícímu se střetnutí s Rudolfem Habsburským jistě záleželo. Frýdlantsko se tak dostalo do držení rodu, který tu pak vládl do r. 1551. Biberštejnové se psali podle svého rodového sídla Biberstein na řece Bobritsch nedaleko Freibergu v Sasku (NDR), kde se uvádějí již v l. 1218 a 1228. Za krále Václava I. se s nimi setkáváme v písemných pramenech lužických a slezských, kde také získávali statky. Jádrem jejich držav v Čechách bylo Frýdlantsko, v němž vytvořili od 14. do 16. století řadu lén pro své vazaly.
 
Graficke pismenko Původní podoba hradu se do dnešních dnů nezachovala. Jeho jádrem však byla mohutná věž kruhového půdorysu s více než 3 m silnou zdí stojící na nejvyšším místě hradního areálu. V některých pramenech se nazývá Indica. K ní se na severozápadní straně pojil palác. Přístavby ve 14. a 15. století rozšířily hradní palác a doplnily opevnění hradu baštami, vstupní věží na jižní a věží s branou na severní straně. Za posledních Biberštejnů – v první polovině 16. století – byla opevnění ještě zdokonalena, vysunula se dále kupředu, aby ochránila předhradí. Bašty pro děla umožnily i použití dělostřelectva pro hájení hradu.
 
Graficke pismenko Frýdlantské panství Biberštejnů nebylo nikdy děleno mezi členy rodu, ale zůstalo vždy celistvým územím, k němuž patřily podle urbáře z r. 1409 vsi Horní Řasnice, Bulovka, Oldřichov v Hájích, Dětřichov, Dětřichovec, Mníšek, Hejnice, Jindřichovice pod Smrkem, Heřmanice, Kunratice, Libverda (dnes Lázně Libverda), Ludvíkov pod Smrkem, Luh, Albrechtice, Větrov, Dolní Řasnice, Krásný Les, Višňová a další vsi. Kromě těchto vrchnostenských vesnic patřila k frýdlantskému panství i řada vsí lenních.
 
Graficke pismenko Jednolitost panství je patrná i toho že tu nebyl postaven žádný jiný hrad. Jeho hospodářským centrem bylo městečko Frýdlant doložené písemně v l. 1290 a 1306, původně snad slovanská osada na říčce Smědé, k níž byla v době kolonizace založena nová část. Hradby, řada řemesel a škola odlišovaly městečko ve 14. století od všech ostatních míst panství a učinily je na dlouhou dobu nejdůležitějším místem biberštejnského majetku u nás.
 
Graficke pismenko V Českém království patřili Biberštejnové k panskému stavu a nejednou vystupovali do popředí tehdejších událostí. Tak se v r. 1344 setkáváme při založení pražského arcibiskupství s Bedřichem I., který pak v r. 1348 provázel Karla IV. do Braniborska, v r. 1354 ke korunovací do Říma a r. 1357 s ním byl v Bělé pod Bezdězem. Jeho postavení u dvora se opíralo o značný majetek, protože kromě Frýdlantu držel i panství Hamrštejn (pozdější liberecké panství), v Dolní Lužici panství Sorau a v Horní Lužici statky Tauchritz a Landeskrone. I jeho synové Jan a Oldřich rozšířili rodovou državu, ale až po boji s lužickou hotovostí, která 10. února 1383 dobyla i Frýdlant. Oba bratři pak zaplatili Václavu IV. 6000 kop grošů a obdrželi za to kromě jiného braniborská panství Beeskow a Storkow, v r. 1385 panství Forst v Dolní Lužici. Těmito územními zisky se stali Bierštejnové jedním z nejmocnějších panských rodů v severních Čechách.
 
Graficke pismenko Za husitských válek zaujali od počátku důsledné protihusitské stanovisko a exponovali se nejen vojensky, ale také účastí na různých jednáních zdejší šlechty a lužických měst, namířených proti husitům. Husité proto opětovně táhli na Frýdlantsko, zejména v r. 1427 a v listopadu 1428, kdy bylo městečko, Frýdlant vypáleno, dál v r. 1430 a 1432. V r. 1433 vypálili Frýdlant lužické oddíly. Jak se tyto vojenské akci dotkly přímo hradu Frýdlantu, nelze říci, protože písemné prameny nečiní rozdíl mezi městečkem a hradem. Spíše však lze předpokládat, že šlo jen o městečko, protože dobytí tak pevného hradu by si vyžádalo delší čas a husité by sem asi vložili posádku. O tom se však ani naše, ani lužické prameny nezmiňují.
 
Graficke pismenko Velmi aktivně se Biberštejnové angažovali i v politickém dění doby pohusitské. Nejen že se pouštěli do ozbrojených půtek se sousední šlechtou a lužickými městy, ale za vlády Jiřího z Poděbrad stáli na opačné straně a účastnili se i bojů proti králi. V r. 1466 držel Jiří z Poděbrad a Karlštejně v zajetí Václava z Biberštejna. V r. 1467 udělil císař Fridrich III. Bedřichu z Biberštejna a dalším předákům českého panstva, které stálo v opozici proti králi Jiřímu, právo razit vlastní minci a v témže roce přistoupili Václav a Bedřich z Biberštejna k jednotě proti Jiřímu, kterou uzavřeli vévoda hlohovský, lužické šestiměstí, Dolní Lužice a Jaroslav ze Šternberka. Tito Biberštejnové nechyběli ani při jednáních o příměří na sklonku r. 1467, ani při dalších úmluvách proti králi ve Vratislavi. V r. 1468 se Biberštejnové připojili se svými oddíly k lužickému vojsku, které 4. června vypálilo Turnov, a jejich bojovníci byli i mezi těmi, kteří krátce nato utrpěli těžkou porážku právě nedaleko Turnova. Svou zradu na králi Jiřím dovršili Biberštejnové v červnu 1469, když ve Vratislavi složili přísahu věrnosti uherskému králi Matyášovi. Jejich odboj pokračoval pak tím, že vyslali pomocné roty k osvobození hradu Kosti, obleženému Jiříkovým vojskem, a k dalším vojenským akcím.
 
Graficke pismenko Po tomto bouřlivém období se Biberštejnové ve zbývajících desetiletích 15. století zaměřili na hospodářské využití své državy a na počátku 16. století k ní získali ještě panství Kost, Trosky a Děvín. To však již byla závěrečná fáze biberštejnské vlády na Frýdlantě, protože v r. 1551 jejich frýdlantská větev Kryštofem z Biberštejna vymřela. Česká královská komora nároky lužických větví rodu na frýdlantské panství odmítla, prohlásila Frýdlant za odumřelé léno a v r. 1558 je prodala císařskému radovi Bedřichu z Redernu, pocházejícímu ze Slezska, kde jeho rodové statky ležely jižně od Vratislavi.
 
Graficke pismenko Redernovské období trvalo na Frýdlantě necelých 70. let, ale zapsalo se do jeho dějin jako éra značného hospodářského rozkvětu. Nejvýznamnější postavou rodu byl bezesporu Melichar z Redernu (1555 – 1600), renesanční kavalír, který na svých cestách navštívil všechny významné země pevninské Evropy a účastnil se celkem jedenácti válečných výprav. Jeho vojenská kariéra vyvrcholila tažením proti Turkům v době, kdy již byl prezidentem císařské vojenské rady a polním maršálem. R. 1598 odrazil turecký nápor na Velký Varadín. Za časté Melicharovy nepřítomnosti spravovala jeho statky manželka Kateřina, rozená hraběnka Šliková, která se i po ovdovění (1600) projevila jako žena velmi energická a cílevědomá. V této době bylo díky bohatým nalezištím cínových rud založeno Nové Město pod Smrkem, vybudovány tři hamry, dva mlýny, nový vrchnostenský dvůr, ale došlo také k dlouholetému sporu s frýdlantskými měšťany o jejich práva, jež se snažila Kateřina omezit.
 
Graficke pismenko Redernovská doba se projevila stavebně i na hradě Frýdlantě, který byl hlavní rezidencí vrchnosti. Tehdy se prosadila v plné míře renesance, jejíž první náznaky se projevily již v některých stavebních úpravách za posledního Biberštejna, Kryštofa, kolem r. 1550. Melichar a Kateřina Redernovi zahájili po r. 1582 zásadní přestavbu a rozšíření dosavadního objektu a svěřili ji italskému staviteli Markovi Spazziovi de Lancio, autorovi řady staveb v Lužici, ve Frýdlantě a v v Liberci, kde stavěl původní radnici a podílel se na výstavbě zámku. Jeho úkolem bylo dokončit Biberštejny započatou přemněu gotického hradu v šlechtické sídlo, odpovídající společenskému významnou a finančním možnostem Redernů. Spaziio pokračoval v přestavbě samotného hradu, kde na místě starého původního gotického paláce a pozdějších přístaveb vystavěl novou budovu. Interiéry byly vyzdobeny štukou, okna a dveře dostaly renesanční ostění, věž byla opatřena renesanční helmicí a střechy ozdobeny volutovými štíty. V l. 1598 – 1602 postavil Spaziio naproti vchodu do tohoto „horního“ zámku (tj. hradu) novou kapli, přístupnou odtud krytou chodbou a navazující přímo na nově postavenou dvoupatrovou budovu „dolního“ nebo též „nového“ zámku. Do osy jeho průčelí umístil osmibokou schodišťovou věž s helmicí. Bohatá ornamentální a figurální sgrafitová výzdoba dovršila typicky renesanční ráz horního i dolního zámku. Z významných umělců je třeba vedle stavitele Spazzia jmenovat Ambrosia Fritsche a Bartoloměje Sprangera, kteří se podíleli na výzdobě kaple.
 
Graficke pismenko Uvedené přestavby vytvořily z někdejšího hradu honosné zámecké sídlo, jeho funkce jako vojenské pevnosti však značně ustoupila do pozadí. Vždyť nikdo nemohl tušit, kolik těžkých chvil přinese následující půlstoletí. K první tragické události tu došlo v r. 1618, když mladý Kryštof z Redernu – syn Melicharův a Kateřinin – zabil při šermu svého bratrance Albína Šlika. Ještě jednoho Šlika stihl ve Frýdlantě zlý osud. Po bělohorské porážce (1620) se sem ke svým příbuzným Redernům uchýlil Jáchym Ondřej Šlik, přední představitel českého stavovského odboje a člen direktoria. Byl zde zajat saským vojenským oddílem, odvezen do Drážďan, pak do Prahy a tam na Staroměstském náměstí 21. června 1621 popraven. Kryštof z Redernu, poslední člen rodu v Čechách, se také aktivně účastnil stavovského odboje, a byl proto odsouzen ke ztrátě frýdlantského a libereckého panství. V r. 1621 se uchýlil na své zbylé statky v Lužici a po marných pokusech vrátit se během třicetileté války do vlasti a ujmout se opět svého majetku zemřel v r. 1642 v exilu.
 
Graficke pismenko O takto uvolněné frýdlantské a liberecké panství se hned na počátku r. začal ucházet Albrecht z Valdštejna. Jak vysoce cenil frýdlantské panství, je patrno z toho, kolik úsilí vynaložil, aby je pro sebe získal. Již v březnu 1621 si vymohl u knížete Lichtenštejna, aby směl vložit do Frýdlantu posádku, protože „z jistých důvodů je nutno, aby zámek a městečko Frýdlant byly obsazeny a opatřeny posádkou“. To se také stalo po 20. březnu. Hned nato si vyžádal takto zabezpečené panství od císaře jako zástavu za půjčené peníze, což císař potvrdil 21. června 1621. 18. února 1622 přislíbil Ferdinand II. Valdštejnovi přednostní právo na koupi Liberce a Frýdlantu a 5. června 1622 udělil obě panství po předchozí koupi Valdštejnovi v léno. Brzy potom požádal Valdštejn císaře, aby tato a další panství, která ještě získá, byla prohlášena za fideikomis a majorát v mužské linii a aby směl připojit ke svému rodovému jménu i přídomek „z Frýdlantu“, protože toto panství považuje za nejvýznamnější část svého majetku. Císař jeho žádosti vyhověl a Valdštejna se tak stal vladařem domu valdštejnského a frýdlantského. Frýdlantské panství oceňoval Valdštejn tak vysoko nejen pro jeho rozlohu a bohatství, ale i pro starobylost, sahající prokazatelně hluboko do 13. století a projevují se i v rozvětvené lenní soustavě, která tu stále ještě trvala a odpovídala Valdštejnově představě o uspořádání vlastního dominia. Vyhovovala mu však i poloha frýdlantského panství na samém okraji Čech, kde spolu s panstvím libereckým tvořilo uzavřený celek, který se měl stát jádrem velké feudální državy, k níž by patřila značná část severních Čech, ale i přilehlé oblasti Lužice, rovněž oblast Valdštejnova zájmu. Nakonec však zůstaly Valdštejnovy územní zisky omezeny na severní Čechy, a tak nový útvar dostal sice v březnu 1624 název vévodství frýdlantské, ale jeho centrem se stal Jičín.
 
Graficke pismenko To se ostatně odrazilo i na stavebním vývoji města i zámku Frýdlantu. Valdštejnova éra se na zámku stavebně vlastně neprojevila. Došlo jen k některým opatřením vojenské povahy: v r. 1625 byla hlavní brána pobita železným plechem, prohloubením hradní studny se zlepšilo zásobování vodou a bylo opraveno opevnění. Valdštejna na Frýdlantě trvale nesídlil a pobýval tu krátkodobě v l. 1627, 1628 a 1630.
 
Graficke pismenko Po zavraždění Albrechta z Valdštejna v Chebu v únoru 1634 se stal majitelem frýdlantského panství hrabě Matyáš Gallas (1584 – 1647). Jím se dostal na Frýdlant rod, s jehož jménem je spojen až do r. 1945. Matyáš patřil k významným vojenským osobnostem své doby a spojil celý svůj život a kariéru s událostmi třicetileté války. Narodil se v Iridentu a pocházel z rodu Castelli, jehož rodovým sídlem byl hrad Campo, bojoval v lotrinských službách proti Savojsku v l. 1616 – 1617, vstoupil v r. 1618 do armády katolické Ligy a pak přešel do císařských v r. 1618 do armády katolické Ligy a pak přešel do císařských služeb (1628). Dosáhl postupně hodnosti generála, generál-majora, generállajtnanta, v r. 1632 byl povýšen do hraběcího stavu. Bojoval úspěšně ve válce proti Mantově (1630), v bitvě v Lützenu (1632) velel pravému křídlu císařské armády. Když se ve Vídni začala vzmáhat nedůvěra vůči Valdštejnovi, byl pověřen zakročit proti němu. Podařilo se mu zorganizovat všechna opatření k potlačení spiknutí tak dobře, že zůstala utajena do poslední chvíle a umožnila konečný zákrok proti Valdštejnovi v Chebu. Za to dostal z Valdštejnovy pozůstalosti panství Frýdlant a Liberec, dům Kinských v Praze a stříbro z pozůstalosti maršála Ilova a byl jmenován vrchním velitelem císařské armády. V srpnu 1634 zvítězil nad vévodou Bernardem Výmarským u Nördlingenu, v dalších letech se mu však již tolik nedařilo. Tak musel v r. 1635 ustoupit z Lotrinska, v r. 1636 z Burgundska, v r. 1637 sice bojoval ú spěšně proti švédskému generálu Bajerovi v Pomořanech, ale příští rok musel s těžce postiženou armádou ustoupit do Čech, načež se vzdal vrchního velení. Po porážce císařských vojsk u Breitenfeldu v r. 1643 byl znovu povolán do čela armády, bojoval pak neúspěšně proti generálu Torstensonovi v severním Německu a se zdecimovaným vojskem musel nakonec ustoupit do Čech. Vzdal se pak znovu vrchního velení, ale když Torstenson porazil císařskou armádu u Jankova (březen 1645), převzal ještě jednou vrchní velení. To již Švédové pronikli na Moravu a obléhali Brno. Gallas se snažil shromáždit všechny síly proti nepříteli, podnikl ještě výpravu do Bavorska a Falce, musel však znovu ustoupit do Čech. V r. 1647 se vrátil do Vídně, pro nemoc se vzdal funkce vrchního velitele a v dubnu 1647 zde zemřel.
 
Graficke pismenko S Matyášem Gallasem je spojena vojensky nejpohnutější doba Frýdlantska i hradu. Exponovaná poloha na severním pomezí Čech na strategicky důležité cestě z Žitavy do Slezska sem přiváděla střídavě armády obou válčících stran. Přirozeně, více trpělo město Frýdlant a venkov: r. 1631 při vpádu Sasů, r. 1634 při vpádu Švédů, r. 1635 a 1636, kdy byl obsazen i hrad a zůstal po dvě léta v držení Švédu. To se opakoval v r. 1639, kdy zámecký hejtman otevřel hrad Švédům, protože skoro celá posádka, složená hlavně z okolních sedláků, dezertovala. Švédové ovládali hrad až do příštího roku a po jejich odchodu se sem vrátila zase císařská posádka; nemohla však zabránit tomu, aby se Švédové ze sousední Lužice nedostali až do Frýdlantska a nevymáhali zde kontribuce. Tím méně pak mohla zdejší posádka odvrátit nové obsazení hradu vojskem generála Torstensona v r. 1642, které tu zůstalo opět celý rok. Jestliže v dosavadních válečných akcích frýdlantský zámek neutrpěl příliš škod, při posledním švédském nájezdu v r. 1645 byl 16. prosince po několik hodin ostřelován švédským dělostřelectvem, až nakonec posádka nabídla kapitulaci za svobodný odchod. Švédové tu pak zůstali až do r. 1649.
 
Graficke pismenko Je přirozené, že dlouhá léta války zanechala na Frýdlantě své stopy. Tehdejší stavební úpravy se zaměřovaly jednostranně na zlepšení obranných schopností objektu, jak se to již projevilo za krátké éry Valdštejnovy. Střídající se posádky, nedostatek finančních prostředků a celková nejistota poměrů neumožňovaly jednotnou dlouhodobou koncepci tím spíše, že Matyáš Gallas byl stále mimo své panství a neprojevoval o ně vlastně jiný zájem, než aby z něho získal příjmy. Nejvíce učinili pro zesílení obranyschopnosti zámku Švédové, když v l. 1646 – 1647 vybudovali před hlavní branou mohutný barbakán, zesílili opevnění pětibokými baštami, tzv. ostrými rohy, a upravili i hradní příkop. Švédskou posádku dodnes připomíná nápis ve zdivu barbakánu, jejž sem dal umístit její velitel Magnáš Nortmann: „Pax bello potior, sequar trahentia fata“ (Mír je mocnější než válka, půjdu, kam mě osud povede.)
 
Graficke pismenko Po skončení třicetileté války a odchodu Švédů byl osud gallasovských držav dlouhou dobu na vážkách. Místo nezletilých Matyášových synů spravovali jeho majetek poručníci, uvažovalo se i o prodeji frýdlantského a libereckého panství, ale nakonec se v r. 1674 po několikerém dělení celého majetku mezi bratry stal pánem Frýdlantska a Liberecka František Ferdinand Gallas (1635 – 1697). Statky, které získal, byly válkou velmi vyčerpány, 50. léta přinesla další citelné ztráty na obyvatelstvu, které při začínající soustavné protireformaci takřka masově odcházelo do sousední Lužice, kde nacházelo u svých protestantských souvěrců ve městech i na venkově možnosti obživy. Úbytek poddaných a tedy pracovních sil byl, jak dosvědčuje berní rula z r. 1654, na Frýdlantsku značný a teprve v dalších desetiletích je vyrovnal populační přírůstek a příchod nového obyvatelstva. Rozsah frýdlantského panství zůstal ve srovnání s dřívějšími dobami stejný, do jeho přímé správy však přibyly někdejší lenní vesnice, které Gallasové postupně vykupovali od upadající drobné šlechty. František Ferdinand Gallas se snažil řešit své hospodářské potíže postupným zvyšováním poddanských povinností, což vedlo v l. 1679 – 1687 k povstání nevolného obyvatelstva Frýdlantska, jehož vůdčí osobností byl kovář z dolní Řasnice Ondřej Stelzig. Frýdlantský zámek se stal nejen místem jeho věznění, ale i opětného dosouzení k pevnostním pracím v Rábu v r. 1686, z nichž se již nevrátil. Tímto rozsáhlým odbojem se zapsalo Frýdlantsko významně do dějin pokrokových hnutí v období feudalismu, protože zde nejen celá petiční akce proti vrchnostenské zvůli v r. 1679 začala, ale zdejší hnutí i přes dočasné uklidnění trvalo nejdéle.
 
Graficke pismenko Z dalších majitelů frýdlantského panství byl bezesporu nejvýznamnější osobností Jan Václav Gallas (1669 – 1719), syn Františka Ferdinanda. Jan Václav byl dlouhou dobu v císařových diplomatických službách nejdříve v Londýně (1704 – 1707), pak v Haagu (1707 – 1713), a nakonec v Římě (1713 – 1719). V r. 1719 se stal místokrálem království neapolského, kde však již po třech týdnech náhle zemřel. Přestože jeho diplomatická poslání vyžadovala vždy hodně peněz z jeho panství, dařilo se mu získat i další statky, takže po koupi panství Grabštejna vytvořil ze svých severočeských držav kompaktní dominium, které mělo velmi dobré předpoklady k rozvoji nadcházejícího manufakturního a později i kapitalistického období.
 
Graficke pismenko Hospodářské potíže druhé poloviny 17. století a nedostatek finančních prostředků se projevil i na zámku Frýdlantě. Gallasové neměli dost peněz, aby mohli rozšiřovat všechna svá sídla, a tak nebily na Frýdlantě prováděny především práce udržovací. V r. 1676 totiž vyhořela část zámku včetně střechy a horního poschodí a v r. 1684 postihl zámek další požár. Jan Václav Gallas dlel většinou mimo Čechy a investoval velké sumy na stavu svého nového paláce v Praze (1713 – 1719). Panstvo tehdy zajíždělo na Frýdlant jen občas, ale rozhodlo se přece jen k úpravě zámeckých interiérů, jimž dodal intimnější vzhled italský stavitel Marcantonio Canevalle (1652 – 1711) zejména štukovou výzdobou a vlašskými krby. nejlépe je to vidět v tzv. rytířském sále, kde gallasovsko-gaschinovský alianční znak tvoří harmonickou jednotu s galérií podobizen Gallasů a Clam-Gallasů na stěnách.
 
Graficke pismenko Posledním členem gallasovského rodu na Frýdlantě byl Filip Josef Gallas (V 1757), syn Jana Václava. Jeho vláda přinesla zisk sousedního panství Lemberka a dalších statků ve výchovních Čechách. Čtyři významná navzájem sousedící severočeská panství – Frýdlant, Liberec, Grabštejn, Lemberk – tak byla soustředěna v jedněch rukou a tvořila hospodářsky perspektivní celek. Několikeré průchody bojujících armád za válek o dědictví rakouské (1741 – 1742, 1744 – 1745) a za Války sedmileté (1756 – 1763) způsobily škody více venkovskému a městskému obyvatelstvu než frýdlantskému zámku, který byl sice v r. 1744 a 1757 obsazen, ne však dlouhodobě obléhán.
 
Graficke pismenko Po smrti Filipa Josefa Gallase ujala se dědictví jeho manželka Anna Marie, rozená hraběnka z Colonna-Felsu. Zemřela však již po dvou letech a podle závěti připadly gallasovské statky jejímu synovic hraběti Kristiánu Filipu Clamovi (1748 – 1805), který podle závěti posledního Gallase připojil ke svému jménu i jméno Gallas. Za něho zažilo Frýdlantsko nejen povstání poddaného obyvatelstva v r. 1775 a řadu svízelných let nouze a hladu, ale také období intenzivnějšího úsilí o zvýšení hospodářského potenciálu panství. Tyto snahy pokračovaly i za jeho nástupce Kristiána Kryštofa Clam-Gallase (1771 – 1838), jehož manželka Josefa, rozená Clary-Aldringenová, měla velké pochopení pro hudební život a byla v živých stycích s Ludwigem van Beethovenem.
 
Graficke pismenko V druhé polovině 18. století dali provést první Clam-Gallasové na Frýdlantě větší stavební úpravy. Na dolním nádvoří mezi první branou a zámkem bylo v r. 1787 postaveno tzv. Kastelánské křídlo, pokud tu nešlo jen o jeho přestavbu, protože podle některých starších vyobrazení lze jeho vznik klást již do doby dřívější. Opraveny byly i fasády, jimž se dostalo barevného tónování, čímž byla zakryta stará renesanční sgrafita a byly sneseny i staré štíty. Zhruba v této podobě zastihl Frýdlant císař Josef II., který tu pobýval v r. 1779 při své návštěvě severních Čech. Ve vnitřním uspořádání se projevila změna v tom, že obytné prostory panstva byly soustředěny v zámku a hradní síně byly uvolněny pro zámecké sbírky, které založili Kristián Filip a Kristián Kryštof Clam- Gallasové. Jejich jádrem se staly zbraně, nábytek, obrazy a knihy ze 16. a 17. století a tyto fondy byl později systematicky rozšiřovány.
 
Graficke pismenko Počátek 19. století vtiskl Frýdlantu některé znaky romantického pojetí úpravy středověkých šlechtických sídle. Zámecká fasáda dostala šedou barvu, prostor dolního nádvoří měl být terasovitě upraven jako spojovací článek k hradu a zámek měl být upraven v klasicistním stylu. Tyto plány nebyly realizovány, a tak všechny tyto záměry připomíná dodnes pouze kamenný portál s pylony stojící při cestě k hradu, protože tehdy postavené stáje pře zámkem byly při pozdějších úpravách zase odstraněny.
 
Graficke pismenko Z dalších majitelů Frýdlantu vstoupil do povědomí širší veřejnosti hrabě Eduard Clam-Gallas (1805 – 1891) svým podílem na porážce rakouských vojsk ve válce prusko-rakouské v r. 1866, když nedokázal se svým armádním sborem klást důraznější odpor pruským jednotkám, postupujícím od severozápadu do Čech. Byl zbaven velení a zavedeno proti němu vyšetřování, které ho však zprostilo viny. Pro Frýdlant je toto období důležité tím, že Eduard Clam-Gallas zde dal provést řadu stavebních úprav poplatných dobovému vkusu historizujících slohů. Vídeňský stavitel W. Heck postavil v l. 1867 – 1869 jednopatrové křídlo navazující na dolní zámek. Na staré pětiboké baště ze švédských dob byla postavena věžička se střílnami a cimbuřím, fasády zámku dostaly nové sgrafitové omítky a celkový novorenesanční vzhled byl doplněn ještě štíty a vikýři. Tyto stavební úpravy a zařízení interiérů, pocházející většinou z konce 19. století, vtiskly Frýdlantu podobu, kterou má v podstatě dodnes. Zásluhou Františka Palackého pozval Eduard Clam-Gallas na Frýdlant v r. 1842 Karla Jaromíra Erbena, aby uspořádal bohatý zámecký archív.
 
Graficke pismenko Clam-Gallasům patřil Frýdlant až do r. 1945 a byl jimi také obýván. Po převzetí do majetku státu byly původní sbírky, které Clam-Gallasové zpřístupnili i s hradem veřejnosti již v r. 1801, rozšířeny, doplněny a nově uspořádány. Jsou dnes instalovány nejen v prostorách hradu – jak tomu bylo do r. 1945 – ale i v komnatách zámku. Zahrnují kromě nábytku, zámeckého zařízení, skla, porcelánu především bohatou sbírku zbraní od doby husitské, přes renesanci, dobu Albrechta z Valdštejna až do období baroka. Bohatá je i zámecká obrazárna, v níž jsou i díla V. V. Reinera, K. Škréty, P. Brandla, zajímavý dobový portrét Albrechta z Valdštejna údajně od Christiána Kaulfersche z r. 1626 a řada portrétů Gallasů a Clam-Gallasů. Knihovna obsahuje přes 13 000 svazků většinou cizojazyčné literatury. Stavebně byla státnímu zámku Frýdlantu věnována v posledních letech značná pozornost; byly opraveny střechy a na dolním zámku odhalena a restaurována (1960) redernovská sgrafita a později i sgrafita na nádvoří hradu.

Text: historie
25.1. 2006 - Hrady, zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku - Severní Čechy